Byt v Lucemburské

Byt v Lucemburské

Lucemburská, Praha

(4. 12. 2019) Martin Neruda

   
 
 
 
 

Byt v Lucemburské

Byt je součástí činžovního domu, který byl postaven počátkem padesátých let architektem Josefem M. Rathouským. Prostor o rozloze 68 m2 se skládal z velkorysého obývacího pokoje s jídelnou, ložnice, malého hygienické zázemí a z nevyhovující kuchyně se vstupem do malé místnosti o rozloze 4 m2. Mladí rodiče se rozhodli ponechat ložnici svým dvěma dětem a prostor bytu přeorganizovat tak, aby nemuseli spát na gauči.
Cílem návrhu bylo nabídnout rodině plnohodnotný pokoj pro rodiče, funkční kuchyň a propojit vše v kontinuální pobytový prostor, který bude vyhovovat společnému životu mladé rodiny s dětmi a zároveň umožní dostatek soukromí použitím lehkých dělicích prvků.

Skeletový konstrukční systém domu umožnil vybourání a modifikaci stávajících příček bez nutnosti nákladných konstrukčních opatření. Nevyužitelná vstupní chodba se stala součástí nové kuchyně situované uvnitř dispozice. Tímto uspořádáním se uvolnil prostor u fasády pro dostatečně velkou ložnici. Oba prostory mezi sebou vzájemně komunikují přes fixní okno, které přivádí do kuchyně denní světlo. Obývací pokoj byl zbaven nepotřebného nábytku a rozdělen na odpočinkovou a jídelní část s kulatým stolem uprostřed. Nábytková příčka mezi obývacím a dětským pokojem umožňuje obě místnosti propojit v jeden prostor na hloubku celého domu s výhledy do dvora a do korun stromů v ulici.
Původní bukové parkety v pokojích byly zrenovovány. Na dřevěné podlahy navazuje kaučukový povrch v kuchyni a v ložnici. Pro kuchyň byla zvolena světlá podlaha s bílou lakovanou linkou doplněnou deskou z jasanu. Stejné materiály byly použity také pro nábytek v ložnici. Hlavní úložný prostor ložnice je řešen masivními výsuvy na celou hloubku zvýšené postele, kterou nese borový trám v úrovni parapetu okna. Světlý prostor pak jemně tónuje modrá kaučuková podlaha. Staré borové trámy, které měl klient k dispozici, jsme zároveň použili k vynesení širokého parapetu i nadsvětlíku nábytkové příčky v obývacím pokoji.
Příčka, vyrobená z březové překližky, je vybavena kruhovým otvorem s výplní ze spékaného jantarového skla. Nábytek je doplněn atypickými mosaznými úchyty nebo konzolami nesoucích knihovnu. Mosazný plech je také použit na ostění nového kruhového otvoru, který vytváří průhled mezi kuchyňským koutem a obývacím pokojem. Vnitřní okna a průhledy skrze jednotlivé pokoje bytu vytváří jedinečnou kvalitu v jinak jednoduše zařízeném prostoru.

Autorská zpráva
Foto: Martin Neruda


 
Autor: Martin Neruda; spolupráce Jana Šťastná

 

Základní informace o objektu

 
 
 
 

Kategorie

Rekonstrukce

Dokončení

2018

Komentáře ke článku

 
 
 
 

5. 12. 2019 09:55:19. Re: Byt v Lucemburské. Jitka
5. 12. 2019 14:11:08. Re: Re: Byt v Lucemburské. pal

 
 
 
 

5. 12. 2019 09:55:19. Re: Byt v Lucemburské. Jitka

  Nový stav by neměl být zkolaudován. Na rozdíl od původního stavu je WC přímo přístupné z kuchyně.

5. 12. 2019 14:11:08. Re: Re: Byt v Lucemburské. pal

  To nevadi. Tenhle pozadavek dvojich dveri je uplny nesmysl. Technicky je to resitelne i pres jedny dvere. Na zapade (Nemecko, Rakousko, Svycarsko,...) se to dela bezne. Tenhle byt je naprosto super.

