Reprezentativní titul o architektuře prvních let 21. století

ONDŘEJ BENEŠ — OLDŘICH J. ŠEVČÍK

V posledních letech závratně narůstá počet příruček i reprezentativně vypravených publikací o architektuře, v jejichž titulech upoutá klíčové slovo „NOW“ nebo „TODAY“. Dějiny architektury jsou neustále „horlivě a horečnatě“ doplňovány a aktualizovány. Jen výjimečně získá takovýto titul privilegium reprintu; zpravidla se jako paperback, jako vzpomínka na to, co již proběhlo, dostane ke čtenáři s výrazně sníženou cenou. (1) Takzvaný poslední vývoj doslova propadá do historie, nic není bezpečně a již vůbec ne poklidně today. Tento fenomén naší pozdně moderní doby není bez absurdit; jako by před námi vrcholila a byla v publikacích ilustrována teze o moderně jakožto o „útěku do budoucnosti“, kde „přítomnost má jen tu hodnotu, v níž se stává funkcí budoucnosti“. Otázka, co se děje v současné architektuře a co se děje s architekturou, nabývá na naléhavosti.

Publikace Ã?lexe Sáncheze Vidiella Současná architektura je z překladových titulů na knižním trhu v České republice poslední současnou publikací v řadě titulů typu „NOW“ a „TODAY“. Se svými 600 stránkami zachycujícími 82 realizací a formátem 30x23 cm je zároveň publikací největší. Potud kvantitativní údaje. Tato vskutku reprezentativní kniha zprostředkuje odpověď těm, kdo si kladou otázky, kam směřuje současná architektura, jaké jsou její současné aspirace či jakými prostředky a s jakým úspěchem je naplňuje.
Představené realizace z let 2000—2006 (respektive projekty do roku 2009) tvoří soubor mimořádných, výjimečných staveb a urbanistických řešení, (2) které se prosadily v mezinárodních soutěžích. Mezi architekty najdeme nositele Pritzkerovy ceny nebo ty, kteří „si toto vyznamenání zaslouží a s největší pravděpodobností je při některém z nejbližších udílení obdrží“ (uvádí sebevědomě Alberto T. Estevez v úvodu). Současný svět architektury se před námi rozevírá ve strhujících, ale i rozporných dílech, dostáváme zde mozaiku stavebně-technických, architektonických a urbanistických řešení. Je to jistě jednostranná zpráva o stavu současného světa a současné architektury. Vědomě nezachycuje odvrácenou stranu předváděné exkluzivity, superiorních řešení, ale přesto zprostředkovává něco velice významného pro stav světa viděný přes architekturu a urbanismus — zprostředkovává vstup dokonalé, exkluzivní architektury do každodennosti, jako v případě zastávek linky D hannoverské městské elektrické dráhy či naučné stezky krajinou s vyhlídkou u švýcarské Cardady, kde z prostých zadání vyrostla jedinečná řešení. Na druhou stranu zde vedle architektonických výkonů nalézáme stavby propadlé stavební exhibici — „stavby bez architektury“.
Drama současné architektury se podle našeho názoru odehrává mezi dvěma póly — mezi architekturou (zpravidla s velkou dynamickou potencí), která by nevznikla bez počítačů, (3) na straně jedné a architekturou, při jejímž projektování se počítače samozřejmě používají, ale sám vznik těchto staveb je možný i bez nich, na straně druhé. Bohatství architektonických aspirací, jež lze pozorovat mezi těmito dvěma póly, je příliš široké, než aby se dalo beze zbytku roztřídit na trendy. Účinkují zde různorodé tradice, které se ovlivňují, popírají a prolínají — jak psal Charles Jencks, „je to prostě tak, že myšlenky a podoby se mohou nekonečně a rozmarně oplodňovat, zatímco například želvy se nemohou úspěšně družit se žirafami“. Alberto T. Estévez v úvodu knihy postuluje: „V současné architektuře se žádný jasný obraz konkrétních tendencí nerýsuje. Daleko spíše jde o řadu představ o stavbách, které architektuře propůjčují jednotný a globální charakter, takže je použitelná na všech pěti kontinentech a ve všech zeměpisných šířkách.