„Srovnávat Prahu s metropolemi současné špičkové architektury je jak porovnávat Škodu Fabia s Porsche GTX,“ říká Dan Merta, který vede na prezentaci architektury zaměřenou galerii Jaroslava Fragnera. Otázku po zajímavé současné architektuře si prý klade vždycky, když se ho zahraniční kolegové ptají, co by zajímavého mohli v Praze navštívit. Marně hledá nejen budovy, otázka se podle něj týká především urbánních celků a veřejného prostoru. „Jak město funguje, lze vidět například v Kodani, Vídni a Barceloně. Praha totálně zaostává,“ říká.
Důvody tohoto stavu vidí ve velkém konzervativismu české společnosti, komplikované legislativě i absolutní nepodpoře politického establishmentu veřejným stavbám, které by měly širší veřejnosti představit v kontextu špičkovou světovou architekturu na základě mezinárodních soutěží.
„Je také nedostatek kvalitních developerů s výrazným kapitálem, kteří by byli ochotní financovat stavby, jež by se staly novými ikonami, jako tomu bylo v případě ING a Tančícího domu či Serge Borensteina a přestavby Karlína,“ řekl Merta. Svůj podíl na situaci má podle něj velmi špatný dialog mezi odborníky, politickým establishmentem a investory.
„Zahraniční developerské firmy, například Nationale Nederlanden a její dceřiná společnost ING, vysílaly po roce 1989 do Prahy své nejlepší lidi, které sem přitahoval věhlas sametové revoluce a prezidenta Václava Havla,“ připomíná historik architektury Rostislav Švácha. Společnost Nationale Nederlanden byla investorem právě Tančícího domu.
„Zdá se mi, že dnes developeři sázejí na architekty nikoliv nejlepší nebo nejzajímavější, nýbrž na takové, kteří mají dobré konexe na městských úřadech a jsou schopní rychle získat stavební povolení. Taková taktika samozřejmě dobrou úroveň architektury nezaručuje,“ míní.
Architekt Petr Lešek ze studia Projektil, které je autorem jedné z mála odborníky i veřejností oceňované pražské novostavby, Národní technické knihovny, říká, že v české společnosti je obecně deficit ve vnímání kulturního prostředí. „Velká část společnosti, včetně investorů, problém v absenci kvalitních počinů ve zvelebování našich měst a krajiny obecně prostě nevidí. Od otevření v 90. letech se bohužel osvětě a veřejné debatě o kvalitě prostředí ve kterém žijeme málokdo věnoval, s výjimkou ryze biologických témat kvality ovzduší či vody,“ říká.
U privátních investorů jde podle něj o malou odvahu k výrazné stavbě. „Vzhledem ke zmíněné malé osvětě od nich vyšší kvalitu prostředí téměř nikdo nepožaduje. Větší zájem o kvalitu je pouze u administrativních budov se snahou po reprezentaci a zlepšení podmínek pro zaměstnance. I tam jsou ale výsledky velmi nevyvážené s hvězdami i propadáky dle kultivovanosti a chytrosti investorů,“ uvedl.
U veřejných investorů hraje roli více věcí, v Česku je malá politická kontinuita a kvalitní stavby trvají i s přípravou více než jen jedno volební období – i kvůli české, i ve světovém měřítku velmi komplikované, stavební legislativě, říká s ohledem na praxi. A nedostatkem je i absence veřejných soutěží, které nejen vedou k výběru, ale podněcují potřebnou diskusi.
Architekt Josef Pleskot, který má velké zkušenosti se zasazováním současných staveb do historického kontextu, míní, že za absencí kvalitní současné architektury v Praze stojí nízká sebedůvěrou celé společnosti. „Ta nás obklopila jakousi skleněnou bání, z pod které se nedá vzlétnout vzhůru. Nízkou sebedůvěru společnosti nezamaskují ani silácké plky našich politiků. Jsme prostě všichni jako společnost uťápnutí,“ řekl autor tunelu v Jelením příkopu, řady realizací a rekonstrukcí v Litomyšli a z poslední doby třeba revitalizace průmyslového areálu Vítkovických železáren.
