Před dvěma týdny proběhlo na IPR „zemětřesení“. Rada města na popud Petry Kolínské odvolala ředitele Petra Hlaváčka. Většina kanceláře metropolitního plánu následně podala výpověď. Praha se tím dostala do patové situace bez plánu B. Mohla byste se k tomu vyjádřit?
Zemětřesení je takzvaná vyšší moc. Něco, co nemůžeme ovlivnit a musíme se jen s pokorou vyrovnat s následky. Tohle ale nebylo zemětřesení, ale vědomý akt konkrétních politiků a ti nesou zodpovědnost za jeho dlouhodobý vliv na rozvoj města. A ta na nich – lidsky – zůstane, i když třeba odejdou z politiky. Máme jen jeden život, jednu tvář, jednu osobní integritu. A myslím, že je to jeden z příkladů, který ukazuje – obecně – že někteří politici v současné době možná vycházejí z jiných cílů než odborníci a běžní lidé. Nesledují ve svých rozhodnutích skutečný obsah věcí, tedy například to, jak se opravdu bude město rozvíjet, ale spíše okamžité poziční mocenské cíle, účelové osobní či stranické zájmy. Ale záměrně říkám někteří, nechci házet všechny do jednoho pytle, nepatřím k lidem, kteří si myslí, že politika je jen zlo a je potřeba dát od ní ruce pryč. Je naopak důležitá, vnímáme-li ji ovšem jako politiku ve smyslu zodpovědné správy věcí veřejných, a vážím si lidí, kteří se pokoušejí dělat ji profesionálně a eticky. Navíc myslím, že jako architekti se nemůžeme nějaké formě kontaktu s politikou vyhnout – navrhujeme-li město – a že v opačném případě je to alibismus a musí to za nás udělat někdo jiný.
Vzato šířeji a platí to obecně, nejen pro plánování města, já tu situaci už delší dobu vnímám také jako jakési napětí mezi politickou (ve smyslu stranickou) rovinou a rovinou odbornou. Vyvolané asi zejména tím, že odborné názory vnímá část politické reprezentace jako nepohodlné, někdy zřejmě i nebezpečné. Chce raději rozhodovat sama, nechce mít povinnost svá rozhodnutí konfrontovat s odbornými, tedy širšími souvislostmi, nechce je objektivně obhajovat. V extrémní podobě tento postoj vidíme na současné hradní politice. Není asi náhoda, že řadě lidí v poslední době naskakuje slovo normalizace, o kterém jsme si mysleli, že už ho můžeme zapomenout. Ve vyspělých zahraničních městech, kde jsem problematiku tvorby města studovala, je to ale naopak. Tam si politici svých špičkových odborníků váží a maximálně je vytěžují, protože vědí, že je to pro ně cenné a nenahraditelné know-how, které ve výsledku, kromě kvality města, pomůže především jejich úspěchu. A odborníci si vzájemné spolupráce rovněž považují, pokud funguje, a snaží se o ní, protože vědí, že bez ní se ty reálné věci ve městě nemohou stát. A veřejnost to dokáže vidět a obě strany za tento přístup, a hlavně jeho výsledky v podobě města, potom umí ocenit.
Víte, co mi hodně vadí? Že v poslední době v té naší společnosti vítězí destruktivní přístup nad konstruktivním. Ten, kdo něco boří, ničí, nebo přinejmenším jen kritizuje, je oslavován, destrukce je vlastně vydávána za práci, zatímco ten, kdo se snaží něco konkrétního pozitivního vytvořit, je terčem podezření a útoků a vlastně cílem té destrukce. To přeci nemůže dlouhodobě dobře skončit. Jistěže existují skutečně negativní věci, kterým je potřeba bránit, ale především se musím snažit reálně vytvořit něco pozitivního. A pomáhají tomu bohužel podle mne také sociální sítě. Já jsem si facebook odhlásila. Ač má řadu pozitivních stránek, vytváří zároveň prostor pro vydávání lží za pravdu, pro manipulaci reality. Nechtěla jsem to už, byť jen svou účastí na něm jako médiu, podporovat, a už vůbec ne tím, že se těch debat, kde nejde o skutečný obsah věcí ani o pravdu, zúčastním.
Napadá mne teď – je asi potřeba zdůraznit, že tady dnes mluvím normálně za Pavlu Melkovou, ne oficiálně za IPR.
