Domov sociální péče Hagibor

Autoři: Jan Línek, Josef Kolář
Stavební část: Deltaplan, s. r. o
Hlavní inženýr projektu: Jan Korbel
Investor: Pražská židovská obec
Dodavatel: Hochtief, a.s.
Náklady: cca 190 mil. Kč
Projekt: 2004-2006
Realizace: 2006-2008
Foto: Ester Havlová

Místo na Hagiboru, kde Domov sociální péče vyrostl, je významně spjato s životem české židovské komunity. Lokalita byla původně zakoupena pro plánované rozšíření Nového židovského hřbitova. Budovu ve stylu pozdní secese pak pražská židovská obec nechala před téměř 100 lety postavit na podporu nemajetných a nemocných židovských občanů. Jako útulek pro nemocné a později starobinec sloužila až do roku 1943. Jméno Hagibor získal starobinec a přilehlá oblast ve 20. letech minulého století, kdy byl v těsné blízkosti vystavěn nový stadion židovského sportovního klubu Hagibor, což hebrejsky znamená „hrdina“. Hagiboru patřila v multikulturním spektru předválečné Prahy nezastupitelná úloha jedinečného sportovně-rekreačního areálu. Na počátku druhé světové války sloužil Hagibor jako nouzová škola, útulek a poslední oáza pro židovské děti. Koncem války byl areál nacisty proměněn v internační a transportní koncentrační tábor. Po válce byl Hagibor nakrátko vrácen Pražské židovské obci a budova starobince opět sloužila jako útulek pro staré a nemocné členy židovské komunity v hlavním městě. Na počátku padesátých let však budova připadla Vinohradské nemocnici, jejíž dětské oddělení zde zůstalo až do dubna roku 2006, kdy byla budova v restitučním řízení vrácena židovské obci.
Citováno podle webových stránek Lauderových škol v Praze


Pohled zpět na projekt a stavbu Domova sociální péče Hagibor
JAN LÍNEK

Pro vznik stavby jsme vytýčili několik okruhů problémů, mezi nimiž primární byly: 
* otázka zachování stávajícího objektu; 
* způsob využití stávajícího objektu v novém kontextu.
Až po zodpovězení těchto dvou základních otázek jsme mohli stanovit další okruhy problémů.
Stávající objekt je architektonicky zdařilé dílo v poněkud zanedbaném stavu, které je však jakousi pamětí místa a bylo by barbarstvím v době, kdy stará řemesla vymírají (např. krásné krovy či zaklenutá vstupní partie) dopustit demolici kvůli získání prostoru pro novou budovu. Navíc budova byla postavena pro židovskou obec, sloužila jí od nepaměti a byly s ní spjaty časy dobré i zlé. Po restituování tohoto zbytku židovského majetku na Hagiboru, když ostatní plochy, které zde obci patřily nebyly navráceny, šlo o jakýsi symbolický návrat v uzavřeném kruhu.
Vzhledem k tomu, že jsme si na první otázku odpověděli zachovat, následovala přirozeně otázka, jakému účelu by tato budova měla sloužit v novém kontextu. Dle našeho mínění nebylo možné využít prostory ve staré budově pro bydlení kvůli zcela nevhodné jižní orientaci směrem k vysoce hlukově exponované Vinohradské ulici (podle hlukové studie, kterou jsme nechali vypracovat, projede ulicí mezi 6.-22. hodinou cca 27 000 vozidel, z toho 500 autobusů, a 606 tramvají). Spoléhat na pomocné prostředky k odhlučení, jako jsou ochranné zdi či speciálně upravená okna a klimatizace s nucenou výměnou vzduchu, a domnívat se, že tak vytvoříme prostředí pro „spokojené dožití stáří v nemoci“, by bylo zřejmým nesmyslem. Tomu bylo možné se vyhnout umístěním obytných prostor spolu s penzionovou částí za budovu.
Pro využití staré budovy jsme stanovili program komunitního centra, kde budou hospodářské, technické, společenské a klubové prostory spolu s prostorami administrativními. Pro dům umístěný na rozhraní mezi soukromým (bydlení se zahradou), poloveřejným (park v předprostoru) a veřejným (městská třída) může být komunitní centrum tou správnou náplní. Vhodná konfigurace terénu navíc umožňuje bez hrubých zásahů do osy budovy výstavbou rampy zajistit zásobování domova a transport pacientů. Bezbariérovost objektu byla zajištěna vložením dvou výtahů vedle hlavní osy budovy. K vlastní rekonstrukci jsme přistupovali s cílem budovu očistit od nánosů času, vrátit jí potřebné technické parametry a zachovat z dochovaných zbytků maximum, případně torza vhodně doplnit. Rozsáhlejším statickým zásahem mimo zpevňování konstrukcí stropů bylo jen vložení víceúčelového sálu do levého křídla budovy.

