Vokovická ulice, Praha 6 — Vokovice
Autoři: Pilař, Kuba architekti, Tomáš Pilař, Ladislav Kuba, spolupráce — Radka Drábková, Aleš Břečka, Vít Košťál, Zbyněk Ryška, Marek Starý (generální projektant, celkové urbanistické řešení, bytové domy C, D, E, F, řadové rodinné domy II, rodinné domy 6—8, 11—14, vstupní objekt, sportovní hala a venkovní sportoviště)
Atelier D.R.N.H., Antonín Novák, Petr Valenta, Radovan Smejkal (bytové domy A, B, řadové rodinné domy I)
Rudiš+Rudiš, Martin Rudiš (rodinné domy 1—5 )
ABM architekti, Petr Bouřil (rodinný dům 10)
Investor: Metrostav Krutec, s. r. o.
Hlavní dodavatel: Metrostav, a. s., divize 8
Celková plocha pozemku: cca 3,8 ha
Zastavěná plocha: 6453 m2
Obestavěný prostor: 79 739 m3
Zpracování projektu: 2000—2006
Realizace: 2005— 2008
Autor fotografií: Ester Havlová
Autorská zpráva
Pozemek leží na hranici městské zástavby a volné přírody. Jeho horní, jen mírně svažitá jižní část s pevnou pravoúhlou strukturou navazuje na uliční řád sousední vilové čtvrti. V tomto prostoru jsou umístěny bytové domy, řadové rodinné domy a vstupní objekt.
Ve východní části areálu je sportovní hala a na venkovních plochách jsou umístěna hřiště pro tenis a míčové hry a pobytová louka s dětským hřištěm.
Řada čtyř bytových domů, které stojí na hraně, kde území začíná prudce klesat směrem na sever, tvoří předěl v charakteru zástavby. Skupina třinácti rodinných domů jednotlivě stojících na vlastních parcelách v severovýchodní části lokality navazuje na původní zástavbu podél ulice Na Krutci; současně je rozmístění domů podřízeno plasticitě terénu, zeleň se stává integrální součástí prostoru.
Architektonické řešení má evokovat atmosféru solidních nadčasových jednoduchých domů z bezúdržbových, klasických a dobou ověřených materiálů, jako jsou režná cihla a pohledový beton. Jako kontrast k těmto materiálům je na částech některých domů použita hladká omítka, obklad z dřevěných a cementotřískových desek nebo lamel.
Obytný soubor není rozdělen ploty nebo zdmi na uzavřené části, terén a zeleň mezi budovami horizontálně plyne, celý areál se stává průchozí a transparentní.
RECENZE
Co dělat proti Beverly Hills?
Osady Na Lhotách a Ke Krutci
ROSTISLAV ŠVÁCHA
Jakožto patriarcha české architektonické kritiky ve svém kritickém podzimu se musím zamýšlet, zdali jsem ve vrcholných letech své kariéry, která už mám určitě za sebou, něco důležitého nezanedbal a neposkytl tak něčemu špatnému příliš volný průběh. Takových věcí, které jsem se nesnažil dostat pod svou kontrolu, by se jistě našlo víc, ne-li bezpočet. Já si však nejvíce vyčítám, že jsem už od počátku devadesátých let 20. století hlasitěji nekřičel proti příměstským osadám ve stylu milionářského baroka. Tak se stalo, že okraje všech měst v České republice zamořila bezplánovitá změť rodinných domů v nejhorším možném stylu.
Samozřejmě vím, že sám bych této katastrofě nedovedl zabránit. Proto mě i trochu blaží, že část odpovědnosti za ni můžu přenést na české architekty, kteří proti ní taktéž nedělali nic. Uvědomuji si rovněž, že vzniku příměstských pseudobarokních „Beverly Hills“ by se nedalo čelit nějakými příkazy a zákazy, nýbrž nanejvýš osvětou a hlavně dobrým příkladem. U něj by bývali našli záchranu i lidé, kteří k milionářskému baroku netíhli. Stavební produkce jim však dlouho nic jiného nenabízela a oni je proto chtě nechtě museli pro své bydlení použít.
