Zločiny proti městskosti III

Zločiny proti městskosti III

(22. 1. 2024) Plánování města v zrcadle selektivní slepoty fragmentované společnosti.

   
 
 
 
 

Zločiny proti městskosti III

Plánování města v zrcadle selektivní slepoty fragmentované společnosti

Roman Koucký

Zápis na seznam 
Praha je v srdci Evropy, Praha je krásná (možná spíše bývala)…
Praha je vzácná, proto je přece „zapsaná na světový seznam“…
Zapsaná jako co? „Jako součást světového dědictví“, nikoli jako památka…
Zapsaná proč? Zejména pro svůj urbanistický růst, od středověku dodnes! Ano, dodnes. Přesný rozbor jsem udělal v knize Pražské veduty, která byla vydána k 25. výročí zápisu.

Na zápis bychom mohli být hrdí. Pokud by to ovšem neznamenalo deformaci, až zastavení vývoje. I naše doba je součástí kulturního dědictví. Problém není v zápise na seznam, problém je ve výkladu! Problém je v zaměňování pojmů. Problém je s demagogickým trváním některých jedinců, a následně úřadů, na ukončenosti vývoje města. Problém je v resortismu, v absenci globálního a celostního pohledu. Problém je s fragmentací celé společnosti. Problém je s aktivistickými menšinami. Aktivisti umí skvěle vydírat. Kdo si troufne proti nim hlasovat? Vždyť jde přece o ochranu, o záchranu, o jedinou pravdu!

Město (a rovnováha) 
Odhlédněme nyní od stavu, ve kterém se jako společnost nacházíme, a podívejme se na město jako celek. Město jako fenomén. Město je esenciálním projevem lidství. Člověk je tvůrcem města, člověk znamená život města. Město nejsou jen „kameny“. Město je projevem kultury a civilizace. Člověk byl prý stvořen k obrazu božímu a město bylo jistě stvořeno k obrazu člověka. Provázanost je zřejmá. Člověk si město hýčká. Člověk život města usměrňoval vždy. Nikoli však proti smyslu lidskosti, ale ani proti smyslu městskosti. Člověk město neustále vylepšuje. Člověk iniciuje, směřuje, v horším slova smyslu ovládá. Město je ale živý organismus. Člověk má schopnost živý organismus podpořit, nebo také umořit.

Člověk se ve městě historicky „obraňuje“. Proti přírodě, proti živlům, proti jiným lidem. Proto k městu patří hradby – je to základní předpoklad města, jak to popsal už Aristoteles ve své Politice. Po celou historii lidstva je město základním kamenem civilizace. Město je projevem uspořádání společnosti. Město roste a sílí, jinak by chřadlo a nakonec nepřežilo. Proto město roste. To je samozřejmě omezeno technickými možnostmi vývoje člověka, tedy vždy dané doby. Základním cílem lidstva, jako celku, je poznání a, s největší pravděpodobností, „cesta vzhůru“. Lidstvo jako celek, po celou dobu své historie, staví stavby. Primitivní i velmi složité. Staví stále výš. Je to lidská přirozenost. Výš! Člověk se vždy vztahuje k tomu, co ho přesahuje. Sedm divů světa se vyznačovalo především výškou.

Město postupně roste. Do šířky i výšky. Stále a všude. Je to otázka pozorování v čase, většinou jde o skoky. Chvilku do šířky, pak do výšky, pak zase do šířky a následně do výšky. Jen dvacáté století v tom udělalo revoluci. Zásadní revoluci, urychlení, velký skok. Přesto, nebo možná právě proto, je ale osídlení měst ve výsledku stále řidší. Zářící město! Životní úroveň se zvyšuje, hustota klesá. Zvyšuje se standard ploch na jednoho člověka, ale náklady na správu celku stoupají. Stoupají velmi rychle. Prostor je komfort a komfort je drahý.

