Recenze knihy SPOŘILOV

MARIE PLATOVSKÁ
SPOŘILOV
Největší zahradní město Velké Prahy

Drobná knížka vydaná společností Prostor – architektura, interiér, design, v produkci a redakci Dagmar Vernerové a v grafické úpravě Pavla Lva ze Studia Najbrt, přináší nové pohledy na jedno z prvních a největších zahradních měst na území Velké Prahy – Spořilov. Především tomu napomohly aktivity Františka Rejla, které zhodnotil ve zde publikovaných faktografických textech o spořilovských solitérech: náměstí, domech, kostele, škole, sokolovně, Geofyzikálním ústavu, ale i o dopravě, a také medailonky osobností spjatých s místem. Tyto neformální historie v úvodu doplňuje výtečná studie od znalce architektury Vladimíra Czumala, jemuž není cizí architektura všedního dne, která přesahuje dané téma. Autorův lapidární název úvodního textu, Poznámky ke kontextu [výstavby Spořilova], je stručným vyjádřením jeho obsahu. Samozřejmě v něm nechybí ani jakési introdukční téma zahradních měst, a to myšlenky Williama Morrise spolu s odvoláním se na Ebenezera Howarda. Myšlenky z Morrisova utopického románu News from Nowhere z roku 1893, jenž se stal ideovým pramenem Howardových zahradních měst. (Román, v úryvcích publikovaný v časopise Commonweal již od ledna 1890, je o budoucí společnosti založené na společném vlastnictví a demokratické kontrole výrobních prostředků, společnosti, jež nalézá harmonii v životním stylu koexistujícím s přírodou – stručně řečeno a pro zakládání družstevních činností vybráno.)

První družstevní společenství se mohla v Rakousko-Uhersku zakládat již od roku 1873, kdy vyšel první zákon o zakládání společenstev pro napomáhání živnosti a hospodářství jako neoficiální náhrada za cechy definitivně zrušené v roce 1859. Stavební činnost družstev poté podpořily zákony z let 1910 a 1911, které formulovaly „…zřízení fondu pro bytovou péči, poskytující úvěrovou výpomoc při stavbě malých bytů“ (Czumalo, s. 8). (Zákony převážně inicioval Český zemský spolek pro bytovou reformu v Praze, který rovněž podnítil například 1. družstevní sjezd v Praze v r. 1911.) Císařské zákony po roce 1918 byly převedeny do demokratických zákonných znění první republiky, na jejichž základě mohl vzniknout i Spořilov. První zákon o státní podpoře stavebního ruchu a o výstavbě domů s malými byty, kdy mimo jiné za jejich hypotéční půjčky ručil stát, byl připraven již roku 1919 (http://ftp.aspi.cz/opispdf/1919/060-1919.pdf). Ostatně, vývoj prvorepublikových stavebních zákonů týkajících se družstev popisuje Vladimír Czumalo s brilantní znalostí pramenů, kdy například vychází z drobné, ale pro pochopení stavebního družstevnictví nezbytné brožury Hynka Kubišty, O československém stavebním družstevnictví, Praha 1935.

Vstřícných stavebních zákonů první republiky pak v této konkrétní situaci využili pohotoví úředníci Vinohradské spořitelny a Městské spořitelny v Praze, kteří vytvořili finančně výhodnou nabídku ke vzniku stavebního družstva Spořilov, díky němuž se potencionální majitelé pomocí dlouhodobého spoření mohli dočkat osobního vlastnictví domu. (Na rozdíl od Howardova programu, který dovoloval pouze dědičný nájem.) Zisky družstva – jež si dalo do štítu heslo „Cíl družstva je ryze humánní a nikoliv výdělečný, kteréhožto rázu je i finanční pomoc obou městských spořitelen“ –, pak byly investovány do infrastruktury, veřejných komunikací a veřejné zeleně. Bankovní zástupci si pro svůj velkorysý záměr vytipovali – na základě konkrétně zpracovaného plánu Jihovýchodního sektoru z roku 1924 – poměrně rozlehlé území Záběhlic, kde Státní regulační komise projektovala rozsáhlou zahradní čtvrť. Koupě severního svahu mezi usedlostí starých Roztyl, Chodovskou silnicí a Krčským lesem, to celé „odříznuté“ od Prahy Vršovickým seřaďovacím nádražím (z roku 1919), obklopeného poli a loukami, byla finančně velmi výhodná.

