Eschatologická architektura

Eschatologická architektura

(21. 5. 2020) Urbanismus a architektura pohledem teologie

   
 
 
 
 

Eschatologická architektura

Jako častého čtenáře Bible mě mnohokrát zarazil velmi detailní popis některých urbanistických a architektonických projektů ve Starém i Novém zákoně. Lze tvrdit, že Bible začíná a končí představením velkých (na jejím konci dokonce největších) urbanistických realizací: v prvních kapitolách knihy Genesis najdeme popis výstavby města Babylonu a jeho slavné věže a na samém konci Bible, v závěrečné části poslední novozákonní knihy Zjevení, najdeme velmi detailní představení nebeského Jeruzaléma, tedy města, které nás podle křesťanské víry čeká po etapě pozemského života ve věčnosti. Jde v podstatě o pregnantně popsanou vizualizaci gigantického městského komplexu, kompletně zpracovaný a nachystaný projekt. První urbanistický projekt – výstavba Babylónu – byl projektem ryze lidským, zatímco ten poslední – eschatologický nebeský Jeruzalém – je projektem Božím pro člověka; můžeme jej tedy nazvat „eschatologickým urbanismem“.        

Málokteré povolání naplňuje křesťansky chápanou výzvu kreativně spravovat stvoření jako architektura. Hovořím-li o povolání, mám na mysli vznešené uchopení lidské práce provázané s bytostnou touhou po smyslu a hledání krásy; nejde jen o profesi, způsob obživy – jde o bytostnou touhu tvořit, zakódovanou v naší stvořené přirozenosti, a to po vzoru Nejvyššího architekta: tvořit z ničeho (creatio ex nihilo), při pohledu na kousek krajiny vyvolávat ideje a formovat je pro dobro člověka, k jeho užitku, ale také – možná zejména – k jeho prožitku, k pozdvižení jeho mysli ke kráse, která se spojuje se smyslem a uvádí člověka do harmonie s fascinujícím stvořením, respektive se Stvořitelem, jenž nás volá, povolává k prokreaci, kreativnímu podílení se na krásném stvoření.

První kniha Starého zákona – kniha Genesis – nás uvádí do tajemství vztahu Boha a člověka, vztahu stvoření a člověka i vztahu mezi člověkem a jeho bližním. Člověk byl podle Bible stvořen k Božímu obrazu a Bůh, jak křesťané věří, je tvůrce par excellence – tvůrce, který tvoří tvůrce. Jako lidé s nesmírnou důstojností Božích obrazů jsme povoláni tvořit; nejenom přetvářet, formovat a upravovat, ale skutečně tvořit z ničeho po vzoru Nejvyššího, tedy vyvolávat ideje a poté je zhmotňovat v reálný výsledek. Architekt je Božím obrazem bytostně věrným svému povolání; nestojí v cestě své přirozené touze tvořit, nechává se in-spirovat, tedy pro-dechovat ideou, de facto velmi podobně jako biblický svatopisec, který in-spirován zapsal první kapitoly monumentálního díla Bible. Boží obraz v sobě můžeme zašlapat, překrýt vrstvou jiných možností a potom tvořit zrůdy. Můžeme jej ale také přijmout, vyčistit a nechat zazářit. Potom architekti tvoří krásu, která pozvedá srdce a mysl kolemjdoucích a zároveň vyvolává závist a nenávist těch, kteří svobodně zvolili cestu překrytí obrazu Božího jinými – často velmi pokleslými – možnostmi. Bůh miluje originalitu. Ohnuté zrůdy ale originalita dráždí a píší petice v závistivém chtíči originalitu zlikvidovat nebo alespoň poškodit. Nemocné oči krása bolí a drásá. Zdravé oči krása oblažuje. Zrůdy si libují v průměru a stádní fádnosti.

Z pozice teologa je v architektuře klíčové, zda se architekt otevírá kráse a dobru nebo arogantní nabubřelosti a sebestřednosti, jenž si chce stavět pomníky na úkor krajiny či bližních. Křesťanská teologie mimořádně přeje osobní identitě, vidí však podstatný rozdíl v tom, zda se unikátní identita raduje ze svého osobního bytí s ostatními a touží po dobru a kráse pro sebe i své bližní, nebo se identita naopak zbožšťuje a oslavuje sebe na úkor ostatních v naprosté ignoraci vstupních předpokladů.

