Rekonstrukce Komořanského zámku

Komořanský zámek byl v 90. letech opraven a adaptován pro potřeby Českého hydrometeorologického ústavu, včetně dostavby místo bývalého špýcharu.
Cena Klubu Za starou Prahu za novostavbu v historickém prostředí, 2001

Klient: Český hydrometeorologický ústav v Praze
Autor: Michal Sborwitz
Odborná spolupráce: Věra Müllerová, Ladislav Valtr (památkářské konzultace)
Technický dozor investora: Miroslava Pokorná
Fotodokumentace: Ondřej Mika 

1. etapa: generální oprava historické části
Stavebnětechnické řešení projektu: stavitel Dzuroška, ing. Palich
Generální dodavatel: Cortex Kroměříž, ing. Palich
Studie a projekt: 1990-1991
Realizace: 1991-1994

2. etapa: rekonstrukce a dostavba
Spolupráce na projektu: (stavebnětechnické řešení) ing. Eva Štětinová, ing. Karel Štětina, (statika) ing. Ivan Beneš, (zdravotechnika) ing. Vladimír Liška, (vzduchotechnika) ing. Martin Beneš, (vytápění) ing. Martina Korčáková, (elektroinstalace) František Trnka, (technologie stravovacího zařízení) Gastroprojekt, Miroslav Ježek, (zeleň) ing. M. Kubový, (geodetické práce) ing. Vladimír Hrubý
Dodavatel stavební části: Agrostav Jevíčko, ing. Matoušek
Truhlářské výrobky a interiér: ANTIKO Liberec
Kuchyňské zařízení: GET, s. r. o.
Kovářské a pasířské práce: Kovářství Žitný, Březinka
Zámečnické práce: STAMEDOP
Omítky: HASIT
Dřevěné žaluzie: SYSTRA, s. r. o.
Osvětlení: ETNA, s. r. o. — iGuzzini
Studie a projekt: 1996-1997
Realizace: 1997-1999

ZADÁNÍ
Komořanský zámek leží na návrší nad Vltavou. V minulosti prošel mnoha přestavbami — od renesanční tvrze do dnešní novogotické podoby ze 70. let 19. století. Areál od 30. let postupně chátral, došlo ke zřícení a demolici hospodářských budov. V letech 1991-94 byla provedená generální oprava severozápadního křídla a současně byl zámek adaptován pro prognostické oddělení Českého hydrometeorologického ústavu. V roce 1996 po demolici špýcharu, napadeného dřevomorkou, přistoupil investor k přípravě dostavby jižní části areálu s programem: přízemí — závodní jídelna, bufet, salónky, 1.patro — byty pro zaměstnance a repre byty pro zahraniční hosty. Součástí projektu byla též úprava nádvoří.

POPIS STAVBY
Na místě špýcharu byla navržena novostavba sledující původní hmotu výškou římsy a tvarem střechy se zalomením ve východní části. Spolu s nádvorní zdi a úpravou dvora navrací nádvoří uzavřenou konfiguraci. Ve fasádě je novostavba řešena soudobě s připomínkou detailů na hospodářský charakter původní sýpky — střepinová okna, dřevené žaluzie. Jídelna v přízemí je prosklená směrem k visuté palubě nad kamennými terasami. Uspořádaní bufetu a salonků v přízemí tvoří kontinuální prostor. V 1. patře je umístněno osm mezonetových garsoniér pro zaměstnance, dva reprezentační byty jsou v navazujícím starém domě. Prostor garsonek využívá maximálního prosklení jižní stěny, oslunění regulují žaluzie, které propouštějí světlo na galerii, koupelnu a vstupní část.

KONSTRUKCE
Stavba je v přízemí ž.b. skelet — pětice sloupů s průvlakem a trámečkovými stropy v pohledovém provedení. Patro je konstrukčně kombinací ž.b. příčných stěn bytů a klasického dřeveného krovu. Obvodový plášť je vyzdívaný, omítnutý probarvenou omítkou Hasit. Krytina — bobrovky, oplechování měděné. Okna a žaluzie dřevené.

