Nádraží všem! Začněme znovu a lépe

28. listopadu 2023 byla veřejnost seznámena s vítězným návrhem na obnovu Vrchlického sadů a přestavbu odbavovací haly pražského hlavního nádraží. Vzešel z mezinárodního soutěžního dialogu. Záhy se však ukázalo, že jeho průběh i výsledek má několik problematických míst a silný odpor se vzedmul i v široké veřejnosti.

Zadání soutěžního dialogu mělo tři části: 1. samotnou odbavovací halu, její přestavbu a případnou dostavbu, 2. obnovu Vrchlického sadů, 3. zřízení tramvajové spojky mezi Václavským náměstím a Bolzanovou ulicí. Zatímco na potřebě obnovy parku a přivedení tramvajové spojky panuje obecná shoda, jako problematická se ukázala obnova haly. Vítězné konsorcium dánských studií Henning Larsen Architects a Ramboll navrhuje totiž demolici celé přední části odbavovací haly z let 1973‒1979 od architektů a architektky Josefa Dandy, Jana Bočana, Jana Šrámka, Aleny Šrámkové a Zdeňka Rothbauera. Navrhuje ji nahradit novou, vyšší konstrukcí z dřevěného kompozitu se střešními otvory s výplněmi z plastové folie, která bude po obvodu otevřená.

Vyhlašovateli soutěže byly tři entity: Hlavní město Praha společně s Dopravním podnikem hl. m. Prahy a Správou železnic. Porota sestávala z řádných členů a členek a z náhradníků a náhradnic. Náhradníci a náhradnice neměli hlasovací právo a měli jen poradní hlas. Každá z těchto skupin měla závislou a nezávislou část. Závislá část řádného členstva měla pět členů a sestávala výhradně z mužů. Byli mezi nimi náměstek primátora pro územní rozvoj a územní plán Petr Hlaváček, zástupce dopravního podniku, zástupce majetkové správy, zástupce ministerstva dopravy a zástupce Správy železnic.

V nezávislé části řádného členstva bylo šest členů, z toho dvě ženy: krajinářská architektka Jana Pyšková a krajinářská a zahradní architektka Štěpánka Šmídová. Za zachování historických hodnot byl v porotě historik architektury Zdeněk Lukeš, který proslul nápadnou spoluúčastí při dřívějších kauzách ničení památek poválečné architektury. Mezi náhradníky zasedli architekti a architektky a historikové a historičky architektury a krajinné a zahradní tvorby, mezi nimi i historička architektury Klára Brůhová, která se zabývá velkými urbanistickými vizemi Prahy ve 20. století a v poslední době hlavně architekturou 70. a 80. let. Jako jediná se dle vlastního vyjádření s výsledkem dialogu neztotožňuje. Podle harmonogramu uveřejněného na webu prezentujícím soutěž a její výsledky se ustavující setkání poroty konalo v březnu 2022, soutěžní dialog byl vyhlášen 3. června téhož roku. Což bude důležité pro památkový aspekt.

Halu nebourat! Ve facebookové diskusi krátce po zveřejnění návrhů se náhradní člen poroty a náměstek primátora pro dopravu Zdeněk Hřib snažil všechny diskutující přesvědčit, že nová odbavovací hala z let 1973‒1979 památkově chráněná není. Údiv poroty i vyhlašovatelů nad tím, že chráněná je, který se v následujících dnech dostavil, byl tedy nejspíš upřímný. Jak ale uvádí ve svém vyjádření Národní památkový ústav, porota byla od počátku informovaná o památkových hodnotách nové odbavovací haly i o probíhajících snahách ji „zpamátnit“ a následně o stanovisku ministerstva kultury o tom, že hala už chráněná je.

Dne 17. března 2022, tedy ve stejné době, kdy probíhalo ustanovující setkání poroty a bylo zahájeno formulování zadání podmínek soutěžního dialogu, byl podán podnět k prohlášení nové odbavovací haly za kulturní památku. Ministerstvo kultury odmítlo řízení zahájit s tím, že se na objekt vztahuje památková ochrana historické Fantovy budovy, protože nemá vlastní číslo popisné a obě části jsou funkčně i stavebně propojené. Jedná se sice o dvě parcely, ale není nezvyklé, že jeden objekt stojí na více parcelách. Nelze je spojit v jednu, protože mezi nimi vede hranice katastrálního území (Nové Město a Vinohrady).