A vrátíme-li se konkrétně k poslední situaci na IPR?
Je to velká škoda a je to smutné. Odvolání Hlaváčka byla fatální chyba a její řetězící se následky pro město budou pravděpodobně vážné a dlouhodobé, ač přímá souvislost už třeba za čas nebude na první pohled čitelná. Plánování města je vysoce odborná, dlouhodobá, zodpovědná věc, která vyžaduje kontinuitu a Petr Hlaváček byl její zárukou. To, že někdo jako on, skvělý odborník, akademik a navíc lidsky vzácný, moudrý člověk, prostě všeobecně respektovaná osobnost, byl ochoten vložit všechny svoje síly do práce pro veřejnou sféru, byl přece skoro zázrak a politici si toho měli vážit. To, že se ho vzdali, resp. vzali ho městu a jeho obyvatelům, a navíc jakým způsobem, je lehkovážnost. A v Romanovi Kouckém se stejně lehkovážně vzdali jedinečného odborníka, vizionáře, jaký podobný, aspoň v určitých ohledech, v Čechách není, nebo o něm alespoň já nevím. A to, že jak se ukázalo, neměli v tu chvíli vůbec žádnou představu, co bude další nejbližší krok, ani žádné další, co bude s plánováním Prahy, to je přece nezodpovědnost. Protože nejde jen o metropolitní plán, ač situace s ním je nyní nejkritičtější. Ta destabilizace může postupně ohrozit i množství další práce, které se na IPR za poslední období udělalo. Ale my jsme dlouho dopředu i o tomhle nebezpečí otevřeně mluvili.
Jak vidíte vliv současné situace na Kancelář veřejného prostoru?
Samozřejmě se projevuje i v KVP. V rovině praktické činnosti, protože na IPR jsou záměrně všechny plánovací výstupy provázané a zároveň se odráží i na spolupráci s externími subjekty, správcovskými organizacemi, úřady atd. Ale i v rovině lidské. Za tu dobu vznikl v KVP tým mladých lidí, ze kterých jsou dnes opravdu profesionálové, skuteční specialisté na veřejný prostor, který nemá podle mne v České republice obdoby. V kvalitě toho týmu se sčítá moje zkušenost staršího s jejich energií, ale i se specifickými znalostmi a názory, které patří k jejich generaci. Ten tým má velkou hodnotu – odbornou, ale v zásadě i ekonomickou, na to by se nemělo zapomínat. Město v něm vlastní cenné know-how, leckterý developer by mu ho mohl závidět (smích). Co je ale podstatné – ta kancelář opravdu vykonala za krátké období neuvěřitelné množství práce a to je podle mne z velké části také tím, že to všichni dělali z entusiasmu založeného na víře, že mohou pomoci ve městě něco opravdu změnit k lepšímu, pracovali dalece nad rámec povinností. Víra, chuť do práce a radost z ní… To je něco, co prostě je ke kvalitní tvůrčí práci potřeba.
Ale zároveň – jak bych to řekla. Vezmu to obecně. Podívejte – já jsem v těchto věcech přese vše optimista. A to proto, že se na ně snažím dívat s odstupem a především v dlouhodobějším horizontu. A v něm si myslím, říkali jsme si to i s Petrem Hlaváčkem, že možná náš úkol, v téhle konkrétní dějinné etapě, bylo – a je – vytvořit prostor pro to, aby se v nějaké další etapě ty změny ve městě reálně staly. Nastavit systém, založit pevný dlouhodobý rámec, pohnout s myšlením společnosti. Že je klidně možné, že my už je „nepostavíme“, nebo jen některé, i když bychom samozřejmě rádi, ale že to připravujeme pro generaci po nás, ale zároveň, že tenhle první krok nešlo přeskočit, protože jsme se ocitli v etapě deficitu základního myšlenkového rámce společnosti. A že ten krok bohužel bude možná dlouhý.
Jak tedy vidíte budoucnost KVP?
