Překročit hranice navrhování

Pavla Melková je z těch architektů, kteří své povolání pojímají velmi široce. Spolu s Miroslavem Cikánem pracuje ve vlastním ateliéru MCA, který se věnuje především veřejnému prostoru a obnovám historických staveb. Zároveň nedávno dokončila doktorské studium na Fakultě architektury ČVUT, od roku 2013 vede Kancelář veřejného prostoru na pražském Institutu plánování a rozvoje a také píše eseje a další texty. Tomuto rozkročení odpovídá i obsah její nové knihy. Úvodní stať je věnována teoretickým východiskům, druhá řeší roli architekta v současné tvorbě měst, třetí je zaměřena na veřejný prostor, poslední pak na ochranu památek.

Oproti předchozí publikaci Prožívat architekturu z roku 2013 se Melková posouvá od úvah nad konkrétní architekturou do obecnější roviny, zároveň ale mnohem více čerpá ze své vlastní projekční praxe. Domnívám se, že kniha je především autorčiným pokusem ujasnit si vlastní teoretická východiska, uspořádat myšlenky, které doprovázejí její praxi, a zasadit architekturu do co nejširšího kontextu dnešního světa. Autorka si pokládá v zásadě etické otázky hodnot a principů, jež stojí v základech vykonávání architektonické profese.

Úvodní (a titulní) esej otvírá konstatováním, že dnešní společnost prochází krizí identity, jejíž součástí je i určitá vykořeněnost a nejasný vztah k vlastnímu prostředí. Podle Melkové se na tom významnou měrou podílí i „propast v komunikaci a porozumění mezi současnou architekturou a jejími uživateli“. Další text je pak jakousi obhajobou architektury jako spolutvůrce „existenciálního rozměru bytí jednotlivce i společenského paradigmatu doby“. Autorka otevřeně vychází z fenomenologické tradice uvažování o architektuře, nesnaží se přinášet nějaké nové teoretické teze, jde jí spíš o hledání filozofického ukotvení vlastních myšlenek. V knize hojně cituje, především z textů Martina Heideggera, Dalibora Veselého, Karstena Harriese či Juhani Pallasmai. Ostatně i samotný pojem „humanistická role architektury“ si půjčuje od Dalibora Veselého, který je pro ni zřejmě iniciačním autorem.

Trochu uvolněnějším, osobnějším a dle mého vůbec nejzajímavějším textem knihy je druhá esej s názvem Role profese architekta v současné tvorbě města. Opět začíná neradostným konstatováním, že „architektura dnes obtížně hledá svoji roli ve společnosti“ a že „většina zásahů určujících podobu našich měst a krajiny se v současné době odehrává mimo platformu architektury“. Tento text se mimo jiné opírá o rozhovory s architekty a teoretiky, které autorka vedla během svého stipendijního pobytu na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, především s Kennethem Framptonem. Zabývá se zde otázkami a problémy, na něž naráží především při své koncepční práci na IPRu a které se jí zřejmě osobně dotýkají. V obecné rovině pak promýšlí a profesi architektů doporučuje cestu, kterou se sama vydala – totiž rozšířit pole svého působení, vykročit z „exkluzivního a někdy možná i pohodlného rámce samotného navrhování“. Vyzývá k angažovanosti a k hledání jiných platforem a nástrojů, které můžou ve svém důsledku vést ke zlepšení našeho vystavěného prostředí. Má na mysli především politickou, ekonomickou, legislativní, ale i kulturní oblast, kde je možné změnit rámce a omezení, které brání kvalitnímu naplňování architektonické profese.

Opět se zde opakovaně a zcela záměrně objevuje termín „role“, který v sobě nese aktivní rozměr, není to „funkce“ ani „rozměr“ architektury. Když Melková mluví o roli, jde jí primárně o samotné tvůrce, architekty a jejich vztahy se společností. Opět se tu promítá fakt, že autorka je především praktikující architektka a její úvahy a texty z vlastní praxe pramení a opět se do ní vrací. Černobílé, převážně abstraktnější snímky realizací ateliéru MCA ostatně tvoří samostatnou obrazovou linku knihy.

Zbývající dva texty jsou pak už trochu úžeji zaměřené na témata veřejného prostoru a památkové péče a vyznívají místy trochu školometsky – „je zapotřebí“, „mělo by být“, „podmínkou je“… Souvisí to s tím, že se autorka snažila o jasnou formulaci a hierarchizaci pojmů a hodnot, což je důležitým krokem na cestě k jejich všeobecnému přijetí a prosazování. V praxi tak můžou architekti ocenit například srozumitelný výčet vlastností, které by měla mít kvalitní veřejná prostranství. V oblasti památkové péče pak Melková apeluje na snahu o porozumění mezi architekty a památkáři – vždyť vycházejí ze „stejných kulturních zdrojů a jim odpovídajících hodnot“.

Celá kniha je zároveň svědectvím o autorčině srdnatém potýkání se s teoretickým jazykem. Zřetelná je její snaha o co nejpřesnější a zároveň stručné vyjádření. Bez ukotvení v konkrétních příkladech to však místy vede k určitým truismům, pocitu, že čteme všeobecně známé, opakované pravdy. Naštěstí to však v žádném případě neplatí pro celek knihy, ve své podstatě je pod hladkým stříbrným povrchem docela vzdorovitá. 

Na závěr nezbývá než se vrátit na úvod – totiž k předmluvě Rostislava Šváchy – a spolu s ním doufat, že nová kniha Pavly Melkové se stane podnětem k „dobré debatě, protože také ona někdy u systému dovede podemlít jeho zkamenělost“.
KAROLINA JIRKALOVÁ

Pavla Melková: Humanistická role architektury,
Arbor vitae 2016, 144 str.

Recenze byla publikována v časopise Stavba č.  2/2017, str. 11

Doplněno Stavbaweb:
VI PER: Pavla Melková: Humanistická role architektury (křest knihy)
Knihu lze zakoupit např. ZDE.