Správa železnic se ve svém vyjádření zcela absurdně snaží tvrdit, že tomu tak není. Institut plánování rozvoje hl. m. Prahy (IPR), který vystupuje za magistrát, i Správa železnic se snaží své pochybení jako vyhlašovatelů vysvětlit tím, že jde o nestandardní postup, jímž se nová hala stala památkou. Opak je ale pravdou, stejným způsobem je památkově chráněna celá řada jiných nemovitostí, jako třeba funkcionalistická pošta od Bohuslava Fuchse na brněnském hlavním nádraží, která je s nádražím spojena jen jednou zdí a o funkčním propojení by se dalo uvažovat jen velmi obecně. I kdyby tomu tak ale nebylo a ministerstvo zahajovalo nové řízení na nový podnět, od zahájení řízení je nutné k nemovitosti přistupovat jako k památkově chráněnému objektu. Jak upozorňuje ve svém stanovisku i Národní památkový ústav, současný údiv nelze chápat, když v samotném zadání soutěžního dialogu se s památkovými hodnotami nové haly počítá.

Klára Brůhová podala na základě zákona 106 na ministerstvo kultury žádost o informaci, jaký je rozsah památkové ochrany hlavního nádraží. Ve své odpovědi ministerstvo svůj postoj v červenci 2023 znovu potvrdilo: „Ptáte-li se tedy po rozsahu památkové ochrany přístavby budovy Hlavního nádraží Praha čp. 300, kterou je nová odbavovací hala, pak odpovědí je, že celá budova Hlavního nádraží Praha čp. 300 se všemi svými součástmi (tedy 1 přístavbou nové odbavovací haly) je kulturní památkou.“ Nabízí se otázka, proč se členové a členky poroty, ať už řádní či náhradní, rozhodli toto stanovisko ignorovat. IPR a Správa železnic zarytě tvrdí, že o tom jako vyhlašovatelé nevěděli, což začíná připomínat někdejší legrační výmluvy ve stylu: „Ti, co měli vědět, nepřišli…“

Paseku bohužel způsobily neaktuální údaje obsažené ve webovém katalogu NPÚ, kde sice v kartě kulturní památky č. ÚSKP 41070/1-1864 byla nová hala uvedena, v samostatné kartě nové haly ale památková ochrana aktualizovaná nebyla. Na to se ve své argumentaci odvolává i Správa železnic, jenže netuší, že závazné jsou údaje v Ústředním seznamu kulturních památek, který sice vede NPÚ, ale není to totéž, co památkový katalog. Katalog spravovaný NPÚ nemá žádnou právní závaznost, jsou v něm i památky, které nejsou zapsané v ústředním seznamu, a jedná se o informační databázi, která bohužel nemusí být vždy stoprocentně aktuální.

Environmentální dopad „Nepotřebujeme nové stavby, musíme využívat ty, které už máme,“ hřímal světoznámý kritik architektury Aaron Betsky v půlce května roku 2019 v Centru architektury a městského plánování, které teď agresivně obhajuje vítězný návrh počítající se zbouráním haly ze sedmdesátých let a postavení struktury nové. Na stejnou notu později s velkým ohlasem v Praze přednášela Anne Lacaton, která rovněž naléhá na západní svět, aby přestal stavět nové a bourat staré, ale využíval a transformoval to, co má. Tyto akce vždy vzbudí velké nadšení, i proto, že jejich vzkaz je až banálně jednoduchý. Druhý den se ale všichni, kdo jsou zapojení v procesu stavitelství, včetně politiků, investorů, úředníků, administrátorů, architektů a stavebních korporací, vrátí do starých kolejí. Zbourat staré a postavit něco nového není hodnotově neutrální volba, environmentální stopa je vždycky výrazně větší než při rozhodnutí rekonstruovat, konvertovat a transformovat něco starého, přestože momentální náklady mohou být třeba vyšší.

Zdálo by se, že současná volba návrhu na demolici staré haly a výstavba nové haly z dřevěné konstrukce je environmentálně odpovědná volba. Dřevěné konstrukce sice mají asi o třicet procent nižší uhlíkovou stopu než betonové, ale mají kratší životnost a v porovnání s ocelovými konstrukcemi je debata ještě složitější, protože velká část ocelových konstrukcí je z již dříve použité oceli. V každém případě uhlíková stopa vytvořená výstavbou nové odbavovací haly v sedmdesátých letech už existuje, zatímco v případě novostavby, byť ze dřeva, teprve vznikne. Klimatický plán Prahy říká: „Od roku 2025 je pak navrhováno začít hodnotit uhlíkovou stopu nové výstavby na území města v celém životním cyklu, tedy i se započtením emisí, ke kterým dojde při výrobě stavebních materiálů použitých v budově, při samotné výstavbě a nakonec i při demolici a zneškodnění stavební suti.“ Jak tomu chce investor stavby, která se má začít stavět po roce 2028, dostát, když demolice a následná novostavba je vždy environmentálně destruktivnější než obnova stávající stavby, je ve hvězdách. Zdá se, že proklamace o udržitelnosti, klimatické plány i prestižní akce jako zmíněné přednášky jsou jen ornamenty, greenwashing, díky kterému se cítíme dobře, ale jakmile dojde na reálné investice, vracíme se k obvyklému byznysu.