Já tu kancelář tehdy zakládala s tím, že město něco takového kriticky potřebuje. Protože veřejný prostor je opravdu základ kvality města. Jenže kvalita veřejného prostoru, dokonce ani jeho samotná existence, není samozřejmost. Patří k tomu „slabému“, co je třeba ochraňovat a podporovat. A to všechno pořád platí. Kancelář by měla být kontinuální, odborná, apolitická a především nezávislá na politické nestabilitě. Přála bych si tedy, aby tomu tak bylo a aby mohla dál pracovat na svých úkolech, které jsou dlouhodobé, nestačí na ně čas jednoho volebního období. Víte, ona kvalita města, respektive života v něm, touha lidí po ní, je pořád táž, nemění se podle volebních období, protože obyčejný každodenní život lidí, jejich potřeby, pocity, úzkosti, radosti, ty jsou ve své podstatě pořád stejné. Politici odcházejí, město a jeho lidé zůstávají. Takže – chtěla bych to vidět neosobně, s nadhledem a odstupem a přála bych si, aby práce kanceláře v nezměněné kvalitě pokračovala. Protože – jde přece o to město.
A Vy sama?
Hm…. Moje role byla kancelář založit, vložit do ní své know-how a zkušenosti a naučit jim mladé lidi. Udělat z nich profesionální tým. Pak nastavit její chod, vytvořit systém, tak aby fungoval dlouhodobě, udělat základní kosterní materiály, vytvořit na pilotních projektech metodiky. Myslím, že tuhle roli už budu mít pomalu splněnou. Ono navíc tento typ práce, který kromě velké zodpovědnosti obsahuje i určitou, nikoli malou, institucionální moc, může po delší době taky člověka zblbnout, je tedy dobré neztratit zpětnou vazbu s realitou, dokázat se do ní vrátit. Tak asi tak.
Zkusme zrekapitulovat, jak vlastně vypadaly začátky KVP?
To, že v plánování města je nutné něco změnit, jsme jako odborníci – nejen architekti – cítili všude, napříč akademickou i praktickou sférou, už dlouho. Vždyť po revoluci se tolik věcí změnilo, jen způsob plánování města, taková pro život v něm zásadní věc, zůstal celých víc jak dvacet let úplně stejný, podle pravidel z období komunismu. Takže když se pro takovouto změnu před těmi cca čtyřmi lety konečně otevřel prostor, bylo jasné, že je určitá povinnost ho využít a pokusit se o něco dobrého. A bylo také jasné, že je potřeba dělat změny koncepčně, tedy také provázaně ve všech úrovních plánování města. Od strategického plánu, přes stavební předpisy, metropolitní plán až po detail města, tedy veřejná prostranství, resp. veřejný prostor. Jenže pro ten neexistoval žádný subjekt, který by se mu věnoval. Takže vznikla nová Kancelář veřejného prostoru.
Povolali jste na pomoc i nějaké odborníky ze zahraničí?
Tak – jak už jsem říkala, tady v Praze nikdy žádný podobný subjekt, který by se adresně věnoval rozvoji veřejného prostoru, nebyl. Nebylo tedy, o co se opřít, museli jsme opravdu vše vymyslet od nuly. Řada vyspělých měst, zejména takových, u kterých obdivujeme kvalitu života, ale nějaký podobný subjekt již měla. Takže jsme pročetli obrovské množství materiálů – strategií, metodik, manuálů, projektů, hodně měst jsme objeli a sešli se jak s kolegy z podobných institucí jako my, tak i s politiky. Některé z nich jsme zapojili i do konkrétní spolupráce. Nejnověji jsme oslovili například Jana Gehla (pozn. red. dánský architekt, který radí městům z celého světa), kterého teď město pozvalo ke spolupráci s Prahou, konkrétně na studii humanizace magistrály. Milé bylo, že když byl Jan na jaře na první návštěvě na IPR, byl překvapen, jak daleko jsme, myšleno v množství a úrovni koncepčních materiálů. Smál se, že je tu všechno hotovo a že je to výborně uděláno, že nás nemají co učit. Je to samozřejmě třeba brát s nadsázkou – jasně že mají… Myslím, že na procházkách realitou Prahy si to potom taky uvědomili. Ale vážně – opravdu on a jeho tým říkali, že s takto profesionálním odborným zázemím plánování města se obvykle tam, kde pracují, nesetkávají. Potvrdil i správnost cesty, kterou se na IPR v plánování ubíráme. Tak to člověka potěší, zvlášť v té dnešní situaci tady.
