České muzeum hudby

České muzeum hudby, stálá expozice

Klient: Národní muzeum v Praze — České muzeum hudby
Generální projektant rekonstrukce objektu: TŠ APS s. r.o.
Architekti: Tomáš Šantavý, Božena Svátková, Tomáš Šedina
Autoři expozice: Vlastimil Vagaday, Martin.Vomastek, Šárka Malovaná, Tereza Dvořáková, Petr Strojný, David Přikryl, Jaroslav Malý
Spoluautoři expozice:
výtvarné řešení, instalace: Martin Ceplecha
výtvarné řešení části expozice 20. století: Milan Cais
grafické řešení: Filip Heyduk
produkce: Jiří Gregor
Dodavatel stavby: SkanskaCZ, a. s., div. Poz. stav., proj. tým 13, František Mareš
Dodavatelé expozice: Revyko, spol. s r. o., Glass-interiér, s. r. o., Etna, spol. s. r. o., LN design, s. r. o., AQ, s. r. o., Pemi Styl, s. r. o., Heyduk, Musil & Hošek, s. r. o., Tomáš Veselý — Artefilm, A2, s. r. o., Agentura Relax, s. r. o., Zenitel Colsys, s. r. o.
Rekonstrukce stavby: (data fází)
Expozice: studie: 2003; projekt: duben 2004;
realizace: září — listopad 2004
Náklady na rekonstrukci:
Náklady na pořízení expozice: 20 mil.
Autoři snímků: Martin Vomastek (dokončená expozice) a Tomáš Šedina

Rekonstrukce objektu pro České muzeum hudby

Záměrem úpravy objektů bývalého státního archivu, původně barokního kostela sv.Mař í Magdalény dominikánského kláštera, bylo vytvoření hodnotného rámce pro expozice i pracovny a badatelny Českého muzea hudby. Hodnota stavebního díla, jeho umístění v památkové rezervaci v Praze na Malé Straně i poloha stavby v místě exponovaném vůči pohledům předurčily charakter materiálů použitých při stavebních úpravách pro České muzeum hudby.
Základní myšlenkou prostorového řešení interiérů bylo naznačit původní koncepci sakrální stavby se dvěma křížícími se loděmi v půdorysné podobě kříže. Jde o snahu uvolnit monumentální, vertikálně orientovaný prostor původní hlavní lodi, který působil poněkud stísňujícím dojmem. Tato úprava ovlivnila i členění průchodu pro pěší v portálu domu, který se zdál příliš dlouhý a temný.
Hlavní vstup do objektu muzea je veden z malého náměstí při vyústění ulice Harantovy do Karmelitské mezi dvěma obelisky stojícími před vraty v severním průčelí bývalého kostela sv. Maří Magdalény. Tato plocha byla dříve využívána pro neorganizované parkování. Před vstupem do muzea a do sousední budovy s plánovaným obchodem v parteru vznikl rozšířený chodník, splňující požadavek na bezpečnou plochu pro větší skupiny lidí. Nákladní auta už nemají nadále možnost vjíždět do dvorany. Stěhovací, případně požární vozy mohou přijet těsně k hlavním vratům. Historické vstupy do budovy jsou zachovány. Do Hellichovy ulice je orientován nový únikový východ pro případ požáru. Za zádveřím je vstupní hala se služební recepcí. Odtud je možno pokračovat přímo do hlavní dvorany muzea, nebo do šatny návštěvníků. K dispozici návštěvníkům je výtah vedoucí do všech čtyř podlaží muzea, který slouží též dopravě hudebních nástrojů a jiných sbírkových předmětů do expozic a depozitářů muzea. Objekt je vybaven třemi schodišti. Od recepce je přístupné původní historicky cenné dvouramenné schodiště. Působivé tříramenné Palliardiho schodiště se nachází v prostoru bývalé hlavní lodi kostela. Tvoří výraznou dominantu dvorany při pohledu od hlavního vchodu. Nové schodiště jsme navrhli v jižním křídle komplexu bývalého kláštera.
Monumentální prostor bývalé hlavní lodi kostela, dnes dvorany muzea, se otevře pohledu návštěvníka hned za vstupní halou. Prostor je obkroužený ochozem, v bocích lodi zúženým na úzké „pavlače“ v jednotlivých patrech. Dvorana bude využívána spolu s prostory bývalých bočních kaplí, které jsou průchozí, pro pořádání koncertů a příležitostných obměnných výstav.
Při jižním štítu kostela v závěru hlavní lodi (v místě presbytáře) bude malý komorní sál.
Celé 1. patro je věnováno expozici hudebních nástrojů.
Ve 2. patře je při severním, vstupním průčelí umístěn konferenční sál s malým foyerem. V bočních travé jsou převážně depositáře. Při protějším, jižním průčelí v závěru bývalého kostela jsou za ochozem umístěny sály a kanceláře knihovny.
Ve 3. patře — posledním vestavěném patře — se nachází místnosti ředitelství muzea, další depositáře a kanceláře, studovna a fonotéka. Vzácné exponáty všech oddělení muzea jsou umístěny v „tresorových“ místnostech. Tyto prostory jsou obklopeny mohutnými zdmi v místech původního nosného systému zdiva a pilířů kostela.
Součástí muzea je i menší sousední objekt, kde je v přízemí navržena galerijní prodejna, prostory pro občerstvení a je zde komfortní hygienické zázemí návštěvníků expozic i odborné veřejnosti. Ostatní patra tohoto domu slouží pro zaměstnance muzea a jsou zde restaurátorské dílny.