Po analýze předchozích problémů s výsledkem budovu zachovat, využít pro komunitní centrum s dalšími provozy a bydlení přesunout do zahrady, přistupujeme k dalšímu klíčovému rozhodnutí, a to jak novostavbu v tomto prostoru koncipovat. Pro koncepci zástavby a jejího vztahu k okolí je důležitých několik hledisek:
* Urbanisticko architektonické
* Zachování zahrady přijatelné velikosti a její intimity
* Oslunění obytných částí a zahrady
* Propojení s hlavní budovou
* Půdorysné koncipování budovy z hledisek sociologických
* Půdorysné koncipování budovy z hlediska variability mezi počty pokojů v lůžkové části a v části penzionu
* Bezpečnost budovy
Výše uvedená hlediska se prolínají, takže úvaha nebude dále dle nich dělena. Z hlediska urbanisticko architektonické koncepce je možno vulgárně konstatovat, že po povolení výstavby hotelu Don Giovanni je v daném prostoru povoleno vše a stanovit, co odpovídá měřítku a výrazu místa, je velmi obtížné. Proto jakékoliv obavy z odmítavého pohledu památkářů či architektů jsou liché a jakýkoliv slušný dům plnící dobře výše uvedená zadaná hlediska nemůže svému okolí ublížit, ba právě naopak. Nebylo ale naším cílem navrhnout pouze cosi slušného, co nebude rušit své okolí, ale cosi, co i přes nevlídnost okolí se stane domovem šedesáti starých lidí a co také bude prezentovat naše zkušenosti získané během třicetileté práce na projektech sociálního zaměření. Co tedy mimo konstatování o nevhodnosti jak architektonického tak urbanistického řešení budovy hotelu je možno k místu říci, jaké z toho vyplývají tvůrčí motivy pro architekta?

Domov sociální péče Hagibor leží při velmi rušné městské třídě, která spolu s křižovatkou a stanicí metra a autobusů je zdrojem hluku a exhalací. V této části není již Vinohradská třída živou městskou ulicí s živým parterem domů, ale pouze přetíženým koridorem pro přesun obyvatel. Nedá se tedy o ní říci, že je tím místem sociálních kontaktů s veřejností, po kterém jsme vždy při projektování obdobných zařízení toužili a o něž jsme usilovali — místem ne na okraji města, ale v jeho středu a nejlépe na náměstí. Takovým místem se Hagibor stane pravděpodobně jen velmi obtížně, zvláště proto, že v pokračování zástavby směrem z města bylo v sousedství rozhodnuto o výstavbě Radia svobodná Evropa v neméně střeženém objektu jako naše stavba. Přesto však jako pozitivum převažuje vhodná poloha na stanici metra, která obyvatelům domova umožňuje kontakt v rámci komunity, který je silnější než jsme zvyklí.

