Elise Misao Hunchuck: Air

Se sílícími otázkami okolo klimatických změn a působení člověka v přírodě jsme se rozhodli zaměřit přednáškový cyklus v roce 2020 na související témata. Koncepci a výběr přednášejících připravil pro galerii VI PER filosof Lukáš Likavčan. V rámci cyklu s názvem Architektury přírody se uskuteční tři večery s příspěvky současných teoretiků architektury, pro něž Likavčan vybral jednotné téma: Jak do konstruování přírody promlouvá architektura. Půda. Voda. Vzduch.

Náměstí Slovenského národního povstání v Bratislavě bylo v minulosti místem konání nespočtu protestních i zábavních akcí. V roce 2013 slovenská umělkyně Ilona Németh zahalila jeho prostranství do husté mlhy, čímž dala vzniknout dříve nepoznané změně atmosféry tohoto místa, a to jak doslova, ve fyzickém smyslu, tak i přeneseně, ve smyslu psychologickém. Koneckonců, změna klimatu získává v naší současné situaci také dvojí význam: může odkazovat na změnu kolektivního ideologického či mentálního nastavení stejně tak jako na geofyzikální drama, kterým prochází celá naše planeta. Otevřenou otázkou zůstává, jak pojímat tyto změny v atmosféře jakožto následky záměrných či náhodných zásahů mimo jiné ve sféře designu a architektury. Jakým způsobem architektura usměrňuje teplotu, náladu či ambientnost, samotnou politiku atmosféry? Dokáže se dotknout onoho nejprchavějšího živlu přirozené architektury, tedy vzduchu? 

V tomto rozhovoru se k nám připojí Elise Misao Hunchuck, která v současnosti vyučuje v ateliéru ADS7 na Královské vysoké škole umění (RCA) v Londýně. Objasní nám jak svůj přístup ke vzájemným vztahům mezi architekturou a atmosférou, tak i pozici svých kolegů a studentů. Návrhy ateliéru ADS7 vyjadřují nebojácné chápání současné situace, díky němuž lze věřit, že „něco je skutečně ve vzduchu“: konkrétně tedy změna atmosféry na poli navrhování zastavěného prostředí.

Elise Misao Hunchuck je berlínská badatelka, editorka a pedagožka, která vystudovala krajinnou architekturu, filozofii a geografii. Její mezioborový výzkum, který ji zavedl do Kanady, Japonska, Číny, Evropy, Ruska či Ukrajiny, zahrnuje metody založené na mapách, fotografiích i textech, díky nimž dokumentuje, zkoumá a archivuje vztahy mezi materiály, zdroji, infrastrukturami, přírodními procesy, lidmi i více-než-lidmi. Je profesorkou na londýnské Bartlett School of Architecture, vyučuje i na zdejší RCA či na Torontské univerzitě, a je členkou redakční rady časopisu Scapegoat.

Lukáš Likavčan se věnuje filosofii technologií, politické ekologii a teorii médií. Je studentem doktorského programu na Katedře environmentálních studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Absolvoval několik zahraničních stipendií, mj. na Strelka Institutu v Moskvě a na Polytechnic University v Honkongu. Pravidelně publikuje v ČR i v zahraničí, jako editor se podílel na přípravě knihy Mysl v terénu: Filosofický realismus v 21. století (AVU, Praha 2018), nedávno vydal knihu Introduction to Comparative Planetology (Strelka, Moscow 2019). Působí jako pedagog na FAMU a kurátor prostoru Display.