Kostel sv. Maří Magdaleny postaven v letech 1656-1677 (F. Caratti)
Úprava kostela, 1709 (za účasti Kryštofa Dientzenhofera)
Adaptace pro rafinerii cukru, 1790 (Mathias Hummel)
Rekonstrukce pro poštovní úřad, 1792 (Josef Zobel a Ignác J. N. Palliardi)
Rekonstrukce na četnická kasárna, 1851-54 (Josef sv. pán von Wentzel)

Podle zprávy autorů rekonstrukce


Koncepce architektonicko výtvarného řešení stálé expozice Českého muzea hudby

Expozice je rozdělena do charakteristických významových celků podle druhů hudebních nástrojů. Jednotlivé prostory v podélných protilehlých křídlech jsou sjednocovány jednak kontinuální skleněnou stěnovou vitrínou, jednak difúzními barevnými panely. Současně jsou tyto prostory také sjednoceny pnutými akustickými podhledy. Charakteristickým výtvarným prvkem je využití skla v různé barevnosti a struktuře a dalších soudobých materiálů. Expozice je do historické architektury důsledně vkládána, tak aby mohla být dle potřeb měněna a repasována.
Prostor výstavních sálů v podélných křídlech je stísněný, nízký, exponátů je mnohoâ?¦ Proto je cílem architektonického řešení co nejvíce propojit prostory. Počítá se s mírným potlačením autentického prostoru a jeho kontinuita bude zdůrazněna otevíravými stěnovými vitrínami vymezenými rámem v matném barevném valéru. Vitríny jsou doplněny o prosvětlené barevné plochy s expoziční grafikou. Stíněná okna budou v expozici pouze tušená, nicméně rozptýlené denní světlo je součástí světelné dramaturgie. Umělé osvětlení je napojeno na programovatelnou řídicí jednotku.
Na protilehlých stěnách jsou navrženy atypické solitérní prostorové vitríny s vlastním osvětlením, které jsou osazeny na expoziční bázi. Systém stěnových vitrín slouží nejen jako propojovací motiv expozice, ale vzhledem k předpokládanému velkému množství exponátů je také nanejvýš kapacitním a přitom ekonomickým řešením.
Sál houslí světových mistrů houslařů se nachází v historických prostorech s freskami. Místnosti jsou chápány jako „salóny“ s výhledem na Pražský hrad a chrám sv. Mikuláše. Expozice je důsledně vložená, ke stínění oken slouží speciální textilie a interiérové drapérie. Jak v předsálí, tak i ve vlastní expozici by měl návštěvník mít možnost spočinout na stylovém sedacím mobiliáři a zažít atmosféru „malostranského hudebního salónu“ prostřednictvím quadrofonního poslechu. Vložené atypické vitríny na expozičních bázích jsou přisvětlovány skrytým diodovým světlem, event. optokabely. Centrem expozice je pódium, na kterém je instalováno kvarteto nástrojů „bez hudebníků, kteří odešliâ?¦“
Vycházejíce z kontrastního expozičního principu — to jest, že prostory a expozice nenudí, ale překvapují, navrhli jsme sál hudby 20. století, který chápeme, v rámci dynamiky, jako kontrastní k ostatním historickým instalacím. Chápeme jej jako vložené „studio“, jehož prostor bude charakteristický velkou videoprojekcí a programovatelnou světelnou dramaturgií. V rámci instalačních pódií jsou uvažovány expozice opět tématických skupin, jako např. orchestr R. A. Dvorského, neonový klavír, apod.
Expozice je dotvořena výtvarnou instalací a audiovizuální projekcí Milana Caise.
Samostatnou problematikou expozice je světelný design, grafické řešení a hudebně akustická dramaturgie.

