Web máme asi sedm let profesionálně zpracovaný, nedostal jsem se k tomu jej naplnit. Ale i bez této vymoženosti byly téměř všechny naše práce někde publikovány a informace jsou k nalezení jinde. Když se vyskytne nějaká novinka, vždy se nějak zviditelní sama… Loni jsme dělali expozici Madony z Osíka do Litomyšle. To byla krásná práce, která mě strašně bavila. Ani jsme ji nikam nenabízeli, přesto o ni bylzájem. Například zavolal i architekt Tonda Novák, který letos sestavuje ročenku architektury– architektury! – a takovouto malou sošku do ní chce. To mě potěšilo, že není nic tak malého, aby to ušlo pozornosti všímavých lidí.
To je asi sen každého architekta, nemuset se nutit…
(smích) Mě to teď baví, nikam se nenutit. Protože mi to dává vnitřní klid – nepropagovat se, programově se nestarat.
Není to v rozporu se stereotypní představou o architektech? U mnoha, hlavně u mladší generace, je snaha prezentovat se – včetně názoru na cokoliv – nepřehlédnutelná.
Je pravda, že architekti mají tendenci se výlučně cítit a ukazovat to. Zakliňuje a zasévá to do nich už škola a možná je to v poslední době ještě výraznější, protože se tolik dbá o individualitu, aby každý předvedl svůj výkon a exhibici. Asi to vyžaduje i většina školních atelierů. Připouštím, že je to pro naši profesi důležité, ale ne nezbytné.
Jestli jsem si kdy něčeho na sobě všímal, tak abych výlučně nevypadal a aby tak ani nevypadalo to, co dělám. To přece vidíte – moje věci, to nejsou žádné velké vášně, žádné velké obdivy. Ty jsou třeba u kamaráda Martina Rajniše, tam si mladí architekti i novináři rvou vlasy nadšením… Vůbec to nekritizuji, každý jsme jiný a děláme, co umíme.
Na nezájem novinářů si stěžovat nemůžete. Co říkáte na to, jak média informují o architektuře, nebo dokonce jak ji interpretují?
Vůbec nikdo se nechce pouštět do kritických recenzí. Vemte si, kolik jen zásadních výstav se uděje, a kolik si o nich přečtete recenzí? Nikdo se do nich nechce pouštět. A i ti nejlepší popularizátoři je raději jen popíšou! Já kulturní rubriky sleduju, a je to málo inspirující čtení.
Za Stavbu se musím přiznat, že se snažíme nebýt „zlí“. Vy tedy přísnou kritičnost postrádáte?
Postrádám! Jeden z mála, kdo tady kriticky píše – ne v ošklivých slovech, ale kriticky – je Rostislav Švácha. Recenzování je strašně důležitá disciplína a měla by být víc než jen popisem. Obecně se pak motáme v problému, že tvůrci nemají reflexi autorit teoretiků. Anonymní kritiky neodsuzuji, ale z podstaty nemohou mít závažnost opřenou o kredit jmen.
Když si ale recenzent dovolí něco vytknout, bývá na to hodně špatná reakce autora. Pak si říkám, jestli to máme zapotřebí a že maximum možného je o kultuře obecně „jen“ informovat…
Tak to víte, že to bolí. Není to lehké, umět přijímat kritiku. Pamatuju, že když jsme dělali vilu ve Vraném, pustil se do ní Honza Šépka, tehdy drzý mladík. Vytýkal mi použití designového nábytku nebo něco takového. Nezlobil jsem se, i když se mě to dotklo. Ale byl jsem donucený o svojí práci dál přemýšlet. Nakoupit designové stoly, židle a kanapata je pro architekta prohřešek? – úplně to nevím dodnes. Ale mimochodem: kritizoval věci, kterých se nakonec sám nedokázal vyvarovat. Inu, nastávají situace velmi různé.
