Kunsthalle Praha

Druhé změny si všimne méně lidí, ač je ve skutečnosti větší, přinejmenším rozsáhlejší. Směrem do ulice U Bruských kasáren totiž budova narostla o jedno patro, které skrývá celou jednu galerijní síň. Tato nadstavba ustupuje za původní průčelí, je nenápadná, a tak ji snad lze kvůli umění, jemuž slouží, s laskavostí přijmout. Jiná doba by asi starou trafostanici zbořila a volila novostavbu – Praha by pak po dlouhé době dostala nově postavené dílo plně zasvěcené umění – naše doba na to patrně nemá odvahu. Na druhou stranu složité konverze, kontextualismus či nutnost vkládat nové do starého nás učí alespoň nějak se vypořádávat s vrstvou minulých dob, brát ji v úvahu a přizpůsobovat se.

Přestavba této industriální stavby vzbudila v určité části kulturní veřejnosti kontroverze kvůli radikalitě zásahu. Z vnitřní dispozice nezůstalo mnoho, tím ovšem zároveň mohl vzniknout logicky provázaný sled galerijních sálů prostupujících od suterénní úrovně až doslova pod střechu. Uvedená diskuse je dnes skutečně živá, jako otevřená rána. V případě Kunsthalle vynahrazuje ztrátu původní tkáně nově vybudovaná hodnota, která navíc slouží umění. Snad je to dostatečný argument ve prospěch tvůrců. Mé asociace s Breuerovým newyorským Whitney se plně rozehrály až ve vstupním foyer, tam jako zde totiž příchozí za mostem čeká prosvětlená betonová hala s kontrastním podhledem, která slouží prodeji vstupenek, jejíž větší část ovšem zabírá dnes obligátní obchod. Vír asociací ze stejného zdroje rozvířil i povrch stěn z hrubého betonu s kaménky, který návštěvníky provází i po schodišti do první galerie.

Galerijní sály v patře jsou pak neutrálně bílé a mají různý tvar i velikost. Protože jsou všechny řazeny sekvenčně, zdá se, že se počítá s tím, že návštěvníci mají postupně projít vše jako určité kolečko. Sály jsou k sobě též účelně seskládané, aby se maximálně využil dostupný objem. Člověk tak při přechodu ze sálu do sálu i několikráte mění směr. Ač Kunsthalle rozhodně nepřipomíná bludiště, návštěvník je opravdu vtažen do vnitřního světa. Na obou mých návštěvách k tomu přispívala i aktuální výstava Kinetismus. Nepochybně jen málokterá výstava bude tak výrazně blikat, zářit, svítit, houkat a vydávat tolik hluku a dalšího neklidu. Místy se mi zdálo, že to výstavní prostor poněkud přebíjelo. Zdá se mi ale nepochybné, že vzniklá galerie umožní zdárně provozovat starý a oblíbený rituál „návštěvy uměleckého (svato)stánku“, a to včetně závěrečného uvolnění v čtenářském koutku, ve skryté věži, na terase do hlavního průčelí (s kavárnou) nebo opačným směrem s výhledem na protější skálu a klidnou sousední zástavbu.

Z celé galerie i architektury je zřejmé, že Kunsthalle Praha cílí na širokou veřejnost, že chce být populární a dnešní a je sebevědomá. Přeji jí úspěch, a to i mezinárodní, aby se Praha ještě více zapojovala do evropského kulturního života. Ne snad, že by Praha nebyla na všech mapách světa, ale prohloubená integrace s kulturním světem Evropy, i prostřednictvím další úspěšné galerijní instituce, nám všem prospěje.

Jiří Tourek
Foto: Filip Šlapal

Místo stavby: Klárov, Praha 1