Přestavba Sila v Olomouci

Přestavba Sila v Olomouci

(29. 10. 2007)

 
 
 
 

Přestavba Sila v Olomouci

Fotogalerie ke článku (15)

Přestavba Sila v Olomouci

Přestavba Sila v Olomouci

Přestavba Sila v Olomouci

Přestavba Sila v Olomouci

Přestavba Sila v Olomouci

Přestavba Sila v Olomouci

Přestavba Sila v Olomouci

Přestavba Sila v Olomouci

Přestavba Sila v Olomouci

Přestavba Sila v Olomouci

Přestavba Sila v Olomouci

Přestavba Sila v Olomouci

Přestavba Sila v Olomouci

Přestavba Sila v Olomouci

Přestavba Sila v Olomouci

Přestavba Sila v Olomouci

Situace

Situace

1. NP

1. NP

2. NP

2. NP

3. NP

3. NP

4. NP

4. NP

5. NP

5. NP

Řez

Řez
Celá fotogalerie (15)

Adaptace budov obilného sila na "rodinný dům".

Přestavba Sila v Olomouci
Adresa: ul.Polská, Olomouc-Tržnice
Investor: soukromý
Autor, projektant: Szymon Rozwałka (C+HO_aR), Tomaš Pejpek
Spolupráce: Paweł Wachnicki (C+HO_aR), Pavel Martinka, Alice Michálková, Aleksandra Rachwalska (C+HO_aR), Robert Binar
Vizualizace: Grzegorz Gogolin
Profese: Statika Olomouc, s. r. o.
Dodavatel: Caska Invest, a. s.
Projekt: 2004-2006, realizace: 2005-2007
Zastavěná plocha: 260 m2 
Podlahová plocha: 320 m2
Obestavěný prostor: 6500 m3
Náklady: neuvedené
Nosná konstrukce nadstavby: ocelová
Autor fotografií: Mirek Kolčava, Wojciech KryÅ?ski



Autorský komentář
Szymon Rozwałka (přeložil Hubert Guzik)
 
Zadáním projektu byla adaptace budov obilného sila na funkci zcela novou a „nevhodnou“. Tedy zásah nejen do stávajícího objektu, ale i do města a jeho paměti. Změna se všemi svými důsledky.
Využili jsme fenomén výtahu — fenomén, který rozbíjí vztah mezi časem a prostorem — a nabídli funkční schéma na principu samostatných fragmentů (atrium, silo, zahrada, obytný prostor a hranol) spojených mezi sebou „aperspektivně“. Přechod mezi nimi se omezuje na otevření a zavření dveří výtahu. Každý z fragmentů byl navržen jinak, přičemž rozdíly mezi nimi jsou důležitější než fragmenty samotné. Nechtěli jsme se ovšem spokojit s tímto jediným rozhodnutím, a proto jsme tento nápad spojili s jiným, jemu protikladným motivem vizuálního scelení jednotlivých částí. To má popírat námi nabídnuté rozčlenění, a také zdůrazňovat vertikalitu objektu. Během navrhování jsme nevěděli, jaký bude důsledek spojení obou strategií. Nechtěli jsme to ověřovat. Především jsme však nechtěli zapomenout na výjimečný okamžik, jenž předcházel vlastnímu rozhodnutí, okamžik, kdy vše ještě bylo možné. Odtud pokus o zpochybnění svého rozhodnutí. Záměrná nedůslednost.
Nejnápadnější je hranol. Jeho předimenzovanost a asymetričnost vůči celku vyplývají mj. z vůle zdůraznit změnu, která se odehrála. Když měníme, tak měníme. Radikalita tohoto gesta je asi jediným důvodem, proč — i přes změny, ke kterým došlo během realizace — projekt pořád „funguje“. V architektuře máme totiž rádi rozhodná gesta, střety, nedůslednosti, citáty — např. květináče v zahradě (bohužel nerealizované) měly být kopií existujících výsypek sila. Hranol je také pokusem „dát do uvozovek“ neomodernistickou formu, která bývá v Česku jevem stejně bezmyšlenkovým, jakým je v Polsku novodobé kopírování klasické venkovské šlechtické usedlosti.
Olomoucká žehlička mraků
Recenze Jakuba Potůčka
 
