Recenze knihy A GENEALOGY OF MODERN ARCHITECTURE

JIŘÍ TOUREK
A Genealogy of Modern Architecture
Comparative Critical Analysis of Built Form
Kenneth Frampton 

Ke konci roku 2015 vydalo švýcarské nakladatelství Lars Müller Publishers novou knihu Kennetha Framptona A Genealogy of Modern Architecture s podtitulem Comparative Critical Analysis of Built Form, tj. Srovnávací kritická analýza staveb. Po několikaleté přestávce jde o zatím poslední samostatné Framptonovo dílo. Slavný autor se zde představuje kromě své tradiční role dějepisce a teoretika především jako učitel: shrnuje zde, jak sám uvádí v úvodu, čtyři desetiletí pedagogické činnosti na několika universitách východního pobřeží.

Knihu nejsnáze vystihuje její podtitul, Srovnávací kritická analýza staveb, protože když ji otevřeme, zjistíme, že ji tvoří řada čtrnácti pečlivých srovnávacích analýz. Frampton v úvodu vysvětluje, že takto pracoval se studenty v semináři, který měl za cíl kultivovat vědomí účastníků o uspořádání a členění jednotlivých staveb a jejich formy a také o roli kultury, která se do stavby propisuje. Jde tedy o porozumění architektuře. A protože mnohé věci vyjdou snáze na povrch ve srovnání, pracuje tato kritická analýza vždy s dvojicemi staveb, pokud možno stejného určení, doby vzniku a velikosti, ovšem z odlišného kulturního prostředí či „ideologického“ východiska. Podobnou metodu srovnávání dvou vedle sebe stojících děl využívali již klasici dějepisu umění 20. století. Zde je užita, aby se lépe porozumělo stavbě a roli kulturního prostředí, v jehož rámci vznikla.

Kniha ovšem začíná desetistránkovou črtou dějin moderní architektury (1923–1980) a nástinem teoretických východisek Kennetha Framptona. Kdo zná Framptonovy ostatní knihy, nedozví se zde mnoho nového, snad ale není neužitečné číst některé myšlenky nově vyjádřené, byť řečené již v jiných jeho knihách. Přehled je vytvořen jinak než v kritických dějinách (Academia, Praha 2004) i než v novější The Evolution of 20th Century Architecture (Springer, Wien) z roku 2007, kde se důraz klade více na linie vývoje, které sleduje celkem čtyři: avantgardu, organickou architekturu v nejširším smyslu slova, univerzální versus lokální směry a konečně linie sledující produktivismus versus důraz na místo. V recenzované knize je výklad vystavěn na trojici technologické, klasické a vernakulární. Po kritickém regionalismu, který si s Framptonem jistě každý spojí, nezůstala ani stopa. Je to ovšem dáno i tím, že stručná synopse končí na prahu 80. let s moderní architekturou. Přínos této podkapitolky spočívá právě v nové kombinaci známých momentů v dějinách moderního hnutí. A jako vždy to není vůbec lehké čtení.

Na deseti stranách najdeme také filosofický exkurz s názvem K ontologické architektuře. Shrnuje především východiska v Hannah Arendtové, v menší míře u dalších myslitelů (např. Dalibora Veselého, jemuž je celá kniha i věnována). Architekturu chápe tak, že ji zažívá „tělesná bytost“, a to jak vnímáním (perception), tak pojímáním (conception). Dílo architektury se tak nevnímá jen prostřednictvím smyslové „hmatatelnosti“ prostoru (což by byla pozice blízká řekněme Pallasmaaovi), ale také prostřednictvím různých kulturních asociací vtělených do členění formy takového díla. Tím je ve hře kromě fenomenologického tématu též vědomí, že architekturu neprožívá Robinson Crusoe, nýbrž člověk mezi druhými, uprostřed kultury. Přes veškerou stručnost je jasné, že tento text ukazuje promyšlenou teoretickou pozici, jež vychází ze silných a aktuálních autorů.

