Ekonomický pohled na Strategický plán

Analytická část
V listopadu 2016 byl zastupitelstvem města Prahy schválen Strategický plán hl. m. Prahy (SP), resp. jeho tzv. aktualizace 2016.[1] V úvodní části vymezuje analytická část SP tematické okruhy a logicky je dělí do kapitol Lidé, Kultura a kreativita, Ekonomický rozvoj, Mobilita a Prostředí. Na základě zjištění a závěrů z těchto kapitol jsou definovány silné a slabé stránky Prahy a naznačeny další potenciály rozvoje hlavního města. Silné stránky výstižně popisují přednosti Prahy i v mezinárodním srovnání. Některé tyto přednosti mohou být z pozice obyvatele Prahy vnímány jako samozřejmost, ale jejich poměrně sofistikované seskupení v jednom dokumentu je cenné – silná mezinárodní značka, výhodná atraktivní poloha, sociální bezbariérovost, environmentální kvality.[2]

„Nejatraktivnějším“ oddílem Analytické části je přehled problémů v Praze – pokud odhlédneme od jejich řazení, jež (doufejme) není míněno jako hierarchické – v základních bodech popisují aktuální situaci. Úvodní kapitola Snižující se ekonomická konkurenceschopnost a pozice Prahy v Evropě s odstavci Nedostatky podnikatelského prostředí v Praze a Celková nedostatečná péče o investory naznačují, že tým zpracovatelů SP problémy Prahy vnímal. A to je třeba mít na paměti, že podklady z velké části vznikaly v letech 2012–14. Jak by asi tato kapitola vypadala dnes, po dalších letech stagnace? Například na str. 37 je citace z „European Cities and Regions of the Future 2012/13“, tedy žebříčku evropských měst dle atraktivity pro investice, kde Praha zaujímala 20. místo z 25. Pro rok 2016/2017 již Praha v tomto evropském „TOP25“ vůbec není uvedena…[3]

Některé problémy – např. Deficit energetické efektivity pražské výstavby – jsou zřejmě nahlíženy z nesprávné strany. Právě podpora nové výstavby a rychlé otevření rozvojových území pro výstavbu všech typů naopak zajistí vysokou energetickou efektivitu těchto částí města (vzpomeňme nově budované „smart“ čtvrti v Amsterdamu nebo Vídni). Moderní technologické standardy a postupy a poptávka klientů po energeticky úsporných řešeních následně povede k vyšší energetické efektivitě a také k rychlejší obnově bytového fondu ve starších částech města.

Zcela správně SP upozorňuje na problémy, které se týkají rozvoje nebo výstavby – Dominantní pozice dopravních staveb v plánování prostorového rozvoje města, Rozvoj města a regionu generující vysokou mobilitu, Absence systému regulace dopravy, Absence celoměstského systému managementu rozvoje města, Neefektivní a nesystémové správní a územní rozdělení města, Pasivní majetková politika města nebo Nekoncepční bytová politika města a městských částí. Na závěr ponechávám bod Nepřipravenost Prahy na probíhající demografické změny. Z obecného hlediska to není jen věc Prahy.

Demografické změny – přesně sledované a z velké části dobře odhadnutelné – jsou nedostatečně reflektovány i na celostátní úrovni a Praha je toho jen obrazem. Přestože např. relativní ukazatele podílu seniorů budou vyvažovány příchodem ekonomicky aktivních do metropole, absolutní počty osob ve vyšších věkových skupinách budou rychle růst. Praha se na to bude muset připravovat už nyní – vyhodnocovat kapacity zdravotnických a zařízení a jejich dostupnost, vytvářet příjemné podmínky pro kvalitní a aktivní život seniorů. V ideálním světě (který však nenastane), by s ohledem na strukturu vzdělanosti, ekonomické aktivity a kvalitu života ve městě metropole typu Prahy mohla teoreticky stanovit svou vlastní (vyšší) hranici odchodu do důchodu. Samotná podpůrná demografická analýza se zabývá pouze Prahou jako celkem, neupozorňuje na významné diference v jednotlivých oblastech Prahy, ani se bohužel nezabývá provázaností se Středočeským regionem. V této souvislosti ekonomická analýza dopadů SP (komentovaná podrobněji níže) modeluje, že vyšší zapojení seniorů do pracovního procesu na úrovni srovnatelné se Švédskem by znamenalo nárůst HDP ČR až o 7 %.