Tento rozhovor jsme si domluvili na podzim minulého roku, když vrcholila krize kolem Metropolitního plánu, ke které jste se vyjadřoval. Chtěli jsme o tématu mluvit víc, ale situace se mezitím uklidnila…
Romana Kouckého znám od studentských let. Myslím si, že z toho vychází posílený,že není zlomený. Je jistě dobré, že ve vedení nového plánu pokračuje, já jsem spokojený a přeju mu to. A co víc, přeju to nám všem,protože kdybychom ten územní plán měli „probendit“, byla by to neodpustitelná chyba nás všech. Na podzim jsem situaci vnímal tak, že politici dostali krásnou mísu, kterou ale upustili a rozbili. Honem rychle musí být slepena a musí se pokračovat dál. Odpustit si a dále neztrácet čas!
Co říkáte na to, že jiní kolegové-architekti už teď plán podrobují kritice a vymezují se vůči němu?
Je mi to líto. Já bych třeba taky měl připomínky.Ale nepokládám je teď za důležité,nechci být kritikem marginálních částí.Základ pokládám za výborný a hodný zastání.
V jiném rozhovoru jste říkal, že „my tady u nás se moc nekamarádíme“. Nepřemýšlel jste o nějakém apelu na kolegy? Nejen kvůli plánu, obecně, třeba i kvůli té chybějící reflexi i stavovské solidaritě.
Přemýšlím ještě o jiném rozhovoru MFD s prof. Šikem, ve kterém před několika lety hodnotil kriticky situaci u nás. Zastavování polí, nekoncepčnost rozvoje měst atd. A na konci vyslovil domněnku, že bych mohl být jakousi středobodovou osobou, přes kterou by mohla být vedena všeobecnější diskuse o architektuře u nás, nebo něco podobného.
Zhruba před dvaceti lety jsem plný elánu vyhlásil, že bychom my, architekti, mohli založit jakousi otevřenou platformu, v jejímž rámci bychom mohli otevřeně, tematicky, a třeba i velmi kriticky a také politicky mluvit o architektuře. Vyhlásil jsem to velmi široce, možná se to najde i v časopise Stavba. Ještě v euforii z Občanského fóra jsem říkal, že je potřeba udržovat vysokou hladinu aktivity a angažovanosti, kterou spousta architektů po roce 1990 projevila.
A jak to dopadlo?
Dopadlo to špatně. Všichni si mysleli, že komora (Česká komora architektů pozn. red.) je dostačující platformou pro tyto diskuse. Ale není tomu tak, komora má všechny vlastnosti líné instituce. Tak jsem si řekl: neodmítnu ani jednoho trochu zainteresovaného novináře. A to je ostatně možná i důvod, proč nepotřebuju webové stránky. Média ke mně přicházejí a já si už dávno řekl, že s nimi budu trpělivě mluvit. Jako teď s vámi, tak s každým.
Nedostatek „profesní solidarity“ je asi následek soutěživosti mezi architekty, která by mě neměla překvapovat, ale stále překvapuje…
To je v pořádku a nakonec i zdravé – soupeřit mezi sebou. To souvisí i s recenzemi, o kterých jsme mluvili. Když se mi něco líbí, snažím se zareagovat. A zároveň každý je přece plný pochybností o své práci a chce slyšet reakci, nechce jen „mazání medu kolem huby“. Obecně mi vadí, že si vzájemně neposkytujeme reflexi. Něco udělám a můžu jen hádat: líbí se jim to, nelíbí… Většinou všichni mlčí. Tak to mi chybí: přátelsky si dávat zpětnou vazbu.
Ta ale může být někdy krutá – nejen pro architekta.
Ale pokud nějakou reakci dostanete, tak to obraťte ve svůj prospěch! Važte si každého otevřeného názoru. Nejhorší je mlčení. Každá úspěšná světová architektonická škola nebo styl byly v různých dobách vždy propagovány někým jiným než samotnými strůjci. A takové novináře nebo teoretiky si museli ti strůjci vypěstovat sami – třeba i tím, že s nimi vždy mluvili a přijímali jejich kritiku. Není tedy divu, že my teď tady tu popularizátorskou školu postrádáme. Neříkám, že „pracující“ architekti nemají teoretizovat. Ale neměli by na sebe vzájemně psát kritiku. To z povahy věci ani nelze.
V jednom z mnoha předchozích rozhovorů jste velmi opatrně mluvil o pojmu „krása“. Co pro vás jako architekta znamená? Ideální kompozici, dokonalost proporcí?