Rozmařilé dvacáté století se svojí nezřízenou expanzí stanovilo velikost měst, minimálně u nás, obecněji v Evropě. Naším úkolem je takto vzniklou plochu města smysluplně naplnit.
Tím udržet chránit a rozvíjet otevřenou krajinu. Měli bychom ctít přírodní hodnoty. To je nutné z mnoha důvodů, je to základní premisa. Musíme zase definovat hradby, i když třeba nehmotné. Pokud to dokážeme, město se stane jasnějším a také silnějším. Definujme „uvnitř“ a „vně“. To však dokážeme pouze tehdy, pokud stanovíme, jak se budeme chovat uvnitř.

Při normálním stavu společnosti nelze rozvoj města zastavit. Zastavení rozvoje vždy znamená nějaký problém. Nyní máme před sebou to, co se dělo po celou dobu historie. Musíme město zahušťovat a zvyšovat, obecně zlepšovat jeho kvalitu. Máme jedinečnou příležitost – umíme to. A nemusíme se bát! Ani hustota, ani výška neroste donekonečna. Genius loci, tak jak ho například pro Prahu definoval Christian Norberg-Schulz, sám zajistí přiměřené měřítko. Silné místo, a jeho genius loci nepotřebuje úředníky, protože promlouvá ke všem, hlavně k tvůrcům. Každý rozvoj je (proto) vždy v dlouhodobém výsledku jen přiměřený. Drobné výstřelky růstu sice budou, jako výjimky, potvrzovat pravidlo, ale nebudou nekonečné. Nemusíme se bát, už proto, že každá akce vyvolá reakci. Vše bylo, je a bude v rovnováze. Ovšem, pokud do toho nebudeme direktivně zasahovat. Každý diktát, zejména ten úřední, dříve nebo později, přinese své neblahé ovoce.

Hustota a energie 
Růst města je jeho základní přirozeností. Město roste spolu se svými stavbami. Stavět ale mohou jen nemnozí. Proto by jim ti, kteří stavět nemohou, měli být vděčni, a neměli by mít právo jim bránit. Plocha města je v současné době daná, hustota jeho osídlení je však výrazně nerovnoměrná a tragicky nízká. Hustota rovná se energie. Celková energie města generuje nejen vyšší kvalitu života, zvedá životní úroveň, ale od určité úrovně také generuje vyšší kulturu jako přidanou hodnotu. Nižší energie generuje snižování kvality života, zpomalení vyvolá zdražování a tím následně celkovou chudobu. Chudoba hodnoty nevytvoří...

Růst města je jeho základní přirozeností. Pokud město rostlo, vzkvétalo. Popisy, zejména historické, mluví o vzniku úžasných kulturních vrstev, o velkolepém urbanismu, o krásných budovách, i o veřejném životě, o „zlatých časech“. V knihách jsou tato období popisována dlouze a podrobně. Pokud se však město nevyvíjelo a stagnovalo, mluví historici o zaostávání a úpadku. Není o čem psát. Někdy se z popisu historie dozvíme, kdo to zapříčinil. Bohužel, většinou je to více faktorů, a tudíž za to „nikdo nemůže“ – stejně jako dnes (i když dnes jsou viníci známí!).

A jak taková stagnace dnes vypadá, jaké může mít příčiny? Stagnace se vždy projeví poklesem stavění. Dnes v důsledku administrativních problémů a v důsledku závistí a nenávistí. Jednoznačně je na vině přemíra regulace, byrokracie a aktivismus. Regulace ubíjí z podstaty. Svoboda a iniciace, naopak, přinášejí tvořivost. Svoboda přináší rozvoj. Svoboda potřebuje koncepční a kompoziční (celkové a celistvé) řešení. Svoboda vzniká z potenciálu, nikoli ze zákazů. Potenciál definuje „plán“. Plán může být obecně „regulační“. Může ale být také „iniciační“. Mezi dobrem a zlem je, jako vždy, velmi tenká a křehká hranice.

