Rozhovor s architektem projektu Josefem Pleskotem

Kdybys teď byl na začátku, šel bys do projektu znova?
Šel. Nejen proto, že je to zakázka s velkým společenským dopademâ?¦ Prvně v životě jsem měl pocit, že se ode mě nežádá jen obvykle očekávaný výsledek, v němž bývá koncentrován celý smysl architektonického snažení — fasáda.

Jak jsi zakázku vnímal na začátku?
Když začínám projekt, o jehož smyslu získám přesvědčení, pak nevidím vlevo ani vpravo, prostě to naplno zkusím.

A když jsi byl vybrán jako architekt projektu? Tehdy jsi říkal, že tě ta zakázka hodně zajímá.
Také mě zajímala její velikost. Díky budově v Radlicích jsem získal novou představu o velikosti. Mám ji nyní rozšířenou nad běžné hranice (7 či 20 metrů) na rozměr o řád vyšší — na 70 m šířky a přes 200 m délky. Od té doby se tohoto řádu u stavby nebojím. Zajímala mě ta velikost půdorysně, méně by mě zajímala ve vertikálním konceptu. Nízkopodlažnost a horizontalita stavby slibovaly naplnit očekávání zákazníka, jímž bylo přátelské prostředí a dobré sousedské vztahy.

Zapadne do okolí. Nenápadně. Zdá se mi, že někdy lidé špatně rozumí tvému přesvědčení, které už jsi vícekrát vyslovil, totiž že „barák nemá ničemu překážet“. Vnímají to jako požadavek, aby architekturu nebylo vidět. Já tomu spíše rozumím tak, že dům vstoupí do území, kde už před ním něco bylo, a dům to něco zachová, umožní všechny funkce komunikační jako dřív a ještě třeba to území případně vylepší a cesty rozmnoží nebo vyjasní.
Ničemu nepřekážet rozhodně neznamená zneviditelnění. Silo nemusí překážet, ani když zůstane betonové, nebo naopak může stále stejně překážet, i když se zneviditelní třeba tím, že se nechá zarůst zelení. Kdekoliv v prostoru se lidé pohybují — vně mezi domy nebo uvnitř mezi nábytkem, dá se to uspořádat tak, aby se mohli pohybovat, aniž by jim věci překážely. Prázdný prostor je obtížný, sice zdánlivě svobodný, ale ztrácí se orientace ve všech směrech.

Jak uspořádat prostor, aby v něm věci nepřekážely?
Neptat se, odpozorovat to. V Bance se lidi pohybují prostorem tak nějak vlnivě, elegantně plují. Mají možnost uskutečňovat potkání. Snad aspoň trochu jako v prostoru kolem Zlatého Anděla. — Nouvel, to je podle mě básník prostoru.

Diskutovali jste projekt v kanceláří?
Tenhle projekt byl velmi diskutovaný po všech stránkách. Vzpomínám např. na Jirku Trčku, který s tímto projektem neměl nic moc společného, byl jen u studie, a během diskusí řekl jen jednu větu, načež jsem mu odpověděl, že má pravdu a že to tak uděláme. Jirka se pak divil, když jsem ho začal uvádět jako člena spolupracujícího týmu. Vzpomněl bych si i na další poznámky kolegů, které byly vysloveny s takovou samozřejmostí, že byly automaticky akceptovány.

To je napínavé, o co šlo?
Uvažovali jsme o různých možnostech, jak hmotu tvarovat a ukončit. Také jsme zvažovali měkké zakončení objektu. Ale Jirka řekl, že „vor“ nemá žádná měkká zakončení.

Ten dům chápete jako jeden vor nebo jako celý pramen (svazek vorů o délce 150-300 m podle vorařské terminologie)?
Tak i tak. To vidíte dobře na ortofotomapě, jak ty „vory“ plují radlickým údolím — komplex za Waltrovkou, Waltrovka, ČSOB a před ní ten první vor na začátku (sportovní areál s bazénem). Ten se rozdvojuje, protože „narazil“ na svah: jeden pramen směřuje dál k Vltavě a druhý se vychyluje. A mezi těmi vory jsou vždycky volné prostory náměstíček.