S takto úzkým vymezení pojmu krása mám problém. Vlastně to slovo strašně nerad používám, protože se k tomu necítím být dost erudovaný. Ale jednoznačně je to pro mě pojem spíš z oblasti filozofie, ne z oblasti uměnovědy. I neesteticky působící věc může mít hluboko v sobě krásu, krása je prostě daleko komplexnější pojem. Bytostné souznění a pocit neuvěřitelného štěstí nemusíte zažívat jen tváří v tvář nějaké vynikající architektuře, to neuvěřitelné vnitřní uspokojení vychází ze spousty různých vjemů a sčítá se to. Pochopitelně že i přes architekturu se hluboký pocit uvědomění si krásy také uskutečňuje, krása má ale naprosto metafyzickou podstatu a architektura jí dobře může posloužit.
Existuje pro vás tedy nějaké dílo kolegy,který vám takové pocity dává zažít?
Jak říkám – s pojmem krása bych nakládal opatrně. Pro mě má velkou tajemnost, že ho můžu jen těžko vyslovovat, je to až božská věc. Chcete příklad… A musí to být od současníků? Dobře tedy – myslím, že kolegové Fránek a Lábus o tom něco vědí.
A nějaká starší architektura…
Starší? Pořád si myslím, že chrám sv. Mikuláše na Malé Straně v sobě nese četné atributy krásy.
To už je hodně starší!
Podívejte, mně se dost soudobých věcí líbí nebo můžu říct, že to je moc pěkná věc. Ale s nejvyšším oceněním jsem opatrný. V architektuře jde často o světlo a současný největší kouzelník se světlem, jakého jsem poznal, je Renzo Piano. Ten dokázal ve svých galeriích vytvořit prostředí, ve kterém se krása v absolutním slova smyslu může zjevovat. Příklad, který také rád často uvádím, že v něm člověk může poznat krásu z pouhého bytí a existence, je veřejný prostor u Zlatého Anděla na Smíchově, který svojí stavbou zformoval Jean Nouvel. Takové místo v sobě obsahuje pro mě ideální míru umožněných mezilidských kontaktů a tím i krásu.
Když jste u veřejných prostranství, co si myslíte o umění v něm?
Abych byl úplně upřímný – dost často mi tam překáží. Šetřil bych s uměním v definitivní podobě jako se šafránem. S nejrůznějšími experimenty je to jiné, nemám s nimi problém.
To je dost ojedinělý názor, trend je opačný…
Ano, je ale taková doba, kdy se v umění prověřují všechny nápady nebo směry z minulosti a neustále se recyklují. Říkám tomu „období inventury“. Nic nového se nevymýšlí a asi ani není možné vymyslet. Prožíváme období prověřování již vymyšleného, ale i to je normální. Zcela nových přístupů vzniká samozřejmě velmi málo.
Každopádně je dost frustrující poznání, ženemůžete nic ze soudobého umění jednoznačněoznačit za „krásné“.
Není to tak zlé, hodně jsem přece již prozradil a další: možná se k tomu bude blížit Labská filharmonie v Hamburku, ale tu jsem ještě naživo neviděl. Zdá se mi, že v té stavbě se zkumulovalo hodně podstatného ze současného života, je to příslib. Teď mám ve své galerii výstavu českých performerů, kterých si nesmírně vážím. Jsou to umělci, kteří tvořili v sedmdesátých letech, jen pár let. Tvořili pomocí svého těla – Miler, Štembera, Mlčoch. Díky nim jsem si uvědomil, jaká je vázanost lidského těla a tělesnosti ve vztahu k prostoru. Pochopil jsem, že pojem krásy má určitě své počátky i v tomto vztahu. Je potřeba to znovu a znovu zkoumat.
…a pro mě je zajímavé a překvapující vidět, co vás formovalo, jaké ideály. Dříve jste zmínil, že současná společnost ideály postrádá, je to tak zlé?
Obsahová vyprázdněnost kultury dosáhla takové míry, že opravdu už nezbývá než„přehrabovat sklad“. Asi to je důležité období, jenom mám strach, aby si nás při té inventuře nevzal kdokoli, komu se zamane, abychom nepřišli o identitu.