(Metropolitní) plán 
Metropolitní plán byl zpracován jako plán kompoziční, jako plán iniciační. Plán pro jedenadvacáté století. Měl vytvořit podmínky pro „rozvoj“ legislativy, podmínky pro výrazné zlepšování stavu celé společnosti. V dnešní době už nelze rozvoj vykládat pouze jako další expanzi řídkého města do otevřené krajiny. Rozvoj dnes musí znamenat vyšší konkurenceschopnost, vyšší odolnost, vyšší kvalitu života. Rozvoj jako zlepšování stavu.

Plán byl jednoduchý, jasně čitelný a vymahatelný. Plán s vizí krásného města. S minimem zákazů. Plán pozitivní. Takový byl ve své podstatě od začátku. I když autocenzura, kterou jsem podrobně popsal v knize úřad kreátora, již v průběhu zpracování pochopitelně sehrála svojí roli. Stejně jako nutnost přizpůsobit se pochybným zvyklostem a špatné legislativě. Proto jeho jednoduchost utrpěla již na začátku. Stále však byl plánem iniciačním, stále mohl Praze pomoci. Mohl nově sebevědomou Prahu vrátit na mapu světových měst, nikoli pouze na mapu stagnujících rezervací a levných skanzenů.

Na základě zásahů nekompetentních jednotlivců se z Plánu postupně stala přeregulovaná brzda vývoje města. Potenciál se vytratil! Plán trpí. Praha trpět bude. Úměrně ke ztrátě kompozice a potenciálu se zvyšuje míra restrikce. Z iniciačního dokumentu se stává seznam zákazů. Stává se (zase) nepřekročitelnou bariérou pro rozumnou výstavbu. Stává se přeregulovaným a tudíž (zase) nechtěným, nenáviděným, a proto obcházeným předpisem. Takový plán ale život nezastaví. Takže nás čekají zase tisíce změn. Čeká nás nezdravé bujení. Folklór nemocné společnosti: bratříčkování, jánabráchizmus a ve výsledku jen všudypřítomný boj a logická korupce. Nemocná společnost generuje nemocné město… a naopak.

Metropole 
Dvacáté století bylo stoletím velkoměst. Stoletím metropolí. Praha byla metropolí naposledy koncem renesance a až do devatenáctého století pouze doplňovala velkoryse založenou gotickou plochu města v hradbách. Pak, jako výsledek varu 19. století přišla Velká Praha. Měli jsme šanci, kterou jsme dalších 100 let postupně promarňovali. Kompozice se postupně vytrácela. V současné době Praha metropolí není, ale měla by být. Metropolitní plán tomu měl napomoci. Plán měl ukázat možnosti znovuzrození, sebeuvědomění a sebevědomí Prahy. Měl ukázat možnosti kompozice. Možnosti rozvíjení kulturního a přírodního, dědictví. Možnosti kombinace přístupů. Možnosti flexibility. Možnosti současnosti a zejména budoucnosti. Zcela na základě teorie, že i současnost je součástí historie a má proto nezadatelné právo na svojí historickou vrstvu. Metropolitní plán byl založen na znalosti a kontinuitě sta let plánování Velké Prahy, (zase) jako hlavního města, jako sice malé, ale skutečné metropole v Evropě.

Město (a kompozice) 
Každá doba, závisle na prosperitě a technických možnostech, přináší nějakou základní výškovou hladinu města. V historii Prahy lze vysledovat určité výškové skoky. 1, 1, 2, 3, 5, 8, 13, 21… ideální poměr. Přesto, že přechod z gotického města na město barokní se jeví jako přirozený, byl to zásah rázný a skokový. Devatenácté století dorovnalo výšku barokních paláců a, díky průmyslové revoluci s nesčetnými vynálezy, připravilo gejzír století dvacátého. Světlo, výtah, jezdící schody, vytápění i klimatizace. Dvacáté století pak stihlo několik vln zvýšení najednou.