Dříve, než se česko-polská dvojice olomouckých architektů Tomáš Pejpek (1966) a Szymon Rozwałka (1971) rozhodla zahnat mračna nad domovskou architektonickou scénou svou krabicovou „žehličkou mraků“, koketovala s myšlenkou transformovat bývalé obilní silo na obytnou stavbu (u nás neobvyklá funkční konverze zemědělského objektu) způsobem takřka designérským. Inspirací byl jejich starší, nerealizovaný projekt rodinného domu, který se vyznačoval množstvím trojúhelníkových a lichoběžníkových otvorů vyřezaných do stěn. Železobetonový skelet silážní věže, postavené spolu s administrativní a obytnou budovou Hanáckých mlýnů podle projektu Jana Tymicha v letech 1940-1941, k použití tohoto konceptu přímo vybízel. Víceúrovňový, nadstandardně řešený byt, v podstatě nový typ městské vily, architekti implantovali i vzhledem k mimořádné poloze areálu, který se nachází na hranici intravilánu historického jádra města Olomouce, do posledních pater sila. Dennímu světlu měla do temných útrob věže otevřít cestu síť otvorů vyřezaných po celém jejím obvodu a podobných těm ze zmiňovaného rodinného domu. Vznikl by tak jakýsi dekorativní límec, asociující dekonstruktivistická krajkoví staveb japonského architekta Toyo Ita (např. pavilon v zahradě londýnské Serpentine Gallery z roku 2002). Vize „itovsky“ designované věže vzala ale brzy za své. Ukázalo se, že přeměna části těžké hmoty železobetonového sila v subtilní “síťovinu“ vily je nejen technicky náročná (nikoliv však nerealizovatelná), ale i finančně velmi nákladná. Architekti byli ovšem otevřeni změně a s nedostatky prvního projektu se dobře vypořádali ve druhém. Řečeno s trochou nadsázky: řešení jednoduché zvítězilo nad komplikovaným a architektura nad designem.
 
Výsledkem je obrovská obytná bedna, slovy autorů „krabička“, ulpívající na střeše sila s přirozenou samozřejmostí. Jeho hmotu nedegraduje na pouhý sokl, propůjčující vile monumentální měřítko a jistý punc výjimečnosti, neboť architekti do ní vložili i část nového provozu. Věž tak hraje roli rovnocenného partnera, a to přesto, že značný prostor mezi parterem a krabičkou vyplňuje nevyužitelné časoprostorové vakuum. Připomíná tak, ať se to architektům líbí nebo ne, El Lisického legendární návrh mrakodrapu pro Moskvu z let 1924-1925, tzv. „žehličku mraků“. Narozdíl od olomouckých architektů nebyl ovšem ruský konstruktivista vzhledem k vizionářské podstatě svého návrhu nucen hledat odpovědi na řadu otázek předcházejících samotnému projektování. Předně, tvůrci se zamysleli nad samou podstatou konverze funkcí. Podle jejich názoru byla adaptace sila na vilu transformací funkce správné (původní) v nesprávnou (novou). Podle jejich mínění představuje soulad mezi funkcí a stavbou jen zažitý, tedy přijatelný způsob myšlení, neboť obtížně definovatelný prostor, rozpínající se mezi oběma kategoriemi (správnou—nesprávnou) se vlastně ani nepokoušíme prozkoumat, protože je to pro nás jednodušší. Ve výsledku to pak vede k vybočování z pravidel a porušování norem. To, jakých norem, zde nehraje roli. Napomáhá tomu do jisté míry i skutečnost, kdy řada takto vybočujících koncepcí v praxi mnohdy funguje velmi dobře.
 
S těmito připomínkami, které — zdá se — neměly přímý vliv na samotné navrhování, přistupovali architekti k projektu rovněž proto, aby se vyhnuli procesu tzv. kamufláže. Tedy situaci, kdy „â?¦zapomínáme alternativy, ještě před chvílí rovnoprávné, a budujeme velikou strukturu vysvětlování a obhajování učiněného rozhodnutí“, které je podle Rozwałky jistým aktem násilí. Zda a do jaké míry se projektantům tato citlivost a neustálá otevřenost změně vyplatila, se ukáže později.
 