Možná jen všichni čekáme na archetypální událost typu „Národní divadlo“, abychom se vzedmuli, umělecky i mezilidsky…
Nějaká taková velká akce by národu určitě pomohla, stejně jako Němcům pomohla zmíněná Labská filharmonie. To u nás postrádám, tu touhu ukázat se a přispět svojí hřivnou do společného. Podezírám politiky, že netuší, jak mocným nástrojem architektura může být. Architektura je materializovaná idea, která se uskutečňuje v součinnosti s politickými názory a musí na ni být zadání. Ano, velké veřejné stavby stojí moc, postavit je trvá déle – ale stojí to za to.
Co bychom měli postavit nejdříve? Muzeum, divadlo, knihovnu…
Divadlo nevím, ale potřebujeme filharmonickou síň. Budova filharmonie je podle mého názoru v současné typologii architektonických forem to nejvíc, co si umím představit. V sekularizované společnosti je v médiu hudby přesah stále největší a ani není nutné, aby se taková budova „zaplatila“.Copak církev, když stavěla kostely, čekala, že se zaplatí?
A můžeme doufat, že se podaří koncertní sál postavit, a kde?
No – jsem skeptický. Navzdory své skepsi jsem v komisi, která se výstavbou filharmonie zabývá a těch míst, o kterých se uvažuje, je několik – Klárov, Lannova třída… Štvanice, odkud je vidět nejštíhlejší silueta Pražského hradu… Pro mě vede místo nad stanicí metra Vltavská. Pod budovou by jezdily tramvaje, metro, město by zde žilo. Jedno ošklivé místo by mohlo rozkvést do velké krásy, rozšířilo by se centrum, Hlávkův most by získal úžasné předmostí. Byla by to první městská stavba na druhém břehu, na levém, všechny ostatní jsou na pravém. A nová stavba by se dívala na Staré i Nové město pražské. Celou tuhle přenádhernou siluetu by ta koncertní síň viděla přes Vltavu. Ale musela by to být fakt architektura, soutěž, kterou by dělali největší borci z celého světa!
___
Ing. arch. Josef Pleskot (*1952)
vystudoval Fakultu architektury ČVUT v Praze, krátce vyučoval na katedře teorie a vývoje architektury. Poté pracoval v Krajském projektovém ústavu. Od roku 1991 vede v Praze vlastní architektonickou kancelář AP ATELIER, jeho realizace bývají pravidelně publikovány a získaly mnohá ocenění. Podílel se na několika knihách o své práci (Domy z meziprostoru, Na cestě,Tvář – příběh ztracení a touha znovunalézání) a televizním dokumentu „Cesty Josefa Pleskota“, věnuje se galerijní činnosti. Mezi jeho nejvýznamnější realizace patří intervence na Pražském hradě (rekonstrukce Lvího dvora a průchod valem Prašného mostu), ústředí ČSOB v Praze-Radlicích, revitalizace Zámeckého návrší a Regionálního muzea v Litomyšli nebo postupná obnova průmyslového areálu Vítkovických železáren v Ostravě.
Publikováno v časopise Stavba č. 1/2017, str. 4-7
Foto: Marie Votavová
Konkrétně film o Dolní oblasti Vítkovic, který nedávno uvedla ČT, byl z pohledu rétorického velkým propadákem. Není mi jasné, na co jsou v TV scénáristi, režiséři, střihači, korektoři dialogů a všichni ti, kteří tomu dají konečnou podobu. Také neumí řádně hovořit, takže ty přešlapy a mraky vycpávkových slov neslyší? Je to nejspíš tak a je to špatně.
Je sice dobré na našich technických fakultách, že učí odbornost, ale nenaučí se současně nejen dobře vyjadřovat, ale ani správně mluvit, to znamená rétorika leží poblíž bodu mrazu. Je to škoda, přitom by to tolik námahy ani nestálo. Jen to naši pedagogové moc nechápou, protože je to také nikdo neučil. A je to hodně poznat, skoro u všech, včetně profesorů a docentů. Na všech technických VŠ a dokonce i na politologii na KU v Praze. Ano, je to bída a stačí k tomuto zjištění jen pozorně naslouchat jejich dialogům na různých úrovních, hlavně v médiích.