Jaké otázky nám klade Madona z Osíka?

Norbert Schmidt (ed.), Tvář: Příběh ztracení a touha znovunalézání, Řevnice-Litomyšl 2016

Zpřístupnění barokního kostela Nalezení sv. Kříže na zámeckém vrchu v Litomyšli, zrestaurovaného podle projektu brněnského architekta Marka Štěpána, doprovodil neobvyklý počin, pohybující se na křižovatce umění, dějin umění, architektury, restaurování a hudby. Do krypty kostela vestavěli Josef Pleskot a Norbert Schmidt jakousi kapli, do jejíhož pěkně nasvíceného interiéru na několik měsíců roku 2016 vložili nejstarší známou dřevěnou plastiku na našem území, trůnící Pannu Marii s Ježíškem na klíně. Podle místa svého nalezení nedaleko Litomyšle se toto dílo začíná nazývat Madona z Osíka.

Vzácné soše, vytvořené někdy kolem roku 1200, a to patrně na území severovýchodního Švýcarska, chybí hlava Panny Marie. V tomto stavu ji poprvé uviděli návštěvníci expozice Otevři zahradu rajskou v pražské Národní galerii v roce 2014. Jedinečnost litomyšlského vystavení sochy spočívala v tom, že Josef Pleskot doplnil tělo madony na místě chybějící hlavy kovovou rouškou, která podle jeho vlastních slov cudně u plastiky zakryla její nenapravitelné zranění.¹ Nápad dotvořit sochu nějak „realisticky“ aktéři litomyšlského počinu odložili stranou. Tak jako v českobudějovickém kostele Svaté Rodiny, jehož interiér potetoval zlatými čtverečky,² zvolil Pleskot pro svou litomyšlskou intervenci zlato, materiál, jehož si váží pro jeho vzácnost, tlumenou zářivost a zrcadlivost. Rouška, jejíž abstraktní pojetí má svůj původ v umění modernismu, se tu ocitla v jemném kontrastu s kolorovaným románským tělem Panny Marie a naopak v souladu s minimalistickým interiérem Pleskotovy a Schmidtovy „kaple“.

Za intelektuální doprovod litomyšlského vystavení Madony z Osíka poslouží knížka Tvář: Příběh ztracení a touha znovunalézání, jejíž příspěvky se zabývají hlubšími problémy znetvoření a doplnění vzácné plastiky. Mohli bychom ji chápat jako dnešní obdobu jednoho z prvních moderních projevů českých dějin umění, spisu Láokoón z roku 1873, v němž se Miroslav Tyrš dotknul stejných témat.³ Texty autorů Tváře, Pavola Černého, Jana Royta, Norberta Schmidta a Martina Bedřicha, objasňují otázky datování a původu Madony z Osíka, načrtávají dějiny křesťanských ikonoklasmů, kterým nejspíš padla hlava sochy za oběť, a vysvětlují, co znamená zobrazování světců pro křesťany, jaký význam má pro celek díla hlava a její tvář a proč se zdá být právě hlava u sochy i u člověka tím nejzranitelnějším. Rozhovor Norberta Schmidta s Josefem Pleskotem konečně přináší odpověď na otázku, proč se aktéři Tváře rozhodli Madonu z Osíka doplnit a proč to byla abstraktní zlatá rouška, co u tohoto starého sochařského výtvoru doplnilo jeho tělo.

Úvodní texty litomyšlského starosty Radomila Kašpara a editora knížky Norberta Schmidta, především však vzpomenutý rozhovor, vtahují vystavení poškozené plastiky v Litomyšli do širšího kontextu, jímž se stává zase Litomyšl a všechno, co se v tomto městě děje. Také tady se totiž střetáváme se starým tělem – městskou památkovou rezervací –, které je už pětadvacet let doplňované moderními stavbami. Mezi doplněním Madony z Osíka a doplňováním Litomyšle bychom, pravda, našli mnoho rozdílů. V tom hlavním – ve vztahu nového ke starému, v pojetí tohoto nového a také v problému, zda je vůbec doplňování starého novým nutné – však mezi nimi opravdu funguje silná analogie.

