Bydlet jako kdysi studenti Bauhausu?

Bydlet jako kdysi studenti Bauhausu?

(20. 3. 2019) K dispozici je 20 pokojů v komplexu umělecké školy v Dessau

 
 
 
 

Bydlet jako kdysi studenti Bauhausu?

(ČTK) - Bydlet jako studenti Bauhausu před 90 lety mohou návštěvníci východoněmeckého Dessau (Desavy). Přímo v tamním komplexu této umělecké školy, který je na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, je totiž milovníkům architektury k dispozici kolem 20 pokojů, z nichž ještě dnes čiší atmosféra přelomové doby. O výjimečné ubytování je přitom větší zájem než obvykle. Bauhaus letos slaví 100 let.

"Je to takové malé město," říká o nepřehlédnutelném komplexu, který sestává z několika propojených kvádrových staveb, šéfka zdejšího stavebního archivu Monika Markgrafová. "Každá z těchto jednotlivých částí budovy Bauhausu má svoji vlastní funkci. Tam je škola, tam je dílna a tady se bydlí," poznamenává o skupině staveb, která na základě návrhu Waltera Gropia vznikla v letech 1925 a 1926.

Studenti tak měli vše pohromadě - na jednom místě se vzdělávali, tvořili a zároveň zde bydleli a stravovali se. Moderní nebylo jen pojetí celého komplexu, ale i jeho vybavení. "Pokoje o rozloze přes 20 metrů čtverečních byly na tehdejší dobu docela velké a navíc v nich byly vestavěné skříně," zdůrazňuje Markgrafová prvek, který je oblíbený dodnes. Základní sestavu prosvětlených místností s velkými okny a linem na podlaze doplňoval velký pracovní stůl s lampičkou, židle a postel, nad níž byl prostor pro odložení kufru a dalších předmětů.

Studenti, kteří za ubytování platili kolem 20 marek za semestr, měli navíc na každém ze čtyř pater k dispozici společnou toaletu a kuchyňku. Všech 28 ubytovaných, mezi nimiž byly na jednom patře i ženy, pak sdílelo sprchy v přízemí a velkou terasu na střeše budovy. Zřejmě nejoblíbenějším prvkem ale byly individuální balkónky u pokojů na východní straně budovy. "Ty byly centrem zdejšího společenského života," poznamenává Markgrafová, podle níž fotografie svědčí o tom, že se na jeden z těchto miniaturních balkónků vešlo i 14 lidí najednou. "O ty pokoje byl i kvůli atmosféře ubytovny velký zájem," podotýká Markgrafová.

Zájem je o ně i dnes, kdy se v nich mohou ubytovat i běžní návštěvníci. Místo 20 marek za semestr sice zaplatí 40 eur za noc v případě jednolůžkových pokojů a 60 eur v případě dvoulůžkových, zato si ale mohou vychutnat unikátní atmosféru, se kterou v běžném hotelu počítat nelze.

Stejně jako před 90 lety jsou i dnes pokoje zařízené elegantně a velmi stroze. Jediným nábytkem jsou dřevěná postel, skříň a stůl s židlemi. S televizí, minibarem či dalším podobným vybavením se zde návštěvník nesetká. Záchody a koupelny jsou na každém patře společné. Stravovat se dnešní milovníci architektury mohou stejně jako někdejší studenti ve společné menze.

V menze i dalších společných místnostech specifickou atmosféru dokresluje netradiční použití barev. "Barvy měly posilovat architektonické členění, architektonický výraz," vysvětluje Markgrafová, podle níž se jimi odlišovaly třeba nosné a ostatní prvky. Svou zvláštní barvu - modrou, žlutou nebo červenou - má i strop každého patra.

Aby byla ubytovna, která už v roce 1976 za časů Německé demokratické republiky prošla zásadní rekonstrukcí, v co nejlepší kondici na oslavy 100. výročí založení Bauhausu, dočkala se na přelomu roku obnovy fasády. Slavnostně znovuodhalena bude spolu s dalšími rekonstruovanými budovami Bauhausu v Dessau 18. dubna.

Nejeden pozorovatel přitom zřejmě připomene, že nechybělo moc a celý komplex v sasko-anhaltském městě, kam se Bauhaus přesunul z Výmaru, kde čelil narůstajícím politickým tlakům, dnes vůbec nemusel existovat. "Ze strany nacistů přišel v lednu 1932 návrh, aby byl zbourán," připomíná Markgrafová, podle níž nacisté uměleckou školu, s níž jsou spojeny i takové osobnosti jako architekt Mies van der Rohe nebo malíři Vasilij Kandinskij a Paul Klee, zcela odmítali.