Registrace k zasílání newsletteru

Stavbaweb.cz informuje o novinkách v oboru architektury a stavebnictví, představuje zajímavé objekty, projekty a materiály. Prostřednictvím tohoto formuláře se můžete přihlásit k odebírání denního newsletteru, a dostávat tak pravidelné informace přímo do své e-mailové schránky.

*Povinné položky
Vaše registrační údaje nebudou poskytovány třetím stranám a budou chráněny. Svou registraci můžete kdykoliv zrušit zde nebo prostřednictvím odkazu v zápatí každého newsletteru.
 
 
Nové komentáře

23. 6. 2020 18:22:06

Re: Univerzální plán?

Se zájmem jsem si přečetl ten Kouckého výtvor a musím přiznat, že v něm je spoustu lákavých tezí. Pes je, jako vždy, zakopán v detailech, resp. v míře obecnosti toho textu. Nelze upřít, že zevšeobecňováním principů tvorby města až na tyto "holé věty" došel Roman Koucký na dřeň naší profese, a také je pravda, že vše, co si o ní myslím já a co jsem vždy vykládal laikům jako základní principy utváření města v demokratických poměrech, se s jistou dávkou tolerance dá najít i v těch jeho obecných postulátech. Má to ale několik zásadních "háčků". 1. Koucký předpokládá, že pokud respektují městští hlavouni a úředníci hranici zastavěného území, uliční čáry oddělující veřejný prostor od soukromého, evoluční růst výšky zástavby podle okolí, napojitelnost staveb na dopravní a technickou infrastrukturu a dokáží rozeznat zděděné hodnoty kulturní, lidmi vytvořené i přírodní, neměli by klást nástavbám a přístavbám, modernizacím, rekonstrukcím ani novým stavbám lépe využívajícím zastavěné území žádné překážky ve formě funkční či prostorové regulace, a o fyzickém rozvoji města by tedy měli rozhodovat ti, kdo chtějí stavět a ti, kdo jim poskytují odborný servis ve formě projektů. Tvrdí, že v případě respektování těchto zásad by mohl být územní plán vlastně triviální, obsahující právě jen výše uvedené základní regulativy, a uvnitř ploch pro výstavbu v síti veřejných prostorů a infrastruktury by měli mít stavebníci a investoři svobodný prostor pro naplňování funkcemi, a architekti svobodné pole pro ztvárnění staveb. Nepřímo tím říká, že ti, kdo město řídí, se do těch "vnitřků" mimo veřejných prostorů a koridorů technické a dopravní infrastruktury při respektování těch pěti regulativů nemají plést a mají nechat prostor kreativitě těch, kdo vnášejí do města změny, energii, peníze, nové činnosti a účely. To by bylo hezké, kdyby jak konšelé a jejich úředníci, tak investoři a stavebníci byli natolik vzdělaní a osvícení, že by při své práci brali ohled na ostatní soukromé a veřejné zájmy jako samozřejmost. Tedy respektovali obecně závazné předpisy pro hygienu prostředí, ochranu památek, přírody a krajiny, zájmy požární ochrany, ale i sousedů jaksi sami od sebe a nikdo je k tomu nemusel nutit. Řekněme si upřímně, že taková etika a morálka nefunguje u nás u žádné ze jmenovaných skupin účastníků přeměn měst a obcí. Mnozí lidé si navíc představují demokracii tak, že mohou "kecat do všeho", co se ve městě či obci šustne, a že jejich hlas je stejně důležitý, ne-li důležitější, než hlasy "držitelů moci", "držitelů měšců" a "držitelů odborných kompetencí a znalostí". Aby začala fungovat Kouckého vize, muselo by dojít ke změně této formy demokracie k nějakému přiblížení se k "osvícenému feudalismu" britského či švédského typu, tedy konstituční monarchie, a občané by museli respektovat autority a řád, ne jako u nás "Milion chvilek pro(ti) demokracii". 