Byly to developerské a investorské firmy spíše než architekti, kdo v devadesátých letech poprvé vykročil k něčemu lepšímu. Některým osvíceným podnikatelům při tom tanul na mysli příklad meziválečné funkcionalistické osady Baba v Praze-Dejvicích (1932-1940), a to včetně způsobu, jakým organizátor této akce, Svaz československého díla, uměl zajistit, že stavebníci domů na Babě si objednají projekt u vynikajícího architekta a celá kolonie zároveň dostane jednotný stylový ráz. Jakousi Babou II se měla v devadesátých letech stát osada ve Vonoklasech u Prahy. Firma E-invest získala pro spolupráci na ní nejpřednější osobnosti české architektury včetně Aleny Šrámkové, Michala Sborwitze, Ladislava Lábuse, Vladimíra Krátkého, Petra Hlaváčka nebo Jana Jehlíka. Někteří stavebníci si však objednali projekty svých vonoklaských domů u „barokářů“ a vyznění celé akce tak narušili, třebaže i tak ji nelze považovat za neúspěch.
Podnikatelé, kteří chtěli svým zákazníkům poskytnout bydlení v kvalitním architektonickém souboru na způsob Baby, zvolili před rokem 2000 jinou strategii. Rozhodli se, že domy, navržené dobrými architekty, sami postaví a budou je klientům prodávat už hotové. Takový postup v sobě obnáší zřejmé výhody i úskalí. Poskytuje záruku, že zdar celé akce někteří klienti nezkazí svým nesolidárním chováním, jako to udělal bývalý ministr Kočárník ve Vonoklasech. Investor si též může být jistý, že se celý počin uskuteční přesně podle jeho výpočtů a estetických představ. Nemožnost ovlivnit formu svého domu však u některých zákazníků oslabuje pocit identity s jejich obydlím. A jde-li o formu opravdu soudobou, aktuální, ona může klientelu od sebe odrazovat svou progresívností a celý podnikatelský záměr tak selže.
Že se to v případech, o nichž budu psát, naštěstí nestalo, za tím se skrývají důvody, o nichž se zatím můžeme jen dohadovat. O mně samém je ostatně známo, že vzdor všemu znalectví neumím zasazovat poznatky do širších a hlubších souvislostí, takže po mně nikdo ani nemůže chtít, abych obrat k lepšímu kolem roku 2000 náležitě vysvětlil. Buď jak buď, na přelomu 20. a 21. století se u nás rozmnožila klientela s vybranějším architektonickým vkusem. Možná za tím stojí dobrá práce novinářů, kteří vedou rubriky o bydlení a o životním stylu ve velkých denících a týdenících. Možná, že uvedený obrat ovlivnila politika populárních časopisů o bydlení, kde se právě na počátku nového století začaly místo přemíry nevkusu objevovat kvalitní obytné stavby v moderním stylu. Ba co víc, některé takové domy se tehdy dokonce mihly v televizních reklamách, jejichž autoři si jinak dávají dobrý pozor, aby zájemcům o stavební spoření nebo o střešní krytinu náhodou neukázali nějakou hodnotnou architekturu. V jedné z takových reklam si zahrála střízlivá vilka v pražské ulici U Ladronky (1998-2001) od architektů Petra Koláře a Petra Lapky.
Tyto dva autory už dobře známe jako navrhovatele nové vilové čtvrti Pod Kozincem v Praze-Horních Měcholupech z let 1999-2003. Pro developerskou firmu Rodop tady Kolář a Lapka vypracovali jasné urbanistické schéma spolu s šesti typy řadových i volně stojících rodinných domů, kterých se tu postavilo šest desítek. Ve stylu všech domů, včetně nevelkých budov klubu, squashe a golfového odpaliště, které tvoří společné vybavení osady a mají v jejích obyvatelích posílit vědomí komunity, se mísil minimalistický a neofunkcionalistický styl, a to ve formě, jež od sebe neodradí ani nezasvěcené zákazníky. Firma Rodop svůj podnik odpočátku pojímala jako protiklad milionářského baroka a jako ukázku lepší cesty v soudobém českém bydlení. Osvětářskou stránku jejího počinu podtrhl fakt, že o Kozinci vydala v roce 2004 dobře koncipovanou monografii.