Publikováno v ročence Architektura 2000 

Venkovské usedlosti 20. století: rekonstrukce Komořanského zámku
TAŤÁNA PETRASOVÁ

Projekty řešící charakteristický typ venkovské zástavby, jakou byly dříve uzavřené komplexy hospodářských usedlostí, nejsou v soudobé české architektuře příliš časté. Český venkov nemá pro takové zakázky hospodářské ani finanční zázemí. Využití a záchrana starších uzavřených komplexů v jejich přirozeném prostředí se dnes většinou týká jen solitérů, protože celky postupně zanikaly nevhodným využitím a údržbou jednotlivých budov. "Scelení" takového zanikajícího torza, zvláště je-li památkovým objektem, považují většinou investoři za nemožné, pracovníci památkových ústavů za zřídkakdy zdařilé a historici moderní architektury za další zmarněnou příležitost. Rekonstrukce a dostavba zámečku v Komořanech dokázala využít rozpadající se usedlosti k vybudování areálu, který by mohl svým uživatelským komfortem vyhovět i požadavkům zahraničních výzkumných center. Práce zajistily stavební i řemeslné firmy v provedení přijatelném pro domácí finanční poměry i mírnou povltavskou krajinu na okraji hlavního města.

Objekt prošel v minulosti řadou přestaveb, které od baroka sledovaly využití místa pro rezidenční a hospodářské účely. Obytnou část tvořila dvoukřídlá stavba nad řekou. Jejím základem je tvrz, přebudovaná nebo nově postavená za Šturmů z Hiršfeldu v poslední čtvrti 16. století, která se dochovala v nárožní věži a ve dvou krátkých křídlech s fragmenty sgrafitové úpravy na vnější fasádě. (Předpokládaná další dvě křídla tvrze nejsou prokazatelně doložená.) Po třicetileté válce připadly komořanské polnosti zbraslavskému klášteru, jehož opati využili krásné polohy tvrze na mírném návrší nad Vltavou s výhledem ke Zbraslavi. Vybudovali si tady letní sídlo, které sloužilo diplomatickým jednáním už při obléhání Prahy v roce 1742. Z pozdějších stavebních úprav se dochovala pouze rokoková domácí kaple ve věži z roku 1765 a část hospodářských budov, které původně uzavíraly dvůr ze tří stran, ale nepřiléhaly až k zámečku. Ponechaly tak po pravé straně místo pro příjezdovou cestu a vstup do usedlosti a na protější straně dvora přístup na terasu před zámečkem. V 19. století se tady vystřídalo několik majitelů. Dnešní romantickou podobu neogotického venkovského sídla dal komořanskému dvoru patrně v 70. letech minulého století Jeroným rytíř Albert. Získal chátrající zámek s poplužním dvorem a ovčínem v roce 1866 jako hypotéku od držitele zbraslavského velkostatku Karla Öttingenů-Walersteinů a kromě neogotické vyhlídkové věže s cimbuřím, viditelné z dálky na všech panoramatických pohledech, upravil nádvorní průčelí přestavbou schodiště do charakteristického polygonu (srovnatelného s Niklasovým řešením probošství na Vyšehradě z téže doby). Albert také zrušil postranní vstup do dvora a zřídil v průčelí novou bránu s výraznými osmibokými pilíři. V 90. letech patřil statek Richardu Procházkovi, který nechal věž s cimbuřím zastřešit jehlancovou střechou. Naposledy se pokusil využít krásné polohy zámku ve 20. letech 20. století jeho nový majitel, Ing. Schulz, pro něhož navrhl v letech 1921-1922 Alois Čenský nerealizovanou "neogotickou" přestavbu křídla nad řekou s využitím rondokubistických prvků. Jedinou provedenou úpravou z těch let bylo přistavění prvního patra na konci obytného křídla, drobné změny v interiéru a zřízení vodárenské věže.