Tančící dům je jednou z mála odvážných novodobých staveb v Praze
(ČTK) – Vizitka Tančícího domu v Praze, od jehož dokončení uplyne 20. června 20 let:
– Netradiční stavba architektů Vlada Miluniče a Franka Gehryho na Rašínově nábřeží, jejíž provoz byl zahájen 20. června 1996, je dnes jedním ze symbolů města a turistickým magnetem.
– Projekt nebyl přijímán jednoznačně. Jeho zastánci oceňovali odvážnou moderní architekturu, která Praze chybí, odpůrci tvrdili, že se do historické Prahy nehodí a naruší panorama.
– V místech, kde Tančící dům v letech 1993 až 1996 vznikl, stával objekt, který byl zničen při náletu v roce 1945. O zástavbě proluky bylo rozhodnuto již v roce 1963, zásadní krok přišel až v roce 1992, kdy pozemek zakoupila nizozemská pojišťovna Nationale Nederlanden.
– K realizaci byl vybrán projekt českého architekta chorvatského původu Miluniče, který si ke spolupráci přizval renomovaného kanadsko-amerického architekta a designéra Gehryho. Myšlenku zastavět parcelu oprášil počátkem 90. let právě Milunić spolu s prezidentem Václavem Havlem, který bydlel v sousedství.
– Původní idea počítala se vznikem domu s knihovnou, divadlem a kavárnou, který by navázal na kulturní linii od Rudolfina přes Národní divadlo k Mánesu. Pro tento nekomerční projekt se však nepodařilo sehnat investora. Nationale Nederlanden si dala jako podmínky komerční využití a spoluúčast světového architekta.
– Milunić nejprve uvažoval o Francouzi Jeanu Nouvelovi (později podle jeho projektu vznikl Zlatý Anděl na Smíchově), úspěšný byl až u Gehryho. Jak později Milunić poznamenal, hokejový fanda Gehry prý řekl, že pro zemi, jež dala Americe Jaromíra Jágra, udělá cokoli.
– Gehry je znám například díky stavbě Guggenheimova muzea ve španělském Bilbau, která ale byla dokončena až rok po Tančícím domě. Údajně právě na pražské zakázce si Gehry ověřil možnosti vyžití 3D počítačového modelování, které využil i v Bilbau.
– Základní kámen Nationale Nederlanden Building, jak byla budova oficiálně pojmenována, byl položen 3. září 1994. Stavba je založena na železobetonové desce podporované soustavou vrtaných pilotů. Na konstrukci je připevněno 99 originálních fasádních panelů.
– Neoficiální jméno daly stavbě dvě věže připomínající postavy tanečníků. Proto se jí někdy také říká Ginger a Fred podle známých tanečníků Ginger Rogersové a Freda Astaira. Na vrcholu věže symbolizující postavu muže je kopule s konstrukcí z trubek potažená nerezovou síťovinou – hlava medúzy.
– Dům má devět podlaží s vertikálním dělením na dvě části. Díky tvaru budovy je každé patro jiné. To je příčinou i určité nepraktičnosti – nesymetrické místnosti se těžko zařizují, šikmé stěny se na člověka „kácejí“. Dům také vystupuje z uliční čáry, čímž překáží chodcům.
– V budově je využitelná plocha 2965 metrů čtverečních kancelářských prostor na šesti podlažích, restaurace o ploše 679 metrů čtverečních v nejvyšším patře a konferenční středisko (400 metrů čtverečních) v přízemí a suterénu.
– Část interiéru navrhla známá architektka Eva Jiřičná.
– Tančící dům získal v roce 1997 nejvyšší ocenění v kategorii designu v prestižní anketě amerického časopisu Time. V anketě časopisu Architekt se dostal mezi pět nejvýznamnějších českých staveb 90. let.
– Česká národní banka vybrala Tančící dům jako příklad současné budovy na jednu z deseti mincí, které vydala v rámci cyklu Deset století architektury. Fotografie domu v současnosti nechybí v turistických průvodcích i publikacích o architektuře.
– V roce 2013 Tančící dům kopila za 360 milionů korun společnost Pražská správa nemovitostí realitního podnikatele Václava Skaly.
Pokud se některým odborníkům zdá, že u nás v ČR je málo kvalitních mimořádných staveb, tak je to dáno nejspíš i jejich výchovou. Je takových staveb jistě méně než v citovaných městech jako je Vídeň, nebo Kodaň. Ale zkuste se podívat na světové investiční společnosti. Co se u nás staví? Z developerských peněz hlavně stavby výsostně funkční, jako jsou logistická centra nebo administrativní budovy. Ale u těch druhých uvedených se nachází občas díla schopná světové konkurence, tedy v Praze. Vážení, architekt Josef Pleskot je ten poslední, kdo by mohl žehrat na kvalitu současné architektury a nízkou sebedůvěru české společnosti. Případně i moravské. On sám je důkazem opaku. Smělé vize na rozvoj Dolní oblasti Vítkovice v Ostravě jsou toho přímý důkaz. Že dobré projekty u nás vznikají pořád, jen snad kvůli finančním a legislativním podmínkám nemají volnou cestu ke stoupání vzhůru v rozsahu větším než malém.
Vídeňskému Gasometru se sice Dolní oblast ještě nevyrovná, ale podobného věhlasu jistě brzy dosáhne.
Nechám stranou pana Mertu a jeho vyjádření, nicméně je první otázka, kdo jsou to ti odborníci, které ČTK dotázala. Pan Švácha a jeho havlovská úlitba je blábol, tvrdit, jak se |jinde|, zejména pak na západ od našich hranic (bože, copak to ještě někdo dneska může myslet vážně…) dělá všechno lépe, je nesmysl. Stavební legislativa je ne v Česku horší a zdlouhavější než na onom vysněném zápěd, ale je plus minus stejná, protože všechny ty požadavky, procedury i třeba zdánlivě okrajové), nicméně nad možnosti chápání souvislostí většiny oněch velkohubých architektů jsou sem implementovány právě z tohoto úžasného západu. To asi pan Pleskot, jehož veledílo v Jelením příkopu je nejen trapně oslavované, ale přitom životu nebezpečné (tunel se světly v podlaze a především ty děsivé schody na zatáčkou Chotkovy silnice…) asi neuvědomuje a jeho vyjádření na adresu politiků je jenom onen hospodsko-kavárenský folklór. A proč nebyli dotázáni skutečně kvalitní architekti, jejichž stavby přes všechnu tu tak kritizovanou zapšklost přece jenom, i když bohužel za cenu řady nesmyslných kompromisů vzniknou? Proč se nikdo neptá třeba Cíglera, čím si on a jeho kolegové museli projít při návrzích a realizaci Florentina nebo Qudria? Místo toho je za špičkovou architekturu vydáván podvodný návrh již zesnulého Kaplického, z nějž si Havlovi pohrobci udělali mučedníka. Pročpak pan Merta nebo pan Švácha nepovykují třeba kvůli nezrealizovanému návrhu zástavby konce revoluční, kde se nakonec asi podle všeho objeví splácanina dalšího pekelně přeceňovaného architekta – madam Jiřičné. A co udělali všichni tito kritici, když ona kritizovaná zapšklost prakticky zlikvidovala projekt R. Hubičky na nedostavěném Kulaťáku? Nic. Tak ať proboha nežvaní….nejlíp už nikde. Reakce na koncept zástavby na Florenci a části nádraží Prahy střed byla více než výmluvná.