Cohousing — bydlení budoucnosti?

V Rudolfově u Českých Budějovic se 26.března 2014 konala beseda se zájemci o bydlení v „cohousingu“ – jde o novou formu bydlení, již po několik desítek let ověřovanou zejména v severských zemích (Dánsko, Švédsko, Holandsko). Má vůbec šanci vyrůst na okraji krajského města v Čechách podobný projekt? Má nám co nabídnout? Na otázky odpovídaly Jana Zezulová a Veronika Jíšová z neformální národní iniciativy Cohousing CZ z Prahy.

Se změnami životního způsobu a životních zvyklostí, spojených s rychlými změnami sociálně ekonomickými i ekologickými ve společnosti, se mění také nároky na bydlení a způsoby, jakými lze nejlépe uspokojit nároky na bydlení. Jedním takovým směrem ve formování bydlení je tzv. cohousing. Dnes již lze ve světě nalézt přes tisíc takových obytných jednotek, a rychle jich přibývá. O co vlastně jde? Co-housing je možné přeložit např. jako blízké sousedské bydlení či spolu-bydlení. Jedná se o vědomě budované sousedské společenství, které klade důraz na svépomoc a dobrovolnou spolupráci, na hlouběji prožívané mezilidské vztahy a současně zachovává a podporuje osobní nezávislost.
Každá domácnost vlastní plně zařízenou bytovou jednotku a zároveň spoluvlastní společné prostory a vybavení. Obyvatelé se podílí na vzniku a fungování celého společenství. To má mnohé výhody: od úlev na domácích pracích, na nákupech vybavení, až po úspory energií a vody. Důležité jsou však sociální výhody – každý někam patří, do skupiny, která se o něho postará, kdyby bylo nejhůř, každý se nějak zabaví a dělá hlavně to, co dobře umí. Cohousing vznikl zejména jako reakce na nevýhody běžných forem bydlení, jako je anonymita, extrémní indiviualismus, osamělost v domech plných neznámých sousedů, náročné skloubení péče o děti a domácnost a náročná práce matek.
U všech cohousingových komunit sledujeme určité charakteristické rysy, které běžné bydlení většinou postrádá. Cohousing je totiž často založen na hierarchii prostorů. Tato hierarchie je velmi důležitá, protože napomáhá chránit soukromí obyvatel a zároveň podporuje mezilidské vztahy a bezpečí v rámci komunity. Jsou zde proto zastoupeny prostory soukromé, polosoukromé (verandy, pavlače, předzahrádky), společné (společenský/centrální dům, obsahující sdílené prostory, společné nádvoří, náměstí, ulice) i poloveřejné (ulice, návsi, parky). Cohousing zároveň může nabývat nejrůznějších architektonických a urbanistických podob, tvarů, velikostí. Nejčastěji se jedná o soubor rodinných domků nebo nízkých bytových domů vybudovaných na zelené louce v příměstské nebo venkovské oblasti.

Významný rozdíl oproti běžnému bydlení v individuálních bytech, tak i oproti domovům s pečovatelskou službou a domovům pro seniory, je vlastní iniciativa  – tedy participace obyvatel na vzniku projektu cohousingu a, po nastěhování, na jeho chodu a udržování v průběhu dalších let existence komunity. Cohousing může naplno využít potenciál, který je v každém jejím obyvateli. Nejen v případě cohousingu 50+ je zajímavým fenoménem vzájemná podpora a pomoc obyvatel, která přináší nezávislost a odlehčuje vlastní rodině i společnosti. Každá rodinná domácnost zde vlastní plně zařízené soukromé bytové jednotky a zároveň spoluvlastní prostory a společné vybavení. Pomocí sdílení prostředků i aktivit dochází k efektivnějšímu využívání času i energií. Cohousing zajišťuje díky sociální kontrole větší bezpečí, než běžné formy bydlení, i vybavené bezpečnostní kamerou.

U takového komunitního sídliště je zdar celého projektu závislý na společném přesvědčení a na nadšení celé skupiny lidí a na jejich schopnosti spolupráce a sdílení v daných podmínkách. To je asi hlavní důvod, proč je u nás těchto „ekosídlišť“ zatím tak málo. Přitom tímto způsobem bydlení lze ušetřit jak na realizaci, tak na provozu takového souboru. Jsou zde ale z velké míry všichni závislí na všech, důležitá zde je spolupráce, důvěra a vzájemná výpomoc. Jedinec sice zůstává individuem, s nárokem na svůj soukromý prostor, ale realizuje se prostřednictvím širší rodiny a společenství, ve kterých je bytostně zakotven. Tomuto sociálnímu modelu odpovídá i model urbanistický, tvary a seskupení jednotlivých obydlí.

