RECENZE: Eseje o Adolfu Loosovi

Adolf Loos se narodil 10. prosince 1870 v Brně. Při příležitosti včerejšího výročí jeho narození přinášíme recenzi knihy Chistophera Longa Eseje o Adolfu Loosovi.

Designér a architekt Adolf Loos, „idol a hvězda modernismu“ bez fabulací a legend
Oldřich Ševčík


Architektura v lidech probouzí pocity. Úkolem architekta je dát těmto pocitům precizní rámec.“ Adolf Loos

Od publikací, které opětovně rozebírají život a dílo známého architekta Adolfa Loose, čtenář očekává nová hodnocení a korektury – to, čemu se říká „uvedení tradovaných omylů na pravou míru.“ Takovýto způsob psaní má svoji hodnotu, to je obvyklé pole působnosti konzervativních historiků architektury, nicméně dám přednost knize, která přináší i novou perspektivu hodnocení, dvěma slovy: „nové tematizace“. A právě to Christopher Long, přes „život a dílo“ klíčového představitele počáteční „heroické fáze moderny“ Adolfa Loose, činí: otevírá téma modernismu.

 V pěti esejích Christophera Longa před námi ožívá Adolf Loos – skvělý designer, architekt, neméně skvělý autor/spisovatel. Nebojme se toho slova, jeho němčina je „čistá, přímočará a ničím nezkalená-jedním slovem: moderní“; texty jsou „čiré, evokativní a zároveň úderné“, absence slovního balastu, brilantní myšlenky předkládá s naprostou sebejistotou, mezi architekty své doby nemá Loos obdobu (s.38).
Otázka „co je skutečně moderní“ a co se jen za moderní vydává, se stala vůdčím motivem Loosovy práce jako designera, architekta i kritika. Odpovědi, které přinášel, inspirovaly, ale i provokovaly – a to obě svářící se strany: modernisty i stoupence tradičních řešení. A Loos od počátku provokovat chtěl.
Takže, kdo je Adolf Loos viděný s odstupem času Christopherem Longem?
Odpovíme stručně: Celoživotní intelektuální zápas o podstatu moderny a s tím spojené proměny kultury.
Christopher Long koriguje a nově akcentuje: Dvanáctidenní plavba dvaadvacetiletého Adolfa Loose (měl za sebou nikoli úspěšná, přerušovaná vleklá studia s dvanácti hodinami angličtiny) se stala „zásadní transformační zkušeností Loosova života“ (s.13).

Doklady o tom, co viděl a které stavby Loose ovlivnily (Richardson?, Sullivan?), neexistují, jde o spekulace z toho, co mohl vidět.
V Chicagu strávil pouhých pět dní, doložena jeho textem je jen návštěva Světové výstavy tamtéž, a právě zážitek z této expozice je prokazatelně zásadní. Zato dva roky v New Yorku přeměnil Loos v „laboratoř na získávání zkušeností“.
Právě tam mladý Loos, v podřadných zaměstnáních i jako kreslič v architektonickém studiu, dokázal v boji o přežití zhodnocovat to, čemu se říká „životní zkušenost“. 
Loos už tehdy napíše: moderní musí být veskrze praktické, a co je praktické je krásné; modernismus není třeba objevovat, již existuje – je všude, kde řemeslník či dělník vyvinul poctivé funkční řešení každodenního problému.
V New Yorku a v prodloužené zastávce v Londýně (typický Loos: obdiv k vysoké kultuře předmětů každodenní potřeby) na zpáteční cestě do Evropy nalezl alternativu, antitezi – nazval ji „abendländische Kultur“ – a započal ji rozvíjet vůči všemu, co v Rakousku nenáviděl.
Resumé? Zájem o architekturu je u mladého Loose až sekundární, v této fázi svého života myslí a píše jako designer a ten, kdo aspiruje na proroka moderny.

Intelektuální vyspělost úvah mladého Loose má těžiště v jeho mimořádné schopnosti zhodnocovat vlastní zkušenosti; „intelektuální ovlivnění“ Loose a jeho chápání moderny je až následně spojeno s Peterem Altenbergrem, Karl Krausem, Robertem Scheu („Loosova družina“, Loos jim vděčí za styl svých esejí) – ale i zde platí: u Loose dominuje schopnost originálního poznání, Loos jak nikdo jiný z jeho dobových souběžců rozpoznal a definoval kulturní směřování doby.
V druhém eseji Christopher Long rozplétá záhady (doba publikování – 1908? či 1910?, realita: ve francouzském znění 1913), mýty – kdo je terčem kritiky? (designeři: Otto Eckmann, Henry van de Velde, Joseph Maria Olbrich, pasáž k Josephu Hoffmannovi v poslední verzi článku nakonec vypustil), kontexty (otázka, zda designe je umění nebo řemeslo tehdy dělila vídeňské modernisty.
Teze přirovnávající ornament ke zločinu, či kladení rovnítka mezi nimi není u Loose původní atd., originální Loos je ve dvou tezích: v logice kulturního vývoje je založeno vymizení ornamentu, další vytváření nových ornamentů je brzdou pokroku).
Long předkládá obdivuhodně detailní genezi textu „Ornament a zločin“. Loos nad v něm obsaženými myšlenkami pracoval celé desítiletí a teprve potom vznikla dnes tak známá verze (Loos rád recykloval své ideje – a s úspěchem).

Christopher Long prokázal význam a četnost tématu ornamentu v dobových diskuzích (Werkbund, Muthesius!) s tím, že zakotvenost Loosových názorů v řemeslné výrobě (k problematice průmyslové výroby Loos mlčí!) způsobila, že se do závažných diskuzí ve Werbundu nezapojil.
Třetí esej rozebírá Loosův vztah k biedermeieru (jde o předzvěst jazyka moderního designu?) a otázku zdrojů inspirace pro komerční a rezidenční budovu krejčovského salonu Goldman&Salatch. Christopher Long uvádí hmotu budovy a další stavební prvky do překvapivé souvislosti s neoklasicismem přilehlého kostela sv. Michala (zato často uváděné ovlivnění Sullivanem odkládá).
Jak Loos ve své tvorbě postupoval? Kritizoval tehdejší ranný historismus, ale čerpal z minulosti, to, co se osvědčilo je třeba s respektem rozvíjet, jako designer a architekt radikálně „destiloval a transformoval“, jednoduchost a praktičnost mají dominovat – Loosův modernismus je „jasnozřivý“, znamená zachování historické kontinuity – proto nakonec „zůstal mimo hlavní proud modernistického dění.“ (s. 110).

V čem spočívá Loosův odkaz dnešku? Ve snaze „rozlišit co z minulosti je stále živé a co nikoli, co náleží do sféry umění a co je doménou každodennosti, co je pravdivé a co vykonstruované“ (s.121). Poslední dva krátké eseje přináší působivý „privátní portrét“ Adolfa Loose.                                     
Resumé? Recenzovaná publikace Christophera Longa je výsledkem vyčerpávající práce s prameny a vyniká jedinečnou interpretací známé i doposud neznámé, nebo nedoceněné fakticity, redefinuje místo Loose v historii moderní architektury, promlouvá i do témat dnešní pozdněmoderní kultury a architektury.

Christopher Long: Eseje o Adolfu Loosovi. Praha, Kant 2019, 160 str., ISBN 978-80-7437-276-6

Oldřich Ševčík
Vyšlo ve slovenském časopise Arch IV 2019


Zadejte komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*