Fotogalerie ke článku (1)
Celá fotogalerie (1)Lada Hubatová-Vacková — Cyril Říha (ed.), Husákovo 3+1: bytová kultura 70. let, nakl. VŠUP Praha 2007,
366 s., grafická úprava Jan Čumlivski
Příspěvky: Jan Čumlivski, Martin Franc, Vendula Hnídková, Lada Hubatová-Vacková, Šárka Koukalová, Ondřej Přibyl, Cyril Říha, Milan Salák, Ondřej Smíšek, Barbora Špičáková, Jindra Tichá, Lucie Zadražilová, Kristýna Zajícová
Rozhovory s Jiřím Musilem, Jiřím Witzanym, Janem Koubou a Milanem Míškem, Lenkou Žižkovou, Ivanou Čapkovou, Václavem Zajícem
Předmětem knihy, která může sehrát roli katalogu výstavy i samostatné knižní publikace, je zkoumání sídlištního životního stylu, bytové a spotřební kultury 70. let. Na sídlišti doposud žije více než třetina obyvatel České republiky, proto tento způsob života a jeho estetický kontext nelze ignorovat. Masová výstavba panelových sídlišť a typizovaných rodinných interiérů husákovského 3+1 představuje specifický fenomén, vycházející z konkrétní politické situace a komunistické ideologie normalizačního období Československa. Jedná se o bezpochyby kontroverzní a komplexní téma, kterému v rámci studia dějin architektury, designu a estetiky — kromě apriorního odporu, lhostejnosti a hanlivých přívlastků — nebyl doposud věnován prostor k hlubšímu zkoumání.
Součástí historického výzkumu v oblasti umění, designu, masové spotřební i bytové kultury je nejenom oblast vysokých, obecně pozitivně přijímaných stylových epoch, ale také projevů nejednoznačných. Zkoumání běžného, masově rozšířeného stylu vypovídá o historii země často mnohem autentičtěji než vrcholné projevy designu. Sídlištní kultura je významným dobovým jevem; jejím záměrným potlačováním se vystavujeme nebezpečí, že postupně z paměti vytěsníme celé vrstvy historie jen proto, že v následné době nebyly populární.
Kniha předkládá jednotlivé „záběry“ různých vrstev života 70. let, v nichž se uplatňuje sídlištní architektura a design. Sestavením těchto „záběrů“ pohybujících se na různých měřítcích (od urbanistického kontextu, přes typologii bytů, standardní vybavení jednotlivých místností po detail) jsme chtěli zachytit úhrnnější obraz bytové kultury „Husákovy éry“. Publikace chce reflektovat především estetiku každodennosti, běžný, lidový styl této doby.
Kniha Husákovo 3+1. Bytová kultura 70. let se skládá ze dvou rovnocenných částí, textové a obrazové. Stěžejní část knihy představují autorské příspěvky, které byly od počátku komponovány tak, aby se navzájem vyvažovaly, doplňovaly a následovaly po sobě jako jednotlivé kapitoly v celku knihy. Jsou řazeny od celkových pohledů po detail. Kniha tak začíná popisem základních makroskopických a urbanistických skutečností bytové výstavby 70. let (Cyril Říha), zařazuje toto téma do širších kulturologických a sociologických perspektiv (Lucie Zadražilová), z historického hlediska si všímá tématu „barevnosti“ panelových sídlišť (Vendula Hnídková), probírá technickou stránku používaných typů panelových soustav (Ondřej Smíšek), kterou pak konkrétně a s historickými souvislostmi předvádí na lokálním případu hromadné výstavby v Severních Čechách (Šárka Koukalová). Přesun z exteriéru do interiéru zahajuje systematický kunsthistorický pohled na téma vztahu vizí či idejí týkajících se bydlení v 70. letech a jejich realizované skutečnosti (Lada Hubatová-Vacková), následovaný sociologickou sondou do kuchyně 70. let a obecně do oblasti vaření (Martin Franc); dva další texty se nejprve v historickém, poté v dobovém kontextu zabývají klíčovým motivem (nejen) obývacích pokojů — modulárním sektorovým nábytkem a jeho nejslavnějším představitelem, soupravou Universal (Jindra Tichá a Barbora Špičáková). Na ně pak navazuje zpracování dobově progresivního odvětví lisovaného skla (Kristýna Zajícová), analýza grafického designu denního tisku 70. let (Jan Čumlivski) a svérázný pohled do dětských pokojů, pískovišť a hřišť té doby (Milan Salák). Pokud jsme kladli důraz na celkovou obsahovou kompozici knihy, netrvali jsme nijak přísně na žánrově jednotě všech příspěvků. Dokonce naopak. Jistá formální pestrost podle nás knihu jen oživuje. Projevuje se tu charakter těch, kteří příspěvky psali, různé typy řeči. A nejen to. Samostatnou kapitolu této části totiž tvoří vizuální příspěvek Ondřeje Přibyla, cyklus fotografií interiéru panelových bytů nazvaný Zátiší.
