Záchrana před úpadkem – Univerzální plán
Po nejrůznějších katastrofách, které v průběhu věků postihují metropole a přinášejí kromě své okamžité ničivé podstaty i vleklé ekonomické dopady – ať už máme na mysli konflikty, války, důsledky živlů nebo epidemie – se komunita stavitelů měst, architektů a urbanistů, snažila přispět „svojí hřivnou“ k řešení. Jejich návrhy směřovaly k mírnění následků aktuální krize i prevenci škod dalších podobných událostí. Z iniciativy architektů pocházely účelné a často velkolepé úpravy prostorového uspořádání měst a jejich infrastrukturní vylepšení. Podmínkou obojího vždy byla jednoznačná politická podpora rozvoje a výstavby či alespoň přestavby. Jen dostatečně dobře nově zocelené město dokáže v budoucnu své obyvatele před opakující se újmou lépe obránit a ochránit.
V pokrizové situaci tonou česká města i dnes, v polovině roku 2020. S hlavním městem Prahou v čele. Koronaviru se společnost zatím definitivně nezbavila, v Česku se jej ale podařilo pomocí drakonických opatření nerozšířit a výskyt viru v populaci eliminovat. Přesto epidemie ze všech regionů České republiky nejvíc zasáhla právě Prahu a to v počtu nakažených i v devastačních hospodářských následcích. Počty nemocných se podařilo udržet v takové míře, že se Česká republika zařadila mezi země, které se celosvětově dokázaly s epidemií vyrovnat nejlépe. To je ale konec dobrých zpráv. Ekonomika se zbrzdila, koruna oslabuje a inflace roste. Díky vládním opatřením města dostanou do rozpočtů znatelně méně peněz.
Není žádným tajemstvím, že hlavní město Praha přispívá se svými 10% obyvatel České republiky do státního rozpočtu 25% hrubého národního produktu a z této disproporce těží všechny ostatní regiony. Jedním z největších zdrojů pražské prosperity je cestovní ruch. Ten byl sice v době před epidemií dlouhodobě vymknutý z kloubů a zejména historické centrum města a jeho obyvatele přetěžoval a trápil do úmoru, profitovali jsme z něj nepřímo ale všichni. Možná naše sdílená zkušenost z krize povede v dohledné době k vytoužené větší kultivaci a promyšlenosti turismu a tím například ke srovnání situace na trhu nájemního bydlení. Na to je zatím ale příliš brzy, otřesený svět se jen zvolna otvírá sobě navzájem, stejně tak se po měsících izolace jen těžkopádně rozjíždí domácí cestování a utrácení. Téměř prázdné centrum města – periferie naopak přetéká lidmi a ději – je sice pro jeho stálé obyvatele příjemnější, dlouhodobě je to ale neudržitelná situace.
Co tedy mohou architekti a urbanisté pro zlepšení stavu „po válce“ udělat? Velkou skupinou úkolů bude práce s veřejnými prostranstvími, která by měla zvýšit jejich obytnost a hygienu, těmto opatřením se ale teď věnovat nebudeme. Při pohledu do nijak zářivé současnosti českého hospodářství se logicky objevují naděje, že pošramocenou ekonomiku zachrání ověřený tahoun, stavebnictví. Tato logika je ovšem atakována vleklými povolovacími procesy – rozvoj města byl paralyzovaný už před koronakrizí. Je také otázkou, kolik peněz zbyde na veřejné investice a s jakou důvěrou hledí do budoucna soukromí investoři. A do tohoto neutěšeného kontextu vstupuje architekt a autor Metropolitního plánu Roman Koucký se svým Univerzálním plánem a radikálním doporučením: uvolněte řetězy a uvidíme, co z toho za několik let bude!