Bible nám prezentuje celkem tři elementární linie přístupů k urbanismu i architektuře a jejich teologické pozadí, které lze s velkým užitkem aplikovat v každé době, neboť Bible je kniha pro nás a o nás. Starý zákon nám představuje dvě linie: první je lidská touha po bohorovnosti zakřivená do sebe, která navrhuje výstavbu města Babylónu a věže, jež by stavitelům zajistila jméno. V této linii buduje také velký urbanista nejstarších textů Starého zákona, a sice egyptský faraon, když zotročil Hebreje, aby pracovali jako výrobci cihel na stavbu měst Pitom a Raamses (archeologicky doložená města ve východní části delty Nilu při pomezí pouště). Také faraon pracoval na svém jménu a neváhal pro svůj projekt pokládat životy poddaných a zotročených. Jistým způsobem do první významové urbanistické linie Starého zákona spadá i další z urbanistů, severoizraelský král Omrí, který nechal vystavět město Samaří, jako protiváhu Jeruzalému. Velkolepé město se v lučavce času rozpustilo podobně jako Raamses, Pitom i Babylón, na rozdíl od Jeruzaléma, jenž byl vystavěn v druhé významové linii starozákonního urbanismu a existuje stále jako duchovní střed světa pro tři velká světová náboženství a magnet pro poutníky z celého světa.

Druhá linie je touha tvořit pro dobro člověka, pro pozdvižení jeho srdce k dobru, kráse a smyslu. Druhou linii ve Starém zákoně prezentuje výstavba nového Jeruzaléma a Hospodinova chrámu králem Šalomounem. První linie má zakřivenou motivaci, a proto nekončí úspěchem. Druhá linie je motivována dobrem, láskou, bohoslužbou a končí tak úspěšně, že se na nový Jeruzalém a Hospodinův chrám po tisíce let vydáváme podívat z nejvzdálenějších koutů světa, ať už jsme poutníci, umělci nebo královny ze Sáby.

Třetí a nejvyšší linií biblického urbanismu je potom expozice „nebeského urbanismu“ v novozákonní knize Zjevení, kde je tajemným způsobem v nejzáhadnější knize celé Bible představena vizualizace nebeského Jeruzaléma nahlédnutá svatopiscem Janem. Ten měl vizi, tedy vidění, nazření, můžeme říci visio beatifica (blažené nazírání) nebeského Jeruzaléma, města, které je pro nás – podle víry křesťanů – připraveno ve věčnosti. Jan v textu sděluje, že město je prozářeno Boží slávou, jeho jas je jako nejdražší drahokam. Město má mohutné hradby a dvanáct bran střežených dvanácti anděly. Je vystavěno do čtverce, délka každé strany je podle Jana 12 000 honů (tedy asi 2 280 km). Hradby jsou vystavěny z jaspisu, město samo je vystavěno z ryzího zlata a podle Jana se podobá čirému sklu. Základy městských hradeb jsou vyzdobeny drahými kameny všeho druhu – dvanáct základních kamenů jsou jaspis, safír, chalcedon, smaragd, sardonyx, sardis, chrysolit, beryl, topas, chrysopras, hyacint a ametyst. Brány jsou vytvořeny z perel, náměstí je z ryzího zlata, průzračné jako sklo, a protéká jím řeka živé vody pramenící pod Božím trůnem. Uprostřed náměstí roste strom života a nese plody každý měsíc, dvanáctkrát do roka. Do tohoto nebeského Jeruzaléma vstoupí podle Jana všichni, kdo jsou zapsáni v Beránkově knize života.

A tak celé velkolepé dílo Bible s bezpočtem výpovědních linií, rovin a výkladů končí představením největšího urbanistického projektu všech dob, čtvercového města nesmírné rozlohy s náměstím, kterým protéká řeka živé vody napájející strom života. Věčný život je pro člověka nachystán uprostřed zlatého náměstí a v areálu města člověk zakouší nekončící blaženost. Takový je eschatologický urbanismus představený knihou knih.

Poznámka: jako obrazovou přílohu článku záměrně vybírám sakrální stavby různých světových náboženství a kultů; ty, které nejsou zobrazeny, se jednoduše nevešly, ale je s nimi počítáno.
 
