100 let Kloknerova ústavu

Kloknerův ústav patří bezesporu k jedněm z nejstarších vědeckovýzkumných pracovišť svého druhu v České republice a ve střední Evropě. V roce 2021 slaví své mimořádné jubileum, tedy 100leté výročí od svého založení.

Jeho historie se ale začala psát už v roce 1912, kdy profesorský sbor České vysoké školy technické podal oficiální návrh na zřízení svého stavebně inženýrského ústavu. Prvotní návrh na zřízení nebyl podpořen z důvodu nedostatku financí. Díky iniciativě Františka Kloknera se v roce 1918 plán na zřízení ústavu opět stal předmětem zájmu a v této době se již setkal s úspěchem a počátkem roku 1921 byl oficiálně zřízen tehdejší Výzkumný ústav stavebně inženýrský. Prvním přednostou nebyl samozřejmě nikdo jiný než František Klokner. V prvních dvou desetiletích své existence nalezl ústav zázemí v dřevěném pavilonu na Karlově náměstí 14, který byl do Prahy přepraven z bývalého uprchlického tábora v Chocni. V prostorách pavilonu se podařilo velmi brzy vybudovat zkušebnu a šest pracoven a laboratoří, které byly sdílené s dalšími vysokoškolskými ústavy.

Od počátku existence ústavu vyvíjel František Klokner popularizační aktivitu. Pod jeho záštitou se konaly propagační přednášky, publikovaly se odborné články v novinách a začali se oslovovat ke spolupráci průmysloví partneři z tehdejšího Československa. Díky podpoře strojírenských a stavebních firem se instituce začala stávat méně závislou na státních finančních prostředcích. Vzhledem ke sdíleným a stísněným prostorám dřevěného pavilonu přestaly být prostory dostačující. Ústav, díky své oblibě u průmyslových partnerů, stále více vzkvétal a zvyšovaly se nároky na vybavení i na zaměstnance. Proto v roce 1926 vedení výzkumného ústavu předložilo návrh na zřízení nové a samostatné budovy, do které by se mohl ústav přestěhovat. k přesunu ústavu došlo v roce 1935. Nejsložitější na celé logistické operaci bylo především zajistit přesun velmi těžkých strojů. Přesun se uskutečňoval v pozdních večerních hodinách za pomoci tří párů speditérských koní.

Přibližně pět let od přesunu do dejvického areálu přebírá vedení ústavu žák Františka Kloknera, Bedřich Hacar, který předtím působil jako zástupce přednosty. Jeho nástup do funkce mu neulehčoval fakt, že od roku 1939 byl ústav, stejně jako další součásti ČVut, uzavřen a prostory ústavu byly obsazeny jednotkami SS. Představitelé protektorátní strany ale brzy začali vidět potenciál u některých součástí vysokých škol, proto byla v květnu 1940 v ústavu opět obnovena činnost. Bohužel ani v tuto chvíli neměl ústav vyhráno. Prostory byly stále obývány německými vojáky, kteří odmítali místo opustit. uvažovalo se, že stroje, které byly do ústavu složitě přemisťovány, vojáci rozřežou a vyhodí. Na místě zkušebny místo toho měly vzniknout garáže. Poté, co vojáci opustili veškeré prostory, Bedřich Hacar vyčíslil škody na zařízení ústavu. Částka činila přibližně půl milionu československých korun.

V poválečném období se ústav začal opět stavět plně na své nohy a uskutečňovat svou výzkumnou a zkušební činnost. Přednostou byl stále Bedřich Hacar. Existence ústavu ale i přesto nebyla zcela jistá. Snahou státu totiž bylo vytvořit stabilní organizované školství vědy a výzkumu, které by co nejvíce odpovídalo sovětskému vzoru. Ústav byl nakonec na pár let včleněn do nově vznikající Československé akademie věd, přesněji do instituce s názvem Ústav teoretické a aplikované mechaniky. Zejména ve stavebním výzkumu se ale ukazovalo, že striktní institucionální oddělování teoretické a praktické části není žádoucí. Rok 1963 můžeme označit za nejvíce zlomový v historii ústavu. Od tohoto roku se začínají psát dvojí dějiny původního Výzkumného a zkušebního ústavu hmot a konstrukcí stavebních. Pracoviště bylo rozděleno na část teoretickou a oborově orientovanou. Pro Kloknerův ústav tato situace znamenala po 10 letech návrat pod pomyslná křídla ČVut. Ústav byl po svém návratu včleněn pod Fakultu stavební, s čímž korespondoval i výběr dalších ředitelů. i přes veškeré organizační patálie, které ústav zasáhly, si získal mnoho pozornosti. Například v roce 1958 získal tým pod vedením Miloše Petříka ocenění Grand Prix na světové výstavě EXPO 58 za měřicí systém strunové tenzometrie pro velkoobjemová vodní díla.

Další z řady významných historických událostí byla zatěžovací zkouška Nuselského mostu. Pozoruhodný na celé akci byl především její průběh. Jako první se ústav účastnil statické zatěžovací zkoušky, která proběhla na hrubé stavbě na počátku roku 1970. Na most byly přivezeny tanky, které posloužily jako zatěžovací prvky. tanky na most postupně najížděly v různých intervalech a v konečném součtu projelo po mostě cca 600 tanků. Druhá, ústavem prováděná zkouška použila jako zatížení nákladní automobily naložené štěrkopískem a vagony metra naložené pytli s cementem.