Kdybychom pracovali v duchu historie, kontinuálně, a proto správně, musíme konstatovat, že základní výškovou hladinou dnešního města, zejména pro části města stavěné na transformačních a rozvojových plochách, je 10-12 pater. Šířky ulic, i historických, to umožňují. Nad touto hladinou, která by neměla být bezdůvodně podkročena, mají a musí vznikat lokální dominanty tak, aby byla zajištěna čitelnost celkové kompozice města. Vtah metropole k nebi je velmi důležitý. Kompozici města dnes dělá třetí rozměr.

S vědomím, že je tento jednoduchý princip dnes těžko prosaditelný, došlo v průběhu zpracování plánu k úpravě výškové regulace na regulaci povětšině vycházející ze stávajících výšek zástavby. I to by přineslo prosperitu, i když menší a výrazně pomalejší. V takovém případě by bylo správné použít jednoduché pravidlo „postav dům vyšší, než je sousední vyšší“. Složité definování stávajících úrovní podlažnosti bychom si mohli ušetřit, a přesto bychom postupně, pomalou (evoluční) cestou město převedli do jedenadvacátého století. To jsme si bohužel netroufli a pouze jsme nad stávajícími výškovými úrovněmi definovali možnosti lokálních dominant. I to se ovšem vzápětí ukázalo jako „zcela nepřípustné“. Ale ani to nestačilo, i to bylo některým úředníkům a politikům „málo“. Proto nás na určitých místech Plánu donutili stanovit regulaci výrazně nižší, než je stávající zástavba, a to i o desítky metrů (!). Není příliš překvapivé, že se jedná o místa, která jsou výraznými, zejména kompozičními body metropole. Jsou hlavními body přirozeného vývoje „obrazu města“.

Jedná se o zásadní problém s dostavbou místních center. Je to jednoznačná snaha zcela zabránit „metropolizaci“ Prahy. Snaha nepřipustit rozšíření centra a tím jeho odlehčení. Jsou to kroky, které jdou přímo proti základním myšlenkám budoucnosti města, ale také proti dokumentům, které schválilo a vydalo samotné UNESCO a přijala je Česká republika. Jdou také přímo proti zadání Plánu.

Pro město velikosti Prahy jsou místní centra s vysokou kvalitou života, s komplexní vybaveností, velkým množstvím bytů i pracovních míst, základním znakem metropole. Vysoké kvality života lze dosáhnout pouze v jednoznačně hierarchizované struktuře města, v husté struktuře. Měřítko je dnes prostě jiné! Řeči o polycentricismu s vědomím, že dílčí centra nesmím dostavět (zvýšit a zahustit), jsou zase pouze alibistickými výkřiky. Město krátkých vzdáleností není široké a řídké, ale jedině koncentrované a tím také husté. Takové je většinou vysoké. Ostatně bylo to v historii vždy. Vždy bylo centrum nejhustší, protože nejvyšší. Málo lidí generuje málo potřeb. Mnoho lidí generuje mnoho možností. To je energie města. Energie vytváří nabídku. Dostatek energie generuje kvalitu, protože kvalita bez kvantity neexistuje. Kvalita neexistuje sama o sobě, kvalitu nelze předepsat, kvalitu generuje až určitá úroveň kvantity. Kvalita je nadstavba, nikoli základní potřeba. A neplatí-li to obecně, o architektuře to platí bezezbytku.

Selektivní slepota
 
Město je chytré jen tak, jak chytří jsou jeho obyvatelé. Město je krásné pouze tehdy, jsou-li krásné jednotlivé budovy. A krása budov závisí na kráse veřejných prostranství, na celkové kompozici města. Krásná města mohou mít strukturu rostlou i geometricky založenou. Krása ale nevzniká úředním diktátem, to už před více než sto lety popsal Camillo Sitte ve své knize Stavba měst podle uměleckých zásad. Krása vzniká ze svobody a nadšení, jako umělecké dílo autorů. Krásu nedělá úředník, krásu generuje potenciál, na rozdíl od zoufalých činů, které jsou výsledkem vzdoru proti regulaci. To dnes vidíme v Praze na mnoha místech.

