Areál tiskárny AF BKK

Přestavba průmyslového objektu v areálu tiskárny AF BKK
Reconstruction of the industrial property in the AF BKK Print House zone
Lokalita Location: Podkovářská 2, Praha 9-Vysočany
Klient Investor: Tiskárna AF BKK, s. r. o.
Architekt: Martina Buřičová, Štěpán Kubíček / www.caraa.cz
Spolupráce Co-operation: Zuzana Pízová
Generální dodavatel Concractor: SKD Průmstav stavby, a. s., Trmice, stavbyvedoucí Stanislav Rožánek
Subdodavatelé Subcontractors: Skleněné příčky – Interwand.cz, s. r. o.
Užitná plocha Usable area: 350 m²
Realizace Completion: 1. fáze: prosinec 2004 – srpen 2005 1st phase: December 2004 – August 2005
Foto: Tomáš Novák, Martina Buřičová

AUTORSKÝ KOMENTÁŘ
Objekt je součástí areálu tiskárny, který prochází postupnou renovací. Jedná se o bývalý průmyslový areál Státního výzkumného ústavu barev a laků. V průběhu socialistického hospodaření docházelo v areálu k degradaci průmyslových prvorepublikových objektů nekultivovanou stavební činností. Návrh objekt očišťuje a snaží se odhalit jednoduchost a podstatu železobetonového skeletu historické industriální budovy a zvýraznit její půvab. Výrazně definované novotvary zádveří, schodiště a sociálního zázemí doplňují již hotovou stavbu. Funkční využití prostoru lze přizpůsobit momentálním požadavkům provozu tiskárny, je zde vytvořen univerzální kancelářský prostor. Objekt je svou polohou nástupní reprezentativní hlavou užívaného souboru budov, čemuž odpovídá i elegantnost barevnosti fasád a řešení vnitřních prostor.

Přidaná hodnota
Přestavba a konverze ve Vysočanech
LUKÁŠ BERAN

Kontext
Rozvoj průmyslových Vysočan akceleroval od konce devatenáctého století, ale nejtypičtějšími a také nejhodnotnějšími stavbami tohoto území jsou budovy ze dvacátých a třicátých let století dvacátého. Blok mezi ulicemi Poděbradskou, Podkovářskou a ulicí V Předním Hloubětíně se nachází východně od rozsáhlého pozemku, který původně náležel technicky a architektonicky vynikající Pražské spalovně odpadů, spuštěné v roce 1934, a který je dnes zavalen předimenzovaným obytným blokem nazvaným Nová Harfa. Parcelu při Poděbradské ulici sousedící se strojírnou Jindřich Vitouš a syn, Masarykovou školou kovářskou a továrnou na pilníky Rudolfa Unruha, získala nejspíše v roce 1932 firma Weissberger a spol., vyrábějící v Plzni barviva. Nejdříve zde postavila podélné patrové skladiště zakončené administrativní částí s charakteristickým zaobleným nárožím, ke kterému náležela také menší samostatná dílna na výrobu obalů. Tedy objekt, na který v devadesátých letech navázala budova tiskárny a jenž nyní přestavěl tým architektů Martiny Buřičové a Štěpána Kubíčka.

Přestavba
Industriální stavby z období modernismu lze charakterizovat mimo jiné snahou o flexibilitu při změnách funkce. Jejich volný plán byl v průběhu let mnohokrát dělen a zároveň doplňován přestavbami a přístavbami, až této flexibilitě začala nahromaděná provizoria bránit. Dnešní podnikání potřebuje flexibilitu obnovit, mezitím se ale „adhocismy“ přetvářející původní stavbu staly pro nás čímsi důvěrně známým, ba začali jsme je vnímat jako součást charakteru těchto budov. Přestavba architektů zevně jakoby pokračovala v improvizovaném růstu industriální stavby, ve skutečnosti ale typické prvky přístaveb a přestaveb vtěluje do promyšleného tvaru. Funkce domu vyžaduje samostatný přístup do jednotlivých podlaží. Přestavba zachovává starší vnější betonové schodiště do patra, jehož zasklení bylo repasováno a stupně natřeny, a také vstup do přízemí. Ten řeší novým zádveřím z vlnitého plechu, prvkem dobře odpozorovaným z prostředí překvapivě trvalých provizorií. Stejného rodu je i bedna sanitárního zařízení, vsazená do disposičně vyčištěného interiéru. Uvnitř architekti obnovují modernismus stavby – nechávají, byť pod nátěrem kryjícím místa oprav, plně působit její kubický železobetonový skelet, nejsilněji asi v obytném suterénu vzniklém snížením podlahy. Polím konstrukce odpovídá zevně nové členění jižní fasády, její původ ale vidím spíše ve výtvarném záměru. Úzká okna v řadě, podtržená rámy o vysokém lesku, snad mohou být jakousi svéráznou, miniaturizovanou verzí oken fabrik devatenáctého století, ozvěnou jejich vzepjatého stylu. Sluneční světlo jimi prozařuje až hluboko do interiéru, jsou jediným (zato doslova) luxusním prvkem přestavby, která se jinak efektům povrchu a nákladným detailům vyhýbá. Tvoří onu „přidanou hodnotu“, hodnotu architektonické interpretace banální stavby.

Konverze
Vrátíme-li se do historie areálu, bylo dalším krokem společnosti Weissberger a spol. rozhodnutí přenést do Vysočan výrobu tiskařských barev. Pro ni firma přikoupila úzký kus pozemku mezi Vitoušovou strojírnou a Unruhovou továrnou, kde postavila roku 1934 čtyřpodlažní budovu v podobě rovněž úzkého hranolu, tvořeného subtilním betonovým skeletem s trámovými stropy s náběhy. Jestliže první etapa obnovy pracovala se stavbou drobnou a nenápadnou a vyústila v její přestavbu, interpretaci, etapa druhá se zabývá stavbou rozsáhlou, působivou a dominantní – a šťastně směřuje spíše k její rehabilitaci, konverzi. Zdá se, že dům, který se po celou dobu práce na první etapě tiše tyčil nad hlavami zúčastněných, nakonec všechny přesvědčil o svých kvalitách. Zásadním a šťastným rozhodnutím bylo zachovat industriální charakter budovy a investovat do nových oken aluxxon, která drží nezbytná dvojskla v ocelových rámech, značně se podobajících těm původním, jednoduchým. Okna tak mají shodné rozměry, obdobné členění a podobnou relativní vzdálenost od povrchu obnovené fasády – což jsou základní složky vnějšího výrazu staveb tohoto druhu. Vysočanský hranol bude doplněn jednak novým nákladním výtahem, ale především dvěma rozdílnými nástavbami na místě střešních teras. Ve prospěch nového využití tak stavba přijde o původní symetrii a také o jeden typický prvek, totiž to, že velká střední část fasády původně nahoře končila s úrovní stropu, čímž zevně upozorňovala na svou moderní konstrukci. Přesto věřím, že se na výsledek konverze můžeme těšit.
Autor pracuje ve Výzkumném centru průmyslového dědictví ČVUT v Praze.


Publikováno ve Stavbě č. 5/2006