Od roku 1957 užívá hospodářský komplex Český hydrometeorologický ústav, který přistoupil v roce 1991 ke generální opravě značně zdevastovaného objektu. První studie, kterou v uvedeném roce vypracoval Michal Sborwitz, se snažila v rámci úprav odstranit zásahy "údržbářského charakteru a nahrazovat je adekvátní moderní formou nebo kontextuálním stylovým řešením". V té době už nestála čelní budova stodoly, která byla po požáru natolik zničená, že byla v roce 1987 určena k demolici. Hlavním stavebním úkolem projektu byla tedy úprava špýcharu, který uzavíral dvůr z jihozápadu, a vybudování nové průčelní zdi na místě bývalé stodoly. V průběhu oprav byla v roce 1996 zjištěna v krovu špýcharu dřevomorka, a tak musela být stavba rozebrána. Nová situace nepříznivě otevřela původní celek a poskytovala k dotvoření jen málo opěrných bodů: kromě historicky i stylově zajímavého zámečku zůstala jen jednoduchá stavba příléhající kdysi ke špýcharu a neurvale přestavěné křídlo na protější straně. Značně různorodý stavební fragment je kulturní památkou, v okolí bylo doloženo pravěké osídlení a investor musel při všech výkopových pracích zajistit na vlastní náklady i archeologický výzkum. Nový projekt dostavby komořanského zámečku vypracoval Michal Sborwitz v létě 1996. Na místě špýcharu navrhl novostavbu, která ho opticky dokonale nahradila: v půdoryse vrací dvoru jeho uzavřenou konfiguraci, ve fasádě připomíná charakteristickými detaily, jako jsou štěrbiny oken nebo dřevěné žaluzie, hospodářský charakter původní zástavby. Velkorysým prosklením jídelny, z níž je možné vystoupit na visutou palubu zavěšenou nad kamenitými terasami, rozvíjí novostavba také rezidenční funkci usedlosti. Dřívější roztříštěnost nádvorní fasády vzniklou postupným dostavováním špýcharového křídla schoval projekt v mírném zalomení a rozšíření novostavby i v citlivém barevném řešení. Pro vnitřní prostor usedlosti bylo mimořádně příznivé její uzavření pouhou průčelní zdí, přes kterou je vidět trojice vzrostlých stromů i střechy okolních vilek. Nároží s charakteristickým detailem průběžného okna se stalo novou pohledovou dominantou celého komplexu. Funkční začlenění nové "hospodářské budovy" (v reprezentativním křídle zámečku vznikly pracovny prognostického oddělení ústavu a poslední křídlo ztratilo přestavbami jakýkoliv charakter a na svou definitivní podobu teprve čeká) vychází z původního zadání na úpravu špýcharu. V přízemí byl zřízený bufet se zázemím a jídelna pro zaměstnance ústavu, v prvním patře vzniklo osm malometrážních bytů a dva appartementy pro hosty ústavu. I vnitřní řešení dostavby vychází z proporcí špýcharu. Pracuje s jednotným prostorem neseným pěticí betonových podpěr, do něhož jsou vloženy lehké dřevěné konstrukce a zděné příčky, pohledově sjednocené dřevěnými obklady. Propojení prostoru evokuje úzký prosklený pás pod betonovým trámovým stropem i napojení jídelny na společenské místnosti bývalého hospodářského křídla, kde je jako přiznaná konstrukce zachovaná litinová podpěra. Řešení obytného patra může připomínat minimální byty se společnými kuchyněmi nebo spíše komfortně řešené obytné soubory amerických univerzit. Prostor mezonetových garsonek využívá maximálním prosklením stěny přímého světla nejen na vestavěné galerii, ale i v koupelně a vstupní chodbě, kam ho propouští průhledy pod stropem. Před obtížnými letními vedry izolují byty dřevěné žaluzie.