Když bylo jasné, že záměr s osadou Pod Kozincem skončí ekonomickým úspěchem, pustila se firma Rodop do dalšího podniku, který našel místo na východním okraji Kunratického lesa v Praze a dostal jméno Na Lhotách. Plán osady i její domy, jejichž typový rejstřík se ve srovnání s Kozincem rozšířil asi o dva typy, navrhli opět architekti Kolář a Lapka. Do roku 2008 se v ní vystavěla téměř stovka řadových i volně stojících rodinných obydlí.
Stylový ráz osady se v porovnání s kozineckou kolonií nezměnil, a přece nejde o její opakování. Některé domy architekti zkoušejí obléknout do jiného pláště. Kde měli Pod Kozincem dřevo, tam Na Lhotách užívají rozmanitě barvený plech. U některých volně stojících objektů, zejména u vil přímo u Kunratického lesa, si klade vyšší ambice jejich architektura. Svažitost pozemku a směry nově vytyčených ulic v severní polovině areálu umožňují skládat domy do působivějších urbanistických konfigurací, které aspoň mně připomínají slavné německé funkcionalistické kolonie z konce dvacátých let, Törten u Dessavy od Waltera Gropia nebo ještě spíše Bruchfeldstrasse u Frankfurtu nad Mohanem od Ernsta Maye. Pokud vím, na rozdíl od Kozince nemá osada Na Lhotách žádné společné vybavení. Lze to vysvětlit tím, že stojí nedaleko od starých Kunratic i od sídliště Jižní Město II a její obyvatelé proto můžou používat služby obou těchto městských čtvrtí.
Jako druh osvěty či dobrého příkladu, který přináší svědectví, že proti katastrofě pseudobarokních Beverly Hills existuje obrana, vyznívají i počiny pražského Metrostavu. Tak jako Rodop, také tato stavební společnost se už může pochlubit dvěma hotovými soubory hodnotných obytných budov. Způsob získávání jejich projektů se však od metody Rodopu značně liší. Návrhy svých osad Metrostav nezadává přímo, „z ruky“, jak se tomu kdysi říkalo, nýbrž vypisuje na ně omezené anonymní soutěže. K účasti na takových soutěžích vyzývá architekty slavné a osvědčené, ale i mladé, u nichž věří v jejich talent. Soutěže Metrostavu tak přitáhly do hlavního města k významným zakázkám nadané mimopražské architekty a zasloužily se o to, že se aspoň trochu rozšířilo výrazové spektrum architektury v české metropoli.
Poprvé se tak stalo v roce 1999, kdy v soutěži na obytný soubor v Šermířské ulici v Praze na Strahově vyhrál chebský ateliér A 69 (Redčenkov-Tomášek-Wertig), který se pak přestěhoval do Prahy. Podruhé, v roce 2000, zvítězil v soutěži na návrh obytného souboru Ke Krutci v Praze-Vokovicích brněnský tým Kuba-Pilař a spolu s ním, v následných výběrových řízeních, pronikly do nového vokovického areálu projekty dalších brněnských studií.
Oba soubory Metrostavu se od osad Rodopu odlišují v tom, že vedle rodinných domů či vil v nich stojí domy s větším počtem bytů. Architektů Koláře a Lapky se určitě nedotknu, když napíšu, že Metrostav od svých architektů očekává náročnější a individualizovanější projev, byť i v souborech v Šermířské a Ke Krutci vládne snaha o stylovou jednotu.