Jak stavět v zahradní části areálu, kterou jsme určili jak pro bydlení v penzionu, tak k ubytování špatně pohyblivých a nepohyblivých pacientů? Pro bydlení a zahradu je především zcela prioritní ochránit je před hlukem z okolních komunikací. To lze jednak protihlukovými stěnami na hranici pozemku (jedna velmi „solidní“ betonová stojí již na jeho západní straně), jednak bariérovým domem (tzn. dům se chrání proti hluku sebou samým), otočeným na hlučné strany provozy, kterým hluk tolik nevadí — chodbami či pomocnými provozy, jako jsou sklady, koupelny atd. My jsme tuto druhou možnost volili a takový bariérový dům rozvinuli po okraji pozemku na východě, jihu a západě, s potřebným odstupem postranních křídel od staré budovy tak, aby měly všechny pokoje požadované oslunění. Umístění novostavby při okrajích pozemku dává možnost ponechat nejkvalitnější část zahrady — to je její střed — k vytvoření velkého zahradního atria, zcela soukromého prostoru, kam jsou otočeny všechny pokoje. Pokud bychom volili solitérní dům uprostřed zahrady, který ji rozštěpí a který je nutno obcházet, získali bychom sice větší výměru zahradní plochy díky komprimaci plochy pro budovu, ale ve skutečnosti by pro klidný pobyt na zahradě moc prostoru nezbylo: po velkou část dne v nepříznivých ročních obdobích by byla částečně znehodnocena zastíněním na ní postavenými objekty a stínem budovy Dona Giovanniho a také intimita zahrady při okrajích parcely by byla snížena.
Námitku, že takto vzniklo ghetto či vězení, vycházející z nešťastných analogií, zcela odmítáme. Následný vývoj prostorového řešení vnitřního dvora potvrdil správnost našich východisek, jež jsme si konec konců ověřili i v některých našich předchozích realizacích. Vnější vzhled stěn chodeb, obklopujících budovu, bylo možno komponovat i jinak. Trojúhelníková okna a průzory ve styku stěn však považujeme za výtvarně zdařilé a byly prostředkem k zachování jednoduchého vnějšího vzhledu, tj. kubus bez viditelného dělení na patra, který designem nekonkuruje staré budově. Různě natočený trojúhelník má několik symbolických významů, a jeho nepřehlédnutelný tvar jako by navazoval na jistou ornamentálnost židovských staveb.
Na námitku, že se takto jedná o přílišnou segregaci komunity, odpovídám, že realizací našeho návrhu byly vytvořeny vnější a vnitřní plochy s různým stupněm soukromí včetně zcela privátního prostoru zahrady, prostředí, které je vhodné pro sociální kontakty uvnitř komunity. Za důležitý považujeme rozvolněný tvar chodeb, k nimž se pokoje připojují jen z jedné strany, zatímco druhá strana nabízí výhled ven do ulic, což nejen zabraňuje onomu kritizovanému pocitu uzavřeného ghetta, ale také vylučuje eventuální pocit nemocničního prostředí (nepřímo osvětlená vnitřní chodba se vstupy do pokojů po obou stranách).

Vnitřní zahrada a otočení pokojů dovnitř spolu s vnějším výrazem budovy mají i důvod spočívající ve zvýšených nárocích na bezpečnost budovy, čemuž byla v návrhu věnována poměrně velká pozornost. Tvar budovy s umístěním chodeb vně a vytvoření budovou chráněné zahrady omezují na minimum možné výtržnické excesy v době, kdy se antisemitismus stále nestal minulostí.
Současně kompozice bloku s vnitřní zahradou není v této oblasti urbanisticky a architektonicky cizí. Při pohledu na širší mapu zástavby vidíme především na jižní straně od Vinohradské ulice bloková schémata s vnitřními dvory. Zástavba na špici Vinohradské a Izraelské, kde stojí Don Giovanni, pravděpodobně měla tvořit trojúhelníkový blok, který by se přes blok domova seniorů rozvolnil do plánované zástavby na východě, zablokované však nyní budovou RFE.
Nyní, když je stavba hotová a můžeme ji vnímat vcelku, považujeme svá východiska za správná a přívětivé ohlasy z řad členů židovské komunity a architektonické veřejnosti týkající se právě urbanistické koncepce stavby jsou jejich potvrzením.


