Jiří Střítecký 1954–2012

„Poslední písař„. Vzpomínka na skvělého architekta Jiřího Stříteckého, spoluzakladatele ATELIERU 8000 a přítele. Předčasně zemřel v roce 2012, dnes by mu bylo 70 let. Vyšlo v časopise Stavba 1/2013.

Kdybych si měla vybrat jen jednu vzpomínku na Jirku Stříteckého za těch skoro dvanáct let, měla bych velký problém. Naštěstí si je můžu nechat všechny. Třeba hned tu první na svůj první den v osmitisícovce, kdy v obědové pauze sedím v liduprázdném atelieru, nastrojená nula po škole s krátkou nesmyslnou praxí, sešněrovaná konvencemi a strachem. Najednou se vřítí sporý neupravený chlap v kapsáčích s cigárem, usadí se před cizí počítač a nacpává se vlašákem z kelímku. Telefonuje. Křičí. Ukrutně kleje. Zašlapává popel do koberce. Upjatě přemýšlím, komu hlásit, že sem vlezl týpek z ulice, když se vymrští s napřaženou rukou, „Já jsem Střítecký!“ a já mám chuť se jít spláchnout.

A pak to jede, snímek za snímkem: zběsilá jízda jeho sportovní Alfou do Budějic, při které šedivím hrůzou. Střih. „Sežeň letenky do Paříže a levnej hotel na Montmartru, letíme s Martinem pozítří!“ Střih. Z atelieru utekla jeho fena voříška Eman, běháme spolu po Vinohradech a hledáme ji. Střih. Sedím u stroje a freneticky klikám, den, noc, den: „Udělej to pěkný, fakt pěkný – ale tyvoe nezkoušej do toho vkládat duši!“ Střih. Výstava. Stavíme ve Frágnerce třímetrovou výsměšnou Tatlinovu věž z pletiva a plníme ji modely. Vidí to Martin. Vyndáváme rozbité modely, zůstává pouze nepochopitelná věž. Z patnácti let práce je jen pár pytlů kappy a papíru. Střih. Objevuje nástroj Malování ve Windowsech a hučí s rozzářenýma očima: „Ten Bill Gates je ale svině, viď?“ Střih. Rozráží dveře atelieru: „Mám hlad, *ukal bych, dám si kafe!“ Střih. Při pečlivě připravené prezentaci na Pecha Kucha Night neřekne ani slovo. Nepochopený a vysmívaný. Brečím. Střih. Píše petice. Píše do Mikronésie, ať nám nedělají do Prunéřova, když mají na území základnu americké armády. Píše Baracku Obamovi, že vyrobil pomocí dvacetilitrového akvárka model na odčerpání ropy z Mexického zálivu. Střih. …

Skvělé roky, spousta práce, spousta srandy, příležitost zažít architektonickou huť zevnitř, být jemu i Martinovi Krupauerovi blízko. Stříťo, jak mi budeš chybět, jak už mi chybíš! Blekotám si v duchu pateticky jako vysloužilá Money-penny na mateřské. Popsala bych o něm mnoho stran a stejně bych pořád cítila dluh za sebe, za desítky a dokonce stovky lidí, kteří jsme s ním v práci nebo ve škole přišli do styku jako učedníci. Dluh za velkorysost, s jakou věřil v začátečníky, outsidery i podivíny; za nadšení, se kterým dával každému šanci objevit a vypustit svůj potenciál (nebo se o to aspoň pokusit); za důvěru, s jakou nám svěřoval samostatné úkoly a za nesmlouvavost, s níž nás nutil podruhé, podesáté je předělávat. V bouřlivých diskusích (často spíš monolozích) nejen o práci nám jako ryzí „alpha dog“ dával možnost brousit si svoji trpělivost i ego, podvolovat se i se vymezovat – prostě se hledat, zcela v duchu tohoto banálního klišé. A spolu s Martinem nám dávali příležitost pozorovat pracovně-obchodní a lidský vztah, o kterém se málo ví a jaký myslím na české architektonické scéně nemá obdobu. Každý z nich úplně jiný, přitom jednotní a věrně spolu, tolik let.

Jirku Stříteckého jsem podezírala, že v mezilidských vztazích ovládá i nějaké paranormální techniky, spíš byl ale geniální psycholog-samouk,se skvělou intuicí, zkušeností a pozorovacím talentem. Mohl toho zneužívat. Radši si ale vykračoval ve svém bizarním kloboučku po mamince a pěstěnou pověstí „příšerného dítěte“ přímo hlavou proti zdi. Dělat mu PR bylo čiré zoufalství, jediné sloveso, které vystihuje jeho postoj, je nepublikovatelné. Architekturu dělal po svém, hádal se s klienty, úředníkům říkal, že jsou blbci, nesnášel intelektuální snobismus a snoby celkově. Pod stereotypním obrázkem architekta-snílka a excentrika byl ale laskavý a empatický chlap, který zároveň uměl dobře počítat a řídil se selským rozumem. Vlastně ze všeho nejvíc to byl sedlák-rybníkář z Dobčic a písař podle Flauberta, jak sám se sebeironií a nadhledem říkal. Ve svém impériu v jižních Čechách, které z velké části vlastnoručně vybudoval, v nejtěsnějším vztahu s přírodou a krajinou, mezi „normálníma lidma“ a rodinou mu bylo nejlíp.

Tak hrozně mě mrzí, že v kolotoči svých posledních třech let dítě-ročenka-škola, další dítě, další ročenka a znovu škola jsem v kritických měsících nezaregistrovala, jak ho hrozná nemoc nevratně ničí. Čekala jsem, až se ozve, že vyhrál a zase „dem do plnejch!“… Naposled jsem ho viděla v prosinci 2011, v jeho nejmilejších Dobčicích, jak nám ještě v plné formě pyšně ukazuje svoje rybníky a domky na nich, kus krajiny, kterou pokorně zvelebil a vykládá mi, na čem všem spolu budeme dělat, až se vrátím po dětech do atelieru. A tak si ho budu pamatovat. Sbohem, Stříťo, a díky za ty ryby!

Mariana Pančíková, prosinec 2012