Areál Fakulty chemicko-technologické a tělocvična Univerzity Pardubice

Areál Fakulty chemicko-technologické a tělocvična Univerzity Pardubice

(19. 6. 2009)

 
 
 
 

Areál Fakulty chemicko-technologické a tělocvična Univerzity Pardubice

Fakulta chemicko-technologická Univerzity Pardubice
Tělovýchovná zařízení Univerzity Pardubice


Pardubice, univerzitní areál Polabiny—Stavařov university campus
Investor: Univerzita Pardubice
Autor: Ladislav Kuba, Tomáš Pilař
Spoluautoři: Martin Klimecký, Vít Košťál, Radka Paštěková,
Projektant: Kuba, Pilař architekti (architektonická soutěž: 2001;
dokumentace k UR: 11/2002; dokumentace k SP: 02/2003; dokumentace
DZS: 05/2004; dokumentace DZS II: 01/2005)
Realizační dokumentace: PPP, spol. s r. o. (2005—2008)
Dodavatel: sdružení Metrostav, a. s., VCES, a. s., Unistav, a. s.
Subdodavatelé:
pohledový železobeton: Doprastav, a. s., VCES, a. s.;
lehký obvodový plášť: HOKR, s. r. o.;
truhlářské výrobky: TOKA, s. r. o., Stolařství Arbor;
plechové podhledy: MEDTEC — VOP, s. r. o.;
ocelové dveře: HSE, s. r. o.;
laboratorní nábytek: MERCI, s. r. o.
Zahájení stavby: 10/2005
Dokončení stavby Tělovýchovných zařízení: 10/2006
Dokončení stavby Fakulty chemicko-technologické: 11/2008
Náklady:
Tělovýchovná zařízení: 146 mil. Kč;
Fakulta chemicko-technologická: 1 186 mil. Kč
Základní rozměrové a kapacitní údaje:
Fakulta chemicko-technologická stavba 1. — 3. Faculty of Chemical Technology:
zastavěná plocha: 5885 m²;
celková užitková plocha: 21 825 m²;
obestavěný prostor: 139 408 m³;
parkoviště: 241 parkovacích stání, z toho 14 pro imobilní osoby
Investiční akce celkem (včetně Tělovýchovných zařízení):
zastavěná plocha: 8710 m²;
celková užitková plocha: 25 504 m²;
obestavěný prostor: 169 590 m³;
parkoviště: 308 parkovacích stání, z toho 19 pro imobilní osoby
Foto: Ester Havlová


Autorská zpráva

Pozemek, na němž vznikl objekt Fakulty chemicko-technologické (FChT), se nachází v městské části Pardubice-Polabiny, v areálu pardubické univerzity. Navazuje na pozemky s rozvolněnou sídlištní zástavbou, kterou tvoří převážně panelové domy ze sedmdesátých a osmdesátých let, většinou osmipodlažní i vyšší, doplněny nízkými stavbami občanské vybavenosti. Pro novou výstavbu byly určeny dvě plochy v tomto území: pozemek v severní části areálu vymezený ulicemi Hradecká, Studentská
a K Cihelně a pozemek v jižní bohatě ozeleněné části směrem k Labi.
Nový objekt Fakulty chemicko-technologické je umístěn v severní, dobře dopravně dostupné části v blízkosti stávajících kolejí a univerzitní auly s knihovnou od Jana Třeštíka.

Do jižního polabského cípu areálu je umístěna nová univerzitní tělocviční hala. Ta nahrazuje původní stavbu tělocvičen, nekoncepčně umístěnou ve středu severní části areálu. Stará stavba blokovala území a musela ustoupit nové budově fakulty. V blízkosti nové haly je počítáno s prostorem pro venkovní sportoviště.nové haly je počítáno s prostorem pro venkovní sportoviště.