Textovou část pak uzavírá šest rozhovorů. Zatímco v předchozím oddíle jsou soustředěny pohledy lidí, pro něž sedmdesátá léta představují dobu dětství a jejichž odborné názory se utvářely až v době pozdější (což lze chápat jako nevýhodu i výhodu zároveň, jako nezkušenost i nezatíženost zkušeností 70. let), v tomto oddíle jsme pro vyváženost záměrně dali slovo pamětníkům.
Druhá část má ráz vizuální. I ta má dvě různé podčásti, odlišující se časovým zorným úhlem. Hlavní důraz je kladen na pohled dobový. Zde se jedná o reprodukce fotografií převážně publikovaných v tehdejších veřejně přístupných odborných periodicích — zejména v Domově a Umění a řemeslech.
Další vizuální podčást pak tvoří pohled současný. Jde o dnešní drobné, neprofesionální fotografie předmětů ze 70. let, které pro nás — přispěvatele této knihy — mají určitý osobní význam. Pramenem jsou zde domácnosti naše, našich rodičů či prarodičů, případně nejrůznější obchody a bazary. Jsou to takříkajíc sedmdesátá léta po 30 letech. Pohled, ve kterém je obsaženo nevyhnutelné stárnutí a zároveň — ve šťastných případech — i umění (ne)stárnout.
Příprava a vydání této publikace byly podpořeny grantem Ministerstva kultury ČR a z části též výzkumným záměrem Centra pro teoretická studia.
Zdroj: TZ VŠUP, 21.9. 2007
3 + 1 REVISITED
HUBERT GUZIK (Stavba 6/ 2007)
Mluvit o panelácích je těžké. Brání tomu obava před „potleskem z falešné strany", jak říkají Němci — té, která pořád ještě glorifikuje minulý režim, nebo té, která by spolu s režimem nejraději potopila i panelové „králikárny". O panelácích se v posledních letech nepsalo mnoho. Ovšem navzdory tomu, co sugerují autoři katalogu Husákovo 3+1, neoperovaly dosavadní diskuse pouze kategoriemi „apriorního odporu, lhostejnosti a hanlivých přívlastků“. (s. 7) 1
Už letmý pohled do poznámek k jednotlivým kapitolám katalogu napoví, že Husákovo 3+1 sbírá a rozvíjí témata dosavadních diskusí: analyzuje urbanistické souvislosti panelových sídlišť, dává jejich funkcionalistickou genezi do vztahu s poválečným vývojem stavebních technologií či signalizuje principy „socialistické“ bytové politiky. V knize najdeme zajímavé úseky, jako například ty věnované konkrétním realizacím v severních Čechách (panelákismus není představován jen cool Jižním městem v Praze; je to také fragment dějin bezohledné industrializace Československa). Jsou zde informace, které napnou historiky umění, například ty o anonymitě průmyslového navrhování, nebo ty o institucích, které na okraji panelového běžícího pásu pečovaly o vývoj bytové kultury. Čtenář tu najde i zajímavosti o „socialistickém“ životním stylu, například podrobný popis toho, co se za Husáka jídávalo. Mimo zorný úhel knihy zůstávají naopak některé nearchitektonické otázky, například o vlastnictví panelových bytů. Ptát se (a odpovídat) co dál se sídlišti, není v knize vlastně prioritou. I když autoři jsou si této „velké otázky“ dobře vědomi.
