Centrum současného umění DOX+

Experimentální hudební a taneční sál a taneční zkušebna jsou odlity z pohledového betonu. Železobetonové objekty jsou „oblečeny“ do měkké fasády, která je chrání před promrzáním nebo přehříváním. Fasáda také pohlcuje zbytkový hluk unikající ze sálu a snižuje akustickou zátěž obytného dvora. Díky vzoru, který vychází z čalouněného nábytku, připomínají sály dvě velké pohovky. Sál má proměnnou akustiku a lze jej tak připodobnit k hudebnímu nástroji, který je možné zvukově vyladit dle potřeby konkrétní produkce. K tomuto účelu slouží přetáčivé trojstěnné podstropní panely a foyery. Trojstěnné panely jsou opřeny zvukově pohlcujícím, difúzním a odrazivým povrchem. Přetáčením je možné korigovat akustické vlastnosti stropu a tím měnit akustické parametry celého sálu. Pro prodloužení doby dozvuku hlavní sál obklopuje prstenec foyerů, které lze v případě speciálních představení využít jako dozvukové komory. Střecha sálu je zatravněnou loukou sloužící pro relaxování, venkovní instalace nebo jako hlediště pro venkovní představení. Nad hledištěm je umístěna vysutá lávka pro akrobatický tanec. Taneční zkušebna je prostorem o půdorysném rozměru shodném s jevištěm hlavního sálu. Nad vnitřním dvorem „tančí“ na šikmých sloupech. Jejich geometrie není náhodná, ale vyhýbá se dopravnímu rozvrhu a technickým instalacím pod dlažbou.

Autorská zpráva

Stavba byla porotou České ceny za architekturu zařazena mezi finalisty roku 2019:

Překvapení v podobě městské koláže. Fascinovala nás odvaha autorů a klienta umístit bez váhání v srdci živé městské čtvrti, v obytném bloku stávající zástavby, dva současné prvky. U kolemjdoucích vzbuzuje úžas pohled na místo nesvázané hranicemi času, na místo mimo velkoměsto, jež nám spíše připomíná surrealistickou definici poetického obrazu – koláže, která „spojuje dvě více či méně vzdálené reality, a čím je vztah mezi těmito dvěma realitami vzdálenější a přesnější, tím silnějším se obraz stává“. Vzdálené a přesné, odvážné a poetické: to je vztah tohoto projektu k městské struktuře, na niž je projekt viditelně naroubovaný, aniž by usilovat o to s ní dokonale splynout. Geometrické objekty jako by pocházely z jiné architektonické planety, budí svou přítomností pozornost a zvědavost obyvatel. Jsou to opravdové OSNI (Object Sentant Non Identifié – neidetifikovatelný statický objekt), které oživují čtvrť. Jejich silueta, doplněná technologiemi umístěnými na střeše, nám jistým způsobem může připomínat vesmírné stanice s jejich křehkými solárními panely připevněnými na satelitech. 

Technologie jsou nadstavbou betonového trupu, který je sám potažen stříbrným měkkým pláštěm. Dvě úžasné lodě plující v městském prostoru mohou být interpretovány jako experimentální místo díky svému tvaru, ale i svému vztahu k městu a času, své poloze v prostoru. Volbou betonové konstrukce nás autoři stavby mohou uvést k zamyšlení nad příliš velkým množstvím vyprodukované uhlíkové stopy, která není zrovna přátelská k životnímu prostředí. Oproti tomu je ale chvályhodné budovat dostavbu DOX na parcele, která už je zastavěná, a zabránit tak nekonečnému rozšiřování periférií, nahlodávání panenských území na okrajích města, jen kvůli pohodlnějšímu schvalovacímu procesu. 

Stavby ztělesňují odlišnost svých funkcí. První z nich, s šikmou střechou, je domovem víceúčelového sálu s pódiem, určeného pro tanec, hudbu, performance, audiovizuální produkce i jejich kombinace. Druhá budova se svou decentní jednoduchostí je určena pro zkoušky, tréninky a různé přípravné práce související s plánovanými představeními. Inverze, zvraty a Trompe l’oeil. Ačkoli se liší svými ambicemi, obě budovy nacházejí jednotu ve své materiálnosti a způsobu, jakým nakládají s vnitřními a vnějšími prvky. Ve svém díle Poetika prostoru soudí Gaston Bachelard, že „vnější a vnitřní [má] ostrost dialektiky, ano-a-ne rozhoduje o všem. Aniž bychom si to uvědomovali, proměníme ji ve svou vlastní databázi obrazů, která rozděluje všechny naše myšlenky na pozitivní a negativní“. A právě tenhle vnitřní i vnější dialog je tím, co jemně obrací hru materiálů v naší stavbě: iluze měkkosti prošívané polstrované tkaniny na fasádě, robustnost surového betonu ve vnitřních prostorách. Pohodlná intimita zvenku, uvnitř tvrdý kámen. Podivná městská krajina, v níž se vše obrací v opak a nabývá ironické a snové jemnosti de Chiricovy práce. Na střeše budovy se šikmou střechou je pod byty rezidentů rozprostřen umělý trávník. Tato falešná rurální perspektiva podporuje hravou dimenzi Trompe l’oeil uprostřed města, podobnou iluzi otevřeného okna mezi budovami nebo nečekanému výseku venkova zavěšeného v prostoru. Jako by to byl jen sen. 

Množství vrstev, fasád a průchodů. Snová překvapivost dominantnější budovy pokračuje i uvnitř, vrstvením počtu dalších fasád. Budova se zabaluje a zase rozbaluje, odlupuje své vrstvy. Je to skutečná betonová cibule obklopená provozními částmi a galeriemi, které zajišťují plynulost provozu a snadnou obslužnost jednotlivých místností. Bludišti podobná iluze, kterou tenhle elegantní moderní labyrint nabízí, dodávají našemu OSNI surrealistickou dimenzi, což ještě podtrhují technická zařízení, trubky a svítidla, která byla ponechána odhalená na surovém materiálu. Před očima se odhalují „emocionální vrstvy“, které v procházejících probouzejí rozmanité estetické dojmy.

Autoři: prof. Ing. Mgr. akad. arch. Petr Hájek, Ing. arch. Tereza Keilová, Mag. arch. Cornelia Klien, Ing. arch. Benedikt Markel, Ing. arch. Martin Stoss; spoluautor Leoš Válka