Většinu v městské radě tehdy ještě nacistický návrh nezískal. Když se o rok později v celém Německu příznivci Adolfa Hitlera dostali k moci, zjistili naštěstí, že se dá budova i pro jejich potřeby dobře využít a není třeba ji bourat. Stejně jako dříve v ní pak byla škola, i když už obsahově úplně jinak zaměřená.

Doplněno Stavbaweb:
Informace o možnostech ubytování včetně fotografií, jak pokoje vypadají najdete zde:
Stay overnight at the Bauhaus


Související články:
100 let Bauhausu  17.1.2019

Komentáře ke článku

 
 
 
 

Registrace k zasílání newsletteru

Stavbaweb.cz informuje o novinkách v oboru architektury a stavebnictví, představuje zajímavé objekty, projekty a materiály. Prostřednictvím tohoto formuláře se můžete přihlásit k odebírání denního newsletteru, a dostávat tak pravidelné informace přímo do své e-mailové schránky.

*Povinné položky
Vaše registrační údaje nebudou poskytovány třetím stranám a budou chráněny. Svou registraci můžete kdykoliv zrušit zde nebo prostřednictvím odkazu v zápatí každého newsletteru.
 
 
Nové komentáře

23. 6. 2020 18:22:06

Re: Univerzální plán?