Při rekonstrukci i dostavbě se používaly klasické materiály, které zachovávaly odlišnost jednotlivých budov. Dostavba má probarvenou omítku režného odstítnu, dřevěné detaily jsou z lazurované borovice, valbovou střechu kryjí bobrovky. Zdi teras a opěrná zeď dostavby jsou ze zbraslavského lomového kamene. Zámeček a hospodářská budova vedle bývalého špýcharu jsou naproti tomu pohledově odlišeny použitím dražší modrošedé břidlice a levnější krytiny z beronitu téhož odstínu, což vyhovovalo i rozpočtu. V bílé vápenné omítce vyniknou barevné akcenty, jako jsou červené detaily dostavované části vodárenské věže s meteorologickou aparaturou nebo výrazná barevnost dvou původních vstupů. Prosadit barevné řešení, které se nesnaží vnutit rekonstruovanému objektu jednotný nátěr, jistě nebylo snadné ani pro architekta, ani pro památkáře. Odborný dohled Pražského památkového ústavu zabezpečovala při generální opravě zámku v letech 1990-1994 PhDr. Věra Müllerová. Od roku 1996 udrřoval rovnováhu mezi stanovisky památkové ochrany, invencí architekta a požadavky investora Mgr. Ladislav Valtr. Dokázal ocenit kvalitu architektonického projektu, podílel se na výběru příhodných materiálů i použitých technik a obhájil v odborných debatách i navržené barevné odlišení jednotlivých budov, které se nesnaží o běžně vyžadovanou stylovou čistotu, ale dává vyniknout stavební a historické logice místa. Svým zapojením do stavebního organismu venkovské usedlosti na okraji velkoměsta odpovídá stavba pojetí kontextuality, na niž se odvolávala první Sborowitzova studie. V jejích intencích se dokázal vyhnout stylovému sjednocování detailů, které dokládají nenásilné vrstvení stavebních názorů. Pro interiér zámečku to na příklad znamenalo, že v něm zůstala patrná jak neogotická fáze s prostorem schodiště, tak později vsazené dveře obloučkového dekoru, které vestibul schodiště nově uzavřely. V appartementech umístěných v budově v sousedství špýcharu zůstal zachovaný zbytek krovu, který se podařilo zachránit před houbou a plísní, i když tím vzniká v prostoru napětí mezi úhlednou strohostí funkcionalistických prvků a romantickým detailem. Schopnost aktualizovat historické formy v jejich původním tvaru a souvislostech je kvalitou, kterou lze při procházení rekonstruovaným objektem objevovat v dalších a dalších detailech. Jako rozvinutí nerealizovaného plánu z roku 1921, který využíval pergol po celé fasádě zámku, můžeme chápat Sborowitzovu myšlenku spojit motivem dělicích příček venkovní fasády rekonstruované i dostavované části. "Pergolový rastr" má mříž uzavírající vstup ze dvora na kamenité terasy i vyhlídková stěna jídelny, využil ho i při členění "skleníkových" stěn mezi opěrnými pilíři zámku. Rostislav Švácha se ve své loňské recenzi dostavby pro časopis Architekt 9/99 zmínil o podobnosti stylové koláže komořanské usedlosti se způsobem prolínání moderního a tradičního ve vernaculárním stylu Charlese Annesleye Voyseyho, který od 90. let 19. století využíval místní architekturu deveyského kraje k nalezení moderního stylu anglických venkovských domů. Sofistikovaně vyhraněný smysl pro režii světla řadí nový komořanský "seník" spíše k architektonické tradici. Světlo proplouvá prosklenými průzory jídelny i mezonetů, proskakuje štěrbinami oken v příjemně zšeřelé chodbě k bytům, a vytváří v prostoru pocit intimity a lidského měřítka, který přesvětleným modernistickým interiérům chybí.

Obklopená zelení přírody i šlechtěné vegetace začíná komořanská usedlost znovu ožívat (pergola u průčelní zdi už je osázená, truhlíky na terase zámku zůstaly zatím prázdné). Zasluhuje si pozornost jako příkladná investice vědeckého pracoviště, které dokázalo s přijatelnými náklady vybudovat pro své zaměstnance příjemné místo k práci i k bydlení; jako úspěšný doklad toho, že respektování památkových zákonů nemusí končit jako marný pokus o moderní architekturu, a jako výzva k obnově české krajiny.


PhDr. Taťána Petrasová (*19xx) je historička umění. Pracuje v Ústavu dějin a teorie umění AV ČR. Specializuje se na architekturu 19. století. Byla např. kurátorkou výstavy Stavitelé chrámu - Josef Mocker.

Publikováno ve Stavbě 2/2000