Realistické vidění současné situace Prahy je však v Analytické části pomalu rozmělňováno v kapitolách o budoucích potenciálech, kde je budoucnost Prahy shledávána v aktivní občanské společnosti a rozvoji kulturních a kreativních aktivit. To je z obecného hlediska v pořádku, ale při vědomí přiznaných (a navíc reálných) zásadních rezerv v ekonomickém fungování města by měly potenciály směřující ke svému naplnění držet především ekonomickou linii. Bez dostatečné ekonomické síly je vyšší kulturní atraktivita města dosažitelná jen stěží.

Je překvapivé, že závěry Analytické části jsou ve vlastním znění SP rozředěny, ba dokonce schovány. Vyhodnocení popsaných zásadních problematických okruhů je dobře skryto v kapitole Kontext – proč má Praha strategický plán (tak tady se nachází ta zásadní otázka!). Zvýrazněná teze „Praha nikdy není prezentována jako příklad dobré praxe, jako inspirace pro ostatní, je pouze uváděna, protože její parametry jsou (pouze) dobré“ dokumentuje dlouhodobou ospalou spokojenost Prahy, kterou dosud málokdo prezentoval jako zřejmou stagnaci. Konstatuje se zde, že Praha bude bojovat s Brnem nebo Mnichovem o své budoucí obyvatele. Z reality posledních let je však zřejmé, že Praze „vlak“ s Vídní, Mnichovem, Berlínem nebo Varšavou rychle odjíždí a konkurenty v boji o investory na hřišti celkové atraktivity se stávají města jako Wroclaw, Bratislava, Brno, Drážďany nebo Krakov a Katovice. Praha a pražský region mají určitě na víc, než vyzývat tyto konkurenty, ale ukazuje se, že pouze dobré jméno nebo značka všechno nezmůže. [4]

Místo jasného uchopení silných a slabých stránek z Analytické části je nosnou ideou návrhu SP Vize města v roce 2030 rozdělená do 5 priorit (v závorkách jsem si tyto priority „přeložil“):

1. Prosperující město (= ekonomika, prosperita), 2. Občanská společnost (= efektivní správa, řízení a otevřenost), 3. Autentické město (= kultura, historie, památky) [5], 4. Sociální soudržnost (= sociální aspekty) a 5. Krásné město (= veřejný a neveřejný prostor, výstavba, „doplňování“ města). V tomto klíčovém okamžiku, již v úvodu SP, se ekonomické aspekty a problémy začínají vytrácet pod nátlakem dalších kapitol, které představují vizi Prahy jako budoucího centra či srdce kreativní a kulturní Evropy. Z uvedených 5 priorit autoři vytvářejí samotný návrh plánu, který člení do tří klíčových „směrů“ nebo „knih“, a to: Soudržná a zdravá metropole, Prosperující a kreativní metropole a Dobře spravovaná metropole.

Jak se v těchto pojmech orientovat? Jak si najít oblast zájmu, k níž chce čtenář znát postoj a priority města Prahy? Pozná snadno potenciální investor, kde má hledat informace o předpokládaném a plánovaném ekonomickém vývoji a krocích, které pro takový vývoj Praha musí či chce udělat? Zřejmě intuitivně sáhne po druhé knize, kde se dozví, že Praha je významný region, že by chtěla rozvíjet mezinárodní význam města a rozvíjet potenciál k zajištění konkurenceschopnosti a prosperity. Přitom zároveň ve třetí knize v kapitole Koncentrace investic je podrobně rozvedeno téma možného nastínění spolupráce se soukromými investory. Autoři sami přiznávají „interdisciplinární“ provázanost struktury celého SP a průběžné „vynořování“ různých tematických okruhů z odlišných hledisek na různých místech. Po skutečně podrobném prostudování celé návrhové části jistě logiku struktury SP lze nalézt. Běžný uživatel či čtenář, který hodlá SP použít jako „příručku“, kde chce rychle najít jemu blízké či pro něj důležité téma, bude nepochybně zmaten, neboť celá návrhová část působí sice velmi odborným až vědeckým, ale zároveň silně neuchopitelným dojmem.