ONDŘEJ HAVELKA
Autor je cestovatel, religionista, teolog a jednatel stavební firmy
Foto: archív autora

Související články:
Jeruzalémský chrám a Skalní dóm  11.5.2020
Vrstvená architektura v Damašku  30.4.2020
Ganvié – beninská „vodní“ architektura na jezeře Nokoué  22.4.2020
Lalibela: etiopská sakrální architektura  15.4.2020
Unikátní súdánsko-sahelská sakrální architektura  7.4.2020

Komentáře ke článku

 
 
 
 

Registrace k zasílání newsletteru

Stavbaweb.cz informuje o novinkách v oboru architektury a stavebnictví, představuje zajímavé objekty, projekty a materiály. Prostřednictvím tohoto formuláře se můžete přihlásit k odebírání denního newsletteru, a dostávat tak pravidelné informace přímo do své e-mailové schránky.

*Povinné položky
Vaše registrační údaje nebudou poskytovány třetím stranám a budou chráněny. Svou registraci můžete kdykoliv zrušit zde nebo prostřednictvím odkazu v zápatí každého newsletteru.
 
 
Nové komentáře

23. 6. 2020 18:22:06

Re: Univerzální plán?

Se zájmem jsem si přečetl ten Kouckého výtvor a musím přiznat, že v něm je spoustu lákavých tezí. Pes je, jako vždy, zakopán v detailech, resp. v míře obecnosti toho textu. Nelze upřít, že zevšeobecňováním principů tvorby města až na tyto "holé věty" došel Roman Koucký na dřeň naší profese, a také je pravda, že vše, co si o ní myslím já a co jsem vždy vykládal laikům jako základní principy utváření města v demokratických poměrech, se s jistou dávkou tolerance dá najít i v těch jeho obecných postulátech. Má to ale několik zásadních "háčků". 1. Koucký předpokládá, že pokud respektují městští hlavouni a úředníci hranici zastavěného území, uliční čáry oddělující veřejný prostor od soukromého, evoluční růst výšky zástavby podle okolí, napojitelnost staveb na dopravní a technickou infrastrukturu a dokáží rozeznat zděděné hodnoty kulturní, lidmi vytvořené i přírodní, neměli by klást nástavbám a přístavbám, modernizacím, rekonstrukcím ani novým stavbám lépe využívajícím zastavěné území žádné překážky ve formě funkční či prostorové regulace, a o fyzickém rozvoji města by tedy měli rozhodovat ti, kdo chtějí stavět a ti, kdo jim poskytují odborný servis ve formě projektů. Tvrdí, že v případě respektování těchto zásad by mohl být územní plán vlastně triviální, obsahující právě jen výše uvedené základní regulativy, a uvnitř ploch pro výstavbu v síti veřejných prostorů a infrastruktury by měli mít stavebníci a investoři svobodný prostor pro naplňování funkcemi, a architekti svobodné pole pro ztvárnění staveb. Nepřímo tím říká, že ti, kdo město řídí, se do těch "vnitřků" mimo veřejných prostorů a koridorů technické a dopravní infrastruktury při respektování těch pěti regulativů nemají plést a mají nechat prostor kreativitě těch, kdo vnášejí do města změny, energii, peníze, nové činnosti a účely. To by bylo hezké, kdyby jak konšelé a jejich úředníci, tak investoři a stavebníci byli natolik vzdělaní a osvícení, že by při své práci brali ohled na ostatní soukromé a veřejné zájmy jako samozřejmost. Tedy respektovali obecně závazné předpisy pro hygienu prostředí, ochranu památek, přírody a krajiny, zájmy požární ochrany, ale i sousedů jaksi sami od sebe a nikdo je k tomu nemusel nutit. Řekněme si upřímně, že taková etika a morálka nefunguje u nás u žádné ze jmenovaných skupin účastníků přeměn měst a obcí. Mnozí lidé si navíc představují demokracii tak, že mohou "kecat do všeho", co se ve městě či obci šustne, a že jejich hlas je stejně důležitý, ne-li důležitější, než hlasy "držitelů moci", "držitelů měšců" a "držitelů odborných kompetencí a znalostí". Aby začala fungovat Kouckého vize, muselo by dojít ke změně této formy demokracie k nějakému přiblížení se k "osvícenému feudalismu" britského či švédského typu, tedy konstituční monarchie, a občané by museli respektovat autority a řád, ne jako u nás "Milion chvilek pro(ti) demokracii". 