Podle zprávy autorů expozice


Rekonstrukce kostela sv. Máří Magdaleny pro účely Českého muzea hudby
EVA KOSOVÁ
Národní památkový ústav v Praze

Dominikánský kostel sv. Máří Magdaleny je prohlášen za kulturní nemovitou památku. Objekt nese stopy několika vývojových etap. Jeho rekonstrukce pro účely muzea hudby byla zahájena projektovou přípravou a restaurátorskými a archeologickými průzkumy. V druhé etapě restaurátorských průzkumů byly nalezeny nástěnné a nástropní malby v prvním patře severního křídla, které svojí tématikou inspirovanou antickými motivy představují v pražském prostředí ojedinělou záležitost. Malby pocházejí z období první velké přestavby v roce 1792. Další malby, nalezené ve třetím patře severního křídla, pocházejí z období, kdy objekt užívalo velitelství četnictva, a jsou i přesně datovány rokem 1853. Oba tyto nálezy předurčily způsob rekonstrukce i možnost následného využití těchto prostor. Po celoplošném odkrytí maleb mělo být přikročeno k jejich restaurování. Kvůli nedostatku finančních zdrojů nebylo možno v restaurátorských pracích pokračovat tak, jak bylo zamýšleno, nástěnné malby zůstaly odkryty po celou dobu stavby a bylo možno je dokončit až v závěru druhé etapy stavby. Před odstrojením objektu byl proveden soupis historických prvků a po jeho vyhodnocení byly určeny prvky k restaurování a k repasi (např. vstupní vrata, pavlačové ochozy, Palliardiho schodiště ve dvoraně, většina interiérových dveří, některé dlažby atd.). Okna bylo nutno osadit nová, s vnějším zdvojeným křídlem. V tomto případě došlo k výměně se souhlasem orgánů památkové péče, kdy bylo přihlédnuto ke specifickým nárokům muzea na vnitřní prostředí pro cenné exponáty. V tomto případě i v dalších otázkách zajištění objektu se v celé své šíři projevila problematika skloubení požadavků na technické vybavení objektu s jeho památkovou a historickou hodnotou.
Prostor hlavní lodi (dvorany) působí po rekonstrukci i díky zdařile provedenému novému prosklení kupole velmi silným dojmem. V místnostech s nástěnnými malbami byl sice zachován původní prostor, vyznění nástěnných maleb je však v některých případech poněkud oslabeno řešením interiéru. V dalších místnostech expozice byl projektem interiéru, který nebyl projednán s orgány památkové péče, vytvořen zcela imaginární a z hlediska expozice působivý prostor, který ovšem nijak nekomunikuje s hodnotnou architekturou, ve které je umístěn. Zdařilá rekonstrukce budovy Českého muzea hudby není zcela dokončena, z veřejných prostor chybí dokončit ještě koncertní sál v přízemí.