Od roku 1986 je ústav soudně-znaleckým pracovištěm v oboru stavebnictví pro diagnostiku, analýzu poruch a zkoušky betonových, ocelových, dřevěných a zděných objektů a jejich částí, stavební mechaniku (deformace betonových a ocelových konstrukcí), vliv dynamických účinků na tyto konstrukce, ocelové a betonové konstrukce a využití plastických hmot ve stavebních konstrukcích. Během sametové revoluce reagovalo ČVut velmi rychle a pružně. Díky tomuto kroku byla v lednu 1990 zvolena Akademická rada ČVut. Strukturální změny nastaly i v rámci ústavu. První polistopadový ředitel Pavel Novák si byl dobře vědom skutečnosti, že není vhodné spoléhat se pouze na státní finanční zdroje a je nutné se dobrat soběstačnosti hospodářskou činností. Veškeré změny probíhaly v pozadí debat o účelnosti a autonomii ústavu. Zvažovalo se například i jeho úplné zrušení, k čemuž naštěstí nedošlo. S vidinou rozšířit spektrum hospodářské činnosti začal ústav od roku 1992 připravovat podklady pro získání akreditace, čemuž v začátcích bránila absence některých měřidel. i přes veškeré nesnáze bylo v dubnu 1994 vydáno osvědčení o akreditaci.

V srpnu roku 2002 došlo v ČR k rozsáhlým povodním, které zasáhly značnou část Čech. kvůli zátopové vodě, která vnikala do suterénních prostor a nižších podlaží budov, bylo mnoho staveb více či méně poškozeno. ČVut na tuto situaci zareagovalo velmi rychle a nabídlo svou pomoc Magistrátu hl. m. Prahy a jednotlivým městským částem. Hlavními organizátory všech aktivit byli rektor Jiří Witzany a ředitel Kloknerova ústavu tomáš klečka. tým sestavil základní instrukce pro minimalizaci škod na konstrukcích zasažených vodou. Kloknerův ústav provedl během dvou měsíců přibližně 550 prohlídek staveb. Pracovní nasazení zaměstnanců kÚ ocenil rektor Jiří Witzany jednorázovými finančními odměnami.

Začátky nového tisíciletí nebyly pro Kloknerův ústav snadné. Na jedné straně pracoviště vystupovalo jako společensky prospěšná instituce, na druhou stranu se potýkala s finančními potížemi spojenými zejména s poklesem množství přidělených účelových prostředků. Ředitel ústavu tomáš klečka musel proto provést rozsáhlou reorganizaci. Ústav navzdory špatné situaci dokázal pružně reagovat a zvýšil objem expertní činnosti a zkušebnictví, což ústavu pomohlo překlenout složité období. V roce 2010 byl jmenován do funkce ředitele Jiří kolísko, který na své pozici setrvává i v současnosti. Na starost má celkem 4 výzkumná oddělení a oddělení hospodářsko-správní. V posledním desetiletí byly v ústavu řešeny více než čtyři desítky výzkumných projektů, přičemž nejvýznamnějšími projekty jsou například Centrum excelence a Centra kompetence. V neposlední řadě se ústav podílel na diagnostických a zatěžovacích zkouškách velkých pražských mostů (např. libeňský most, Negrelliho viadukt, Hlávkův most a další). V roce 2019 se pracovníci ústavu podíleli na realizaci lávky z UHPC (ultra high performance concrete) přes Dřetovický potok. Jedním z tvůrců lávky byl i zaměstnanec ústavu Petr tej, který dostal za lávku ocenění Grand Prix architektů.

Od prvopočátků existence ústavu se jednalo o pracoviště, kde se propojoval výzkum a vývoj s praxí. tomuto poslání se snaží ústav, v čele se svým ředitelem Jiřím kolískem, dostát i v dnešní době. Ačkoliv je obor stavebnictví do značné míry konzervativní, do praxe se začleňují nové technologie, které využívají dříve nerealizovatelnou automatizaci a elektronizaci. Aby byli zaměstnanci schopni plnit nová zadání, je nutné držet s inovacemi krok. Mimo investování prostředků do moderního vybavení se Kloknerův ústav snaží motivovat mladé nadané pracovníky, kteří budou novou generací expertů ve stavebnictví. Již několik let se Kloknerův ústav zabývá výzkumem materiálu UHPC, což je velmi odolný a trvanlivý materiál. V posledních letech rezonuje téměř ve všech odvětvích environmentální hledisko, a proto se KÚ snaží hledat vhodná řešení pro úsporu zdrojů. Příkladem může být projekt s technickou univerzitou v Liberci, díky kterému je možné využívat metodu 3D tisku betonu, v čemž může spočívat budoucnost výstavby nových budov.

Tereza Nedvědová, projektová manažerka pro vědu a výzkum Kloknerova ústavu

Zdrojem informací je připravovaná kniha Věry Dvořáčkové 100 let Kloknerova ústavu, (plánované vydání červen 2021)

Článek byl publikován v časopise Materiály pro stavbu 2/2021

Zadejte komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*