Budova FChT je dopravně napojena z ulice K Cihelně, kde jsou navržena parkoviště na terénu. Zásobování je řešeno ze severní strany objektu. Pěší přístup je od zastávky MHD v ulici Hradecká a z ulice Studentská. Současně je budova přístupná chodníky vedoucími podél a skrz jednotlivé části stavby.
Hmotové řešení budov FChT reflektuje pravoúhlý řád okolní zástavby a sestava objektů reaguje na nepravidelný tvar pozemku. Jednotlivé objekty nestojí celou půdorysnou plochou na terénu — terén pod budovami „plyne“, areál je v parteru průchozí. Jednotlivé stavby jsou vzájemně propojeny ve 2. NP.
Komplex sestává ze tří staveb. Osou či páteří je dvoupodlažní horizontální stavba procházející celým územím z jihu na sever. Její dynamická průsvitná hmota vymezuje spolu s budovou knihovny plochu akademického náměstí.
Postranní objekty kateder jsou na tuto páteřní stavbu napojeny prosklenými mosty. Jejich první dvě podlaží tvoří horizontální základnu pro několikapodlažní tělesa kateder, která vytvářejí výraznou prostorovou kompozici.
Páteřní centrální budova je nástupním objektem fakulty, obsahuje prostory a místnosti společné pro celou stavbu. V přízemí v jižní části je situován děkanát a studijní oddělení, uprostřed vstupní hala se schodištem a vstupní rampou, v severní části centrální sklady, umývárny a šatny.
V patře jsou místnosti poslucháren a seminární místnosti.
Boční objekty kateder obsahují v 1. a 2. NP převážně velkoprostorové výukové laboratoře. Ve střední části objektů se nachází atria, kolem kterých jsou umístěna respiria a zázemí pro laboranty a studenty. Ve 3. až 5. podlaží jsou pracoviště pedagogů a jejich laboratoře. Jádra výtahů a schodišť, která spojují vrchní podlaží s příslušnými výukovými laboratořemi, jsou výrazně graficky značena.
Konstrukce budov je navržena jako monolitický železobetonový skelet — kombinace nosných sloupů, stěn a výtahových a schodišťových šachet se železobetonovými monolitickými stropy. Obvodový plášť prvních dvou nadzemních podlaží tvoří převážně plochy prosklené na celou výšku podlaží. Východní a západní fasády vyšších podlaží kateder jsou sjednoceny předsazenými stínicími žárově zinkovanými rošty. Štítové stěny jsou provedeny v pohledovém betonu.
Technologické zařízení, vzduchotechnické jednotky, zařízení pro přípravu TUV a další kapacitní technologie se nacházejí v suterénních místnostech přiřazených ke každému schodišťovému jádru se svislými instalačními šachtami tak, aby trubní rozvody co nejkratší cestou procházely do horních podlaží.
Páteřní rozvody médií jsou vedeny v suterénním koridoru, který propojuje všechny stavby. V jednotlivých laboratořích jsou rozvody vedeny viditelně pod stropem, což umožňuje flexibilní napojení libovolného počtu médií a jejich snadné pozdější doplnění či úpravu dle aktuální potřeby. Laboratorní digestoře jsou napojeny na oddělené potrubí s ventilátory na střeše staveb.

Komentář k průběhu výstavby
Přípravy výstavby areálu FChT jsme se účastnili od roku 2001, kdy jsme zvítězili v architektonické soutěži. Následně nám byla zadána v roce 2002 práce na projektové dokumentaci, kterou jsme zpracovávali ve stupních UR, SP, DZS. Poté byla v roce 2004 vypsána soutěž na dodavatele stavby, která byla následně zrušena z důvodu překročení předpokládaných nákladů stavby. Vzhledem k tomu, že nebylo možno dosáhnout výrazné úspory pouze změnou technického řešení, byl redukován
rozsah záměru a zrušena celá jedna stavba (analogie bočních objektů). Současně jsme z úsporných důvodů redukovali další prvky návrhu: vodní plochu, použité materiály, konstrukce apod. V roce 2005 byla na redukovaný objem znovu vypsána soutěž a vybrán dodavatel stavby, který byl pověřen i zpracováním realizační dokumentace. V průběhu zpracování realizační dokumentace a výstavby však docházelo z rozhodnutí investora a bez našeho souhlasu k dalším změnám, které mají podstatný dopad na výsledný vzhled i funkci stavby. Jedná se zejména o zrušení střešních světlíků nad 2. NP páteřní stavby a záměnu původně strukturálního fasádního systému. Celkové náklady stavby přitom vzrostly téměř na původní úroveň z roku 2004 před redukcí objemu. V současné době Univerzita připravuje dostavbu areálu v místě zrušené stavby bez naší účasti.


