Administrativní budova Visionary

Realizace: 206–2018

Foto: Filip Šlapal


Kancelářská budova Visionary
Jiří Tourek

Visionary je od roku 2018 další v řadě kancelářských budov z dílny ateliéru Jakub Cígler architekti. V kontextu dalších staveb tohoto studia nejde ani o budovu největší, ani v nejcitlivější lokalitě. Přesto tato šestipatrová kancelářská budova nedaleko metra Nádraží Holešovice vyrostla na exponované parcele. Dotváří totiž urbánní dispozici křižovatky ulic Argentinské a Plynárenské, která je nyní ze třech stran zpevněna nárožími. To samo o sobě je v tomto terénu rozbité urbanity dobrý počin. Zároveň tvoří první krok ke vzniku bloku ve velkém území mezi stanicí metra Nádraží Holešovice a Vltavská. Nastavila tak kritérium blokové zástavby v oblasti, která snad v dohledném budoucnu spojí bloky Holešovic „nahoře“, podle ulice Milady Horákové či Veletržní, a „dole“, kolem ulic Dělnické a Komunardů.

Zdá se, že k interpretaci kancelářských budov dneška by mohla skýtat vhodné kritické východisko teorie architektury Norberg-Schulze navržená v jeho nejranější práci Intence v architektuře.[1] Když diskutuje roli programu čili stavebního zadání, argumentuje, že ho lze zkoumat jako dva provázané aspekty, dvě duality: fyzické milieu a symbolické milieu.

Fyzické milieu se skládá dle Schulze z ovládnutí fyzické stránky a z funkčního rámce. Jde nepochybně o silné momenty zkoumané stavby. Forma, jež tvoří funkční rámec, se zdá ideálním kompromisem provozu uvnitř, proto má půdorys podobu „H“, tedy dvou velkých objemů s kancelářskou krajinou spojených příčným krčkem, v němž je v přízemí vstup a v horních patrech další využitelné plochy, a zároveň odpovídá na okolní potřebu bloku, tj. v zásadě obdélníku. První snaha je vedena potřebou hladkého vnitřního provozu a flexibilních využitelných prostor, je zajímavé, že spojující krček neslouží jako vertikální komunikace, ty jsou nezávislé v obou velkých bočních hmotách či křídlech, které se kolem nich rozprostírají, dalo by se snad říci, že jde o projekt zevnitř ven, je to „typický plán“, až na to, že je trochu nepravidelný a díky rozčlenění do dvou křídel ne příliš hluboký. Zde jediná poznámka k ovládnutí fyzické stránky: kanceláře (typu open space) zde nemají žádná otevíratelná okna, vnitřek je jen klimatizovaný. Druhá potřeba, vytvořit urbánní těleso, je v nemalé míře opačná, snad by se dalo říci, že jde o projekt vzniklý zvenku dovnitř, od bloku, který měl vzniknout, vzadu s dvorem, vpředu s artikulovaným vchodem, k formě, jež má uspokojit vnitřní provoz. Napětí mezi funkčním „H“ vnitřní dispozice a obdélníkem bloku řeší mosty zavěšené v hlavním průčelí mezi dvěma křídly stavby. Uživatelům příjemně spojují dva bloky. Když se ale „čtou“ zvenku, z ulice, nejenže tvoří průčelí budovy, dotvářejí kompaktnost bloku. To díky nim se stavba jeví jako blok a ne solitérem na půdorysu „H“.

V souvislosti s kontextem je také třeba zmínit péči při členění všech vnějších fasád, každá má jiné formáty prosklení a jiné vyznění a zalamuje se tak, že vytváří dojem skladby menších celků. Tomu slouží i vnější terasy zapuštěné do hmoty domu. Nejdelší fasáda do Argentinské se zalamuje v „protisměru“ vůči uzavřenosti bloku, zdá se tím však reagovat na ohyb zmíněné ulice. Na skutečné uzavření si blok stejně musí počkat do další fáze výstavby.

Druhou dualitu, symbolické milieu, tvoří sociální prostředí a kulturní symbolizace. Zde má zkoumaná budova méně co říci. Její sociální prostředí dobře ilustruje současnou kancelářskou stavbu: open space kanceláře jako ovládané pracovní prostředí a k tomu benefity zaměstnancům (terasy, běžecká dráha na střeše, parkování i na kola atd.). Parter nabízí veřejné funkce a služby (v současnosti: lékárna, školka, kavárna, poliklinika atd.), pro okolní městský život jsou to výrazná pozitiva. To, co lze nazvat hlavní průčelí, má vykonzolované přízemí, které tak rozšiřuje chodník a vytváří krytou piazzetku. Zde sice hraje menší roli než u jiného Cíglerova díla, Quadria ve Spálené ulici, i tak je ale pozitivní. Nejméně lze jistě říci o kulturní symbolizaci, protože uznávaných symbolických forem (věž, portál atd.) se mnoho nenajde. Stavba chce především sloužit, dobře fungovat, symbolické se projevuje jen náznakem. Cíglerova jinonická Aviatika má svým oválným tvarem, stejně tak jeho Florentinum svou strmou střechou, jistě větší „symbolický náboj“, činí je to však solitérnější (zvláště Aviatiku), Visionary je na svém místě svou formou do bloku městotvornější.

Je zřejmé, že nejsilnější je tato stavba jako funkční rámec a ochrana lidí uvnitř (fyzické milieu); sociální prostředí, které utváří, odpovídá dnešní představě pracoviště ve velkoměstě, zato druhá složka, kulturní symbolizace, se uplatňuje minimálně. Co tyto stavby znamenají pro kulturu, je stále otevřenou otázkou.

POZNÁMKY:
[1] K užití právě této části teorie mě inspiroval Kenneth Frampton, který ji využívá ve své slavné interpretaci sídla Fordovy nadace v New Yorku. Viz Frampton, Kenneth, A House of Ivy League Values: The Ford Foundation Headquarters, in: Labour, Work and Architecture (Phaidon, 2002), s. 273–277. Zároveň upozorňuji, že tato teorie nemá nic společného s pozdější fenomenologií architektury či geniem loci, které si všichni s Norbergem-Schulzem spojují.


Recenze Jiřího Tourka byla uveřejněna společně s projektem VISIONARY v časopise Stavba č. 4/2018, str. 52–59