Rozhovor s Dagmar Vernerovou

Vydavatelka, která se s pozoruhodnou trpělivostí a vytrvalostí sedmnáct letvěnuje vydávání už legendárních ročenek české architektury i dalších titulů, o sobě mluví jako o neviditelné „paní Columbové“ a zdráhala se rozhovor dát.

Ročenka byla teprve před pár týdny vydaná,ale současně už vzniká další výběr…Plánujete i něco dalšího, jako obvykle?
Po letošní ročence jsem si říkala, že si příští rok dám „klid na lůžku“, prostě si odpočinu.A ono to zatím vypadá, že budeme dělat ne dvě, ale čtyři knížky. Ale samozřejmě je to dobře – když práce je, zaplaťpánbu za to.

Asi předbíhám, ale můžete prozradit, kdo bude vybírat po Marcele Steinbachové?
To zatím ještě nemůžu, ale samozřejmě„kádrové rezervy“ mám, ty mít musím. Vzhledem k pracovnímu nasazení, které si každá ročenka žádá, musíme být domluvení s některými z našich editorů třeba i dva tři roky dopředu. Je totiž potřeba, aby si„před ročenkou“ mohli zorganizovat práci ve svém ateliéru (všichni jsou praktikujícími architekty) i rodinný provoz. Ročenka jim nezabere celý rok, ale ta nejtěžší část – výběr z nějakých dvou set realizací, které každý rok dostanou v nabídce, a následné návštěvy desítek z nich – několik měsíců trvá.

Vždycky jsem se snažila rozklíčovat, jak svoje „arbitry vkusu“ vybíráte. Podle generační příslušnosti, nebo musí mít něco v předchozí ročence?
Ne, to určitě ne. Ale každý editor – jak jim z nedostatku přesnějšího označení říkám – je činný architekt, který se pro ten svůj rok stává i neoficiálním kritikem. Musí mít názor na obor, který se jistě promítne do jeho výběru staveb. A ten by měl umět v úvodní eseji nebo rozhovoru určitým způsobem vysvětlit a obhájit. Ale hlavně: nesmí se bát! Protože vždycky si někoho z kolegů architektů znepřátelí a vždycky se mu stane, že mu jeho výběr (nebo ne-výběr) někdo vyčte. Za tohle nepohodlí všem editorům nabízíme to nejcennější, co můžeme, a to svobodu. Skutečně si můžou vybrat stavby, o kterých jsou přesvědčeni, že za to stojí a že nejlépe charakterizují dané časové období. Nemusí to být stavby oceněné v soutěžích, nemusí být hojně publikované, klidně to může být stavba neznámá; vůbec to nemusí být práce věkem zralého autora. Řekla bych, že největší předností ediční řady je právě tato svoboda, kterou můžeme editorům i čtenářům – díky partnerům ročenek – dopřát.

Proč a kdy vlastně nápad s ročenkou vzniknul?
Ročenka není v typologii publikací samozřejmě nic nového, ale my jsme s ní, zpětně viděno, přišli asi v pravou chvíli. Nebylo to těsně po revoluci v devadesátých letech, ale až v roce 2000, kdy už se přece jen začalo stavět i něco jiného než jen banky a spořitelny. Jako první knihu jsme vydali výběr historiků architektury Petra Kratochvíla a Pavla Halíka z let 1989–1999, na který časově navázala ediční řada ročenek. A když si dáte vedle sebe výběr z této knihy a všechny následují ročenky, uvidíte, jak moc se česká architektura proměnila. Takže na otázku po účelu edice můžu odpovědět, že je to vlastně tištěný časosběrný dokument, který v této chvíli trvá už 17 (27) let. Až mě to trochu vyděsilo, když o tom mluvíme! Tonda Novák (editor letošní ročenky, pozn. red.) to pěkně spočítal na křtu letošní ročenky –všechny knihy měřil a počítal, a dokonce jei vážil. Já sama teď nejsem schopná se dopočítat třeba ani publikovaných ilustrací, ale jsou jich tisíce.