Obloukem se dostáváme zpět k názoru menšin, které prý nejlépe ví, jak stavět, lépe řečeno jak – pro jistotu – nestavět. Máme zažitou jednoduchou mentální regulaci. Stavět lze tehdy, nebude-li stavba vidět. Je jedno, že na daném místě již stojí vyšší domy, regulace je násilím nastavena mnohem nižší. Je to dáno tak zvanou „selektivní slepotou“. Ano, ty domy tam jsou, ale my se podle nich přece nebudeme řídit, protože jsou tam „špatně“. Jak je to ale možné? Kdo je oprávněn takto hodnotit historii? Jak je možné nevidět více, než polovinu současného města? Kde se ta slepota vzala? A jak je vůbec možné na základě takového jednostranného úsudku diktovat zákazy?

Otázek je najednou mnoho a nikdo si na ně netroufá odpovědět přesto, že odpovědi jsou jasné a jednoduché. Nekompetentní úředníci plánují město. Plánují bez ohledu na kulturní, ekonomické a ekologické hodnoty. Plánují proti zájmům města a tím proti zájmu lidí. Jednoznačně se nám vrací definice zločinů proti městskosti. Plánovat město proti jeho kompozici, proti přirozenosti, plánovat bez potenciálu, plánovat bez vize, plánovat „stávající stav“, plánovat zástavbu nižší, než je zástavba stávající, zakazovat stavět dokonce i ve zjevných prolukách, je jednoznačně zločinem proti městskosti. Stejně jako selektivní slepota, na jejímž základě vznikají podobná úřední nařízení. Zločiny proti městskosti. Zločiny, které dodnes neumíme potrestat. (děkuji za pozornost)

Roman Koucký, Praha, 2018–2023

Předneseno v Olomouci 25. května 2023


Komentáře ke článku

 
 
 
 

22. 1. 2024 20:29:29. Re: Zločiny proti městskosti III. Karel Doubner
23. 1. 2024 10:02:05. Re: Re: Zločiny proti městskosti III. arch

23. 1. 2024 10:44:40. Re: Zločiny proti městskosti III. Jitka

24. 1. 2024 12:31:05. Re: Zločiny proti městskosti III. Lea Nardová
28. 1. 2024 16:13:11. Re: Re: Zločiny proti městskosti III. Jitka

 
 
 
 

22. 1. 2024 20:29:29. Re: Zločiny proti městskosti III. Karel Doubner

  Ahoj Romane, byl jsem ve čtvrtek ve škole podívat se na odevzdané práce studentů, učit děti dává smysl, děkuji.

23. 1. 2024 10:02:05. Re: Re: Zločiny proti městskosti III. arch

  Deti?

23. 1. 2024 10:44:40. Re: Zločiny proti městskosti III. Jitka

  Kdo v Praze způsobuje větší problém? Úředníci památkového úřadu nebo zastupitelé ve strachu z UNESCO?

24. 1. 2024 12:31:05. Re: Zločiny proti městskosti III. Lea Nardová

  Celá desetiletí věří generalita československého, resp. dnes českého územního plánování iluzi, že udržitelnou existenci (= uchování, konsolidaci a inovaci) měst a spokojenost těch, kvůli kterým města vznikla a komu by měla sloužit, lze dosáhnout nikoliv chytrým urbanismem, neustálým hledáním a využitím ladem ležících potenciálů a vnitřních rezerv, ale zvyšováním „vědeckosti“ územního plánování.

Kouckého text je - stejně jako urbanismus - kompilátem filosofie, kontinuity historického vývoje, extrapolace trendů, nadčasového uvažování). Bodejť! Není multidisciplinárnějšího oboru, než je urbanismus. A není komplikovanějšího tématu urbanismu, než je město. A uvažovat o něm jinak, plošeji, schematičtěji, je výrazem primitivismu. Ministerstvo pro místní rozvoj to ale zřejmě vidí jinak. A pořádá workshopy, na kterých se řeší, zda transformační plocha ve standardizovaných územních plánech měst bude šrafovaná svisle, vodorovně nebo křížkem.