Shora to vypadá pravidelně nepravidelné, docela rostle. Uvnitř domu je to stejně?
Projekt šel až do interiéru, všechno se zuniverzalizovalo. Od budovy po nábytek. Neopakuje se tam mnoho detailů ani sestav nábytku, množství prvků není nekonečné. Naopak — je brzy konečné. Přesto myslím, že celek se nevnímá jako fádní, protože v dispozici je úmyslně jedna porucha symetrie, která ten jinak fádní půdorys roztáčí. Asymteričnost pak přechází do všeho, až do rozestavění nábytku na ploše. Jednoduchý trik, který kdyby nebyl použit, mnohé by se ztratilo.

Myslím, že i střídání relativně malých a velkých výšek a současné průhledy na celou délku domu vyvolávají pozitivní pocity. Proporce vertikalita versus horizontalita jsou tam velmi příjemné.
O pulsaci komprese a expanze jsme hodně diskutovali s Johnem Eislerem i Ivo Koukolem. Oni měli pocit, že to někde stlačuji příliš, ale já si v tomhle věřím a myslím, že jsem udělal dobře, že jsem jejich obavám nepodlel. John pracuje s většími dimenzemi, já naopak. Oni měli strach, jestli světlá výška 3 m není málo, podle mě by se dalo někde udělat i méně. Ale samozřejmě, kdyby 3 metry byly univerzální výškou, tak by to bylo neúnosné. Poměry horizontálních a vertikálních vjemů se musí vhodně střídat. Jak, na to není recept. Na důležitost střídání expanzivních a kompresivních prostorů mě, když jsem byl mladý, prvně upozornil architekt Konopka z budějovického Stavoprojektu — ten, který dělal Třeboň, znalec jihočeské gotiky, ušlechtilý člověk. Od té doby na to vždycky myslím.

Jak vnímáš komentáře, které lidi k bance mají?
Exteriér příliš nefascinuje. Vzhledem k tomu, že žádná fascinace nebyla v plánu, je to v pořádku. Všechny pochvaly se týkají vnitřku.

Prostorových vjemů. Ale co open space? To je kontroverzní idea.
Pobyt lidí v otevřených kancelářích je hodně psychologická věc. I malé rozdíly v teplotě, malé rozdíly v proudění vzduchu jsou silně vnímány. Lidé — jednotlivci — očekávají od techniky příliš, až moc: že dokáže reagovat i na jejich individuální pocity. V normálním životě se přizpůsobujeme naprosto individuálně počasí, teplu a chladu, dešti nebo slunci, větru nebo mrazu. Uvnitř budov, doma i v práci také reagujeme na změny a výkyvy. Je normální mít svetr po ruce a nečekat všechno od automatického řízení. Je úplně normální, že v jednom pokoji zažívají dva lidé dva pocity — jeden může mít pocit chladu a druhý pocit horka. Vícevrstvé oblečení je geniálním vynálezem.

Proslýchá se, že více než open space je problémem nedělený objem domu, přesněji jeho velikost. Mikroklima se technicky nedá udržet, ten dům si dělá, co chce. Prý je to poučení, že tak velké prostory se nemají dělat. Co o tom víš a co si o tom myslíš?
Proslýchá se……..

Nejde jen o fyzické pocity. Lidé mohou být rušeni jinými, kteří procházejí kolem nich, dost jsou prý rušeni hlukem z kavárny.
Myslím, že lidé senzitivně vnímají svoje okolí, uvědomují si druhé, pohyb. Ve většině případů je ale vše v pořádku.
Dělali jsme i návrhy na změnu dispozic na tzv. mostech tak, aby komunikace probíhala podél ochozů a nikoliv středem mostu. Pracovní místa by klidně mohla být vprostřed mostů, protože všude je tam dost světla. Zatím mám zprávy, že lidé si předisponování nepřejí. Někdy lenost se setrvačností a zvyk je největším problémem dobrých úmyslů.

Takže nejsi neoblomný architekt.
Nejsem neoblomný architekt. Vždy jsem připravený být někým přesvědčen.

Co ses na projektu banky naučil?
Banku v tomto okamžiku vidím jako vyvrcholení svého úsilí o stále sílící nutnost uplatňování sociálního aspektu architektury. Teď nehodnotím, vím, že víc energie, aby se to zdařilo, jsem vydat neuměl.