Kostel jako archa ideí
MARTIN STRAKOŠ

Kdo je v kontaktu s představiteli různých církví, ví své o dnešním stavu organizované zbožnosti. Pak ho nepřekvapí, když představitelé největší církve u nás (a nejen oni) někdy odmítají přebírat odpovědnost za zděděné objekty, tedy za kostely, kaple a kláštery. Dokonce někteří faráři vás postaví před hotovou věc tvrzením, že prázdné kostely je třeba v lepším případě prodat, v horším pak zbořit, protože zchudlé komunitě věřících stačí budova fary. Víra a spása duší samozřejmě dominuje, až pak následuje péče o majetek a navíc o majetek tak „neužitečný“. V kulturních centrech tyto názory narážejí na odpor, připomínám jen spor o možný prodej jednoho malostranského kostela. Avšak v provinciích, kam z centra není tak vidět, je situace žalostná a naděje na změnu velmi malá.
Přitom pragmatický přístup k náboženským stavbám a místům se objevoval v určitých periodách odedávna. Při výrazných společenských zlomech svatá místa pustla, zanikala nebo zůstávala součástí krajiny v podobě torz, upomínajících na pomíjivost životních forem. Jednou z vln ničení bylo osvícenství, které se k sakrálním objektům zachovalo více než pragmaticky. Likvidace desítek klášterů a kostelů poznamenala tvářnost mnoha českých měst a znamenala konečnou tečku za odeznívající barokní epochou. Příkladem takto zaniklého kostela a následně vzniklého funkčního hybridu je objekt čp. 388, tedy bývalý kostel sv. Maří Magdalény v Praze na Malé Straně. Zprvu konventní chrám, pak poštovní centrála, po roce 1850 velitelství četnictva a po zrušení četnictva sídlo Ústředního archivu ministerstva vnitra (později Státní ústřední archiv) se po přestěhování archivu do nové budovy v Praze — Chodově roku 2001 stal potenciálním sídlem Českého muzea hudby, ted instituce, která patří do množiny organizací, spojených pod značkou
Národního muzea. Znamenalo to pro objekt revitalizaci spojenou s restaurováním a s vkladem nových technologií a interiérů, tudíž přizpůsobení potřebám muzea, dokončenou v loňském roce.
Co po takovém muzeu vlastně požadujeme? Po odborné stránce je to na prvním místě vytváření a udržování sbírek a s tím související badatelská činnost. Na to navazuje prezentace exponátů, a tedy kontakt s veřejností, čímž si každé muzeum zajišťuje společenský kredit, nutný pro obhájení vlastní existence. A jak tomu objekt vyhovuje? V bývalém kostele, který sloužil po dvě století jako kancelářský a skladovací objekt, došlo k úpravě druhého patra pro depozitáře a kanceláře. První patro a přízemí je určeno pro dvojí expozici — dlouhodobou v patře a krátkodobou v bývalé boční lodi přízemí. Třetí patro je využito pro kanceláře a badatelnu. Do toho vstupovala řada vlivů — při vytváření projektu rekonstrukce nebyla ještě známa podoba expozice, postupně se teprve vyjasňovalo využití jednotlivých místností. Hlavní prostor — dvoranu — tedy bývalou hlavní kostelní loď — využili autoři řešení muzea jako vstupní architektonický unikát, jedinečnou a dosud v rámci historického jádra Prahy ztajenou prostoru, známou jen z některých filmů a fotografií. Toto prostorové lákadlo celého objektu je příhodně pohledově propojeno proskleným průrazem s pasáží při Karmelitské ulici, a byť ostatní expoziční prostory nepřevyšují běžné pojetí většiny jiných objektů (svou velikostí i prostorovou kompozicí), nabízí dvorana ojedinělou možnost vtáhnout náhodného návštěvníka do centra dění.
Teď si položme otázku do jakého centra a jakého dění. Muzeum nám totiž v dvoraně připomínají jen pověšené a na první pohled nadbytečné reklamní prapory mezi postranními pavlačemi, pár hudebních nástrojů, umístěných ve třech klenutých průhledech z loubí do dvorany, organicky tvarovaný obslužný pult a drobná časová expozice v boční lodi.
