Jiří Lasovský, architekt s citem pro město, slaví životní jubileum

Jiří Lasovský, výrazná osobnost české poválečné architektury a urbanismu, slaví své devětadevadesáté narozeniny. Při této příležitosti připomíná Anna Novotná jeho bohatý život a dílo, které zásadně ovlivnilo podobu poválečné Prahy.

Jiří Lasovský se narodil 15. května 1926 v Olomouci, dětství však strávil v multietnickém prostředí Podkarpatské Rusi. Po studiu truhlářství na Odborné škole pro zpracování dřeva ve Valašském Meziříčí, které ovlivnilo jeho smysl pro detail a práci s přírodními materiály, pokračoval ve studiích na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Studoval zde nejprve u Otto Rothmayera a poté u Jana Sokola, kde získal základy komplexního architektonického vnímání a urbanistického přístupu.[1]

Po absolutoriu v roce 1951 Lasovský nastoupil roku 1953 do Pražského projektového ústavu, do ateliéru architektky Emanuely Kittrichové, kde se podílel na návrzích především bytových domů. Šedesátá léta architekt zasvětil vedení vlastních architektonických ateliérů, nejprve s týmem sestávajícím například z architektky Augusty Müllerové-Machoňové nebo architektů Ladislava Machoně a Františka Marka. Později vedl Ateliér 9, ve kterém působili kromě jiných Jaroslav Krč, Jan Zelený nebo Vítězslava Rothbauerová. Jeho hlavní pracovní náplní v těchto ateliérech bylo plánování pražských sídlišť. V sedmdesátých a osmdesátých letech se začal více věnovat navrhování rodinných domů, ale i veřejných a sportovních staveb. Roku 1986 architekt po více než třech dekádách odešel z Pražského projektového ústavu na volnou nohu.[2] Po revoluci se věnoval převážně návrhům rodinných domů, rekonstrukcím, designu a výtvarnému umění.

Mezi nejvýznamnější projekty Jiřího Lasovského patří spolupráce na experimentálním sídlišti Invalidovna (1958–1970), které se stalo jedním z prvních příkladů moderního přístupu k sídlištní výstavbě v Československu. Koncept sídliště kladl důraz na kombinaci různých typů bytových domů, na oddělení pěší a automobilové dopravy a na kvalitní veřejný prostor.[3] Další architektovou klíčovou prací bylo vedení projektu sídlišť Pankrác I a Pankrác II (1964–1968), která výrazně formovala pražské panorama. Lasovský území rozdělil do čtyř obytných celků (místo jednoho z nich stojí areál České televize) a propojil je městským parkem a obchodní ulicí,[4] při jejímž návrhu se inspiroval rotterdamskou nákupní ulicí Lijnbaan. Za návrh a realizaci obchodní ulice pak Jiří Lasovský se svými spolupracovníky získal cenu hlavního města Prahy.[5] Projektem sídlišť Pankrác I a II pokračoval architekt v úsilí o otevřenou urbanistickou strukturu s důrazem na zeleň a občanskou vybavenost.

Nejrozsáhlejším projektem Jiřího Lasovského se stalo plánování Jižního Města. Společně s kolegy Janem Krásným a Miroslavem Řihoškem vypracoval podrobný územní plán tohoto největšího pražského sídliště. Jako vedoucí projektant zde prosazoval ideu členění sídliště na menší soběstačné obytné celky, přítomnost kvalitního veřejného prostranství a dostatek zeleně. Autoři podrobného územního plánu byli s nástupem normalizace bohužel od projektu odstaveni a již schválený plán byl postupnou výstavbou naprosto zničen.[6]

Kromě sídlištní výstavby se Lasovský věnoval také návrhům bytových, terasových nebo řadových rodinných domů. Za zmínku stojí řadové domy Na Hřebenkách v Praze na Smíchově (1968-76). V jednom z nich architekt sám bydlí. Domy, které jsou inspirované skandinávskou architekturou, navrhl Lasovský kvůli svažitému terénu jako split-level.[7] O kvalitě souboru vypovídá mimo jiné fakt, že za padesát let jeho existence jednotliví majitelé své domy nijak zásadně neupravili. Další řadové domy navrhl Lasovský na předměstí Litomyšle v Zahájí (1981-1986).[8] V té době také architekt experimentoval s dvěma terasovými domy v Podolí, které byly jako první v Praze lité do systémového bednění NOE.[9]

Během své bohaté kariéry se Lasovský zabýval také návrhy interiérů nebo designem; významnou realizací bylo jeho osvětlení Rothmayerova sálu na Pražském hradě. Nebyl jen praktikujícím architektem; přispíval také do odborných periodik, věnoval se teoretické práci o výtvarném umění v architektuře, urbanismu a problematice městského prostoru. Působil také dlouhodobě jako externí pedagog na UMPRUM. Za své celoživotní dílo obdržel v roce 2021 cenu Obce architektů.[10]

Tvorba Jiřího Lasovského představuje pozoruhodný příklad snahy o kultivaci prostředí každodenního bydlení ve druhé polovině 20. století. Svou tvorbou dokázal vnášet do rozsáhlých sídlištních celků i do menších bytových souborů lidské měřítko, péči o detail i smysl pro kontext. Stal se příslušníkem generace architektů, která usilovala o humanizaci sídlištní výstavby a hledání nových forem bydlení. Architektonické řemeslo předal Lasovský dál. Jeho syn Jiří Lasovský mladší i vnuk Juráš Lasovský pokračují v tradici rodinné architektonické linie. K životnímu jubileu přejeme panu architektovi mnoho zdraví.

Anna Novotná

[1] Z rozhovoru s Jiřím Lasovským st. ze dne 5. 3. 2025.
[2] Ibidem.
[3] Ladislav Zikmund-Lender (ed.), Experimentální sídliště Invalidovna, Praha 2014.
[4] František Šmolík, Bytová výstavba v Praze, Architektura ČSSR XXI, 1962, č. 7, s. 427-440.
[5] Viz rozhovor (pozn. 1).
[6] Jiří Lasovský, Jižní Město pražské, naděje a skutečnost, Československý architekt XXVIII, 1982, č. 15-16, příloha Forum, nestránkováno.
[7] Darina Achremenková, Domy a lidé Na Hřebenkách, 2022, nepublikováno.
[8] https://lam.litomysl.cz/objekt/02-315-radove-domy, vyhledáno 30. 3. 2025.
[9] Ze soukromého archivu architekta.
[10] Ibidem.