Zvláštní pozornost si kniha zaslouží ze zcela jiného důvodu. Jako ulitý na ni sedne program formulovaný badatelem dějin NDR Stefanem Wolle. „Nepovedlo se dosud“ — píše Wolle — „vyplnit velkou mezeru mezi složitou individuální životní zkušeností a akademickými výzkumy, které se před detaily zastavují. â?¦ Úkolem historických věd je opět sloučit rozcházející se perspektivy a sestavit obraz celku." 2 Hlavním tématem Husákova 3+1 je podle mě právě tato dvojitost perspektiv: té, která — řekněme ve zkratce — připomíná zločiny StB, a té, která vzpomíná na rohlíky za 30 haléřů. Autoři se zdráhají jednoznačně hodnotit fenomén sídlišť, intelektuálně ho přivlastňovat. Místo toho odhalují napětí mezi skupinovou pamětí a pamětí dokumentů. A tak kniha přináší texty více vědecké a více „osobní", přináší i rozhovory s vybranými aktéry událostí (nejde v nich o slepou víru ve spasitelnou sílu oral history, ale o to, vtáhnout do historického výkladu detail a osobní hodnocení). Na jedné straně kniha připomíná, jak jsme žili v 70. letech. Na straně druhé, abychom ještě jednou sáhli po Wolleho formulaci, nám připomíná, že „maloměšťácké štěstí ... existovalo nikoliv vedle totalitního režimu, nýbrž bylo jeho součástí."
„Revize nechvalně proslulé éry 70. let vyvolává u mnohých pochopitelný odpor", dočteme se v úvodu. „Právě u tohoto období jsme si uvědomili, že přístup a snaha o porozumění některým projevům této doby jsou generačně vyostřené. Proto se na tomto projektu záměrně sešel mladý tým.“ (s. 9) Tento tým na sebe bere úlohu archeologů materiální kultury „reálného socialismu" — roli „selektivní a vykladačskou" (s.10). Termín archeologie paměti sedí na dnešní třicátníky ostatně dvojnásobně: úlomky dětství tu jsou překryty nejen čerstvými nánosy, ale hlavně usazeninami z 80. let.
Od (Husákových) dětí lze přirozeně čekat, že budou obviňovat generaci rodičů. Jednoznačně poukazovat na ty, kdo nesou vinu za panelová sídliště. Nic takového se však neděje; děti nevyhraňují své názory ve střetu s rodiči. Nad vinou ale nelze mávnout rukou. Vyvolávají-li mladí badatelé někoho k tabuli, pak je to samotný režim, který chtěl zbrojit (Ondřej Smíšek, s. 73). Je to také jeho pravá ruka, stavební průmysl, který svou nevýkonnost překrýval stále vytříbenějšími metaforami boje o plán a uspokojení potřeb pracujícího lidu. Jeřábový urbanismus — shrnuje Šárka Koukalová — „zadusil práci architektů a urbanistů“ (s. 81).
Zdá se, že otázka viny jitří víc rodiče než děti. Architekt Jan Kouba z ústeckého Stavoprojektu v rozhovoru začleněném do katalogu s obdivuhodnou upřímností přiznává, že se některé jeho projekty nepovedly. „Vše“ — říká Kouba — „bylo tehdy dané hlavně ekonomikou. Proto je dnes zapotřebí, aby se vědělo, jak bylo manipulováno s těmi projektanty, co chtěli dělat a nemohli." (s. 244) Jde zde však jenom o individuální rozměr problému? Kniha pouze mlhavě připomíná, že sídliště vznikala jako manželské dítě režimu a sociotechnických sklonů avantgardy. Otázku étosu „Husákova architekta“ lze samozřejmě zredukovat na pouhou „past aktivity": na nevyhnutelný vztah společenské a profesní angažovanosti s účastí na oficiálních strukturách. Z pohledu architektury se však objevují nechtěné otázky: Nepřebrali architekti spolu s Athénskou chartou a programem české skupiny PAS i víru ve společenské poslání architektury? Nebyla tato víra obnovována s každou novou vládní garniturou? Co ve skutečnosti motivovalo (často nevelké) architektonické týmy, když přijímaly na rýsovací prkna megalomanské, mnohatisícové obytné soubory? Kdo zodpovídá za zpřetrhání pro architekturu základního vztahu architekta a individuálního stavebníka, uživatele budovy? 3 Nebyly sociologické výzkumy vlastně jakýmsi fíkovým listem architektů, obzvlášť při tehdejším systému přidělování bytů? Na žádnou z těchto (částečně generačních) otázek, není jednoduchá odpověď. Spíše je však kladou v knize zpovídaní pamětníci než mladí badatelé.