Porovnání s Vídní a Berlínem
Strategický plán Berlína jasně člení vizi svého rozvoje do jednotlivých strategických plánů:[6]– STEP Průmysl a obchod, STEP Klima a životní prostředí, STEP Doprava, STEP Energie a odpady, STEP Bydlení, STEP Rozvoj centra města. V nich jsou priority rozvedeny do konkrétních cílů (včetně detailu určení rozvojových ploch, na jejichž iniciaci by se mělo město zaměřit). Takové členění navíc umožňuje poměrně jasnou následnou aktualizaci či vyhodnocení, jak se cíle strategie daří plnit. V tomto srovnání se pražský SP téměř bojí konkrétních cílů nebo priorit, pokud by měly obsahovat jméno konkrétního území nebo čtvrti. Urputná snaha o obecnost ubírá SP na srozumitelnosti.

Vídeňský strategický plán – STEP 2025 má jasné a logické členění: 1. Dopřejme si město (základní cíle a správa), 2. Vídeň buduje – obraz města budoucnosti z hlediska urbanismu, 3. Vídeň se rozrůstá – obraz budoucí pozice Vídně jako hospodářského a výzkumného střediska v metropolitním regionu a v evropské konkurenci a 4. Vídeň je propojena – obraz budoucnosti z hlediska mobility, zelených a sociálních sítí jako páteř města do roku 2025 a dále.

Již z členění vídeňského SP je patrné, kde se nacházejí priority – připravenost na růst počtu obyvatel, „mobilizace“ ploch pro budoucí výstavbu, optimismus vycházející ze skutečnosti, že Vídeň je bránou západní Evropy na východním okraji opravdu prosperujícího „Západu“, a tedy i z vědomí, že se Vídeň stále bude muset dlouhodobě vyrovnávat s příchodem nových obyvatel. „Obnovit spotřebované a transformovat zastaralé“ je jedna z nosných tezí, prostupující celý STEP WIEN 2025. Takové jasné cíle v návrhové části pražského SP chybí.

Návrhová část – ekonomika a prosperita v pozadí?
Vraťme se k vyhodnoceným problémům z analytické části a jejich odrazu v návrhové části. Například, pokud bychom hledali rozpracování problému Celková nedostatečná péče o investory, v návrhové části je citován pouze v apendixu na straně 2:26 a další práce s tímto tématem chybí. Nedostatečná provázanost návrhové a analytické části je největší slabinou Strategického plánu. Obě části dokumentu působí, jako by byly zpracovány zcela odlišnými týmy (což se při pohledu do tiráže potvrzuje, editorské týmy se shodují pouze v jediné osobě). To generuje zásadní otázku – jestli návrhová část vůbec dostatečně reaguje, a hlavně chce reagovat na závěry a poznatky ze své analytické části.

Ekonomických aspektů budoucího rozvoje obsahuje návrhová část ve svých útrobách na různých místech relativně dost. Přesto si z celého vyznění, nahlížeje rozvoj města z ekonomického pohledu, lze odnést pocit, že Praha se bude v dalších přibližně dvaceti letech živit kulturou, kulturními a komunitními akcemi, aktivitami a plány, na čemž se všichni obyvatelé zájmové skupiny v Praze budou neustále společně domlouvat, participovat a navzájem se každý s každým zapojovat. S trochou jízlivosti to starším generacím může evokovat vzpomínky na teorii základny a nadstavby – ovšem jestli tedy té kulturní nadstavby není v návrhové části příliš a Praha nezapomene být také tím klíčovým ekonomickým motorem – nejen pro sebe jako město samotné, ale i pro Středočeský region a také pro celou Českou republiku. Obávám se, že po přečtení prvních několika desítek stránek (nejpozději po kapitole Vize 2030 – Občanská společnost) ekonomicky zaměřený čtenář SP odloží a bude se obávat do něj dále ponořit, což by byla trochu škoda.