Norbert Schmidt i Josef Pleskot přitom v knížce vyjadřují víru, že staré se bez nových doplňků nemůže obejít. Podle Josefa Pleskota se nám „nenabízejí jiné a lepší cesty, jak uchovat staré poklady, než se pokusit svěřené dědictví stále rozvíjet“.⁴ Na jiném místě knížky hledí architekt na toto doplňování starého novým jako na něco nutného, téměř jako na příkaz: „Máme povinnost přidat k nám svěřeným hřivnám nové, abych použil biblický příměr, a předat je s nějakou novou, doplněnou hodnotou zase budoucím generacím.“⁵ Kdybychom totiž staré dědictví nerozvíjeli, bylo by to jen muzeum či skanzen, v čem bychom pak museli žít: „Město je živý organismus, ve kterém je nutné čas od času provádět změny, aby z něho nevyprchala energie a zůstalo prostředím, kde lidé rádi žijí i dnes, kam se nechodí jako do muzea nebo do skanzenu.“⁶ A právě Litomyšl slouží Josefu Pleskotovi a Norbertu Schmidtovi za výborný příklad takového sice starého, ale stále se rozvíjejícího, nemuzeálního města.

Přiznám se, že se mnou obavy z proměny města v muzeum příliš nehýbají. Nejčastěji je totiž slýchám od developerů, kteří chtějí ve starém městě za každou cenu postavit nějaký zbytečný nový hotel nebo zbytečný kancelářský dům. Když to ale říká Josef Pleskot, kterého všichni známe jako autora mnoha zdařilých vstupů moderní architektury do prostředí starých měst a o němž sám můžu dosvědčit, že o vztahu nového ke starému přemýšlí víc než skoro všichni ostatní čeští architekti,⁷ tak musím uznat, že bychom tuto argumentaci měli vzít vážně, zvlášť když teď za ní stojí tak silný počin, jakým se stalo litomyšlské vystavení Madony z Osíka s Pleskotovým moderním doplňkem.

V tuto chvíli si však myslím, že na otázky, jaké přináší knížka Tvář, asi budeme dlouho hledat správné odpovědi, a myslím si i to, že pro ně sotvakdy najdeme definitivní řešení. Pro mě tyto otázky znějí asi takto: Je opravdu nutné, aby se stará města stále měnila? Neztratíme takovými změnami víc, než jimi získáme? A existuje dnes ne snad záruka, nýbrž aspoň naděje, že nové doplňky starého dopadnou tak dobře jako zlatá rouška na tváři Madony z Osíka?

POZNÁMKY
1  Norbert Schmidt (ed.), Tvář: Příběh ztracení a touha znovunalézání, Řevnice-Litomyšl 2016, s. 29-31.
2  Rostislav Švácha, Druhý plán: Úprava kostela sv. Rodiny v Českých Budějovicích, Stavba XXII, 2015, č. 1, s. 48-50.
3  Miroslav Tyrš, Láokoón, dílo z doby římské, Praha 1873. Přetisk: Dr. Miroslav Tyrš O umění II: Z dějin umění od doby orientální do renesance, Praha 1934, s. 31-111, zvláště pak s. 35-36. – Neznáme-li původní podobu díla či aspoň autorův záměr, za takových podmínek Tyrš v tomto spisu s doplňováním či restaurováním soch nesouhlasí, jako by se tak chtěl pustit do polemiky s restaurátorským purismem 19. století. Smysl Pleskotova doplnění Madony z Osíka ovšem spočívá v něčem jiném.
4  Tvář (pozn. 1), s. 10.
5  Tamtéž, s. 23.
6  Tamtéž, s. 22-23.
7  Srov. Rostislav Švácha, Josef Pleskot jako „památkář“, in: Norbert Schmidt (ed.), Josef Pleskot – Na cestě, Ostrava 2012, s. 20-25.

Publikováno v časopise Stavba č. 4/2017, str. 14–15