Všechny obytné sekce jsou vertikálně vrstveny a propojeny jen klecí výtahu. Ten podle architektů klasickou perspektivu rozbíjí, proto své dílo koncipovali „aperspektivně", tedy oddělili vztah mezi prostorem a časem. Veškerá komunikace mezi jednotlivými částmi vily probíhá jen prostřednictvím výtahu, který zde figuruje jako časoprostorová brána. Iracionalitu tohoto způsobu cestování útrobami vily vyvažuje perspektivně představitelná požární komunikace, navazující z valné míry na původní železobetonová schodiště. Jednotlivé části domu, vyrůstající v několika výškových úrovních z kmene výtahové šachty jako větve stromu, jsou uspořádány hierarchicky. V parteru věže, kde autoři ponechali v surové podobě množství industriálních prvků (silážní betonové výsypky), se vedle vstupního prostoru nachází jakási příležitostná galerie a apartmán pro hosta. Nad jeho buňkou, usazenou na samém dně vybouraného bočního křídla sila, levituje střešní (visutá) zahrada se skleněným trávníkem, do kterého autoři zasadili gigantické květináče pro vzrostlou zeleň.
 
Samotná obytná část je situována do nejvyššího patra věže. Velkoryse koncipovaný obytný prostor připomíná chirurgický implantát vložený do vyčištěného organismu. Tento zásah architektům dovolil koncipovat obytnou halu s navazující šatnou, kuchyní s jídelnou, schodištěm a technickým zázemím jako víceúrovňové prostorové kontinuum, definované ocelovým konstrukčním mřížovím. Mezipatra této dvorany, přepažené místy železobetonovými deskami, slouží jako zimní zahrada, vyhlídková místa nebo pracovny. Takřka kartuziánsky strohou geometrii, ovládající celé dílo, narušuje pouze diagonála bočního, předsunutého schodiště menší terasy.
 
Krabička, tedy intimní sekce, představuje zcela novou vrstvu, lehce asymetricky vyrůstající z tělesa věže sice jako element cizorodý, nicméně koexistující se svým hostitelem v symbiotické vazbě. Do krabičky, vyzděného kontejneru s ocelovým skeletem, který architekti zvažovali nejdříve opláštit dřevem a poté i kovem, vložili zbývající místnosti. Interiéry (mimo jiné mezonetové buňky dětských pokojů) nebyly ovšem provedeny podle původních předpokladů. A dostáváme se k oné otázce, zda se nakonec neustálá otevřenost změně architektům nevymstila. Během stavby byly totiž na přání stavebníka některé prostory v krabičce upraveny podle projektu jiného architekta. Jistě, byla to volba stavebníka, na kterou měl plné právo (na otázku, jsou-li na vině sami tvůrci, či naše neschopnost obývat jiné než všeobecně zažité prostory, nemá smysl hledat odpověď). Jenže z částivelkoprostorového kontejneru se tak ke škodě myšlenky stala jakási obytná „matrjoška“ s mnoha menšími a menšími kontejnerky. Přesto se dá říci, že byla konverze sila provedena v souladu s Pejpkovou a Rozwałkovou koncepcí. To podstatné z ní zůstalo. A nic na tom nemění ani některé ne příliš povedené detaily, vyjma snad částečně nerealizované bílé kamufláže pláště stavby. Nic z toho není díky atypickému umístění stavby, tyčící se nad historickou Olomoucí, ale patrné. Mnohem důležitější je, že neutrpěl industriální charakter sila a obě vrstvy (časová i funkční) jsou díky zvolené „nenápadné, čisté formě“ od sebe vizuálně odděleny. Škoda jen, že krabička nebyla vyrobena průmyslově a dopravena na místo obřím vrtulníkem. Ta performance by jistě stála za to.

Zdroj: Stavba 3/2207

Základní informace o objektu

 
 
 
 

Kategorie

Rodinné domy

Komentáře ke článku

 
 
 
 

Registrace k zasílání newsletteru

Stavbaweb.cz informuje o novinkách v oboru architektury a stavebnictví, představuje zajímavé objekty, projekty a materiály. Prostřednictvím tohoto formuláře se můžete přihlásit k odebírání denního newsletteru, a dostávat tak pravidelné informace přímo do své e-mailové schránky.

*Povinné položky
Vaše registrační údaje nebudou poskytovány třetím stranám a budou chráněny. Svou registraci můžete kdykoliv zrušit zde nebo prostřednictvím odkazu v zápatí každého newsletteru.
 
 
Nové komentáře
 
© 2007–2020 Business Media One, s. r. o. Nádražní 762/32, 150 00 Praha 5, e-mail: stavbaweb@bmone.cz