Nejdůležitější fází celé realizace cohousingu je fáze přípravy projektu, ta může trvat i několik let, během kterých se zájemci kontaktují, seznamují a společně plánují design budoucího domova. Projekt sídliště by měl být kolektivním názorem jeho projektanta, obyvatel a příslušných orgánů. Pokud se tyto názory nějak liší, a pokud je zde zainteresováno více lidí, tak se vždy v něčem liší, hledá se přijatelná shoda. Taková spolupráce potom může skončit buď nedohodou a ukončením projektu, nebo nalezením většinou přijatelného kompromisu, nebo, a k tomu se snažíme vždy směřovat, objevením nového, ještě lepšího řešení. Tento proces dohodování proto nesmíme nikdy podcenit, obcházet a vyhýbat se mu.

Zapojení obyvatel do této přípravné fáze je velmi důležité, ale i náročné. Budoucí obyvatelé by se měli s navrženým řešením co nejvíce ztotožnit. Projekt cohousingu může být realizován jak na bázi soukromého, tak družstevního vlastnictví, popřípadě může být zainvestován k částečnému pronajímání a dlouhodobému splácení. Většinou jsou navrhovány menší skupiny o 15 až 30 bytech, každý byt o velikosti od 30 do 90 m2. Ze sociologických důvodů není dobré, když je budoucích obyvatel méně než 20, ale nemělo by jich být ani více než 100 (včetně dětí).

Snad ze všech nejlépe propracovaný a vyzkoušený je takzvaný dánský model společně sdíleného bydlení v rodinných domcích (McCamant, Durrett). Dánsko je takovou kolébkou těchto nových forem soužití, kdy určitá část soukromého obydlí je věnována ve prospěch společnému prostoru nebo společného domu. Těchto integrovaných minisídlišť se zde postavilo velmi mnoho (tisíce bytů) a vzhledem k jejich  výhodám mají již důvěru a podporu nejen části obyvatelstva, ale i úřadů a bank. Tyto vesničky sdružují obyvatele bez jakýchkoliv společných ideologických cílů, pouze na základě myšlenky praktických výhod sousedství a společných prožitků. Vzniká zde nový životní styl, nové možnosti výchovy dětí, možnosti práce doma, možnosti aktivního odpočinku a seberealizace ve skupině.

Síla této myšlenky, formulované především architektem Gudmandem-Hoyerem, našla v Dánsku první odezvy již kolem roku 1968, především u mladých lidí. Jako jedna z prvních toho druhu byla obydlena roce 1972 vesnička v Hillerodu (27 rodin) a vesnička v Jonstrupu u Kodaně (33 rodin). Následovalo mnoho dalších, často dle návrhu dánské architektonické firmy „Vandkunsten“.

V roce 1980 byla obydlena vesnička „Slunce a vítr“ s 27 byty v Bederu. Byla připravována od roku 1976 s mnohými počátečními problémy. Společný dům má užitnou plochu 550m², sluneční kolektory plochu 600m2, větrná elektrárna výkon 22 kW. Další komunita byla realizována v Hinnerupu severně od Arhusu (zvaná „Overdrevet“). Okolo Kodaně stojí i velká sídliště postavená na základě výsledků soutěže, řešená tímto způsobem. Ekologické řešení je zde obsaženo nejen v uplatnění nízkoenergetického způsobu výstavby s využitím alternativních zdrojů energie, ale především v konceptu soustředěnějšího bydlení v zeleni (auta jsou odstavena vždy na kraji areálu) a v konceptu účelnějšího využití energií, vody, lidské práce a snížení nároků na osobní vlastnictví (běžné jsou společné, dobře vybavené kuchyně, jídelny, herny, sauny, dílny, prádelny, hřiště, půjčovny). Nezanedbatelná je zde i otázka zajištění bezpečnosti domova (stálý dohled sousedů).

Na základě dánských příkladů se začalo stavět mnoho podobných vesniček i v jiných zemích, především v Norsku, Švédsku, Holandsku, Německu a Francii, ale i v Japonsku, Indii, Nigérii a USA. Tento koncept objevuje výhody života v tradiční vesnici v rámci podmínek života moderní postindustriální doby. U podobných projektů se vždy setkáváme s propojením myšlenek ekologického řešení, úspornosti, oživení tradiční kultury a podpory sousedského života.

V České republice dosud neexistuje žádný zcela dokončený a provozovaný ukázkový projekt cohousingu. Podle dosavadního vývoje vidíme, že se zatím ani v jednom případě nejedná o klasický cohousingový projekt, jak bývá definován v zahraničí. Je třeba poznamenat – lehce zjednodušeně řečeno, že v ČR „zatím“ cohousing přitahuje spíše "alternativně založené" osoby, přestože v zahraničí žijí v cohousingových komunitách i "většinově smýšlející" lidé a najdeme v nich všechny věkové i sociální vrstvy obyvatel. Třeba se brzy dočkáme první takové realizace.
Stanislav Kovář