Domov pro seniory Hagibor
KAREL DOLEŽEL

Patrně není v této zemi jiný architekt, který by měl tolik realizací domovů pro seniory, domů pro důchodce za komunismu a geriatrických center, jako Jan Línek. Bohnice, Malešice, Chodov, Háje, Loučná nad Desnou, Benešov, Týniště nad Orlicí, Hvězda v Břevnově, Hagibor. Byl výraznou architektonickou osobností již za dob totality. Vzpomínám si, jak mě poprvé okouzlili (tehdy v nerozlučné dvojce s Vlado Milunićem) na přednášce v Brně, někdy v polovině 80. let. Úpornost, s jakou bojovali se stavební výrobou a typizovanými skelety v duchu českého přepisu principů holandského strukturalismu, byla nezapomenutelná. I Radomíra Sedláková pikantně vzpomíná, jak milé, když sama tehdy psala normalizační sloupky do MF: „Postmodernismus k nám jako módní vlna v širším měřítku dospěl opožděně, až na sklonku sedmdesátých let. Nicméně ještě před jeho hromadným přijetím jak architekty, tak veřejností se objevily jeho první náznaky, nejprve pouze ve studiích a projektech, mnohem později v reálných stavbách. Když J. Línek s V. Milunićem v roce 1972 začali pracovat na projektu domova důchodců v Praze — Bohnicích, načrtli své programové prohlášení, v němž sami sebe pojmenovali novofunkcionalisty „ se širokým pojetím funkce, kde také barva a materiál jsou používány s ohledem na jejich estetickou a sociální funkci.“1 Právě odstraněný společný nepřítel znamenal konec charismatické dvojice. Vlado šel ve stopách postmoderny, Jan jde v duchu sociálního strukturalismu. V duchu protikladu k oné české Šváchově přísnosti. Jde ve stopách vnitřního NEKLIDU, jenž vtěluje do svých staveb a jeho rukopis je česky charakteristický a nezaměnitelný. Jan zkrátka ví, co je pro staré lidi to nejlepší a koná, ať si říká kdo chce, co chce. V Loučné nad Desnou po záplavách vytvořil pro lidi, jimž voda sebrala domovy, nový dům včetně záhumenků a chlívků pro domácí zvířectvo. Sociálně skvělé, praxe ale ukázala, že lidé v novém domě o tuto činnost ztratili zájem. Penzion pro seniory Hagibor mi nejvíc připomíná Geriatrické centrum v Týništi nad Orlicí. Rovněž přístavba ke stávajícímu domu, dřevěné šikmé sloupy, mnoho druhů oken, nedůsledný trojtakt, vložená schodiště do chodeb, venkovní kolmé schody proti fasádám. Hagibor je o to větším překvapením, že je důsledně uzavřený. Na první pohled ale příliš mnoho můstků a venkovních schodišť. Jsem zmaten, co asi obyvatelé? Personál ochotný, úsměvný, dává nám (exkurzi jsem podnikl s Markétou Pražanovou) tip na jednu vitální stařenku, ta si zapaluje s námi cigárko na balkóně a hned spustí, co je všechno špatně. Ten kanálek v zahradě je plný hnijícího listí, tři úzké mostky přes něj s nepochopitelně vysokým zábradlím, nevejdeme se ani na jeden vedle sebe na vozíčku, tak musíme za sebou, žádný altán v zahradě a nechal tady ty staré krpály, (stromy) a říká (architekt), že je to zahrada. Ale kaple, ta se mu povedla.
A je to tak. Taky nechápu, proč ten ustavičný neklid a stále plno tvarových, materiálových a barevných podnětů — ty jsou ale tentokrát spíše v interiérech. Snad aby staří lidé předčasně neumřeli nudou? A v kapli zklidnění, téměř minimalismus se světlíkem nad pódiem, dřevěný obklad. Pár motivů a klid. Kontrast k věčnému neklidu kolem, asi to tak mělo i být. Pak je skutečně nepochopitelné, proč ten klid nenabízí v koncepčněji klidném pojetí právě zahrada, do níž všichni celý den vidí a v létě je hlavním pobytovým místem domu.
Vnější barevnost — světle zelená, pozinkovaně šedá a přírodní dřevo — jsou na minulé Línky nějak při zdi. Ovšem motiv zdi — nebyl by to Línek, aby i utilitární vnější zeď neděroval trojúhelníkovými okny. Někomu se zdá, že jsou to rozpadlé Davidovy hvězdy. Chtěl bych věřit autorovi, že to jen tak cítil. Obíhající balkóny uvnitř jsou v kontrastu s vysokým řádem sloupů, výsledkem je remíza s příjemně zvednutým přízemím nad terén.
V interiéru to tepe jinak. Oranžové a zelené patro napomáhá orientaci. Typická Línkovská řešení s přisvětlením chodeb, vložením schodiště, měněním trojtraktu za dvojtrakt, atypickými okny a výstupy do exteriéru, potištěnými skleněnými stěnami. Kromě některých částí tvrdého trojtaktu s umělým osvětlením skutečně ověřené, ale i uměřené a přiměřeně neklidné kvalitní interiérové prostory.
U vstupu zrzavá bouda jako vrátnice, snad inspirace z východní brány Parku De Hoge Veluwe od MVRDV? To mi nějak nesedí, to není Línek. Ale jinak, pozitiva převažují, zvlášť když se v záběru objeví něco, soused, co je nekonečnou parodií na architekturu. Hagibor určitě dobrá architektura je, má Línkovského ducha, ale vně mi ubylo barev — že by Mistr decentněl? Uvidíme příště.