Protože je kniha míněna jako „praktická“, což se v ní jasně avizuje, předchází samotným analýzám shrnutí metody: co konkrétně, jak a proč se analyzuje. Okruhy analýzy jsou: 1. typ versus kontext, 2. veřejný, poloveřejný, soukromý a obslužný prostor, 3. cesta a cíl, 4. konstrukce/plášť a 5. souhrn s odkazy, kde se sumarizují pro Framptona důležité kulturní konotace, které lze ze stavby vyčíst. „…Srovnávací analýzy, jež následují, zdůrazňují hierarchické uspořádání prostoru s tím záměrem, aby se vyhnuly reduktivnímu zobrazování architektury, jako pouhé kombinace funkce s estetikou v opozici k ontologické přítomnosti, která obě tyto složky překračuje. Jinými slovy analytický důraz se klade na implicitní status, jak prostoru, tak materiálnosti a na náš tělesný vztah s každým tímto aspektem. Současně však tato metoda srovnávací kritiky bere v úvahu vztah mezi vnitřní strukturou vystavěné konstrukce a tím, jak se zvnějšku jeví, jakožto zobrazující se forma. Tato analýza zahrnuje též konotace, jež mohou vyvolávat povrchové úpravy materiálů i zpracování detailů, bere v úvahu důsledky, které může každý jednotlivý materiál či detail mít ve vztahu jak k prostorové hierarchii, tak ke smyslové zkušenosti nějaké konkrétní formy. V tomto smyslu je srovnávací kritika vytvořena tak, aby odkrývala způsoby, jimiž se ukazují hodnoty v detailní modulaci prostoru, konstrukce i materiálu.“ (str. 24–25) Tento citát dobře ukazuje, kolik toho dokáže takto promyšlená metoda odhalit a předložit k porozumění.

Analýz je v knize celkem čtrnáct. Ve srovnávaných dvojicích staveb nechybí díla snad žádného z Framptonových oblíbených tvůrců: čtyřikrát je přítomen A. Aalto, třikrát Le Corbusier, dvakrát N. Foster, dále H. Herzberger, S. Holl, L. Kahn, R. Moneo, R. Piano, J. Utzon, z novějších např. Patkau Architects. Kdo by naopak čekal „zavržené“ velikány, např. R. Venturiho či R. Koolhaase, nedočká se… Na druhou stranu je třeba výběru přiznat konzistentnost ve volbě autorů moderní architektury (nikoli postmoderní) a těch, kteří se tak či onak hlásí k humanistické tradici. Když si toto uvědomíme, je pak třeba ocenit odvážný autorský výběr jen těch architektů, kteří se snaží o pokračování a kultivaci moderní architektury a kultury. Je známo z různých míst, že Frampton vyzdvihuje Alvara Aalta pro jeho snahu sloužit člověku, kultivovat jeho prostředí, pro snahu o humanismus architektury. To lze v dnešní době vlastně považovat za vysoce mravní postoj.

Je jasné, že některé analýzy ukazují dramatičtější rozdíly v přístupu jednotlivých autorů a také výraznější přítomnost konkrétního dějinného kontextu. Příkladem může být srovnání Casa del Fascio od Terragniho s dostavbou soudní budovy v Gothenburgu od Gunnarda Asplunda v sociálnědemokratickém Švédsku. Ne ve všech stavbách musí doba sedimentovat výrazně, přesto ve srovnání vynikne mnohé lépe. V jiných analýzách hraje větší roli poloha nebo například klima. Tak ve srovnání domu Tubac od Ricka Joye a domu Agosta od Patkau Architects se důkladně rozebere zasazení do terénu, orientace v krajině včetně výhledů na různé strany. Dům Agosta se nachází ve státě Washington těsně u hranic s Kanadou na velké mýtině v lese, naproti tomu dům Tubac leží v poušti v nejjižnější části Arizony až u Mexika, Framptonova srovnávací analýza však překvapivě neučiní jedinou zmínku o větrání či klimatizaci zkoumaných domů. Přitom především u obydlí v poušti, které charakterizuje jako „hermetický hranol“, se přítomnost klimatizace sama nabízí.

Kniha je zamýšlena především pro studenty a učitele různých seminářů o architektuře. Tomu je primárně i přizpůsobena. Může však oslovit všechny vážné zájemce o architekturu, kteří touží po hlubším porozumění architektonickým dílům. Plyne to jasně i z textu samotného, protože konečným pedagogickým záměrem je dle Framptona nejen rozšířit kritickou hloubku kreativity konkrétního studenta, ale i kultivovat schopnost formulovat produktivní kritiku určitého zkoumaného díla, ať již vlastního či jiného. A to je schopnost, kterou potřebují nejen sami architekti. Je jí potřeba i dalším lidem, kteří se pohybují okolo architektury, ba je potřeba obecně, aby se stavební kultura v zemi kultivovala a rozvíjela.

Možná se zde po delší době objevila kniha, která by si svou kvalitou, širokým záběrem, hloubkou a možným dosahem pro budoucnost – a ovšem také bohatstvím obrazového materiálu –, zasloužila i české vydání. Frampton je dostatečně zavedený autor, aby mohl zdejší diskusi přinést víc než podněty, snad i nový směr.

A Genealogy of Modern Architecture
Comparative Critical Analysis of Built Form
Kenneth Frampton
Lars Müller Publishers, 2015 Zurich
303 strany

Publikováno v časopise Stavba č. 1/2016, str. 4-5