AFP: Lisabon, běloskvoucí město okem kamery

(ČTK/AFP) – Terasy v São Pedro de Alcântara dominují nad okrovými a bílými průčelími domů koupajících se v lisabonském slunci, v dáli se rýsuje ústí řeky Tejo. Výlet na širokou esplanádu ponoří návštěvníka do filmového světa Marcella Mastroianniho, píše agentura AFP.

První závěr filmu Jak tvrdí Pereira italského režiséra Roberta Faenzy byl natočen v roce 1995 kolem fontány zdobící střed náměstí. Ve filmu vystupuje Mastroianni jako stárnoucí novinář, který se potýká se Salazarovým fašistickým režimem.

Tablet s dotykovou obrazovkou, který zapůjčuje Liliana Navarrová, zakladatelka agentury Lisbon Movie Tour, umožňuje milovníkům filmového umění připomenout si výňatky z tohoto filmu, cestovat v čase, ocitnout se v roce 1938, v prostředí prosáknutém fašismem, přímo na místech, kde se natáčelo.

"Pereiru si představuju právě jako Mastroianniho," zdůrazňuje Marie-Christine Aubinová, francouzská filmová badatelka v důchodu, která se před čtyřmi lety odstěhovala do Portugalska.

S očima upřenýma na obrazovku objevuje filmovou adaptaci stejnojmenného románu Antonia Tabucchiho, který si před touto návštěvou znovu prostudovala.

"Není to žádný maraton, máme čas kochat se filmem," říká Liliana Navarrová, dvaatřicetiletá Italka, která se zamilovala do Lisabonu a portugalského filmu.

Tato energická žena, hledající stále nové projekty, chce přenést do Portugalska koncepci filmové turistiky, která se zrodila v 90. letech a rozšířena je především ve Spojených státech, v Británii, ale také v Itálii.

"V Lisabonu, ve 40. a 50. letech minulého století velmi oblíbeném americkými režiséry, bylo natočeno více než 16.000 filmů," uvádí. Její "movie tours" zahájené loni v prosinci, přitahují především italské a britské turisty, ale i obyvatele Lisabonu, kteří chtějí své město lépe poznat.

"Režiséři jako Wim Wenders, Alain Tanner či John Malkovich měli vášeň pro Lisabon, jeho zvláštní, ve světě ojedinělou atmosféru, melancholické kouzlo a zdejší soužití historie s moderní dobou," vysvětluje režisérka dokumentárních filmů Maria Joáová Guardáová.

Za masivní branou kláštera dos Cardaes se otevírá vnitřní dvůr s vysázenými stromy, zdmi oděnými do azulejos, barevně zdobených kachliček. Sem se Pereira alias Mastroianni uchyloval ve chvílích obav o vlastní existenci, říká Liliana Navarrová.

Sestry dominikánky, které zde žijí, si uchovaly pohnutou vzpomínku na italského herce, který zemřel rok po natočení filmu. "Byl velmi sympatický, ale byl již oslaben nemocí," říká osmdesátiletá sestra Maria Natalia Teixeirová.

Dekorace poslední scény filmu, majestátní silueta Vítězného oblouku, se tyčí na Rua Augusta v Lisabonu. "Mladý novinář bestiálně zavražděn!" křičí mladičký kamelot prodávající deník Lisboa, kde se Pereirovi podařilo publikovat na první straně článek pranýřující zlotřilosti režimu.

"Z této scény mám vždy husí kůži," svěřuje se italská průvodkyně. Kromě diktatury plánuje jako další téma turistických vycházek revoluci z 25. dubna 1974, s výňatky z filmu portugalské režisérky Marie De Medeirosové Dubnoví kapitáni z roku 2000.

Tato revoluce vyvolává v Marie-Christine Aubinové vzpomínky. Byla tehdy na studijní cestě v provincii Alentejo na jihu Portugalska a v předvečer přistála v Lisabonu. "V rozhlase hráli takovou zvláštní hudbu a pak všichni vyšli s karafiáty do ulic," vzpomíná.

Tanky, které vstoupily do Lisabonu, svrhly po 48 letech diktaturu. Jak ujišťuje Maria Joáová Guardáová, přispělo to k tomu, že mnoho filmařů a intelektuálů chtělo na vlastní oči spatřit, jak a kde se dělala poklidná revoluce.