Urbanistický plán s centrálním obloukem náměstí, zasazeným podle klasického Howardova kánonu do pravidelné, ale terénu přizpůsobené vilové koláže, pak pro družstvo rozpracoval architekt Josef Barek v roce 1925. Jeho kolega z Českého vysokého učení technického architekt Josef Bertl se ujal, údajně se svými studenty, vypracování 3 typů nabídkových domků. Konzervativní prof. Bertl nebyl spořitelnami vybrán náhodně. Za Rakousko-Uherska pro ně navrhl budovu spořitelny ve Vršovicích a spolupracoval s pražskou Městskou spořitelnou (1908–1909 byl rektorem, 1920–1922 děkanem Fakulty architektury a pozemního stavitelství ČVUT). Bertlem navržené typy domků pro střední a středně méně zámožnou vrstvu však pro Spořilov definitivně přepracovali a družstevníkům po vyhrané soutěži nabídli funkcionalističtí architekti Karel Polívka a Vlastimil Brožek (později i Jan Mentberger), a to 8 typů domků.

Inzerovaná výhodnost, včetně faktu, že spořilovské domky budou na 35 let osvobozeny od domovní daně a jejich převod do osobního vlastnictví členů družstva bude osvobozen od převodních poplatků, získaly do roku 1930 cca 7000 obyvatel, pro něž se postavilo 1160 převážně řadových domů. Dnes jich je celkem 1202, z toho 785 řadových, 235 dvojdomků a 182 samostatných domů. Na všechny typy domů byly použity jednotné stavební díly, především speciálně vyvinuté a poté patentované spořilovské cemento-popílkové tvárnice, jednotné díly oken, zábradlí teras a balkonů, venkovní ploty apod. Interiéry vycházely z halové dispozice, neboť musely splňovat podmínku družstva Spořilov, a to „znemožniti  pronajímání části domku podnájemníkům“. Rovněž byly na svou dobu již standardně vybaveny sociálním zázemím spolu se skromnými kuchyněmi, na nichž architekti evidentně aplikovali taylorovské teorie účelných domácností. Avšak i přes důslednou typizaci i levnější místní zdroje (pro stavbu byl na místě otevřený pískový lom a používány již zmíněné spořilovské cihly) se však kvůli nepořádkům, plýtvání na stavbách a nekvalifikovaným zahraničním dělníkům cena domů téměř zdvojnásobila. „Zdravé a levné bydlení ve vlastních rodinných domcích za peněžních obětí velmi přístupných a snesitelných“ se tak lehce vytrácelo.

Vladimír Czumalo pro kontext pražských zahradních měst zde uvádí i zahradní čtvrť Ořechovku z let 1920–1930. Spořilovskému zadání obdobná však byla spíše pražská zahradní čtvrť „Obecně prospěšné stavební a bytové družstvo Domov státních i jiných veřejných zaměstnanců pro domky rodinné v Žižkově“, založená v říjnu 1919, s kolaudacemi domků v roce 1922, od architekta Ladislava Machoně. Bohatší vilové čtvrti typu Malvazinek a Barrandova se rozvíjely vlastně až s rozvojem automobilismu. Spořilov a jeho obyvatelé ze střední a středně nižší vrstvy byli více než spokojení po zavedení tramvaje č. 19 a její konečné stanice v říjnu 1929 (předtím na tramvaj chodili k více než 2 km vzdálené michelské plynárně). Spisovatel Adolf Branald z ulice Jihovýchodní III 792/56 s chutí vzpomíná na „…dlouholetý opakovaný zvyk, téměř folklór, nastupovat každé ráno na výchozí stanici devatenáctky do tramvaje jako do rodinného dostavníku, zvlídněného známými tvářemi, pozdravit třeba jen lehkým kývnutím hlavy, dát řeč, úsměv, rozjet se na veselé cinknutí…“ (Adolf Branald, Převleky mého města, 2002, s. 243).