Ve městech, a tedy i v Praze, lidé žijí kvůli práci, na tom se za posledních mnoho set let nic nezměnilo. Také noví obyvatelé přicházejí a budou přicházet do měst kvůli práci, případně pro získání kvalifikace a vzdělání, aby práci mohli získat. Pracovní příležitosti – ve službách, administrativě nebo průmyslu všeho druhu – jsou základním hybatelem prosperity a fungování města. Město, jeho političtí reprezentanti, by se měli hlásit ke svému průmyslu a k jeho potenciálu. I ta nejméně populární firma, která odvádí své zisky v daňovém ráji, ale zaměstnává nebo objednává služby u obyvatel města, se svou aktivitou podílí – prostřednictvím jejich spotřeby – na rozvoji města či regionu. Cílem musí být atraktivita města ve smyslu dostupnosti pracovních příležitostí, konkurenceschopnosti z hlediska příjmů a celkové kvality života ve městě. Atraktivita, která je primárně determinována vyváženým a akceptovatelným poměrem mezi úrovní životních nákladů a příjmy jednotlivce či rodiny. Zdá se, jako by autorský tým nahlížel koncepci a cíle strategického plánu „zdola“, tedy z pohledu relativně individuální ideální představy života ve městě, naplněného usilovnou intelektuální prací, následovanou večerním či víkendovým matiné plným kulturních a komunitních akcí. Vnímání strategie z pohledu celého ekonomického rozvoje regionu není autorům zřejmě zcela vlastní. Návrhová část SP dostatečně neakcentuje skutečnost, že silné metropolitní regiony jsou principiálně v každém státě garantem konkurenceschopnosti národních ekonomik.

Konkurenceschopná a úspěšná ekonomika města nebo regionu generuje s větší pravděpodobností úspěšné a spokojené obyvatele. „Smart city“ ve všech podobách může jednoduše vznikat v souvislosti s novou výstavbou a dynamickým ekonomickým rozvojem, nově vzniklé čtvrti budou jistě „smart“ automaticky. Ale vytvořit smartphone z desítky let staré tlačítkové Nokie je velmi těžké…

Metropole, jakou Praha je, nese velký díl odpovědnosti za fungování celé republiky. V případě SP by se tedy mělo jednat v první řadě o strategický dokument, nikoliv o „manuál ideálních budoucích životních podmínek obyvatele Prahy“.

Kuriozita a bonus
Strategický plán obsahuje i několik bizarních úkazů, např. seznamy „významných aktérů“, kteří se mají podílet na rozvoji či řešení cílů Strategického plánu. „V jednom pytli“ takového seznamu se vedle ministerstev, univerzit, Akademie věd, Hospodářské komory apod. ocitají různé obskurní organizace, jejichž cílem je především rozvoji škodit, jako např. Arnika, Zelený kruh, Corrupt tour nebo – jen tak, zničehonic – Spolek 13 (Spolek občanských sdružení Jihozápadního Města) nebo TIMUR (Týmová iniciativa pro místní udržitelný rozvoj). Je zjevně neadekvátní, aby takové subjekty byly legitimizovány tím, že budou klíčovým strategickým dokumentem zařazeny mezi „významné aktéry“ města. Navíc takových spolků jsou desítky a není jasné, proč jsou uvedeny zrovna tyto…

Naopak bonusem pro trpělivé je celá samostatná kniha obsahující vypořádání připomínek 57 pražských městských částí. Její, i třeba náhodné pročítání je esencí problémů pražské politiky a neefektivity správy města, kde většinou lokální zájmy mají navrch nad městskou strategií. Při pročítání připomínek např. Prahy 8 téměř jde mráz po zádech z míry odmítání téměř všeho, co pochází ze „zlého“ Magistrátu. U poznámek Slivence zase není vůbec těžké uhodnout, kdo konkrétně je psal. O strategickém cíli, kterým by bylo zrušení systému 57 městských částí a v důsledku toho nastalé dramatické zvýšení efektivity správy města, však SP bohužel nehovoří, i když si je tohoto problému vědom. (Problém P8-5). Nebo resp. „naštěstí“, protože pokud by něco takového obsahoval, jistě by SP v dnešní podobě neexistoval.

Analýza ekonomických dopadů
Vedle pěti knih návrhové části byla ještě koncem roku 2016 představena brožura Analýza ekonomických dopadů – ekonomická udržitelnost města, kterou zpracoval IPR ve spolupráci se společností Deloitte. Tento „vedlejší produkt“ se jeví jako mnohem cennější a srozumitelnější než celá Návrhová část SP. Je možné, že vznikl na základě nějaké interní oponentury, protože diskutabilnost návrhu SP z hlediska jeho formální překomplikovanosti a obtížné intepretace byla někomu z okruhu autorů zřejmá. Není tedy náhodou, že pokud již bylo v médiích nebo ze strany politiků „citováno“ ze Strategického plánu, ve skutečnosti šlo o interpretaci některého z výstupů této ekonomické analýzy, a nikoliv ze SP jako takového. Stažení a prostudování této publikace lze každému, kdo se o Prahu zajímá, skutečně doporučit.[7]

Autor je ekonom a geograf.

POZNÁMKY: