Skromné umění

Asi každý z nás již navštívil řadu expozic v nejrůznějších prostorech a kontextech. Bez ohledu na výpravnost či celkový záměr však většina z nich měla společného jmenovatele – prosklenou vitrínu. Vitrína je nezbytná, chrání prezentovaný objekt před poškozením. Zároveň se však stává bariérou, sarkofágem, který předmět vytrhává z jeho jedinečné existence, každodenní samozřejmosti, s jakou byl užíván či doprovázel konkrétní lidské bytí. Neumožňuje již pokračovat ve skutečně existenci objektů, ale konzervuje jakýsi jejich stav, ve kterém se aktuálně nacházejí. Není zde již lineární plynutí času a neustálá proměna – charakteristická známka života, stvořeného i člověkem vytvořeného. Skleněná krabice sice prezentovaný předmět přináší do našich životů, ten sám je však již mrtvý. Mrtvolkou ve skleněné rakvi. Podobně jako v příběhu o Sněhurce: nejkrásnější stvoření odpočívá ve skleněné rakvi a kolem posmrkává sedm trpaslíků a všelijaká lesní havěť. Možný předobraz našich návštěv muzejních sbírek, kdy se směsicí obdivu a nostalgie hledíme na předměty každodenní potřeby, pohřbené ve skleněném hřbitově.
Trpaslíci i zvířátka měli každodenní aktivní žitou zkušenost s osobou Sněhurky, vnímali její existenci, kontakt, rozuměli jejím projevům i gestům. To vše jim symbolizovala postava uložena v rakvi. My se však v současnosti nacházíme ve stavu, kdy řadu vystavovaných předmětů již přímo neznáme, nemáme s nimi fyzickou zkušenost, nevykonávali jsme s jejich pomocí žádnou činnost. Hledíme do skleněné vitríny a na základě popisku a vlastní utvořené zkušenosti si představujeme, jak byl daný předmět používán. Jsme toho schopni, protože stále ještě sebou neseme jakousi zkušenost konkrétní činnosti či fyzického kontaktu. Exponáty si tedy dokážeme zprostředkovaně na základě úvahy a neúplné, výhradně vizuální informace, přestavit v jejich přirozeném prostředí či při konkrétním úkonu. Generace našich děti má však již většinu reálných zkušeností nahrazenou zprostředkovanou zkušeností světa digitálních médií. Osobně prožitá zkušenost je vytěsněna zkušenosti zprostředkovanou. Může se tedy zanedlouho stát, že pouhé zírání do vitríny již nevyvolá v pozorovateli žádnou odezvu a prezentovaný předmět se stane definitivně cizím.
Zde nalézáme první jedinečnost strážnické expozice. Nejedná se o mrtvou historickou zkušenost, ale o živé lidové umění. Jeho jednotlivé projevy se neustále utvářejí, stávají se součástí naší aktuální životní zkušenosti. Můžeme se jimi obklopovat, dotýkat se jich, uchopit je do rukou, cítit jejich povrch, hmotu – jedinečné, vizuálně nepřenositelné vlastnosti. Zkušenost již není pasivně přejímaná, ale začíná se aktivně utvářet. Druhým specifikem expozice je kontext místa – prostory strážnického zámku. Tedy prostředí, ve kterém se lidové výrobky ve větší míře přirozeně nikdy nevyskytovaly. Ve známé scéně Babičky Boženy Němcové vyzývá kněžna babičku: „Přijď za mnou na zámek“ a dodává: „A děti vezmi sebou!“ Babička po takové výzvě nepropadla panice, co si vezme na sebe, nevyluxovala kreditku, aby nakoupila reprezentativní módní oděv. Neobtěžovala všechny známé dotazy, jak se má chovat a neplatila kurzy panské mluvy. Babička šla s dětmi na zámek ve své přirozenosti. Taková, jaká bytostně byla. Její přirozenost byla hlavním důvod, proč ji kněžna pozvala. Babiččina moudrost totiž vycházela z hluboké každodenní zkušenosti. Opravdovosti, s jakou dokázala prožívat život v daných reáliích. Neprožívala životy někoho jiného či nebylo smyslem jejího života naplňovat očekávání okolí. Ale dokázala dokonale prožívat život vlastní.
Podobně i strážnická expozice se nikterak nesnaží přizpůsobit zámeckým prostorům či vytvářet unifikované neutrální galerijní prostředí, ale naopak každý jednotlivý předmět sebou přináší část svého přirozeného prostředí, ve kterém existuje. Sušení prádla, vesnická tancovačka, kovárna či košíkářská dílna. Expozice hraček odráží jedinečnou – a tolik potřebnou – čistotu dětského vidění světa. Oči tak plné prvotního úžasu. Přejí nám, až těmito prostory budeme procházet, abychom si uvědomili jedinečnou možnost kontaktu s živou bezprostředností nabídnutých předmětů, neboť tyto vytvářejí naši identitu. To, co ve skutečnosti jsme, v rovině osobní i národní. Možná není tolik důležité auto, telefon s co největším displejem či designová kuchyně. Ale třeba vánoční strom, Betlém a koledy oslavující narození Spasitele.

Autorská zpráva

Strážnice – Expozice lidových řemesel
Autoři: Jiří Marek, Jan Mléčka, Pavel Turko; grafická spolupráce Dalibor Borkovec