“ Ve spektru představených staveb s Estévezem nalézáme „light construction“ nadále redukující architekturu miesovsky na „to podstatné“ a maximálně využívající sklo a lehké kovové desky (La Ciénega od Jasuiho Hidea, Tokio), dále používání prvků z historické tradice (věž Taipei od C. Y. Lee & Partners, Tchaj-wan), či stavby s výrazem pohybu, exprese („seismografy pocitů“, Frank O. Gehry), stavby s minimalistickými rysy provázané s redukcionismem, hermetismem a abstrakcí, směřování k „humanizaci architektury“ (May Residence od Jonathan Levi Architects, Brookline), figurativní a symbolické budovy (Torre Agbar od Jeana Nouvela), stavby, kdy se výrazovým prostředkem architektury stala technika — hightech, stavby ovládnuté hledáním typologických, strukturálních a funkcionálních inovací (Forum Building, Herzog & De Meuron, Barcelona).
O kvalitě této publikace rozhoduje nejen výběr realizací. Kvalita je dána také tím, že vizuální informaci zajišťují vynikající barevné fotografie, pořízené pouze pro tento knižní titul. Fotografie zde nejsou náhražkou architektonického díla, ale „jsou spíše další fazetou jeho bytí, o níž můžeme svébytně přemýšlet.“ (Adrian Forty) Snímky takřka bez lidí (což je dlouhodobější trend) jako by přibližovaly absolutní architekturu, která neposluhuje a „tísní ty, kteří ji neunesou“, „architekturu, která si bezohledně přisvojuje nejsilnější prostředky, které jsou nyní k dispozici“, „architekturu elementární, smyslovou, primitivní, brutální, hrozivou, násilnou, vládnoucí“, která je ale zároveň „ztělesněním subtilních emocí, senzitivních záznamů nejjemnějších vzruchů materializací duchovního“, jak o tom psal Walter Pichler a Hans Hollein v nejradikálnějším manifestu architektury všech dob.                                                                                                                                                                                                                                                         O hodnotě publikace rozhoduje také to, že ke každé z realizací jsou s velkou akribií připojeny údaje o lokalitě, zemi a době vzniku, o architektech, respektive architektonickém ateliéru, investorovi, o dalších osobách a institucích participujících na projektu a realizaci, o zastavěné ploše a objemu, nákladech a určení budovy; ke každé realizaci je přiřazen krátký obsažný text a — pro architekty tak důležité — půdorysy a řezy. Nechybí urbánní kontexty, letecké snímky ani dokonalé vizualizace, příkladně u projektu Nového Mariinského divadla v Petrohradě.
Střední a východní Evropa je v knize zastoupena minimálně (z takzvaných malých a geograficky blízkých zemí zde najdeme jen Maďarsko se sídlem ING v Budapešti a Chorvatsko s památníkem na mostě v Rijece). Dominují architektonické velmoci, zachycen je pokračující rozmach architektury v Asii. Zjevný silný akcent na stavby ve Španělsku a latinsko-amerických zemích je, vzhledem ke kvalitě představených staveb, více méně nekritizovatelný.
Skvělá, inspirativní a optimistická publikace!