Mluvila jste i o kvalitě, kterou vaše kancelář městským investicím může dodat…
Mě vždy mrzí, že cítím, že tuhle nejdůležitější věc často nedokážu jednoduše a srozumitelně vysvětlit. Vždy mi z toho vycházejí nadužívaná klišé nebo naopak složité pojmy. Nejblíž je asi pojem obytná kvalita. Znamená to, že věci nejen technicky a utilitárně fungují, protože to je sice nutný předpoklad, ale ne cíl. Cíl je, že se lidé v tom prostředí musí cítit dobře. Mělo by jim poskytovat také smyslové zážitky, ale i nějaké poznání, obohacovat jim život. Měli by mít pocit identifikace s ním, že do něho patří a že i ono je s nimi v souladu. Třeba takové slovo krása. Opakovaně se setkáváme s tím, že ho nesmíme používat, slyšíme to od politiků, od správcovských organizací města, od úředníků. S argumenty, že to není žádná jasná hodnota. Nejde to změřit. Nikdo prý neví, co to znamená. Je to zbytečné. Vše to jen komplikuje. Často slyšíme větu: „To vaše krásno.“ Ale proboha, to přece není nějaký výmysl architektů, který si vytvořili pro svoje uspokojení. Krása okolo nás je strašně důležitá pro každého člověka – inspiruje, povznáší, nebo dokáže jen obyčejně potěšit. Není to žádný designový nesmysl, existuje přece například i pojem krása duše. Představte si úplně obyčejné věci, které máte ráda – malé dítě, strom, hudbu – a hned si přece vybavíte slovo krása.
Předpokladem celkové obytné kvality, tedy včetně těch praktických parametrů, je, že se věci plánují dopředu a koncepčně, aby byl čas a prostor, než se rozhodne o nějakém dílčím řešení, zohlednit všechny souvislosti, všechny potřeby místa a lidí. Aby se definovala celková podoba místa, její smysl, cíl. A k ní pak všechny dílčí úpravy musí směřovat. No a tady se to dělalo vždy na veřejných prostranstvích obráceně. Rozhodlo se, že je potřeba vyřešit nějaký dílčí cíl, často například technickou věc, jako třeba koleje, křižovatky, dopravní úpravy, a nikdo neřešil jejich vliv na tu celkovou obytnou kvalitu místa, tedy jestli se tam třeba zároveň nechtějí stromy, nebo víc prostoru pro chodce, anebo jestli by celé místo nemohlo fungovat a vypadat i úplně jinak. Ono to ale v jiném měřítku platí i pro celý urbanismus města, pro domy, dopravní a infrastrukturní stavby a podobně. Mimochodem, představa, že kvalita veřejného prostranství vzniká hlavně parterovými nástroji, jako jsou lavičky, dlažby, stromy atd., je omyl. Ta hlavní kvalita se zakládá právě ve větším urbanistickém měřítku, protože základem je rámec domů, který veřejné prostranství vymezuje. Je-li špatný, například domy jsou moc daleko od sebe, nefunguje poměr jejich výšky k šířce prostranství, anebo jejich prostor je jinak nepromyšlený, nebo třeba negativně determinovaný dopravní stavbou, tak těmi parterovými drobnostmi už to nenapravím, mohu to jen trochu vylepšit.
Jaké jsou tedy vaše konkrétní projekty?
Koncepční studie ulic: Vinohradská, Táborská, Klapkova, Bělohorská, Dvořákovo nábřeží. Koncepce pražských břehů. Vybíralka – to je projekt revitalizace veřejného prostoru obytného bloku na Černém mostě, napojený na již předešlé iniciativy místní komunity, který by měl být pilotním projektem, základem budoucí metodiky jak zlepšit veřejná prostranství sídlišť. Koncepce revitalizace Císařského ostrova. Projekt příměstský park Soutok. Nevzpomenu si teď na všechny. Samozřejmě Manuál tvorby veřejných prostranství, ke kterému nyní děláme další plug-iny, které rozpracovávají jednotlivá témata, na která v základním dokumentu nebyl prostor, například aktuální problematika umísťování výtvarných děl na veřejná prostranství. Strategie rozvoje veřejných prostranství. Spousta menších metodik – povrchů ulic v památkové rezervaci, povrchů tramvajových tratí atd. Nebo třeba akupunkturní projekty, jako byly letos pražské židle a stolky. Je to zdánlivě drobnost, ale přinesla myslím spoustu užitku, protože umístit do veřejného prostranství mobilní nábytek k sezení či ležení, k práci, k setkávání, samo o sobě zásadně promění kvalitu jeho užívání. Byl to letos pilot, byly rozmístěny na asi šesti či sedmi místech, s tím, že když se to povede, v příštím roce by se počet míst výrazně rozšířil. Hodně se také věnujeme osvětové, vzdělávací a trochu i výzkumné činnosti. Pořádáme workshopy, přednášky, výstavy, docházíme učit na vysoké školy, nejen architektury, ale třeba i dopravní, stavební atd. Protože tahle osvětová rovina je zásadní, vytváří právě ten rámec společenského povědomí, který umožňuje, aby se změny k lepšímu mohly stát.