2. Už ve středověku lokátoři a další předchůdci urbanistů a územních plánovačů respektovali některé zásady, které Kauckého regulativy překračují tím, že se týkali a týkají specifických funkcí v území. Tak se např. umisťovaly provozy jirchářů a dalších životní prostředí ohrožujících provozů mimo obytnou zástavbu a po proudu vodotečí, aby neznečišťovaly vodu používanou jako užitkovou např. na praní a úklid domácností, obchodů, veřejných prostranství, byla stanovována dominantní místa pro výstavbu kostelů, zámků, hradů, radnic a parků, která nesměla být zastavěna něčím jiným, později byly vytvářeny specifické výrobní zóny, napojitelné vlečkou na železniční síť atd. Spoléhat jen na zdravý rozum investorů, architektů a inženýrů při lokacích některých funkcí je pro mne až příliš odvážná myšlenka - mnozí jsou duše prodejné, asociální, a etika povolání je pro některé jen omezující haraburdí. 3. V demokratických poměrech lze územní plán města či obce utvářet jako dočasnou dohodu o funkčním a prostorovém uspořádání správního území řešené obce mezi samosprávou a občany, kde architekt poskytuje jen odborný servis, jak tu dohodu graficky i textově vyjádřit. Přitom u odborné i laické veřejnosti lze požadovat, aby se vyjádřily a) které stávající stavební fondy fungují dobře, postačí jejich údržba, modernizace, nástavby či přístavby a není třeba je bourat, b) které zákonem chráněné památky nebo sice nechráněné, ale výrazně přispívající k identitě města, obce, místa, je žádoucí zachovat a chránit, c) které stavby a plochy neslouží dobře svému původnímu ani jinému účelu a je třeba jim dát novou náplň nebo je zbourat a nahradit novými objekty, d) které funkce nebo stavby naopak ve městě či obci chybějí a je žádoucí je doplnit výstavbou nových objektů, e) jak je třeba upravit stávající nebo doplnit novou technickou a dopravní infrastrukturu a jak se o její financování podělí veřejné a soukromé finance. Obávám se, že v Kouckého postulátech není pro takový dialog s dotčenými správními orgány, se samosprávou, s občanskou komunitou obce místo, že je to pojímáno více "elitářsky", jako že "do toho nemůže mluvit každý, kdo má do zadku díru". Přitom oddělit v hlasech veřejnosti "zrno od plev" je na odvaze a odpovědnosti orgánů veřejné správy, a takovému dialogu se nelze vyhnout, nemají-li být rozhodnutí o změnách v území neustále zpochybňována a napadána v opravných prostředcích. Shrnuto: na naše podmínky a naši občanskou i odbornou i morální vyspělost je ten Kouckého názor zatím moc radikální a nerealistický, také politicky patrně neprůchodný, i když by vlastně ideálně plnil ono politické zadání pro nový stavební zákon - zjednodušit proces přípravy staveb - od územního plánování až po realizaci staveb. Vždy jsem obdivoval, jak malý stavební výkres byl ještě za Rakouska - Uherska potřeba vytvořit jako projekt třeba činžovního domu pro povolení stavebního úřadu. Dnes jsou sice stavby mnohem složitější co do technického vybavení, ale i to bylo dřív odpovědností projektanta a stavitele vůči investorovi, ne vůči stavebnímu úřadu. Ten, kdo platil, taky kontroloval, zda dostává odpovídající kvalitu, a stát se do toho nepletl víc, než musel kvůli místu, evidenci a budoucímu zdanění nemovitosti. Na tom nic nemění ani informační technologie do územního plánování či projektování staveb. Jenže dnes právě přebujelý právní řád a byrokratický balast převzaly mnohé povinnosti regulace a kontroly, kterou si dříve obstarali erudovaní investoři a projektanti sami, a živí to takovou spoustu lidí, že ústup od toho bude spojen s tuhým odporem úřednictva. Něco na tom Kouckém ale je, rozhodně čeří vodu k inspirativnímu uvažování, zda územní plány v současném pojetí plní opravdu to, co slibuje zákon, nebo jestli je na čase si přiznat, že "život a rozvoj měst jde jinými cestami" a územní plánování ho jen trapně dohání desítkami změn plánů, vyvolaných novými záměry, které ten život délkou trvání zpracování, projednání a schválení jen zdržují, jako je tomu v Praze.

 
© 2007–2020 Business Media One, s. r. o. Nádražní 762/32, 150 00 Praha 5, e-mail: stavbaweb@bmone.cz