Ale ať ministerstvu nekřivdím: svého času si nechalo od společnosti Deloitte ČR zpracovat brilantní „Analýzu, návrhy a legislativní návrh pro reformu stavebního zákona v oblasti územního plánování“. Ale chybička se vloudila. Její výstup bohužel nestihl deadline probíhající rekodifikace stavebního práva, takže se do nového stavebního zákona nemohl promítnout. A kapitola územního plánování je tak zřejmě vůbec tou nejhorší částí nového stavebního zákona. Byla to promarněná příležitost, promarněný čas, promarněné know-how desítek lidí, vyhozené peníze.
Ale není třeba si zoufat: Ihned po schválení nového stavebního zákona MMR založilo pracovní skupinu pro reformu územního plánování. Údajně se dokonce už jednou sešla. Ona reforma by prý měla nastat cca za 10 let. Takže zase 10 let jistoty a hnilobné stability, ať si ten Koucký říká, co chce…

Je ale třeba poctivě přiznat, že na poli zvýšení vědeckosti cz územního plánování jsme za poslední desetiletí dosáhli nemalých met! Jen pár příkladů za všechny:

 Název barevného fleku v územním plánu, vyjadřující možné využití plochy (kterému by – nedej pánbu – mohl každý rozumět), jsme „vědecky“ přejmenovali na „plochu s rozdílným způsobem využití“. Že tomu nerozumíte? To by tak ještě scházelo, aby územnímu plánu rozuměl kdejaký pitomec. Přesto je tu červík pochybností: Možná by bylo užitečnější, kdyby se mozkový trust cz územního plánování zamyslel, jestli bychom se neměli modernistických barevných fleků spíše úplně zbavit, než je přejmenovávat. Protože dogmaticky pojaté funkční sortýrování jde proti lidské přirozenosti, která je (a vždy byla) nejspolehlivějším regulátorem. Lidská přirozenost se po staletí obešla bez územního plánování. Ale institucionalizované územní plánování by nemělo a nesmí ignorovat lidskou přirozenost. Bohužel nikdo neříká nahlas, že právě modernistické funkční sortýrování je příčinou nekonečných změn územních plánů. A nikdo neříká, že kýžené zrychlení povolování staveb je bez systémového! řešení (= odstranění důvodů) změn územního plánu) iluzí.
 Územní plánovači odložili pastelky a barevné fleky už barvičkují „vědecky“ pomocí počítačových grafických programů.
 Přeurčené územní plány (= nepoživatelný „eintopf“ rádoby nadčasové koncepce se 4-letou životností a rádoby detailního, ale zoufale nedostatečného podkladu pro rozhodování v území) kompenzuje generalita cz ÚP „vědecky“: tím, že hledá cesty, aby (zcela zbytečné) změny územního plánu šly pořizovat jednodušeji a rychleji.
Pozn.: Podle nejnovější verze si zadání těchto změn budou psát přímo žadatelé. To je nadějný trend! Nebude dlouho trvat a územní plány si budou malovat vlastníci pozemků a developeři. Ale řekněme si upřímně: bude výsledek horší?
Nebylo by lepší omezit obsah, roli a závaznost územních plánů, aby jeho změny byly zcela mimořádným aktem v případě naprosto nepředvídatelné změnou v území? Tedy přesně tak, jak to původně mělo být?

Vznik a existence Kouckého textů (nejenom Zločinu proti městskosti III), ze kterých má dnes drtivá většina odborné veřejnosti kopřivku, je nadějí pro budoucnost. Bohužel pro velmi velmi vzdálenou budoucnost. Ta totiž nastane až ve chvíli, kdy vymře generace územních plánovačů, vychovaných modernistickým plánováním socialistického střihu, který chtěl mít ve všem jasno. Alespoň na papíře. A že si život šel vlastní cestou? Jeho chyba!
Bude to později, než bychom si mohli myslet, protože štafetu minulých (ale sem tam ještě stále aktivních a nepřekonatelně vlivných) bardů cz územního plánování přebírají jimi vychování „kloni“.
Ale všeho dočasu. A jen si přeji, aby žádoucí změnu vyvolali přemýšlející lidé, a ne nějaké dramatické excesy, způsobené v současnosti uplatňovanou doktrínou územního plánování. Pak nastane doba, kdy bude mít smysl se ke Kouckého myšlenkám vrátit, podrobit je kritické oponentuře (nikdy nikdo nemá ve všem pravdu!) a takto verifikovaný extrakt využít při nastavení nových pravidel územního plánování, které konečně nebudou „Zločinem proti městskosti“.