Kde se dobře dýchá
MARTINA MERTOVÁ

Současný trend zahušťovat městský organismus, tak často promýšlený a prosazovaný architekty a bohužel tak málo uplatňovaný v praxi, se pozvolna ujímá i v rámci jeho menších struktur, v jeho takřka soběstačných zmenšeninách, jakými jsou vysokoškolské kampusy. Proces je to logický, ale v českém prostředí zatím nepřináší kýžené plody. Většina našich univerzit, jejichž založení je staršího data, trpí typickými neduhy decentralizace, roztříštěnosti a čímsi, co by se dalo nazvat typologickým zastaráním. Naproti tomu jejich novodobé okrsky a všechny mladší univerzity v krajských městech, které zažily svůj rozkvět v době poválečné a normalizační anebo svůj boom v době porevoluční, se už více či méně snažily těchto nešvarů vyvarovat. Každá po svém, ale rovněž bez valných úspěchů. Etapizovaná výstavba univerzitních kampusů, z dlouhodobého pohledu vždycky živelná, má za následek ve většině případů různorodou drúzu objektů bez jednotícího urbanistického konceptu, o architektonickém vyznění nemluvě. Decentralizace, znouzectnost starých univerzit,
se pak může jevit i jako výhoda — jednotlivé objekty si v rostlém organismu města žijí svým vlastním životem a řeší vztahy s okolními budovami jako pravnuci zvídavě pátrající po svých pradědech. Tam, kde se soustředěná univerzitní města rozrůstají s každou generací o pár staveb, bojují se svými otci jejich vzdorující synové. Skřípe to. Mladé kampusy ve valné většině případů navazují na nezajímavé, ba ošklivé stavby
kolejí, menz a správních budov zahrnutých do běžné panelové produkce své doby. Okořenila je tu a tam laciná opožděná postmoderna, která zahájila proces zahušťování volného parteru, zeleného předpolí, v němž se neklidné duše studentů mohly aspoň trochu nadechnout a relaxovat. Otevřený prostor jako protipól vydýchaných učeben a kolejních cel se pomalu začal vytrácet.

Výmluvným dokladem tohoto stavu je i vysokoškolský areál Polabiny v Pardubicích, postupně budovaný od šedesátých let minulého století. Nekoncepční přístup v utváření prostředí pro studentský či akademický život tady srší na každém kroku. Potrhané srostlici nepomohla ani nová rozvalitá dominanta z devadesátých let, univerzitní knihovna s aulou a učebnami od architekta Jana Třeštíka. Budiž však pochváleno vedení univerzity, že se při hledání budoucího optimálního řešení rozhodlo
v roce 2001 pro veřejnou architektonickou soutěž. Zdánlivě samozřejmý krok u státních zakázek takového typu a rozsahu totiž samozřejmostí vůbec není. Vezměme si například otázky budící projekt Evy Jiřičné pro zlínskou UTB nebo naprosto promarněnou šanci extenze univerzitního areálu v Českých Budějovicích (A+U Design, s. r. o.), obojí bez architektonické soutěže. Potom jsou tu bohužel soutěže se záhadně
zamotaným průběhem a tomu odpovídajícím výsledkem (olomoucká novostavba Přírodovědecké fakulty od ateliéru M1) anebo soutěže dávno promlčené a vyčpělé (Fakulta informatiky a managementu v Hradci Králové od architekta Ivana Bergmanna), abychom jmenovali několik aktuálních stavenišť.

