Rodinný dům v Čišicích

Místo Location: obec Čižice, Plzeň – jih
Investor: soukromá osoba private investor
Architekt: Pavla Burešová
Spolupráce Cooperation: Vít Červený, Věra Kacerovská
Statika Stress engineering: Slavomír Racek
Dodavatel Contractor: K + V Stavitelství
Projekt: 2003
Realizace Completion: 2004 – 2005
Obestavěný prostor Enclosed volume: 1100 m³
Cena za m² Cost per m²: 24 000 Kč/m²
Foto: Ester Havlová

Historická obec Čižice, poprvé zmiňovaná k roku 1115, leží zhruba mezi Starým Plzencem a Přešticemi. Dnes sdílí osudy podobných malých obcí: Přišla i o školu, není tu pošta, zdravotnické zařízení, policie. Jednou denně jezdí autobus do Přeštic, do jejichž správního obvodu jako obce s rozšířenou působností spadají. Bilance ale není jen negativní: hospoda, obchod, koupaliště, pár živnostenských provozoven, plyn, staví se kanalizace. Hlavně ale pozitivní bilance demografická: Při posledním sčítání 447 obyvatel, v roce 2004 na 5 vystěhovalých 28 přistěhovalých. Nevypovídá to jen o půvabu vesnice a okolní krajiny. Na E 50 je odtud kousek a po ní do Plzně chvilka.
Kdo dnes posiluje živořící vesnice? Lidé z města. Znamenají jako stavebníci riziko pro vesnici? Částečně jsou to děti těch, kteří se odsud kdysi odstěhovali za městským lepším, částečně ti, kteří na vesnici nikdy nebydleli. Mezi nimi skupina, která učinila s venkovským prostředím zkušenost jako chataři či chalupáři. Jejich rozhodnutí bydlet na vesnici je většinou svobodné a svědčí o tom, že venkovskému prostředí připisují hodnotu. Nebyly to tyto kategorie stavebníků, kdo stavebně znešvařil českou vesnici. Bastardní poměštění venkovské architektury nepřišlo z města, v tom venkov prokázal naprostou soběstačnost. Mnoho hodnot venkovské architektury naopak zachránili městští chalupáři a venkovským obyvatelům ukázali, že to hodnoty jsou. Riziko je v obecně nízké stavební kultuře, v absentujícím umění bydlet. Obvyklý mechanismus rustikalizace vysoké architektury, který zplodil například selské baroko, dnes rustikalizuje spíše mizerné zboží typových domů. Tradiční prostorová hierarchie vesnice dnes neplatí. Nejbohatší domy už nejsou na návsi, ale na poli za vesnicí. V Čižici si jeden ze směrů expanze našel cestu pod mezí, vedoucí do polí, místa, kam se dříve spíš jezdilo s kolečkem odpadu. Pár smutných ukázek současné produkce, na konci ale dům, který může být jednou z odpovědí na potřebu domu pro současnou vesnici.
Především je to obyčejný dům. Nepovyšuje se nad prostředí, nevyděluje se z vesnice, za níž stojí. Nerezignuje ale na to být dobrou architekturou. Zatím stojí na neupraveném zjizveném pozemku mezi polem s vojtěškou a zarostlým potokem, na pojmenování detailnějšího vztahu k prostředí je ještě brzy. S prostředím širším ale již dnes nachází harmonický soulad. Přitom je v hrubém rozporu s obvyklými svatými pravidly, nenese jediný z prvků, který se dnešním stavebníkům i úředníkům zdají přitakávat tradici: sedlovou střechu krytou pálenou taškou, dělená okna, symetrický rozvrh okenních otvorů, arkýř. Největším hříchem by se jistě zdála oplechovaná plochá střecha. Soulad ale není ve vnějškových atributech, jež ostatně z valné většiny nejsou skutečnými atributy venkovského domu. Soulad tkví v podstatě: lapidárně jednoduchá ležatá hmota se stejně jednoduchým vertikálním členěním, odpovídajícím funkční dispozici, materiály, které rezonují s krajinou. Tradici odpovídá i umístění domu na osluněném mírném svahu pod mezí.
Přitakání místu nevyžaduje imitaci, citaci forem již v místě použitých. Jde o to, co učí fenomenologie architektury: Člověk staví to, co z významů místa pochopil.


Publikováno ve Stavbě č. 4/2006