Trochu mě však mrzí, že soubory Metrostavu mají ráz oplocených enkláv, přístupných pouze svým obyvatelům. Kolonií v Šermířské, pravda, neprochází žádná veřejná komunikace, takže tam se dá její statut ohraženého kondominia ještě pochopit. Cesty uvnitř osady Ke Krutci však mají běžné značení pražských ulic, a přece vás do nich ochranka nepustí, jak se o tom patriarcha české architektonické kritiky nedávno přesvědčil na vlastní kůži. Myslím, že se tak zbytečně vytvářejí sociální přehrady, zatímco ideál vyspělých západních zemí v čele s Holandskem a se Švýcarskem spočívá v úporném nalézání sociálního konsenzu. Když se vydáme do kolonií Rodopu, anebo například do nového vilového souboru v ulicích Na Míčánce, Hanzelkově a Štiplově, který vznikl iniciativou společnosti ING, na problém tohoto druhu tam nenarazíme. A lze si představit, jak drtivé kritice by se kdysi vystavil Svaz československého díla, kdyby se pokusil svou osadu Baba schovat za plot. On by to však neudělal, protože by tak podvrátil kýžený dopad vysoké architektonické kvality Baby na vkus publika.
Na zatemňování hranic mezi veřejnou a soukromou sférou, respektive na expanzi privátního do prostoru, u něhož bylo dobrým zvykem pokládat ho za ryze veřejný, upozorňují ve svých textech Kazujo Sedžima nebo Winny Maas. Japonská architektka i mluvčí holandské skupiny MVRDV pokládají tento jev za cosi, co u dnešní demokratické společnosti ohrožuje její sociální zdraví. Podobně na toto téma mluví český architekt Pavel Hnilička v knize Sídelní kaše (2005). Polský kritik Grzegorz Piatek, autor stati s ironickým názvem „Bezpečná architektura“, pak za varovný symptom považuje i snahu obyvatel nových kondominií neprodyšně se uzavírat před vnějším světem. Domnívám se, že Krutec bohužel trpí oběma těmito neduhy. Jeho ulice se tváří jako veřejný prostor, ve skutečnosti však nejsou takové. A vinou toho, že se opevnil, se širší veřejnost nemůže náležitě těšit z jeho nepochybně hodnotné architektury a tříbit si tak svůj vkus.
Urbanistický plán osady Ke Krutci vypracovali architekti Ladislav Kuba a Tomáš Pilař. Podle jejich projektu tam též vznikla hřiště s tělocvičnou, jeden ze dvou pásů řadových rodinných domků a především dva typy domů bytových, „dům s okny“ a s tmavým keramickým pláštěm a dům s volněji komponovanou, dřevem opláštěnou fasádou, které oba podle mého soudu patří k nejlepším příkladům tohoto druhu bydlení v současné české architektuře. Druhý typ bytového domu, jakoby vestavěný do betonového rámu a téměř stejně dobrý, navrhl ateliér DRNH (Novák-Valenta-Smejkal), od něhož pochází i druhý pás domků řadových. Ve spodní části Krutce nás může zaujmout veliká vila Petra Bouřila a volný shluk jednorodinných vilek od týmů Rudiš-Rudiš a Kuba-Pilař.
Myslím, že hodnota osad Rodopu spočívá hlavně ve smyslu architektů pro urbanistický celek, kdežto počiny Metrostavu více sázejí na osobitý architektonický rukopis. Oba podniky nicméně nabízejí správnou léčbu z příměstského sídelního zmatku a pseudobarokního moru.
Ve svém kritickém podzimu se často ptám svých oblíbených filozofů Derridy a Poppera, jejichž citáty rád neustále zatěžuji čtenáře každého čísla Stavby, jak by mi pomohli vysvětlit, proč příměstskou krajinu zastavujeme tak nemožně hloupým způsobem. Jacques Derrida by asi mluvil o „prolomení autority kódu“, autority kdysi tak vážené urbanistické disciplíny, která se dnes kupodivu vydává jen za relikt socialismu. Karl Popper, asi největší filozof liberalismu ve 20. století, by pak zřejmě usoudil, že samovolný proces „pokusů a oprav“ v našich podmínkách nefunguje, protože česká Beverly Hills se nedovedou spontánně vyvíjet k lepším výsledkům, a proto asi stojí za to bojovat za jeho přísnou restrikci. Věřím však tomu, že dobré příklady osad vystavěných Rodopem a Metrostavem nakonec zvrátí situaci k lepšímu bez zbytečného násilí.
Publikováno ve Stavbě č. 3/2008