V Pardubicích zpočátku vše vypadalo nadějně. Z dobře obsazené soutěže porota (Karel Doležel, Jitka Fikarová, Hana Ryšavá, Milan Kvíz aj.) zodpovědně vybrala — tak jak to stále odpovídá české mentalitě a realitě — střízlivý racionální projekt adekvátního měřítka, který se příliš nevymezoval vůči okolní ortogonální síti stávající zástavby. Duo Ladislav Kuba— Tomáš Pilař si tak mohlo do pažby své vítězné muškety vyrýt další čárku. Jako jeden z mála českých ateliérů totiž svůj věhlas mohou opřít o téměř desítku vyhraných veřejných architektonických soutěží. A co bylo dál. Výběrové řízení na zhotovitele stavby přineslo pro investora překvapení v podobě finální částky (ve výsledku se cena stejně z plánovaných 950 vyšplhala na 1300 milionů), začalo se škrtat a ukusovat z původního konceptu. Máte-li stejné množství vody nalít do menší nádoby, než bylo původně v plánu, někde se to projeví — voda přeteče.

Architekti měli v soutěži poměrně volné ruce. Mohli nakládat se zbylým územím univerzitního areálu, expandovat do jeho okrajů a také bourat již nevyhovující objekty. Udělali jedině dobře, že zrušili stávající tělocvičnu v centru kampusu a její novostavbu navrhli do klidové zóny labské nivy, obrácené k historickému jádru Pardubic. Autoři si tím také zajistili víc místa pro novostavbu fakultní budovy, i když podotýkám, výsledné zahuštění interiéru univerzitního městečka už nepůsobí šťastně, plíce už hůř nabírají dechâ?¦ Stejně tak případné ambice sjednotit roztříštěný celek svěřeného území novostavbou musely nutně narazit. Navrstvené chyby z minulosti se zdají být nepřekročitelnou bariérou. Realizovaná stavba na sebe svou novotou a aktuální formou samo sebou strhává pozornost, ale není přehnaně dominantní, tudy by cesta ke sjednocení celku ani nevedla. Nepřináší ani cizorodé organické tvary, jaké se objevily v jiných soutěžních návrzích. Respektuje již zmíněný (ne)řád ortogonální sídlištní výstavby 60. až 80. let, ale přece jen do něj vnáší nový rytmus — poskakující synkopy nových věží ocení člověk s křídly. Z pohledu člověka—chodce se nabízí strohá až drsná, nesmlouvavá architektura, rukopisem prozrazující sebejistou ruku autorů
(řadí se za brněnskou knihovnu FF MU a před poslední projekt pro Akademické náměstí v tomtéž městě). První dojem z přehuštění objemů stavby (lehké synkopy věží v podhledu těžknou) a těsného prostoru, který zbyl mezi okolními budovami, přece jen odlehčí celkové ustrojení stavby, v detailu efektní, skýtající spoustu optických i haptických zážitků. Snad ne pouze pro fajnšmekry. Betony, skleněné plochy a pororošty vytvářejí bravurní materiálové kontrasty. Průhledy parterem a skulinami věží, corbusierovská perforovaná příčka, za níž se ukrývá rampa, pojatá takřka sochařsky, a bohužel nerealizovaná vodní plocha, která měla doběhnout (podobně jako v projektu pro Moravskoslezskou vědeckou knihovnu) až k tělu budovy, â?¦ všechno to, co architekturu posouvá dál za její ryze utilitární funkce, skutečně dává brzy zapomenout
prvním rozpačitým dojmům.