Poznámky
1) Česká architektura 1945 — 1995, Obec architektů, Praha 1995, kapitola Nový funkcionalismus, str. 74.


Domov sociální péče Hagibor
RADOMÍRA SEDLÁKOVÁ

Proč zrovna tady? Tak se asi musí ptát každý, kdo jen zaznamená, že přesně tam, kde se Vinohradská třída zlomí ze své velkoměstské části dolů do předměstí, na místě které je neklidné, neláká ničím k zastavení, je to spíš křižovatka a přestupní stanice různých druhů dopravy, vyrostl dům pro seniory. Jenomže kdysi to tu bylo jinak. Kdysi to možná byl klidný konec Prahy. Kolem cesty na Kutnou Horu se někde od konce 19. století rozkládaly vily, usedlosti; daleko v klidu za hranicemi města tu vyrostly hřbitovy. Nic nenasvědčovalo tomu, jako ostatně ani na jiných koncích Prahy, že se tu něco změní. Na východní okraj Prahy původně nemířily ani průmyslové podniky, spíš pole se tu blížila městu na dosah. Pohodlná rezidenční čtvrť. Příjemné místo pro jednu důstojnou stavbu židovské obce, s příjemným odstupem parádního příjezdového nádvoří od hlavní cesty a s rozlehlou zahradou vzadu.
A i když 20. století chvátalo zběsile dál, tady stále jakoby zůstával klid, sousedství velkých hřbitovů nelákalo k novým stavbám v nadměrné koncentraci, byť plány byly veliké. Jen vývoj města všude kolem vedl k nadměrné koncentraci dopravní. Dům židovské obce se změnil ve zdravotnické zařízení a pro ně dokonce byla vybudována protihluková stěna, to když kousek výš u stanice metra vzniklo autobusové nádraží â?¦
Pak tu vyrostla jedna z nejošklivějších staveb Prahy a zdálo se, že místo je definitivně ztraceno. Jen dům „pod hotelem“ a za zdí se vrátil původnímu majiteli a ten ho chtěl využít. Potřeboval ho využít pro bydlení seniorů, tedy bydlení svým způsobem chráněné, uzavřené, bezpečné, poskytující pocit jistoty, domova. Kdysi to bylo místo k takovému účelu ideální. Dnes? Jenomže dům stojí zrovna tady, přenést ho nelze, ani není kam. Stala se z něj výzva.
Pro současné potřeby bydlení už by se jen těžko dal upravovat. Proto byl zrekonstruován ve svém vzhledu důstojné klasicizující stavby s rozlehlými vstupními a komunikačními prostory: tohle už dnes nějak architektura zapomněla, jak vytvořit hned za dveřmi tu přátelsky noblesní velkorysost, jež stavbu dokáže tak výrazně charakterizovat a člověka tak přívětivě přivítat. Starý dům se stal zázemím nového bydlení, stal se ochranou, kulisou, za niž se ukrylo to podstatné. Své prostory poskytl tomu, co se s hlukem dá ještě snést — jídelny, klubovny, kanceláře, technické zázemí (rozšířené i do prostor nově vytvořeného suterénu), v podkroví pod věží klubovna pro zvenku přicházející mládež, zároveň třeba i výstavní či koncertní prostor. Modlitebna patří ještě k původní stavbě, ale už se obrací víc dozadu, kontemplativní prostor už chce být klidný, od ruchu města oddělený zásadněji. A vše podstatné k bydlení se odehrává dál, v hloubce, v novém prostředí, v novém vnitřním městě rozloženém ve dvou podlažích kolem nepravidelné zahrady.