Kvality návrhů Nelze popřít, že tři oceněné projekty obsahují jisté kvality. Druhé místo obsadil návrh od studia Miralles Tagliabue – EMBT a OCA Architects, který na stávající halu plánoval postavit ještě jednu (taktéž dřevěnou) konstrukci a tím propojit úroveň Vrchlického sadů s úrovní magistrály a Fantovy budovy. Komplikované řešení parku s řadou povrchových úprav a herních a zábavních prvků se ale nezdá nejšťastnější, jeho životnost bude asi dost omezená.

Třetí oceněný návrh studií re:architekti, baukuh a YellowOffice má řadu kvalit: zachovává stávající halu, ale přistavuje k ní na jižní a severní straně halu, čímž dochází k napojení na park i v těchto partiích, tyto nové haly současně zajišťují víceúrovňové propojení s horní etáží nové haly i s úrovní magistrály a Fantovy budovy. I půdorysné řešení parku se jeví daleko racionálněji, spojuje historické koncepce Františka Thomayera v severozápadní části a Otakara Kuči v jižní partii. Trochu problematicky se v tomto návrhu jeví architektonická forma nových přístaveb: jižní kopíruje stlačený oblouk historické ocelové konstrukce, v severní části ale vytváří trochu anachronický trojúhelníkový útvar s prosklenou fasádou s hodinami, který těžko obstojí nároku, aby hala reprezentovala to nejlepší ze současné architektury.

Ve vítězném návrhu se, jak proběhlo v médiích, zmenšuje uzavřený prostor až k sloupům oddělujícím dnešní spodní a horní část nové haly, čímž vznikne prostor pod eskalátory asi pět metrů široký, což nemůže plánované zvyšující se kapacitě vyhovovat. Správa železnic předvídá, že v padesátých letech 21. století se zvýší počet cestujících procházejících halou z dnešních 90 na 200 tisíc. Jak ale na sociálních sítích ukázal historik architektury Lukáš Beran, nová hala byla zkraje sedmdesátých let projektována pro kapacitu 210 tisíc cestujících, s drobnými úpravami by tedy měla stačit. Nádraží současně narazí na svou kolejovou kapacitu, která se nijak významně zvýšit nemůže: stávajících sedm nástupišť je maximum možného, protože kolejiště je z jedné strany omezeno skálou, z druhé Fantovou budovou.

Současně vítězný projekt počítá se zmenšením prostor pokladen a nechává je v suterénu, zatímco obchodní prostory v horní části dnešní nové haly zůstanou. V dnešní době slouží pokladny soukromých dopravců také jako čekárny. Národní dopravce má sice elitistický salonek (pro cestující první třídou a vlaky tzv. vyšší kvality, ale také pro těhotné osoby, osoby s dětmi a ZTP a ZTP+P), ale jakousi možnost pohodlného čekání přece jen nabízí. Jak se jeví z návrhu, s žádnými takovými prostory vítězný návrh nadále nepočítá. Zvětšuje v horní úrovni haly sice prostor pro čekání, ale oproti současným dvaceti lavičkám (80 míst) najdeme v návrhu jen čtyři! Při poslední rekonstrukci v letech 2006–2011 se z nové odbavovací haly stal shopping mall, který měl vydělat tehdejšímu soukromému nájemci celého nádraží Grandi Stazioni na slíbenou obnovu historické Fantovy budovy, jíž byl pronájem podmíněn. Proč se prostory pro komfort cestujících znovu zmenšují a obchodní prostory zvětšují v situaci, kdy provoz nádraží je zpět v rukou státní organizace, zůstává záhadou.

Asociální zadání i návrhy Součástí zadání byl materiál, který se jmenuje Antropologický průzkum uživatelských potřeb a praktik. Za jeho autorstvím stojí platforma Anthropictures, odpovědnou osobou je Barbora Bírová, antropoložka, která se zabývá sociálním bydlením a bezdomovectvím a je ředitelkou Platformy pro sociální bydlení. V materiálu se věnovala pozornost i potřebám „místních“, včetně lidí, kteří zde tráví velkou část času, ať už jde o lidi bez domova, nebo lidi účastnící se drogového trhu. Jakkoli o nich materiál hovoří jako o rovnocenných aktérech, na rozdíl od dalších skupin, jako jsou „pejskaři“, „čekající“ a „procházející“, jejichž dlouhé citace formují jejich obraz, nemají „místní“ ani jednu citaci, veškeré závěry jsou filtrovány pozorováním zpracovatelů a předsudky ostatních skupin uživatelů.