Architekti postavili svůj prvotní koncept na dlouhém koridoru — páteři továrny na chemikálie, z níž vybíhají tři křídla s věžemi laboratoří. Zachování její celkové délky po škrtu jednoho z křídel zadělalo na první paradox projektu. Je zde snad šance — a nechť je to apelem pro kompetentní orgány univerzity —, že případné další rozšiřování areálu školy se k původnímu návrhu vrátí. Zbyla tedy dvě boční křídla, z nichž vyrůstají protáhlé věže. Jejich vzájemné předsazení dovoluje světlu alespoň z části pronikat hluchým prostorem mezi nimi až do setmělých atrií na dně křídel. Nevyváženost světelné pohody v rámci organismu stavby považuji za jednu z jejích hlavních potíží do budoucna. V parteru vnějšího pláště budou plošně prosklené laboratoře a pracovny své uživatele znervózňovat, ostatním nezbude než strávit pracovní den pod úspornou
žárovkou. Korunu tomuto problému však nasadil investor, když škrtl další ze zásadních detailů původního architektonického návrhu. Centrální páteř, jíž architekti kromě funkce komunikační přiřkli roli jakéhosi shromaždiště a místa vření studentského života s jednoduše pointovaným centrem kolem kruhového schodiště, je inovativní zejména
svým dispozičním řešením. Učebny a velké přednáškové sály v patře, které osový objem pojal, neumístili autoři po obvodu pláště, jak je to obvyklé, ale do středu dispozice. Tak jako se řecká stoa obracela svou kolonádou do okolí a skýtala ochranu bloumajícím učencům své doby, tak i v Pardubicích obíhají chodby celý objem centrální stavby. Plným prosklením jej dokonale prosvětlují a zprostředkují přímý kontakt s vnějškem. Logicky pak potřebují místnosti ve středové dispozici horní světlo. Škrt. Vzdušné světlíky se pro konstrukční a finanční náročnost ruší. A ty studente, zívej, protírej si oči a zkus se plně soustředit. Stále platí a vždycky bude, že přirozené světlo, nejlíp v kombinaci s přímým větráním, nemohou nikdy nahradit sebesofistikovanější
elektrické náhražky. Zásadní motiv v koncepci architektů, včetně jeho vizuálního dopadu na zevnějšek stavby, tedy vnější „okolnosti“ naprosto popřely. Nejenže jsou učebny a velké přednáškové sály temnými kobkami, ale ani jejich prostorový komfort není nijak velkorysý. Na rezervy jako by se nemyslelo, na úzké stoly přednáškových místností se sotva vejde laptop (ale nemá přípojku), propiska už slítne na zem — vracíme se k výše zmiňované rozlité vodě.

Zbylé interiérové vybavení se v době, kdy tato recenze vznikala, teprve chystá, není v režii architektů. Snad nepůjde příliš proti jejich vytříbené a čisté koncepci, i když kosmetické vady už nebudou moci překonat ty zásadní, na které jsme upozornili. Interiéry nové budovy chemicko-technologického zaměření samy o sobě mají — alespoň pro člověka humanitně vzdělaného — silné kouzlo. Všechny kohouty, digestoře, vývody a řeky potrubí jsou dostatečnou kulisou pro pracovní zázemí. Architekti ani neměli v úmyslu prezentovat prostory jinak. Jsou drsné, bez zbytečného
zušlechťování. Škoda že větší část útrob obrovského těla fabriky je přece jen skrytá do technických jader. Autoři jim přiřkli výraznou červenou barvu. Jako jediný barevný akcent na pozadí betonové šedi prostupuje napříč všemi budovami a poukazuje, že se přece jen pohybujeme také na kultivovaném vědeckém území.