Poznámky:
(1) Viz James Steele, Architecture Today, Phaidon Press 1997 a reprint 2001.
(2) Publikace je — po krátkém úvodu Alberta T. Estéveze — rozčleněná do šesti kapitol: Infrastruktura a urbanistika, Kulturní zařízení, Zařízení pro volný čas, Veřejná zařízení / Provozní budovy, Obytné domy, Architektura budoucnosti. Knihu uzavírá rejstřík architektů.
(3) S tím je spojen i zvláštní pohled na přírodu promítnutý do architektury - „Digital tools and organic forms“; Estévez v této souvislosti hovoří o nové avantgardě, o „genetické architektuře“, o digitálním organismu, kdy je software povýšen na stavební materiál architektury.

Ã?lex Sánchez Vidiella, Současná architektura. Přel. Vladimír Čadský, Slovart 2007, ISBN 978-80-7209-983-2, 600 str.

„SOUČASNÁ ARCHITEKTURA“ v reprezentativní obrazové publikaci Ã?. S. Vidiella
(Popisy vybraných objektů)

EDINGBURGH

Na východním konci prestižní „Královské míle“ (vymezené Královským hradem na západě a palácem Holyrood - dočasným sídlem parlamentu po referendu v roce 1997 - na východě) byl na základě výsledků mezinárodní soutěže v roce 1998 postaven dle návrhu španělského architekta Enrica Mirallese parlament nový. Po bezmála 300 letech se tato instituce vrátila do Skotska zpět (parlament tu zasedal poprvé v roce 1215, ale v roce 1707 si poslanci odhlasovali spojení s Anglií.)
Centrum, stejně jako celý Edingburgh, leží v jen mírně zvlněném terénu, v těsné blízkosti moře — to svým výběžkem zasahuje hluboko do skotského vnitrozemí jen pár kilometrů severně od centra. Městu vévodí tři výrazné přírodní dominanty. Královský hrad (v západním čele Královské míle) - jehož skalnatý masiv se tyčí 135 metrů nad okolní terén, majestátné a rozlehlé Artušovo sedlo na východě — mohutná a syrová  hora při východním konci Královské míle, a menší kopec s architektonickou dominantou - památníkem padlých v napoleonských válkách - severně.
Novostavba parlamentu je v těžišti výše zmíněných přírodních dominant. Můžeme tu mluvit o nároží konce souvislé zástavby, která zde přechází do několika volně stojících domů.
Architekt při navrhování postupoval „klasickým“ způsobem — skici barevnými pastelkami, koncepční a kompoziční úvahy vedené a zaznamenávané bezprostředně na papír (přestože ve finálních fázích návrhu počítače jistě sehrály nezanedbatelnou úlohu). Dům je přes svou složitost možno chápat jako logické vrstvení dalších a dalších podrobností, vztahů. Jeho struktura nám postupně „roste“ před očima — z každého detailu je cítit jasný respekt vůči základní myšlence. Při každém přiblížení se před námi otevřou nové souvislosti. Vždy máme pocit — přes značnou složitost — bezpečného, vědomého a formově čistého uchopení prostoru.
Dům může být vnímán jako skrumáž lodí snažících se dostat svou přídí co nejblíže k reprezentativní „Královské míli“ a vydobýt si tam co nejlepší pozici. Přestože komplex sousedí s touto historickou a významovou osou města svou delší linií — ta je však na své větší části již  „obsazena“ historickým objektem (byl pečlivě rekonstruován a funkčně přičleněn k parlamentu). Spíše než formální přepis tvaru lodí do architektury (respektující jen její půdorys) je pro jednotlivé objemy charakteristický pocit pohupujících se bárek mířících do přístavu - pevnost, solidnost, konstrukční vytříbenost (hlavní sál!), ale zároveň nejistota a potřeba neustálého hledání rovnováhy (každá loď se svým kapitánem). Větší domy dosahují několika pater a obsahují zasedací a administrativní prostory přímo se vážící na hlavní jednací sál - ten v skrumáži objemů má poněkud výjimečné postavení projevující se pozoruhodnou konstrukcí zastřešení i návazností na otevřené náměstí při úpatí Artušova sedla s reprezentativním vstupem, velkorysými venkovními úpravami i nepravidelnými vodními plochami. Od nároží jsou další — daleko dramatičtější vstupy do areálu. Vstoupíme tudy do nižšího návštěvnického centra krytého opět světlíky s přepisem inspirace dynamiky vztahu moře a lodi (nebo spadlého listu). Je to jakási spojnice s historickou budovou a kubickým blokem buněk pracoven poslanců a asistentů - ten již poměrně striktně navazuje na urbánní strukturu města — je k dynamicky tvarovaným a gradujícím formám společenských prostor kontrastní.
Na betonových fasádách nás zaujme na první pohled až formální motiv ornamentálního obkladu — objemy domů se tímto doplněním rázem stávají válečnými plavidly se štíty, přírodní motivy na fasádách naplaveným dřevem ...

IRSKÝ PAMÁTNÍK

Památník irského hladomoru - New York 2002. Autor: 1100 Architects, připomíná nejen Iry, kteří zemřeli v letech 1845-52 kvůli zničující neúrodě brambor, ale i fakt, že hlad ze světa nezmizel dodnes. Na malé náměstíčko uprostřed mrakodrapů byla postavena vyhlídka na řeku Hudson - půl akru výřezu irské krajiny včetně kamenné chýše vyzvednuté na moderním multimediálním soklu. Kontrast je umocněn jemným vodorovným členěním tohoto podstavce — střídání kamene se světelnými pásy, oproti hrubému betonu stropu - spodní části vyhlídky. Tímto památníkem — krajinou -  je tak možné symbolicky procházet z jednoho světa (hladu) do druhého (blahobytu).

STADION

Fotbalový stadion - Braga, Portugalsko 2000-2003. Autor: Eduardo Souto de Moura. Objekt využívá a upravuje dramaticky svažitý skalnatý terén, který se stává nejvýznamnější dominantou jinak střízlivé, geometricky čisté architektury. Trávník hřiště je vymezen mezi dvěmi mohutnými betonovými tribunami - jedna jeho strana je otevřená do krajiny a mohutný skalnatý masiv celý komplex zezadu uzavírá. Zjemněním je mírně prohnutá lanová konstrukce zastřešení. Koncept, který byl použit poprvé u pavilonu Portugalska v rámci Expa 98 (Á. Siza, spolupráce C. Balmound, E. S.de Moura) - dva bloky spojené prohnutou křivkou střechy, tu našel další neméně originální uplatnění.

(ONDŘEJ BENEŠ — OLDŘICH J. ŠEVČÍK)