IKMZ BTU, Chotěbuz

Nová knihovna Brandenburské technické univerzity - symbol přeměny z postkomunistické školy stavitelství v moderní vzdělávací instituci.

Autor: HERZOG & DE MEURON — Jacques Herzog (*1950), Pierre de Meuron (*1950), Christine Binswanger (*1964), Harry Gugger (*1956)

Stavebník: Liegenschafts- und Bauamt Cottbus

Soutěžní tým: Jacgues Herzog, Pierre de Meuron, Harry Gugger, Yvonne Rudolf, Andrea Berndhard, Robert Hösl, Ascan Mergenthaler

Projekční tým: Jacgues Herzog, Pierre de Meuron, Christine Binswanger, Jürgen Johner, Florian Marti, Sarosh, Jens Bonnessen, Massimo, Corradi, Jacqueline Gäbel, Diana Garay, Ana Inacio, Carla Leitão, Yves Macquat, Matei Manaila, Ascan Mergenthaler, Laura McQuary, Kathrin Reichert, Miquel Rodriguez, Heeri Song, Marco Volpato

Soutěž: 1994 (1. místo)

Projekt: 1998-1999, 2001

Realizace: 2001-2004

Adresa: Campus BTU, Chotěbuz (Cottbus), Brandenbursko, Německo

Univerzita byla založena v roce 1991 a byl jí přidělen nevábný areál vzniklý bezprostředně po druhé světové válce, jehož všechny objekty byly stejně tvarované, stejně vysoké, stejně materiálově řešené a stejně šedivé, fádní a odpudivé. Nová instituce od počátku pracovala na obnově areálu a klíčovou roli v tomto projektu měly sehrát dvě budovy — knihovna a auditorium (hlavní přednášková budova). V takto vypsané soutěži zvítězila basilejská kancelář Herzog & de Meuron s návrhem dvou ortogonálních objektů, které architekti umístili na pomezí campusu a města jako místo setkávání a prolínání školy s městem. V průběhu zadávání zakázky se však situace trochu změnila a z původních dvou objektů zůstala pouze knihovna.

Nově navržený objekt je situován naproti hlavnímu vstupu uprostřed parku, je sochařštější než původní návrh a je symbolem nového ducha celé univerzity. Rozvlněný půdorys ve tvaru améby, výsledek výtvarné hry opakovaného zkoušení a hledání vhodného tvaru, reaguje na okolí, kterým jakoby proplouvá. Z různých stran působí odlišnými dojmy — tu je subtilnější, tu zase robustní, podsaditý.

Dům má devět podlaží — sedm nadzemních a dvě podzemní. Suterény slouží jako skladiště knih a naopak dvě poslední podlaží jsou vyhrazena několika typům čítáren a studoven. V ostatních podlažích jsou rovnoměrně rozmístěné volné výběry, čítárny, odpočívárny, počítačová pracoviště, místnosti pro různá média, kavárna atd.

Vnitřní prostorová hra je jednoduchá, nijak objevná, ale stále stejně účinná — vynecháváním částí podlaží vytváří architekti různé průhledy, typy prostorů s nestejnými výškami (přes jedno, dvě nebo i tři podlaží), vytváří škálu typů osvětlení a výhledů. Současně tato hra generuje půdorysné schéma, kde se ani jedno podlaží neopakuje a každé je něčím jiné — unikátní. Celý organismus je pak propojen dvěma servisními tubusy a jedním skulpturálním schodištěm o průměru 6 m, které se tak stává něčím víc než jen vertikální komunikací.

Podobně je navrženo i barevné schéma — opět podporuje prostorovou diferenciaci a zjednodušuje orientaci — pro studovny jsou vyhrazeny uklidňující barvy bílá a šedá, zatímco pro ostatní části objektu vybrali návrháři pestré barvy, mezi kterými převládá magenta, sytě zelená a žlutá.

Prosklená fasáda domu je z obou stran pokryta závojem vytvořeným z různých textů v různých jazycích, abecedách a písmech. Jednotlivé texty se překrývají, takže se stávají nečitelnými, ale jejich původ je stále jasný. Fasáda s potiskem pak, podobně jako na objektu knihovny v Eberswalde od stejných autorů, dodává objektu nádech nepřehlédnutelné homogennosti.

Moderní knihovna už není pouze knihovnou a Jacques Herzog a Pierre de Meuron se svými spolupracovníky to ví — je to prostor komunikace, studia, setkávání — samotná esence vysoké školy.