Důležité jsou také různé drobné zásahy, kterých si kolikrát ani lidi nevšimnou, resp. všimnou, že někde je najednou malinko příjemněji – zastávka tramvaje se spojila s chodníkem, zmizela bariéra červenobílého zábradlí, rozšířil se chodník, přibyly stromy atd., ale nedají si to asi do souvislosti s naší prací. Vypadá to totiž jako samozřejmost – a ano, měla by být. Velká část naší práce spočívá v tom, že se s velkým nasazením a přes neuvěřitelné překážky snažíme o úplně obyčejné věci, které by se měly umět dít i bez nás. Ale i to už se trochu mění. Co mne těší, je, když vidím, že tu obytnou kvalitu tam vloží sám dopravní inženýr nebo technický projektant. Protože se ztotožní se stejnými cíli jako my, naučí se vidět technické úpravy městotvorně. Takových si moc vážím. Snad jsme jim svou činností pomohli, nebo je alespoň inspirovali. A je to asi částečně taky jeden z důsledků postupné proměny v celkové společenské atmosféře, ke které se snažíme přispět. Když se podívám pár let zpátky – není důvod k oslavě, ale opravdu se v ulicích řada věcí změnila k lepšímu. Platí to ale pro detail veřejných prostranství. V celku výstavby města to je bohužel nyní spíš naopak. I když třeba pražské stavební předpisy, to je obrovská změna k lepšímu. Teď jsem zrovna viděla projekt jednoho obytného celku v širším centru – a najednou tam byly normální domy, normální ulice, prostě normální město, jako třeba Vinohrady. Ne sídlištní rozvolněná zástavba, bez parterů, bez uličního charakteru. Působilo to po těch letech jako zázrak, dříve se nic takového navrhnout nedalo, protože staré předpisy to na základě různých hygienických a dalších předpisů neumožňovaly.
Co pražská magistrála? To je přece ohromná výzva, na kterou existuje řada projektů.
IPR vypracoval nedávno studii humanizace magistrály, zatím spíše jen ve strategické rovině. A zároveň by se měl magistrálou zabývat právě Jan Gehl – v koordinaci s námi, s touto studií. Ano, těch projektů je historicky nepočítaně. Jenže končí v šuplíku. Ona magistrála je už takové až zakleté téma, které mimo jiné připomínkuje dlouhou dobu také UNESCO jako zásadní situaci ohrožující Prahu jako světové kulturní dědictví. Ale vždy, když se někdo pokusí něco řešit, skončí to výsledkem, že nic nejde, dokud se nedostaví ta a ta další dopravní stavba… To bychom už měli konečně prolomit, jinak se nezmění opravdu nic. Je pravda, že je nutné vidět každý detail v kontextu fungování celoměstského systému dopravy, jinak by to byla naivita, ale zároveň výsledkem nesmí být toto zablokované nic. A také v tom hrají roli určité zdejší předsudky. Máme jakousi vžitou představu, že ulice, ve které jezdí větší množství aut, nemůže být zároveň normální městská ulice. S chodníky, obchody, restauracemi, stromy… Že v ní vlastně člověk – chodec, ani nemá co dělat. Tak samozřejmě, pokud se svým ztvárněním pojme tak, jak se to dělalo v sedmdesátých letech a bohužel leckde dodnes, tedy že se opatří dálničními svodidly a vůbec vším silničním tvaroslovím a jezdí se po ní 70 km/h atd., tak tam opravdu není příjemné být. Ale ono to přeci může vypadat jinak, i s množstvím aut, ač ani to mne samozřejmě netěší. Například v New Yorku téměř každá avenue, tedy všechny severojižní rovnoběžné ulice v hustotě každého bloku newyorské mřížky, mají dva a dva dopravní pruhy v obou směrech, celkem tedy čtyři a jsou přes den de facto stále v hustém provozu. Přesto tam funguje úplně normální městský život. Lidi sedí na předzahrádkách restaurací, v prostředním zeleném pásu mezi směry i na lavičkách. Jenže – na každé křižovatce, tedy rohu bloku, je semafor a přechod pro chodce. A auta také jezdí menší rychlostí 40 km/h. Takže o co bychom se měli snažit, je přinejmenším, alespoň v první fázi, hledat způsob, jak i při přibližném zachování množství aut na ní, můžeme úpravami stavebními i dopravními z magistrály udělat přístupnou městskou ulici.