„‘Máslo‘ [na hlavě — HG] jsme v prvním plánu řešit nechtěli,“ dočteme se v úvodu. (s. 10) O tom, že se autoři nesoustřeďují na zúčtování s minulostí, nás přesvědčují i fotografie ke knize připojené. 4 Jejich jádro tvoří reprodukce z dobových periodik věnovaných architektuře a zařízení bytu. A čtenář má právo se cítit překvapen: tyto snímky komentují realitu 70. let kritičtěji než dva soudobé cykly fotografií. První z nich, cyklus Zátiší Ondřeje Přibyla, ukazuje interiéry panelových bytů, ve kterých — zůstaneme-li u jednoho příkladu — světlé místo po rámečku na tapetě mluví především o trvání a ztrátě. Druhý cyklus, Současný sběr, jsou drobné fotky předmětů ze 70. let, „které pro ... přispěvatele této knihy mají určitý osobní význam. â?¦ Jsou to takříkajíc sedmdesátá léta po 30 letech. Pohled, ve kterém je obsaženo nevyhnutelné stárnutí a zároveň — ve šťastných případech — i umění (ne)stárnout." (s. 14) Tyto příjemné snímky vyvolávají otázky o různých úrovních nostalgie. Nostalgie po — v dnešní záplavě zboží přece tak zřetelném — „asketickém“ konzumerismu Husákova období a (přece) solidním Universalu v obýváku. Dobrou pars pro toto této nostalgie je v knize kapitola věnovaná hračkám. Jejich omezený sortiment, společný pro všechny, tvořil, jak připomíná Milan Salák, silnou identifikaci s předmětem a zároveň specifickou kulturu nedostatku a „vyměňování“. Obdobně ve světě dospělých: nemožnost získat zboží a jeho omezený sortiment vytvořily, mimochodem nejen v mikroměřítku, specifickou kulturu barterového obchodu a „zařizování po známých“. Pohled na předměty ze 70. let může konečně vyvolávat (obzvlášť u dnes mladých tvůrců a teoretiků materiální kultury) fascinaci obdobím svébytné izolace: sestava Universal možná nebyla nejlepší, byla ale „naše". Nebyla zavěšená někde mezi švédským designérem a čínským výrobcem. Ba naopak, čerpala přímo ze slavné místní tradice. 5
Skrz prizma materiální kultury je nebezpečně jednoduché vidět příjemně-sentimentální obraz 70. let. Vedle „příběhů železné opony“ se navíc tehdy odehrávaly i zcela jiné příběhy. „I sídliště" — píše v katalogu Lucie Zadražilová — „se stávají domovem a nesou v sobě výpověď o člověku, o jeho vztazích ke světu a ostatním lidem i o tom, jak vnímá sebe sama. Svědectví, které podávají, tak není ani kulturně indiferentní, ani méně významné, než je tomu u jiných forem zástavby, jak se mnozí mylně domnívají.“ (s. 40) Na sídlištích se tvořily četné pospolitostní vazby. „I tam se rodí štěstí“ — připomíná konečně Zadražilová, jakoby chtěla citátem od Davida Vávry navázat na mladou a pozoruhodnou tradici odporu proti verbální ghettifikaci sídlišť. (s. 56)
Něco přesto skřípe na tomto idylickém obrazu poklidného domácího života a svébytné izolace, jež (přivoláme-li ještě jednou a už naposled německé humanitní vědy) byly efektně a trefně pojmenovány jako socialistický biedermeier. Nejzajímavější je v tomto ohledu asi kapitola od Lady Hubatové-Vackové. Autorka sleduje „rozdíl a posun od ideálu nového lidového stylu ke skutečnosti. Hranice mezi posvěcením a profanací původních představ jsou velmi křehké.“ (s. 96) A jak se ukazuje, byly natolik křehké, že ve velké části tehdejších interiérů, které lidé zařizovali na vlastní pěst a často v rozporu s představami tehdejších „pěstitelů vkusu“, autorka vidí „nedostatek míry“, „kontextuální neuvědomělost“ či „monstrózní přeludnost“ (s. 108 a 110). Na pomoc zde přichází i vzpomínka architektky Ivany Čapkové na to, jak se v 70. letech nábytková stěna stala symbolem společenského statutu a jak v obýváku jistého 3+1 proto stály nábytkové stěny dvě. Hubatová připomíná v tomto kontextu kritiku věcismu (obdoby konzumerismu), formulovanou sovětskými teoretiky A. V. Rjabušinem a L. Kamenskim.
