Rekonstrukce školy v období ekonomické krize
Místo: Ogíjares, provincie Granada, Španělsko
Klient: Colegio Santa María del Llano
Architekt: Elisa Valero Ramos
Technický návrh: Rufino Manuel Quesada Molina
Spolupráce: Leonardo Tapiz Buzarra
Stavitel: Parejo Anguita S.L.
Plocha: 931,5 m2
Realizace: 2012
Foto: Fernando Alda
Autorka: Budova Dominikánské školy v Ogíjares je z 19. století. Původně venkovské letovisko bylo několikrát rozšiřováno, aby odpovídalo vyvíjejícím se potřebám uživatelů. Zastarávání konstrukce v 21. století a požadavky norem pedagogické rady vedly původně k rozhodnutí prodat bývalé zahrady, nyní určené k výstavbě, a postavit novou školu s rozpočtem 3 milionů eur. Krize dorazila právě včas, a nemožnost prodeje pozemků vedla k udržitelnější alternativě: recyklovat školu s náklady o jednu nulu menšími, za 300 tisíc eur. Práce musely být prováděny během relativně krátkých letních prázdnin.
Aby to všechno bylo možné splnit, drželi jsme se za všech okolností jednoho pravidla: dělat jen to, co je nezbytně nutné, zbourat jen to, co je nezbytně nutné. Menší projekt, protože to muselo být provedeno v kratším čase a za méně peněz. Tak byly instalovány nové únikové cesty, učebny a vstup byly přeobjednány podle nových podmínek, instalace byly obnoveny s ohledem na energetickou úspornost, nainstalována byla nová koupelnová jádra a byly opraveny střechy. Nic dalšího nebylo nutné, přesto tato škola, přesveškeré architektonické záplatování, nabízí mnohem více možností pro hry, manipulaci a vyjadřování, než si dospělí mohli představit.
Výsledkem je nedokonalá architektura, fragment recyklovaného města, silně podmíněná intervence, která se změnila v příležitost k experimentování s novými materiály, způsoby stavění a se způsobem života a pohledu na svět. Pokud existuje nějaká věc, na které se všichni pedagogové shodnou, je to přesvědčení, že emocionální a kognitivní vývoj člověka se odehrává v prvních letech života, a je velmi vhodné, když prostor pro děti je stimulujícím a motivujícím prostředím.
Přidaným úkolem této intervence bylo, při minimálních možných investicích, generovat nová zařízení a zajištění v souladu s normami pro požární ochranu a dostupnost. Bylo to cvičení v čisté architektonické recyklaci od okamžiku, kdy jsme akceptovali životaschopnost stávající budovy. Budova školy byla již dříve opakovaně proměňována, rozšiřována a rekonstruována, a jako dům protagonisty z filmu Jacqua Tatiho Mon oncle (Můj strýček), je naplněna nejednoznačnými prostory. Patří mezi ně fascinující schodiště s pěti různými typy podlah, které začíná jako ramenné a končí ve spirále, patří mezi ně i překvapivé zřetězení prostor, které splňují požadavky na ně kladené, aniž by „poslouchaly“ nějaké normy a aniž by reagovaly na jakoukoliv racionalitu budovy, která by byla navržena jako celek v jednu dobu. Patio a nepravděpodobné zdi z různých dob a po různých rekonstrukcích, prostory a v nich povrchové úpravy tvoří skládanku, kterou by z hlediska stimulace a motivace dětí bylo nemožné překonat.
Tato práce po nás vyžadovala pozornost vůči dvěma různým kritériím současně. Na jedné straně jsme museli vyhovět potřebám uživatelů, udržet je v mysli po celou dobu. Na druhou stranu, jsme vše museli dělat s péčí o udržitelný rozvoj a kreativitu, což jsou požadavky tohoto století, vyznávajícího soužití s dědictvím, jehož hodnota může nebo nemusí být rozpoznána.
Petr Vybrali jsme ho hlavně kvůli lepší tepelné izolaci – v zimě je u oken znatelně tepleji a v létě…
Je fajn vidět, že společnost HELUZ IZOS nabízí nejen širokou škálu izolačního zasklení, ale také nástroje, které usnadňují výběr —…
Zajímavé zjištění, že tohle patří pod Heluz. To by mě nenapadlo.
Taková záruka je úplně jiná liga. 149 let? To už je skoro jako věčnost! 😎
Kdo by nechtěl mít na barák doživotní záruku? A ještě k tomu celou hrubou stavbu, to už je level, co…