Jak se vám daří reagovat na polarizované názory – mezi automobilisty a chodci?
Tak samozřejmě že ideální by bylo poskytnout prostor všem – neomezeně autům, chodcům, cyklistům, ale i různým věkovým, sociálním, kulturním aj. skupinám lidí… Jenže ten prostor města, respektive ulice je omezený, není nafukovací. Takže je potřeba ho pokud možno spravedlivě „rozdělit“. Zároveň platí, že slabší je potřeba chránit, a těmi opravdu jsou chodci. Respektive my, jsme-li v roli chodců. Protože téměř každý z nás je čas od času v obou rolích, řidiče i chodce. Kdysi mi někdo říkal, že se musíme připravit, že vždy budeme ve středu konfliktů, protože k přirozenosti plánování veřejných prostranství patří jakési přerozdělování prostoru. A každý by chtěl pro to „své“ víc, vždy bude někdo nespokojený. Mimochodem, automobilista si vymezuje z půdorysu veřejného prostoru města zdarma 9 m2, chodec 0,25 m2 a cyklista 1 m2. My se sice vždy snažíme o takové polozázraky, dostat do těch ulic všechno, vyhovět všem, ale je jasné, že to za nějakou hranicí už není věc schopnosti vymyslet řešení, ale že to objektivně nejde. Je prostě třeba si uvědomit, že nemůžeme mít všechno a že je to vždy něco za něco. Je potřeba se rozhodnout, kde máme jako společnost priority.
A je nějaké třeba médium, pomocí kterého by bylo možné zájem o veřejný prostor popularizovat?
To je těžké. Sama přece víte, že noviny a televize raději píší o skandálech, o tom, co se nepovedlo. Nikoho nezajímá, že se něco daří, vyzkoušeli jsme si to tisíckrát, reakce je vždy stejná, není to prostě trhák. Novináři říkají, že je to proto, že to tak lidé – čtenáři chtějí, že by ty noviny jinak nekupovali. Já ale nevím, co když to tak není a tímhle přístupem médií se k tomu naopak vychovávají? A protože my se v Kanceláři veřejného prostoru hlavně snažíme dělat pozitivní věci, ne kritiku a destrukci, tak o to zrovna moc velký zájem médií není.
Nezdá se vám, že úroveň diskuse ve veřejném prostoru v posledních letech klesá, přestože jeho fyzické podobě je i díky IPR je věnována velká péče?
Já si nemyslím, že klesá. Když se podíváte o pár let zpátky, já alespoň vidím velký rozdíl. Vždyť předtím se o těchhle věcech, o plánování města, o architektuře, skoro nemluvilo. A dnes se z nich stalo téma, byť často kontroverzní. Ale kritická diskuse je v pořádku, je to něco, co nám tady chybělo a stále to pořádně neumíme. Diskutují občané, odborníci, a nejen architekti, ale diskuze probíhá ve všech oborech, a to nejen na IPR, ale i na vysokých školách atd. A v pražské politice se přece poslední dobou neřeší skoro nic jiného. Mimochodem, když jsem byla nedávno v rámci Fulbrightova stipendia na Columbijské universitě, setkala jsem se tam s rozšířeným názorem, že pokud se o něčem vede široká a kritická diskuse, definují se témata a pojmenovávají problémy, je to sám o sobě úspěch a vlastně formativní akt.
Poslední věc, která mě z praktického hlediska velmi zajímá, je váš předmět na fakultě architektury, protože se setkávám s malou schopností nebo ochotou architektů připravit ke svým projektům použitelný „media kit“. Budou na tom mileniálové líp?