Potenciál ústředního prostoru byl tedy využit jen částečně, byť v detailu se autoři interiérů pokusili začlenění řešit — viz osvětlení kleneb v třetím patře modrým světlem a modrá jako spojující barva muzejního fundusu v expozici. Je škoda uvažovat v tomto prostoru jen o velkých koncertech, kterých jistě nebudou desítky. V úvahu by zde přicházely i výtvarné instalace. Vždyť umění a hudba mají k sobě blízko. To je zřejmé i ve vstupní místnosti hlavní expozice v prvním patře.
Ta je zaměřená na klipově koncipovaný průřez dějinami české moderní populární hudby. Vypadá jako nahrávací studio nebo současná potenciální síň slávy, představující návštěvníkovi ve filmové, hudební a výtvarné zkratce význačné momenty, osobnosti, hudební nástroje, reprodukční techniku a společenské souvislosti s hudbou spojené. Poté následuje sled místností, propojených ve východním, severním a západním traktu na způsob enfilád a zaměřených na funkčně odlišené okruhy hudebních nástrojů.
Ve dvoraně se současný architektonický vklad omezil na detaily a dílčí části (obslužný pult, průraz do loubí) a spočívá v syntetickém přístupu k historickému prostoru — šachovnicová černo-bílá mramorová dlažba dvorany vypadá, jako by zde byla odedávna, avšak jde o „staronovou“ dlažbu, převezenou sem z jiného místa. Původní kamenná dlažba se zachovala jen na pavlačích v 1. patře. Schodiště při severním traktu je zase ponecháno se starými dubovými stupni, zatímco schodiště na jižní straně dvorany má dřevěné stupně nové. Pavlače a další prostory kolem dvorany v 2. a 3. patře byly opatřeny novou cihelnou dlažbou. Zábradlí pavlačí a schodišť jsou repasována. Znak Michnů z Vacínova byl restaurován a lucerna kopule byla opatřena zasklením se subtilní kovovou konstrukcíâ?¦
Zato expozice v 1. patře je rozlišena podle přístupu k interiérovému řešení a k památce do dvou skupin. Jednak jde o místnosti pojaté ve střídmé estetice nového modernismu. Tyto části se nalézají ve východním a západním traktu. Opisují sice původní dispoziční uspořádání a využívají přímou návaznost, avšak povrchy zdí, rozvody, podhledy i podlahy vycházejí ze současnosti a autoři v nich kombinovali hladké plochy skla, šedé nátěry, šedé textilní podhledy s ornamentem a šedomodře natřené, technicky stroze vyhlížející dodatky — bedny vzduchotechniky a poslechové panely. Do toho jsou na instalační plošiny volně posazeny větší samostatné exponáty nebo transparentní skleněné vitríny, které nezahušťují prostor, ale dávají mu vyniknout.
V traktu severním byl zvolen poněkud odlišný přístup, neboť v tamních místnostech se zachovaly ve velké míře nástěnné malby al secco s deko rativními motivy. Malby byly tudíž restaurovány, případně sceleny retušemi.
Pojetí prostor se tedy soustřeďuje na umělecko-historickou složku, což kladlo zvýšené nároky na způsob a prostředky instalace, která je pojata opět transparentně, avšak bez formování prostoru pomocí povrchů místností. Vzduchotechnika je třeba včleněna do oplechovaných beden, umístěných pod transparentními vitrínami s exponáty. Zachovány jsou v těchto místech i původní stropy s fabiony, byť prostory doplňují nezbytné výdobytky civilizace — čidla, zásuvky a bezpečnostní osvětlení. Kompozice těchto doplňků však někdy působí docela komicky, a to nejen v místnostech s historickou výmalbou (viz čidla a světlo za kontrabasem). Například těsně pod portréty manželů Červených z 19. století jsou umístěny krabičky modrého a žlutého hlásiče, což lze číst i jako ironicky