Přes pár set metrů vzdušnou čarou se sytě červená přelila i do budov nové tělocvičny. Na první pohled je patrné sourozenectví obou objektů — hranaté izolované objemy, částečné vysazení nad terén (tady vynucené geografickými podmínkami a chytře zužitkované pro zneviditelnění parkingu), spojovací můstek, opakovaný vtip s obrácenou dispozicí chodeb kolem pláště obslužného křídla, úniková rampa zase jako šperk, betony, pororoštové slunolamy, pozinkové detaily. Červená se adekvátně
k náplni stavby přesunula na plášť budov a dodala jim odlehčený sportovní design. Dvě samostatné tělocvičny v interiéru na první pohled opět nepřináší nic zbytečného, nic navíc. Příhradová konstrukce stropu tvoří víko šedé krabice obložené akustickými deskami, jednolitý prostor dělí pouze obří, ale subtilní zatahovatelné sítě. Potvrzuje se
zde ale už podruhé pravidlo o užitku a přívětivosti denního světla. Jen jedna z tělocvičen se totiž dlouhým průběžným oknem u podlahy — opět tak nějak natruc proti obvyklostem — obrací do volného prostoru se zelení a budoucími venkovními hřišti. Jak málo stačí k tak velkému efektu! Peníze vynaložené za skleněné tabule se vrátí minimálně v dobrém pocitu (pocitu k nezaplacení) všech cvičenců, kteří sálem prošli
a v budoucnu projdou.

Projekt pro Pardubice rozhodně vyniká nad dlouhodobý průměr péče o životní prostředí studentů a jejich pedagogů. Má své mouchy, na které jsme upozornili, ale oproti velké většině realizací srovnatelného typu se vyznačuje nebývalou důsledností (bohužel podrývanou zmíněnými vnějšími okolnostmi), ba dogmatičností. Ukazuje se však, že bez této příměsi v české architektuře nemůže vzniknout nic pořádného. Výsledek je koncentrovaný teprve tehdy, bojují-li architekti za svou věc s plným nasazením — pak se jí dá věřit, pak se snadno dá uvěřit i tomu, že stejně koncentrované budou také výsledky chemiků, kteří se, obklopeni výhledy přes pororošty věží, nenechají ničím rozptylovat. Realizace také ukázala, jak obtížné je udržet a uhlídat koncept — vzhledem k enormnímu rozsahu stavby — ve své koncentrovanosti či celistvosti i ve vztahu ke svému okolí. Čím větší je objem zadaného úkolu, tím hůře se předem animuje budoucí potřebný odstup. Tak nějak vznikají místa, kde už se špatně dýchá. Ateliér Kuba&Pilař architekti má za sebou řadu excelentních, právem oceňovaných realizací. Patří mezi ně práce ryze komorního charakteru (známé kapličky) i velké zakázky společenského a komerčního rázu. Potřebný odstup či empatii pro svěřenou lokalitu, o nichž mluvím, si s výjimkou jiné své recentní realizace, nákupního centra v Jihlavě, vždy dokázali uhlídat. Dokázali to nakonec i v Pardubicích, i když měli vstupní podmínky dost obtížné a investor jim dělal cestu ještě trnitější.

Stavba byla publikována ve Stavbě č. 2/2009

Nová budova Fakulty chemicko-technologické Univerzity Pardubice získala
Hlavní cenu přehlídky Gran Prix architektů 2009.

Základní informace o objektu

 
 
 
 

Kategorie

Škola, věda

Komentáře ke článku

 
 
 
 

Registrace k zasílání newsletteru

Stavbaweb.cz informuje o novinkách v oboru architektury a stavebnictví, představuje zajímavé objekty, projekty a materiály. Prostřednictvím tohoto formuláře se můžete přihlásit k odebírání denního newsletteru, a dostávat tak pravidelné informace přímo do své e-mailové schránky.

*Povinné položky
Vaše registrační údaje nebudou poskytovány třetím stranám a budou chráněny. Svou registraci můžete kdykoliv zrušit zde nebo prostřednictvím odkazu v zápatí každého newsletteru.
 
 
Nové komentáře

17. 1. 2022 23:24:11

Re: Re: FN Ostrava.

Mimina?

 
© 2007–2020 Business Media One, s. r. o. Nádražní 762/32, 150 00 Praha 5, e-mail: stavbaweb@bmone.cz