Proč veřejný prostor rozhoduje o kvalitě bydlení

Zatímco architektonické dominanty a výškové budovy tvoří siluetu města, opravdový život se odehrává někde jinde – na chodnících, v parcích, na dětských hřištích a na lavičkách pod starými stromy. Právě veřejný prostor je tím, co dává městům duši. Je místem setkávání, hry, náhody i sousedského sdílení. V posledních letech se toto téma dostává čím dál více do popředí nejen mezi odborníky, ale i mezi běžnými obyvateli. A to právem.

Veřejný prostor jako zrcadlo společnosti

Kvalita veřejného prostoru totiž není pouze otázkou estetiky nebo urbanismu. Je výpovědí o tom, jak se naše společnost dívá sama na sebe. Jakou hodnotu přikládáme sdílenému prostoru a do jaké míry věříme v potřebu spolužití.

Veřejný prostor není prázdné místo mezi domy – je to prostor pro život. Ať už jde o náměstí, parky, malé vnitrobloky, ulice s lavičkami, dětská hřiště, sportovní plácky nebo komunitní zahrady, všechna tato místa hrají klíčovou roli v utváření sousedských vztahů i v individuální kvalitě života.

V husté městské zástavbě může jeden pečlivě navržený park nebo dětské hřiště znamenat rozdíl mezi anonymním soužitím a živou komunitou. Děti si zde vytvářejí první přátelství, dospělí se potkávají mimo obrazovky telefonů. Bez kvalitního veřejného prostoru se vytrácí spontánní kontakt, který je základem společenského života.

Město jako scéna pro život

Urbanista Jan Gehl, který je dnes jedním z nejcitovanějších teoretiků městského plánování, popisuje ve svých dílech jednoduché, ale zásadní pravidlo: město by mělo být živé, bezpečné, udržitelné a zdravé. A k tomu potřebujeme nejen domy, ale i prostor mezi nimi. Gehl vkládá do plánování města logiku lidského měřítka – nejprve přichází život, potom prostor a teprve nakonec stavby. Bohužel, tato posloupnost je v mnoha případech zcela otočená.

Odpovědnost státu, měst i developerů

Zatímco v rámci velkých měst, jako je Praha, na nové developerské projekty často dohlížejí městští architekti, kteří mají za úkol nejen chránit estetiku města, ale i dbát na kvalitu veřejného prostoru, situace v příměstských oblastech bývá diametrálně odlišná.

V Praze se ti nejlepší developeři nebojí vyčlenit část pozemku na veřejné prostranství, investují do kvalitní architektury, spolupracují s krajináři i místními obyvateli. Běžnou součástí nových rezidenčních čtvrtí pak jsou dětská hřiště, parky, náměstí, nebo alespoň vnitrobloky s lavičkami. Projekty jako Britská čtvrť nebo Nová Harfa ukazují, že pokud developer pracuje s kvalitním urbanistickým plánem, může vzniknout prostředí, kde se lidé rádi potkávají, procházejí, sportují nebo jen odpočívají. Pro developera FINEP je samozřejmostí nemyslet pouze na výstavbu domů, ale i na služby dostupné v lokalitě a veřejný prostor, kde si děti mohou hrát a dospělí se setkávat, posedět. FINEP navíc aktivně podporuje komunitní život v těchto čtvrtích – ať už prostřednictvím akcí, investic do místní infrastruktury nebo spoluprací s městskou samosprávou. Nejde tedy jen o „místo k bydlení“, ale o živý kus města, ve kterém má život šanci zakořenit.

Města by takové přístupy měla aktivně podporovat a nastavovat pravidla, která veřejný zájem začlení přímo do projektového zadání.

Oproti tomu v těsném sousedství velkých měst – například v některých nově vznikajících satelitních „městečkách“ nejen za Prahou – se často setkáváme s opačným přístupem. Developery zde nebrzdí žádný regulátor veřejného zájmu. Na úrovni stavebních úřadů a obcí s rozšířenou působností (ORP) často chybí pozice městského architekta nebo urbanisty. Není zde nikdo, kdo by mohl do podoby nové zástavby zasáhnout. Cílem pak je maximalizace zisku. Každý metr pozemku musí být prodán, ideálně zastavěn. Výsledkem jsou ulice bez chodníků, absence zeleně, nulová občanská vybavenost, natož veřejný prostor. Místa, kde děti nemají kde jezdit na kole, kde se sousedé potkávají jen v autě a kde komunitní život končí za plotem vlastního domu.

Budoucnost měst: sdílení místo uzavření

Veřejný prostor není luxus, ale základní potřeba. V době, kdy čelíme demografickým změnám, rostoucí osamělosti i klimatické krizi, hraje sdílený prostor zásadní roli. Poskytuje místo k sousedskému životu, ale i prostor pro ekologicky šetrné formy dopravy, komunitní zahrady nebo kulturní aktivity.

Naše města budou živá a udržitelná jen tehdy, když mezi domy zůstane prostor pro člověka. A to platí jak pro velké metropole, tak pro menší města a obce. Proto je na čase se ptát nejen kolik bytů vznikne, ale i jak se v tom bude žít.

Veřejný prostor jako zrcadlo společnosti

Způsob, jakým zacházíme s veřejným prostorem, mnohé vypovídá o naší společnosti. O tom, jak vnímáme kvalitu života, sounáležitost a budoucnost našich dětí. Městské části a developeři, kteří jdou cestou promyšleného urbanismu a aktivní podpory komunitního života – jako například FINEP – ukazují, že je možné tvořit čtvrti, které nejen dobře vypadají, ale kde se především dobře žije.

Potřebujeme nejen kvalitní developery, ale také kvalitní pravidla, dohled a odvahu rozhodovat ve veřejném zájmu. Veřejný prostor není jen územní rezerva. Je to hřiště dětství, scéna sousedských vztahů, každodenní kulisa našich životů. A pokud ho opomíjíme, nemůžeme se divit, že se z bydlení stává jen individuální potřeba – a ne sdílená hodnota.