pojatou parafrázi muzejní prezentace. Nyní uvedu několik poznámek k dnes tolik oblíbenému heslu o interaktivnosti muzea z pohledu návštěvníka. Hned na začátku hlavní expozice muzeum vystřílí všechen novátorský přístup — mám tím na mysli expozici populární hudby, která je zábavná a výtvarně současná. Další partie expozice sice využívá různé způsoby instalace předmětů ve vitrínách i volně a jejich osvětlování, reagující na příchod návštěvníka, ale opakování těchto motivů působí příliš mechanicky. Doplněk tvoří reprodukovaná hudba v jednotlivých částech expozice, řízená počítačem. Jak jsem si ověřil, není možné tuto hudební kulisu bezprostředně ovládat tak, aby návštěvníku mohlo být ihned vyhověno v požadavku na různou intenzitu hlasitosti. Zarazila mne i vysoká hladina hluku v hlavní expozici, výsledek činnosti vzduchotechniky, což chápu jako podstatnou závadu užité technologie, a je otázkou pro odborníky, zda by nešlo řešit vytápění a odvětrávání prostor subtilnějším zařízením s tišším provozem.
Pak tu máme poslechové body s dvojicí sluchátek od firmy Koss a se skladbami zahranými na prezentované nástroje. To je dobrý nápad, běžný ve všech význačnějších hudebních muzeích světa. Někde mají dokonce vysílačky a poblíž příslušných vitrín lze poslouchat hudební projev toho kterého nástroje. Avšak tím interaktivita sledované expozice končí. Možná je to nedostatkem prostředků a nedokončeností muzea. Ale hudební nástroj není přece výsledkem sám o sobě a nehraje na kouzelná slovíčka. Chybí totiž to základní — ukázky (schematické náčrty, počítačové animace či videosekvence na obrazovkách, které mohly být součástí poslechových bodů ap.), jak se vlastně na nástroje hraje, jak pracují a jak vznikají a udržují se. Doprovod hlavní části expozice sice tvoří muzeálie — obrazy, fotografie, notové zápisy a jiné dokumenty. Často jsou však použity spíše jako dekorativní prostředek či vsuvka (např. v pasáži věnované činnosti stavitele hudebních nástrojů J. Šedivy je na protější zástěně zvětšena fotografie oděské dechové hudby, aniž by se návštěvník mohl dozvědět, zda na ní není náhodou Šediva zachycen).
Kromě nedostatečně představeného provozování hudby, schází některé součásti nástrojů — například u smyčcových nástrojů nenalezneme ani jediný smyčec. A nejde jen o smyčce. Mluvit dnes o interaktivitě a neumožnit jiný než vizuální a zčásti i akustický vjem je na muzeum 21. století dost málo. V muzeu hudby je třeba se s hudbou setkávat na vlastní kůži, a tak jako v dnešních galeriích fungují koutky pro vlastní výtvarnou činnost a výtvarné kroužky, hudební muzeum by mělo umět poskytnout návštěvníkovi nejen setkání s hudebními nahrávkami, ale i se samotnými nástroji nebo s jejich maketami. V tomto směru čeká České muzeum hudby velká práce.
Přestavba kostela sv. Maří Magdaleny koncem 18. a v průběhu 19. století sice poškodila a silně pozměnila jednu z barokních památek Prahy, zato však torzo této stavby uchovala až do současnosti. Dnešní využití docela odpovídá povaze objektu (nevím jen, jak budou znít v dvoraně slibované koncerty), byť bude třeba, aby se muzeum se stavbou sžilo a aby dokázalo využít její přednosti a potlačit slabiny. V současnosti je také nutné, aby statické poruchy, které se objevily v budově v souvislosti s výstavbou sousedního hotelu, nevykazovaly zhoršení a aby se kromě této komplikace našlo dostatek peněz na dokončení objektu včetně vnitřního vybavení. Je totiž smutné sledovat, jak si do nového muzea museli jeho zaměstnanci nastěhovat starý a druhořadý nábytek, místo toho, aby v novém začali úplně v novém.


Publikováno ve Stavbě č. 1/2005