Náborové letáky z dvacátých let rovněž slibovaly výhled do polí, lesů, luk a hájů; v osmdesátých letech se tyto idylické výhledy zcela uzavřely. Starý Spořilov má nyní v půdorysu podobu trojúhelníkové enklávy uzavřené hradbami: na západní straně dálniční Jižní spojkou, na jihu Severojižní magistrálou a na východě Spořilovskou spojkou. Prvotní idea zdravého a levného bydlení je tak v současnosti potlačena ve jménu nadřazeného základního komunikačního systému města Prahy (ZÁKOS) z let 1974–1990. A inzerovaná pole a háje obsadila sídliště: na severním okraji starého Spořilova po zbourání Dolních Roztyl se postavilo na počátku šedesátých let sídliště Spořilov I, v letech 1961–1967 východně od starého Spořilova sídliště Spořilov II, s dostavbou v letech 1976–1981.

S pokrokem doby ojedinělý soubor stavebního družstva Spořilov pak ztrácel i na své unifikované jedinečnosti. Změny, jež se smutkem zaznamenal Branald na počátku šedesátých let 20. století – „Jak generace přicházely, domky se nadouvaly, přístavby a nástavby se množily a klasická tvář brala na sebe podobu svého majitele a pána, neboť každý pán svůj hrad přizdoboval podle svých potřeb, vkusu a fantazie bez ohledu na Ebenezera Howarda a jeho české vykladače Barka a Bertla.“ (s. 194) –, se prohloubily po roce 1989. Časté přetržení kontinuity vlastnictví a vytrácení se „kolektivní paměti místa“ s konkrétním zakotvením vnášelo zmar do původní stylové jednoty. A jak Vladimír Czumalo na závěr své studie konstatuje, změny se netýkají jen vnější podoby, ale také „nefungují už mechanismy, jimiž komunita neformálně reguluje sebe samu“ (s. 27 a 25).

Mezinárodní federace zahradních měst a plánování měst v roce 1919 ustanovila zásady jejich výstavby: „Zahradní města mají být sídla omezená rozlohou, obklopená souvislým pásem zemědělské půdy, určená zdravému životu a okrajově i průmyslu. Teze zahradních měst neřeší jen urbanistickou koncepci, ale navrhují i ekonomické a správní otázky města a zasahují i do mezilidských vztahů.“

A tato knížka je pokus o znovuvzkříšení prvotního povědomí či ducha spořilovské komunity, a to nejen v topografickém slova smyslu. Je jakýmsi přínosem i do otázek a odpovědí nového kritického regionalismu, v době téměř neomezené otevřenosti světu a společnosti. František Rejl se snaží místní „hrdost“ podpořit nejen zajímavou historií spořilovské školy, kostela, sokolovny a dalších spořilovských objektů, ale i připomenutím slavných spořilovských rodáků a obyvatel, některých, bohužel, jen vyjmenovaných: výtvarníka Vojtěcha Preissiga, spořilovských surrealistů Zbyňka Sekala, Libora a Anny Fárových, historika umění Zdeňka Kalisty, spisovatele A. C. Nora, Jana Čarka a Jiřího Marka, sinologů Věny a Zdeňka Hrdličkových, ale i Jiřího Suchého, Ivana Vyskočila, jazzmana Luďka Hulana, chvíli pobyvšího Františka Drtikola ad.

Autoři tímto příspěvkem též chtějí zamezit degradaci kdysi autonomního městečka na suburbánní satelit bez vlastního zázemí. Především František Rejl za odborného doprovodu Vladimíra Czumala se tak touto drobnou knížkou pokouší vzkřísit pocit sounáležitosti obyvatel jednoho z mnoha pražských, ale osobitých – současným jazykem řečeno – mikroregionů.

SPOŘILOV
Největší zahradní město Velké Prahy
Úvodní studie Vladimír Czumalo
Sběr a příprava podkladů, web František Rejl
Fotografie Aleš Jungmann
Redakce a produkce Dagmar Vernerová
Grafické řešení a sazba Pavel Lev/Studio Najbrt
Vydal Prostor – architektura, interiér, design
Praha 2015

Publikováno v časopise Stavba č. 2/2016, str. 6-7