Pozemek je stavbou vyplněn téměř přesně podél obvodu, jen málo místa nechává na „vnější“ zahradu, neboť ta je stejně jen doprovodná, vzhledem k hluku a k orientaci je nepoužitelná k tomu, co od zahrady člověk obvykle očekává. Proto se stavba v půdorysu maximálně roztahuje, aby si díky tomu mohla vytvořit svůj vnitřní svět, vnitřní obytný prostor — svou vlastní obytnou zahradu. Až neuvěřitelné je, že zrovna tady se podařilo navrhnout obytnou stavbu skutečně pro bydlení v zeleni — všechny byty jsou obráceny do zahrady, všechny byty se do zahrady protahují svými lodžiemi, balkony či předzahrádkami. Zahrada nemá pravidelný tvar, stavba se kolem ní lomí, někde díky zlomu terénu, někde díky výškovému rozdílu, někde prostě to vyplývá z vnitřního uspořádání prostor. Architektura tu ustupuje do pozadí, působí, jako by se otáčela kolem dochovaných stromů, jako by nechávala dostatek prostoru těm nově vysázeným. Hodnota bydlení v zeleni je tu postavena hodně vysoko. Tomu odpovídá i vnější výraz stavby — do zahrady je maximálně otevřená, lodžie jsou průběžné, spolu s prosklenými, lehce se v obrysu vlnícími markýzami podporované ne vždy rovnými dřevěnými sloupy — jako by se stavba i tím chtěla spojit se zahradou, jako by v ní — kolem ní — chtěla co nejméně rušit. Svou hmotu ještě prolamuje nikami tam, kde je potřebné mít pro lepší využitelnost vnější prostor lodžie hlubší, nebo tam, kde navazuje východ na vnější schodiště či přímo do zahrady. Vlastně se stavba sama v sobě ztrácí, nechce na sebe upozorňovat, jen tvoří nenápadné prostředí pro pohodlné bydlení. Nenápadné ve své ušlechtilé kultivovanosti.
Zahrada má výrazně relaxační a zároveň společenský charakter, místo pro setkávání, místo pro přebývání, park s procházkovými pěšinami, s terasovitým uspořádáním, s malým potůčkem, s lávkami a zábradlími jen tak k opření se, vyhlížení, se slunečníky i s bylinkovými záhonky, ale taky s jamkou minigolfu.
Jak veliký je rozdíl mezi výrazem stavby dovnitř a navenek! Mimo vstupní budovu a prosklené krčky spojovacích chodeb mezi starým a novým už není nic, co by chtělo lákat, poutat. I navenek se stavba chce ztratit, ale jinak, tady chce splynout s okolím, být nenápadná, dává najevo především potřebu ochraňovat své obyvatele. Vnější stěna je všude betonová, jen s nepravidelně rozloženými trojúhelníkovými okny, nezbytnými pro osvětlení vnitřních prostor, celé se to ještě skrývá za kovovými lanky pro popínavou zeleň.
Betonová stěna přitom skvěle vstupuje do prostředí kolem — z jedné strany hotel, jemuž se brání, z druhé sevřená pevnost novostavby Radia Svobodná Evropa, zezadu za autobusovou komunikací zeď hřbitova; opravdu není důvod, proč by se sem obytné stavení mělo jakkoli obracet, s čímkoli navenek si povídat.
Chodbu ozvláštňují a prosvětlují schodišťové bloky s trojúhelníkovým půdorysem, s horním osvětlením — všude je patrná snaha o maximální rozjasnění, prosvětlení prostoru, každá možnost přivést sem denní světlo je využita. Byty jsou seskupeny k chodbě jednostranně.
Domov sociální péče Hagibor je mistrovskou stavbou. S dokonale čitelným rukopisem svého autora, s dokonale čitelným posunem, inspirovaným ojedinělými podmínkami i ojedinělým stavebníkem.



Publikováno ve Stavbě č. 6/2008