Tomu odpovídá i celý diskurz ospravedlňující soutěžní dialog a jeho výsledky: je třeba se zbavit „Sherwoodu“, „negativních sociálních jevů/živlů“ apod. Závěry antropologického šetření ale můžeme chápat jako opatrně inkluzivní: „Myslíme si tedy, že prostor by měl zůstat otevřený všem. Důležité také je, že by se neměl proměnit najednou, jelikož místní, kteří zde tráví čas, by najednou byli v důsledku rekonstrukce vytlačeni z prostoru, kde jsou zvyklí a naučení žít, kde si obstarávají sociální kontakty, zdravotní i sociální pomoc a kde se možná do jisté míry cítí být doma.“ Je tedy otázka, proč se potřeba více toalet a zřízení nízkoprahových toalet pro ženy, prostor poskytujících sociální služby a bezpečných prostor pro řešení osobních záležitostí nijak nepropsala do vítězného návrhu, a návrh se tak jeví jako určený pouze střední a vyšší třídě. Druhý oceněný návrh od Miralles Tagliabue – EMBT a OCA Architects navrhuje relativně komplexní řešení: krátkodobé kontaktní centrum i ubytovnu pro lidi bez domova a začleňovací program v podobě práce na údržbě parku a komplexu nádraží.

Alarmující se jeví také to, že vítězný návrh nijak nepočítá s jakýmkoli prostorovým zázemím pro řešení uprchlických vln. Pouze návrh Miralles Tagliabue a spol. zmiňuje možnost krátkodobé přeměny některých prostor v centra pro uprchlíky, ale ze samotného návrhu více vyčíst nejde. V letech 2014–2015 při první uprchlické vlně v důsledku války v Sýrii a v roce 2022 při další vlně v důsledku napadení Ukrajiny mohla Iniciativa Hlavák a další humanitární organizace využívat prázdných prostor nezrekonstruované historické budovy. Po její rekonstrukci, která byla dokončena v těchto dnech, to už možné nebude. V roce 2022 muselo v důsledku klimatické změny migrovat sto milionů lidí, dvojnásobek počtu z roku 2012, a v roce 2050 vědci předvídají, že má jít o více než 200 milionů. Migrace, její okamžité i dlouhodobé řešení bude čím dál naléhavější realitou a není možné s tím do budoucna při budování infrastruktury nepočítat.

Kdyby místo opulentní novostavby, jejíž potřeba je diskutabilní, věnovala Praha systematickou pozornost a prostředky dostupnějším sociálním službám nebo daleko více, systematičtěji a bez nesmyslných překážek podporovala pomoc podle principu housing first, který ukončuje bezdomovectví u osmdesáti procent zapojených lidí bez domova, nemuseli bychom spekulovat, jak se bezdomovectví zbavit.

Špatné zadání, špatný výsledek Zdeněk Hřib, závislý náhradník v soutěžní porotě, který ze soutěžního dialogu a jeho výsledku pravděpodobně zamýšlel vytřískat politický kapitál, ale vzhledem k reakcím široké i odborné veřejnosti to nevyšlo, chce podávat trestní oznámení. Nikdo mu prý o památkové ochraně nové haly neřekl. Součástí zadávací dokumentace ovšem byl i materiál Historicko-stavební průzkum území. Ten sice neměl standardní formu stavebně-historického průzkumu, ale jednoznačně deklaroval, že se jedná o významnou památku s hodnotnými prvky (materiál je bohužel nijak nekategorizoval). Správa železnic prokázala ve své komunikaci, jež měla zmírnit mediální škody, absurdní neznalost toho, jak funguje památková péče, což je s podivem vzhledem k tomu, kolik nádraží je památkově chráněných.

Nikdo neví, jak z toho teď ven, nikdo neví, kdo je viníkem. Vyhlašovatelé podcenili veřejné zájmy, mezi které patří památková péče, zájem o zmírnění klimatických škod i sociální odpovědnost, ve svých záměrech. Vyhlašovatelé si za neúspěch a blamáž mohou do velké míry sami. Sami se mají zajímat o všechny veřejné zájmy, které do jejich záměrů mohou vstupovat, a neignorovat, když na ně někdo upozorní. V porovnání s tím je chyba neaktuálnosti údajů v památkovém katalogu jen kapka v moři. Kontinuální péče, opravy, úklid, rekonstrukce a drobné transformace se každopádně mediálně prodávají hůř než velkolepé vizualizace. Odhlédneme-li od klimatické zátěže, komfortu má dle vítězného projektu ubýt všem, pokud si zrovna nejdete na nádraží nakoupit. Myslím, že nezbývá než ukončit trapné vykrucování, uznat chybu, poučit se z přínosných kvalit všech tří výsledných návrhů, soutěžní dialog zrušit a začít znovu a lépe.

Ladislav Zikmund-Lender, historik a teoretik umění.
Vyšlo na A2larm

Tiskovou zprávu vyhlašovatele a náhledy třech finalistů zde