Kostel svatého Václava v Sazovicích

Plán postavit kostel začal v Sazovicích na Zlínsku vznikat ještě před druhou světovou válkou. V roce 1935 byla založena Jednota sv. Václava, která měla vybudování kostela za svůj cíl. Další historický vývoj a politická situace v naší zemi však nedovolily tento záměr realizovat. Teprve po roce 1989 se občané Sazovic k myšlence opět vrátili. Jejich úsilí bylo završeno 13. května 2017, kdy byl nový kostel financovaný z darů rodin, firem, farností i jednotlivců vysvěcen.

Pozemek pro stavbu byl vybrán v místě rozšíření ulicové návsi, kde se stýkají cesty dvou směrů. Válcová stavba zaceluje prázdné místo v jádru obce, oblými tvary pomáhá vystavět most mezi kompaktní řadovou zástavbou podél hlavní silnice a rozvolněným prstencem domů na severní straně. Z historických map je patrné, že vybraná poloha kostela může být vnímána i jako pomyslné srdce staré zástavby. Díky svažujícímu se terénu vyrůstá hmota kostela z dynamického okolí. Pultová střecha se zvedá souběžně s terénem a kostel v nejvyšším místě vrcholí křížem. Kostel uzavírá některé důležité pohledové osy a i při použití minima estetických prostředků se tak stává silnou sakrální dominantou místa.

Tvarování kostela začalo základní hmotou válce, která je pro dané místo ideální. Je geometrickým vyjádřením těžiště vesnice, bodem mezi čárkami okolních stavení, znamením vlastní výjimečnosti, posvátnosti. Chytání správné velikosti a tím i měřítka k okolní zástavbě bylo dáno jednak stavebním programem, ale ukotvilo se přesně srovnáním se svatováclavskou kaplí. Další tvarování vychází z předpokladu, že můžu tvarovat hmotu něčím duchovním, že se k ní mohu stavět a mohu ji vnímat jako něco nehmotného, co může ovlivnit síla myšlenky. Takový odkaz k Duchu svatému. Stejně jako já se cítím jako nástroj Ducha svatého, tak zdi kostela ho mohou nějak vyjadřovat. Chovám se k nim tedy jako k papíru, ale s jakousi vnitřní kázní kreativity používám minimální prostředky.
Návštěvník tloušťku stěn neuvidí – půlmetrové zdi se zužují do několika centimetrů a sbíhají se do jednoho bodu – jako papír. Nařezávám svisle válec a odchlipuji tyto zdi od sebe, tím dovnitř proniká boční měkké světlo a klouže po elegantních křivkách. Průniky světla do stavby jsou dvojí – zeď se ohýbá směrem ven, nebo dovnitř – což může být chápáno jako odraz mužského a ženského principu.

Interiér je jednoduchý a čistý, aby návštěvníkům kostela přinesl pocit ztišení a klidu. Je zde prostor bez vizuálního smogu – tedy soustředěný, usebraný a čistý. Klidu i intimitě prostoru napomáhá světlo, které prostory osvětluje přes zářezy ve stěnách, zároveň ale z kostela není vidět na okolní svět. Z denního a přirozeného světla se zde stává světlo, které může nejen osvětlovat, ale také vnitřně osvěcovat. Jako hluboké poznání zprostředkované světlem.

Autorská zpráva

Autor: Atelier Štěpán – Marek Jan Štěpán; spolupráce František Brychta, Jan Vodička, Vanda Štěpánová, Hana Myšková, Jan Martínek, Tomáš Jurák
Figurální kresby: Vladimír Kokolia