P.S.: Řeknete si: Copak jedině Koucký přemýšlí o městě z „gruntu“? Proč také další velké urbanistické osobnosti dneška nepřednáší, či nepublikují své názory na město s podobným odstupem a nadhledem? Pluralita názorů je vždy blahodárná, tedy pokud je nevyslovují pitomci. A třeba by jiné osobnosti byly vůči publiku diplomatičtější, stravitelnější.
Že by takové osobnosti vůbec neexistovaly? Nebo nás neblahá socialistická minulost všechny naučila nevyčnívat? Nepálit si prsty? Držet hubu a krok? Nebojovat s větrnými mlýny? Nevím. Ale jedno vám jistě:

Mezi urbanisty, zpracovateli územních plánů je celá řada mimořádně schopných, vysoce inteligentních lidí. Jinak by vůbec nemohli naplňovat svou „mission inpossible“: totiž v krunýři nezřídka absurdních pravidel cz územního plánování zpracovávat, projednávat a obyvatelům a uživatelům měst poskytovat územně plánovací dokumenty, které budou nejen nežalovatelné (což je hlavní ambice MMR), ale které budou plnit své faktické poslání: vytvářet podmínky pro Gehlovo „Živé, bezpečné, udržitelné a zdravé město“.
Proč o nich nevíme? Proč mlčí? Anebo proč hovoří jen občas a slabým hlasem? Mám pro to jenom jedno vysvětlení: Jedním z důležitých známek inteligence je schopnost přizpůsobit se. A pokud není reálné panující podmínky (např. stav a progresivnost generality cz územního plánování) změnit, přizpůsobíte se…

Nic ale netrvá věčně a „Spes non confunditur“…

28. 1. 2024 16:13:11. Re: Re: Zločiny proti městskosti III. Jitka

  Dobrý den, paní Leo, přečetla jsem celý Váš příspěvek a souhlasím, že jsou urbanisti, kteří se s nápady MMR dokáží (i když se zaťatými zuby) popasovat. Nevím, jak moc jsou územní plány velkých měst podrobné a přeurčené, ale u nás "na vsi" se snažíme všechny "plochy s rozdílným způsobem využití" udělat co nejvíce multifunkční a nerozkouskované. Tím se snažíme vyhnout častým změnám.
Pokud jde o tu šílenost nazývanou Jednotný standard, vůbec by se nemusela řešit, kdyby se při vzniku urbanistických kanceláří netvrdilo, že něco takového není v souladu s volnou soutěží a že si každý urbanista může kreslit územní plány jak chce. Mohla být norma hned od začátku jako třeba pro stavební výkresy a nejspíš by byla i jednodušší.

Registrace k zasílání newsletteru

Stavbaweb.cz informuje o novinkách v oboru architektury a stavebnictví, představuje zajímavé objekty, projekty a materiály. Prostřednictvím tohoto formuláře se můžete přihlásit k odebírání newsletteru, a dostávat tak pravidelné informace přímo do své e-mailové schránky.

*Povinné položky
Vaše registrační údaje nebudou poskytovány třetím stranám a budou chráněny. Svou registraci můžete kdykoliv zrušit zde nebo prostřednictvím odkazu v zápatí každého newsletteru.
 
 
Nové komentáře
 
© 2007–2024 Business Media One, s. r. o., Nádražní 762/32, 150 00 Praha 5, e-mail: a href="mailto:stavbaweb@bmone.cz"stavbaweb@bmone.cz/a