Krom svobody ve výběru je pro editora asi neocenitelná i možnost „zanechat stopu“a podat svědectví o jednom, resp. jednom a půl roku v oboru.
Samozřejmě, výběr je vždycky setkáním /utkáním se s egem člověka, který sestavuje hlavní kapitolu knihy. Za sebe můžu říct, že se po letech praxe raději snažím nechat věci plynout a musím ocenit fakt, že až na drobné výjimky svoji roli všichni editoři chápali jako službu oboru a ne jako možnost sebeprosazení. A musím samozřejmě taky oceniti další věc, a to, že všichni akceptovali fakt,že z téhle práce nezbohatnou, protože je nikdy nemůžeme odpovídajícím způsobem honorovat. Kultura u nás je ze strany státu podfinancovaná, to je všeobecně známé a ročenku můžeme celé ty roky dělat jedině díky velkorysosti soukromých sponzorů. Kupodivu se ale naši editoři s touto skutečností srovnají daleko líp než s nabízenou svobodou, která s sebou nese skutečně velkou zodpovědnost a stres. Naštěstí ohromnou výhodou je, že praktikující architekti jsou zvyklí pracovat, navzdory nejrůznějším vnitřním nebo vnějším tlakům, v termínech. Ročenka prostě musí vyjít každý rok v dubnu a zatím jsme to všichni zvládli. Takhle fungovat by ale nebylo možné třebas kunsthistoriky, pro které (nebo alespoň většinu z nich) není pět let žádný termín. S těmi pracuji také moc ráda, ale na jiných titulech. A navíc jsem přesvědčená, že knihy jako ročenka by historikům a teoretikům architektury díky malému časovému odstupu dostatečný prostor k hodnocení ani dát nemohly.

Návaznost a dodržování termínů bývaly při práci na ročenkách neúprosné…
Určitě si dobře pamatujete, že celý ročenkový proces od prvního oslovení architektů až po vydání a propagaci knihy je přesně rozfázovaná spolupráce a v momentě, kdy někdo svůj termín nemůže dodržet, vznikají problémy a časové prodlevy pak dohánějí další kolegové. Sice to celé částečně kopíruje projekční proces, ale v něm jde o věci, které architekti běžně umí. Tohle vykročení do publikační činnosti je pro ně jiné a podobnou zkušenost někteří z nich mají se svými vlastními knihami a jiní ne. Často si architekti také myslí, že se to celé dá nějak odložit, zastavit, odpočinout si, vyřešit si třeba rodinné problémy a zase se k práci na ročence vrátit. To ale u titulu, který je současně neperiodikem i periodikem, udělat nejde. A taky si myslím, že jsou přesvědčeni o tom, že „velký dům – hodně práce, malá knížka – málo práce“. Ale to je omyl, ročenka je na tom hůř než i jen opravdu malý dům.

Zmiňovala jste, že kultura je u nás podfinancovaná. Neměli by se na ročenku architekti skládat?
Když jsme dávali dohromady koncept první ročenky, měli jsme v rukou pro inspiraci několik evropských ročenek a tuším i rakouskou. V té byl tehdy ten, kdo si zaplatil příspěvek. Je to schéma výběru naprosto legitimní, ale touhle cestou jsme jít nechtěli, to je pak se svobodou ámen. A tak jsme si vědomě vybrali schéma opačné, kterému Michal Kuzemenský (architekt a editor ročenky, pozn. red.) říká hezky „na krev“. Na každé vydání tak musíme každý rok znovu hledat finanční prostředky. Ročenka pak skutečně vychází jen díky osvíceným soukromým sponzorům. Samozřejmě ročenku kteréhokoliv oboru by měla podporovati příslušná profesní organizace, jako v našem případě třeba komora architektů, ale také stát. Na vydání knihy v posledních pár letech přispívá stát prostřednictvím Nadace české architektury, ale ve srovnání s celkovými náklady nejde o zásadní částku.

Podporuje vaši činnost třeba ministerstvo kultury?
Pokud žádáte o podporu příslušné státní instituce, tak buď neuspějete, protože žadatelů je skutečně mnoho, nebo ano, ale dostanete příspěvek tak symbolický, že jen jeho vyúčtování vám dá tolik práce, že to celé snad ani neodpovídá vynaložené námaze. Myslím, že podobné aktivity, zvlášť ty spontánní a „vzešlé zdola“ by měl stát bez debat podporovat, a to přímo a ne tak, aby se muselo každý rok žádat. Myslím si, že víc než o peníze jde vlastně o důvěru. Úředníci by se museli přestat bát, že udělají chybu, a museli by nám věřit, že peníze použijeme správným způsobem tak,jak nám už léta důvěřují naši partneři ze soukromé sféry. A museli by se samozřejmě smířit i s tím, že „investují, ale neovlivňují“, a to je taky někdy hodně těžké.

Nedávno jsem spolupracovala s polským čtvrtletníkem o architektuře a ten byl bez jediné reklamy – kompletně placený ministerstvem kultury…
A když se podíváte na Slovensko, tak se také dokážou spojit – veřejné instituce a peníze z nich a výsledkem jsou hezké publikace o architektuře. U nás je situace jiná. Tady jsou vydavatelé odborných nebo populárně-naučných knih v malých nákladech téměř jako psanci. Něco vyděláte prodejem knih, ale náklady vám to – pokud chcete prodávat za dostupnou cenu – nikdy nepokryje. Ale nestěžuju si, takovou cestu jsme si vybrali.