2. Už ve středověku lokátoři a další předchůdci urbanistů a územních plánovačů respektovali některé zásady, které Kauckého regulativy překračují tím, že se týkali a týkají specifických funkcí v území. Tak se např. umisťovaly provozy jirchářů a dalších životní prostředí ohrožujících provozů mimo obytnou zástavbu a po proudu vodotečí, aby neznečišťovaly vodu používanou jako užitkovou např. na praní a úklid domácností, obchodů, veřejných prostranství, byla stanovována dominantní místa pro výstavbu kostelů, zámků, hradů, radnic a parků, která nesměla být zastavěna něčím jiným, později byly vytvářeny specifické výrobní zóny, napojitelné vlečkou na železniční síť atd. Spoléhat jen na zdravý rozum investorů, architektů a inženýrů při lokacích některých funkcí je pro mne až příliš odvážná myšlenka - mnozí jsou duše prodejné, asociální, a etika povolání je pro některé jen omezující haraburdí. 3. V demokratických poměrech lze územní plán města či obce utvářet jako dočasnou dohodu o funkčním a prostorovém uspořádání správního území řešené obce mezi samosprávou a občany, kde architekt poskytuje jen odborný servis, jak tu dohodu graficky i textově vyjádřit. Přitom u odborné i laické veřejnosti lze požadovat, aby se vyjádřily a) které stávající stavební fondy fungují dobře, postačí jejich údržba, modernizace, nástavby či přístavby a není třeba je bourat, b) které zákonem chráněné památky nebo sice nechráněné, ale výrazně přispívající k identitě města, obce, místa, je žádoucí zachovat a chránit, c) které stavby a plochy neslouží dobře svému původnímu ani jinému účelu a je třeba jim dát novou náplň nebo je zbourat a nahradit novými objekty, d) které funkce nebo stavby naopak ve městě či obci chybějí a je žádoucí je doplnit výstavbou nových objektů, e) jak je třeba upravit stávající nebo doplnit novou technickou a dopravní infrastrukturu a jak se o její financování podělí veřejné a soukromé finance. Obávám se, že v Kouckého postulátech není pro takový dialog s dotčenými správními orgány, se samosprávou, s občanskou komunitou obce místo, že je to pojímáno více "elitářsky", jako že "do toho nemůže mluvit každý, kdo má do zadku díru". Přitom oddělit v hlasech veřejnosti "zrno od plev" je na odvaze a odpovědnosti orgánů veřejné správy, a takovému dialogu se nelze vyhnout, nemají-li být rozhodnutí o změnách v území neustále zpochybňována a napadána v opravných prostředcích. Shrnuto: na naše podmínky a naši občanskou i odbornou i morální vyspělost je ten Kouckého názor zatím moc radikální a nerealistický, také politicky patrně neprůchodný, i když by vlastně ideálně plnil ono politické zadání pro nový stavební zákon - zjednodušit proces přípravy staveb - od územního plánování až po realizaci staveb. Vždy jsem obdivoval, jak malý stavební výkres byl ještě za Rakouska - Uherska potřeba vytvořit jako projekt třeba činžovního domu pro povolení stavebního úřadu. Dnes jsou sice stavby mnohem složitější co do technického vybavení, ale i to bylo dřív odpovědností projektanta a stavitele vůči investorovi, ne vůči stavebnímu úřadu. Ten, kdo platil, taky kontroloval, zda dostává odpovídající kvalitu, a stát se do toho nepletl víc, než musel kvůli místu, evidenci a budoucímu zdanění nemovitosti. Na tom nic nemění ani informační technologie do územního plánování či projektování staveb. Jenže dnes právě přebujelý právní řád a byrokratický balast převzaly mnohé povinnosti regulace a kontroly, kterou si dříve obstarali erudovaní investoři a projektanti sami, a živí to takovou spoustu lidí, že ústup od toho bude spojen s tuhým odporem úřednictva. Něco na tom Kouckém ale je, rozhodně čeří vodu k inspirativnímu uvažování, zda územní plány v současném pojetí plní opravdu to, co slibuje zákon, nebo jestli je na čase si přiznat, že "život a rozvoj měst jde jinými cestami" a územní plánování ho jen trapně dohání desítkami změn plánů, vyvolaných novými záměry, které ten život délkou trvání zpracování, projednání a schválení jen zdržují, jako je tomu v Praze.

 
© 2007–2020 Business Media One, s. r. o. Nádražní 762/32, 150 00 Praha 5, e-mail: stavbaweb@bmone.cz