Se zájmem jsem si přečetl ten Kouckého výtvor a musím přiznat, že v něm je spoustu lákavých tezí. Pes je, jako vždy, zakopán v detailech, resp. v míře obecnosti toho textu. Nelze upřít, že zevšeobecňováním principů tvorby města až na tyto "holé věty" došel Roman Koucký na dřeň naší profese, a také je pravda, že vše, co si o ní myslím já a co jsem vždy vykládal laikům jako základní principy utváření města v demokratických poměrech, se s jistou dávkou tolerance dá najít i v těch jeho obecných postulátech. Má to ale několik zásadních "háčků". 1. Koucký předpokládá, že pokud respektují městští hlavouni a úředníci hranici zastavěného území, uliční čáry oddělující veřejný prostor od soukromého, evoluční růst výšky zástavby podle okolí, napojitelnost staveb na dopravní a technickou infrastrukturu a dokáží rozeznat zděděné hodnoty kulturní, lidmi vytvořené i přírodní, neměli by klást nástavbám a přístavbám, modernizacím, rekonstrukcím ani novým stavbám lépe využívajícím zastavěné území žádné překážky ve formě funkční či prostorové regulace, a o fyzickém rozvoji města by tedy měli rozhodovat ti, kdo chtějí stavět a ti, kdo jim poskytují odborný servis ve formě projektů. Tvrdí, že v případě respektování těchto zásad by mohl být územní plán vlastně triviální, obsahující právě jen výše uvedené základní regulativy, a uvnitř ploch pro výstavbu v síti veřejných prostorů a infrastruktury by měli mít stavebníci a investoři svobodný prostor pro naplňování funkcemi, a architekti svobodné pole pro ztvárnění staveb. Nepřímo tím říká, že ti, kdo město řídí, se do těch "vnitřků" mimo veřejných prostorů a koridorů technické a dopravní infrastruktury při respektování těch pěti regulativů nemají plést a mají nechat prostor kreativitě těch, kdo vnášejí do města změny, energii, peníze, nové činnosti a účely. To by bylo hezké, kdyby jak konšelé a jejich úředníci, tak investoři a stavebníci byli natolik vzdělaní a osvícení, že by při své práci brali ohled na ostatní soukromé a veřejné zájmy jako samozřejmost. Tedy respektovali obecně závazné předpisy pro hygienu prostředí, ochranu památek, přírody a krajiny, zájmy požární ochrany, ale i sousedů jaksi sami od sebe a nikdo je k tomu nemusel nutit. Řekněme si upřímně, že taková etika a morálka nefunguje u nás u žádné ze jmenovaných skupin účastníků přeměn měst a obcí. Mnozí lidé si navíc představují demokracii tak, že mohou "kecat do všeho", co se ve městě či obci šustne, a že jejich hlas je stejně důležitý, ne-li důležitější, než hlasy "držitelů moci", "držitelů měšců" a "držitelů odborných kompetencí a znalostí". Aby začala fungovat Kouckého vize, muselo by dojít ke změně této formy demokracie k nějakému přiblížení se k "osvícenému feudalismu" britského či švédského typu, tedy konstituční monarchie, a občané by museli respektovat autority a řád, ne jako u nás "Milion chvilek pro(ti) demokracii". 2. Už ve středověku lokátoři a další předchůdci urbanistů a územních plánovačů respektovali některé zásady, které Kauckého regulativy překračují tím, že se týkali a týkají specifických funkcí v území. Tak se např. umisťovaly provozy jirchářů a dalších životní prostředí ohrožujících provozů mimo obytnou zástavbu a po proudu vodotečí, aby neznečišťovaly vodu používanou jako užitkovou např. na praní a úklid domácností, obchodů, veřejných prostranství, byla stanovována dominantní místa pro výstavbu kostelů, zámků, hradů, radnic a parků, která nesměla být zastavěna něčím jiným, později byly vytvářeny specifické výrobní zóny, napojitelné vlečkou na železniční síť atd. Spoléhat jen na zdravý rozum investorů, architektů a inženýrů při lokacích některých funkcí je pro mne až příliš odvážná myšlenka - mnozí jsou duše prodejné, asociální, a etika povolání je pro některé jen omezující haraburdí. 3. V demokratických poměrech lze územní plán města či obce utvářet jako dočasnou dohodu o funkčním a prostorovém uspořádání správního území řešené obce mezi samosprávou a občany, kde architekt poskytuje jen odborný servis, jak tu dohodu graficky i textově vyjádřit. Přitom u odborné i laické veřejnosti lze požadovat, aby se vyjádřily a) které stávající stavební fondy fungují dobře, postačí jejich údržba, modernizace, nástavby či přístavby a není třeba je bourat, b) které zákonem chráněné památky nebo sice nechráněné, ale výrazně přispívající k identitě města, obce, místa, je žádoucí zachovat a chránit, c) které stavby a plochy neslouží dobře svému původnímu ani jinému účelu a je třeba jim dát novou náplň nebo je zbourat a nahradit novými objekty, d) které funkce nebo stavby naopak ve městě či obci chybějí a je žádoucí je doplnit výstavbou nových objektů, e) jak je třeba upravit stávající nebo doplnit novou technickou a dopravní infrastrukturu a jak se o její financování podělí veřejné a soukromé finance. Obávám se, že v Kouckého postulátech není pro takový dialog s dotčenými správními orgány, se samosprávou, s občanskou komunitou obce místo, že je to pojímáno více "elitářsky", jako že "do toho nemůže mluvit každý, kdo má do zadku díru". Přitom oddělit v hlasech veřejnosti "zrno od plev" je na odvaze a odpovědnosti orgánů veřejné správy, a takovému dialogu se nelze vyhnout, nemají-li být rozhodnutí o změnách v území neustále zpochybňována a napadána v opravných prostředcích. Shrnuto: na naše podmínky a naši občanskou i odbornou i morální vyspělost je ten Kouckého názor zatím moc radikální a nerealistický, také politicky patrně neprůchodný, i když by vlastně ideálně plnil ono politické zadání pro nový stavební zákon - zjednodušit proces přípravy staveb - od územního plánování až po realizaci staveb. Vždy jsem obdivoval, jak malý stavební výkres byl ještě za Rakouska - Uherska potřeba vytvořit jako projekt třeba činžovního domu pro povolení stavebního úřadu. Dnes jsou sice stavby mnohem složitější co do technického vybavení, ale i to bylo dřív odpovědností projektanta a stavitele vůči investorovi, ne vůči stavebnímu úřadu. Ten, kdo platil, taky kontroloval, zda dostává odpovídající kvalitu, a stát se do toho nepletl víc, než musel kvůli místu, evidenci a budoucímu zdanění nemovitosti. Na tom nic nemění ani informační technologie do územního plánování či projektování staveb. Jenže dnes právě přebujelý právní řád a byrokratický balast převzaly mnohé povinnosti regulace a kontroly, kterou si dříve obstarali erudovaní investoři a projektanti sami, a živí to takovou spoustu lidí, že ústup od toho bude spojen s tuhým odporem úřednictva. Něco na tom Kouckém ale je, rozhodně čeří vodu k inspirativnímu uvažování, zda územní plány v současném pojetí plní opravdu to, co slibuje zákon, nebo jestli je na čase si přiznat, že "život a rozvoj měst jde jinými cestami" a územní plánování ho jen trapně dohání desítkami změn plánů, vyvolaných novými záměry, které ten život délkou trvání zpracování, projednání a schválení jen zdržují, jako je tomu v Praze.

 
© 2007–2020 Business Media One, s. r. o. Nádražní 762/32, 150 00 Praha 5, e-mail: stavbaweb@bmone.cz