Ten předmět se jmenuje Koncept a interpretace. V praxi i u studentů se setkávám s tím, že architekti jsou schopni udělat dobrý dům, ale nedokáží ho interpretovat, vyargumentovat, obhájit si ho. Já i kolegové jsme tenhle deficit cítili dlouho, ale i sami studenti. Jsem ráda, že se nám s děkanem Ladislavem Lábusem ten předmět loni konečně podařilo založit. Architekt musí umět naformulovat, proč ty věci udělal, znát jejich smysl. Je to i jeho zodpovědnost vůči těm, pro které dům navrhuje. My se snažíme naučit studenty, že si musí na začátku samotného návrhu architektury naformulovat koncept, a pak ho naplnit tak, aby ho na konci dokázali prezentovat. Ale jako myšlenku, ne jen pouhý popis toho, co stejně vidíme. Na předmětu spolupracují externisté, špičkoví profesionálové ve svých oborech, třeba Robert Novák, Michal Škoda, Monika Mitášová, Jana Tichá nebo Adam Gebrian, kteří ovládají teorii, ale jsou i zkušení praktici. Samozřejmě že v praxi si většinou architekt nedělá sám knihu či výstavu – i když jsou i takoví (smích), ale měl by tomu rozumět do té míry, jako by si je měl udělat sám. Protože pak je to teprve skutečná spolupráce – s grafikem, kurátorem a dalšími. Architekt musí umět mezioborovou spolupráci. Po prvním roce jsem studenty poprosila o zpětnou vazbu a reakce byly velmi povzbudivé, každému z těch témat by se chtěli nejraději věnovat v samostatném předmětu a hodně oceňovali také tu praktickou rovinu, že se setkávají s různými prezentačními formáty.
A bude z toho knížka nebo skripta? Kéž by!
Byla by potřeba, také to cítím. Takže snad ano. Můj největší problém v poslední době je čas. Je toho tolik, co by bylo potřeba… Nebo co bych sama chtěla.
Mluvíte o času a vím, že váš odborný záběr je široký… jak všechny činnosti porovnáváte dohromady?
To je těžká otázka. Tak z hlediska času jsem se samozřejmě nyní na fulltime věnovala práci na IPR. A ostatní věci zbývaly na večery, víkendy, dovolené. Ale nestěžuji si. Ano – kromě IPR se věnuji vlastní architektonické tvorbě, k ní vlastně občas i takovým odskokům k tvorbě volné – výtvarné, pak učení na fakultě a taky psaní článků a knih, a tak dál, ty další příležitostné věci už raději ani nejmenuji. Ale – já to všude říkám a učím i studenty – pro mne je tvorba architektury vše, co nějak ovlivňuje prostředí okolo nás, takže je to vlastně všechno o tom samém. Důležité pro mne hlavně je, aby všechny ty činnosti směřovaly k jednomu mému ideovému cíli – byť z různých stran a různými nástroji. Všechno, co člověk dělá, jak žije, je totiž součástí jeho integrity. A tu si hlídám, nebo se o to alespoň snažím.
—
Ing. arch. Pavla Melková, Ph.D. (1964) je architektka a ředitelka Sekce detailu města a Kanceláře veřejného prostoru na Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy. Vystudovala Fakultu architektury ČVUT, kde od roku 2011 vyučuje. Absolvovala doktorské studium s tématem „Humanistická role architektury v současné společnosti“ a Fulbrightovo stipendium 2014. S Miroslavem Cikánem vedou architektonickou kancelář MCA atelier, za své práce získali řadu ocenění včetně Hlavní ceny Grand prix architektů národní ceny za architekturu či nominace na European Union Prize for Contemporary Architecture – Mies van der Rohe Award. Je autorkou knih Bastion XXXI u Božích muk; Prožívat architekturu; Stůl u okna, na stole kniha a Prostor pro člověka v tvorbě Michala Škody. Systematicky se věnuje publikační a přednáškové činnosti, byla členkou řady odborných porot.
Publikováno v časopise Stavba č. 4/2016, str. 4-8
Spokojenost
Mohu jenom doporučit! My jsme stavěli loni a všechno šlo hezky od ruky 😎🔝
Kdysi to nebylo a když si teď předstvím jak ještě moji rodiče opravovali a rekonstruovali dům po jejích rodičích -…
Z magistrátu Ostravy by vám měla přijít pozvánka a můžete na vernisáž v 18h dorazit. Poděkování patří do MAPPA
Nad takovým řešením už nějakou dobu přemýšlím.