Právě Hubatové představení ideální a reálné polohy bytové kultury 70. let lze číst nejen v kategoriích pokusu o úplný historický výklad, ale zároveň jako diagnózu a lék na nostalgické vzpomínání a „dobrosrdečnou" optiku. Jak Hubatová připomíná, kritiku věcismu, tak blízkou myšlení československé poválečné avantgardy, formulovali sovětští teoretikové ve stejném období, kdy Baudrillard psal o konzumní společnosti. A právě zde — v textech jejich českých následovníků — bych asi hledal to nejzajímavější z „Husákova dědictví“. Bez ohledu na to, zda kritiku věcismu chápeme jakožto další z mnoha strachů kritiků modernity, jakožto ten prvek avantgardní společenské mise, který se relativně nejméně zapletl s režimem, nebo konečně jako stále aktuální program. Najednou se tak vize „šlechetného" života za reálního socialismu ukazuje být pouhým myšlenkovým konstruktem a šlechetná se na socialistických konzumních touchách zdá být pouze jejich kritika.
Je tedy kniha Husákovo 3+1 pokusem o hodnocení materiální kultury 70. let? V záměru autorů určitě ano. Z mého pohledu je však na knize nejcennější impulz k rozhovoru o současnosti, o často nepřiznané nostalgii generace Husákových dětí a o tom, co postavit proti ní. O opatrném slučování perspektiv. Problém daleko přesahuje architekturu a urbanismus. I v architektuře a urbanismu však může sehrát svou roli. Aspoň na úrovni osobních rozhodnutí.
Lada Hubatová-Vacková — Cyril Říha (ed.), Husákovo 3+1. Bytová kultura 70. let., Vysoká škola umělecko-průmyslová, Praha 2007. Texty: Jan Čumlivski, Martin Franc, Vendula Hnídková, Lada Hubatová-Vacková, Michaela Jehlíková Janečková, Šárka Koukalová, Ondřej Přibyl, Cyril Říha, Milan Salák, Ondřej Smíšek, Barbora Špičáková, Jindra Tichá, Lucie Zadražilová, Kristýna Zajícová. Rozhovory s: Jiřím Musilem, Jiřím Witzanym, Janem Koubou a Milanem Míškem, Lenkou Žižkovou, Ivanou Čapkovou, Václavem Zajícem.
Poznámky:
1 Srovnej texty mj. Jiřího Musila, Evy Pýchové a zejména Rostislava Šváchy.
2 Stefan Wolle, Die heile Welt der Diktatur. Alltag und Herrschaft in der DDR 1971-1989, Berlin 1998. Použil jsem polský překlad: Wspaniały świat dyktatury. Codzienność i władza w NRD 1971-1989, přel. Elżbieta Kaśmierczak, Witold Leder, Warszawa 2003, s. 19.
3 Opačnou stranu téže mince ukázaly poslední dobou dva projekty: výstava Barbory Klímové, Slavné brněnské vily II, Dům umění města Brna, červenec 2007 a kniha Veroniky Zapletalové, Chatařství. Architektura lidských snů a možností, Brno 2007. K pojmu „uživatel“ viz aspoň Adrian Forty, Words and Buildings. A Vocabulary of Modern Architecture, New York 2000, s. 312 n.
4 A stejnojmenná výstava uspořádána studenty oboru Dějiny a teorie designu a nových médií v Galerii VŠUP v Praze v říjnu 2007, na které byla vystavená rekonstrukce panelákového 3+1, bohužel s minimálním komentářem.
5 Admirace, s níž autoři knihy přistupují k funkcionalistické tradici (například k teoriím Karla Honzíka či Karla Teigeho), překvapí pravděpodobně nejen pedagogy VŠUP.