Máte představu, kdo kromě architektů ročenku kupuje, dostane se mezi laiky, což je jeden z vašich deklarovaných cílů?
Na začátku jsme si řekli, že nechceme vydávat teoretickou publikaci. Ročenka vlastně vznikla jako reakce na podnikatelské baroko 90. let a její hlavní myšlenkou bylo ukázat potenciálním laickým stavebníkům (kterých bylo tehdy poměrně hodně), že by mohly domy vypadat taky jinak než tehdy třeba v „Schöner Wohnen“. To se mi pak stávalo, že k nám do kanceláře přicházely maminky s kočárky a listovaly si ročenkami a já jsem jim dávala tipy na architekty. To se po určité době překlopilo – kdo chtěl stavět, postavil nebo už „svého“architekta má – a teď je nejdůležitějším rysem celé ediční řady ona „časosběrnost“ a zachování její kontinuity. Z ročenky je tradice, na kterou se mnoho lidí těší, a to musí těšit i vás. Nemůžu si stěžovat – letos už nám začátkem dubna volali z knihkupectví, že se lidé po ročence ptají, protože jsou zvyklí, že v tomhle měsíci vycházíme. Když už je sedmnáctá, tak by bylo špatné, kdyby na ni lidé nečekali (smích). Přitom každý rok je reálné nebezpečí, že nedokážeme sehnat peníze a ročenka padne. Naštěstí pořád se najdou šéfové firem, kteří uznají, že architekturu je třeba podporovat.

Co říkáte na argument, že publikace typu ročenky „jen“ ukazují krásnou architekturu bez ohledu na souvislosti?
Pokud si dobře pamatuju, první z našich editorů, který zdůrazňoval kontext stavby a podle toho i domy vybíral, byl Svatopluk Sládeček (Česká architektura 2007–2008,pozn. red.) – a to mnohem dřív, než se stal veřejný prostor tématem číslo jedna. Michal Kuzemenský (Česká architektura 2011–2012, pozn. red.) zase poprvé emancipoval nejrůznější drobné objekty, já jim něžně říkám „boudičky“, na úroveň velkých domů. Stejně tak byl třeba Zdeněk Jiran (Česká architektura 2012–2013, pozn. red.) první, kdo veřejně napsal, že způsoby nakládání s evropskými dotacemi městům leckdy moc neprospěly.

Ne vždy se všechno díky dotacím povedlo, ale za poslední roky vzniklo hodně zdařilých staveb v regionech. Oproti tomu v Praze asi dotace získat nelze nebo komunita negeneruje zajímavá zadání a krásné architektury z veřejných peněz tolik nevzniká. Nakonec mě překvapilo, že v poslední ročence je docela dost staveb v hlavním městě.
V tomhle směru editorům také neklademe žádné podmínky, ale bylo by fajn v knize vždycky ukázat celou škálu typologií i zastoupení podle regionů. Výběr staveb je ale závislý na tom, co a kde se zrovna „urodilo“,resp. jak tu úrodu vidí editor. A taky naautocenzuře vyzvaných architektů, kteří svépráce nabízejí. I proto, abychom usnadnili editorům trochu život, se nevybírá ze staveb za uplynulý rok, ale ze staveb dokončenýc hza poslední rok a půl a pak se může stát, že co jeden nevybere, vybere následující rok druhý. O výběru s editory diskutuju a o zařazení pravidelně dvou tří staveb v každé ročence mám pochybnosti, ale definitivní výběr není můj, je jejich. A taky mám radost z toho, že v posledních letech čeští architekti projektují víc v zahraničí, a takové práce rádi zařazujeme.

Poslední otázka – „kmotrem“ letošní ročenky byl Martin Rajniš a proslovy jeho i editora knihy během jejího křtu vyzněly neobvykle optimisticky. Máte také pocit, že česká architektura je krásnější, nebo se jen změnila rétorika?
Určitě je to tak, že se dělají pěknější věci.Architekti se taky sami zapojují do kultivace staveb a veřejného prostoru, což zase dobře ukázala ročenka loňská, i do prezentace své práce. Seznamování často laické zajímající se veřejnosti s oborem začínají finančně víc podporovat i soukromí investoři, situace dřív nepředstavitelná. Jsem optimistický realista a pevně věřím, že nakonec všichni všechno ve zdraví přežijeme.

___
Dagmar Vernerová (*1958)
vydavatelka, působila po absolvování Filozofické fakulty Univerzity Karlovy např. v redakcích časopisů Architekta Fórum architektury. Od konce 90. let se v neziskové společnosti Prostor– architektura, interiér, design věnuje propagaci především současné tuzemské architektury. Společnost ,jejíž vlajkovou lodí je ročenka české architektury, zatím vydala víc než 35 titulů a uspořádala několik výstav.

Publikováno v časopise Stavba č. 2/2017, str. 4–7