„Stavební amnestie“ je opatření nijak neznámé, v historii i v zahraničí se objevuje v různých periodách a podobách. Roman Koucký poprvé myšlenku dočasně umožnit neomezené stavění veřejně prezentoval už na konferenci Inventura urbanismu v roce 2017. Podtitul konference zněl Kdo to vlastně řídí? a Koucký přítomné lehce šokoval přednáškou s provokativním názvem A co kdyby to tu neřídil nikdo… Během krušných měsíců nouzového stavu v druhé čtvrtině roku 2020 pak svůj koncept vycizeloval a uceleně naformuloval do útlého, formálně minimalistického, ale obsahově třaskavého sešitku Univerzální [územní] plán pro česká města ve století 1+xx. Jako jeden ze svých příspěvků k diskusi nad problémy měst „po koroně“ jej vydává Institut plánování a rozvoje Praha. Roman Koucký pomocí 10 prostých odstavců krátce a nekompromisně velí, jak pomoci nejen Praze, ale všem českým městům k novému rozkvětu. A to v době, kdy se zatím jen latentně, ale nepřehlédnutelně projevuje, že ani aktuální snaha o rekodifikaci stavebního práva k jeho zázračnému zjednodušení a vylepšení nepovede. Knížečku o několika málo stranách, která bude k dispozici na IPR Praha v druhé polovině června, obohatil svojí předmluvou historik a právník Jiří Plos.
Mariana Pančíková
červen 2020
Univerzální plán je ke stažení v příloze pod článkem nebo na stránkách IPR ZDE a tiskem k dispozici v CAMP.
Se zájmem jsem si přečetl ten Kouckého výtvor a musím přiznat, že v něm je spoustu lákavých tezí. Pes je, jako vždy, zakopán v detailech, resp. v míře obecnosti toho textu. Nelze upřít, že zevšeobecňováním principů tvorby města až na tyto |holé věty| došel Roman Koucký na dřeň naší profese, a také je pravda, že vše, co si o ní myslím já a co jsem vždy vykládal laikům jako základní principy utváření města v demokratických poměrech, se s jistou dávkou tolerance dá najít i v těch jeho obecných postulátech. Má to ale několik zásadních |háčků|.
1. Koucký předpokládá, že pokud respektují městští hlavouni a úředníci hranici zastavěného území, uliční čáry oddělující veřejný prostor od soukromého, evoluční růst výšky zástavby podle okolí, napojitelnost staveb na dopravní a technickou infrastrukturu a dokáží rozeznat zděděné hodnoty kulturní, lidmi vytvořené i přírodní, neměli by klást nástavbám a přístavbám, modernizacím, rekonstrukcím ani novým stavbám lépe využívajícím zastavěné území žádné překážky ve formě funkční či prostorové regulace, a o fyzickém rozvoji města by tedy měli rozhodovat ti, kdo chtějí stavět a ti, kdo jim poskytují odborný servis ve formě projektů. Tvrdí, že v případě respektování těchto zásad by mohl být územní plán vlastně triviální, obsahující právě jen výše uvedené základní regulativy, a uvnitř ploch pro výstavbu v síti veřejných prostorů a infrastruktury by měli mít stavebníci a investoři svobodný prostor pro naplňování funkcemi, a architekti svobodné pole pro ztvárnění staveb. Nepřímo tím říká, že ti, kdo město řídí, se do těch |vnitřků| mimo veřejných prostorů a koridorů technické a dopravní infrastruktury při respektování těch pěti regulativů nemají plést a mají nechat prostor kreativitě těch, kdo vnášejí do města změny, energii, peníze, nové činnosti a účely. To by bylo hezké, kdyby jak konšelé a jejich úředníci, tak investoři a stavebníci byli natolik vzdělaní a osvícení, že by při své práci brali ohled na ostatní soukromé a veřejné zájmy jako samozřejmost. Tedy respektovali obecně závazné předpisy pro hygienu prostředí, ochranu památek, přírody a krajiny, zájmy požární ochrany, ale i sousedů jaksi sami od sebe a nikdo je k tomu nemusel nutit. Řekněme si upřímně, že taková etika a morálka nefunguje u nás u žádné ze jmenovaných skupin účastníků přeměn měst a obcí. Mnozí lidé si navíc představují demokracii tak, že mohou |kecat do všeho|, co se ve městě či obci šustne, a že jejich hlas je stejně důležitý, ne-li důležitější, než hlasy |držitelů moci|, |držitelů měšců| a |držitelů odborných kompetencí a znalostí|. Aby začala fungovat Kouckého vize, muselo by dojít ke změně této formy demokracie k nějakému přiblížení se k |osvícenému feudalismu| britského či švédského typu, tedy konstituční monarchie, a občané by museli respektovat autority a řád, ne jako u nás |Milion chvilek pro(ti) demokracii|.
2. Už ve středověku lokátoři a další předchůdci urbanistů a územních plánovačů respektovali některé zásady, které Kauckého regulativy překračují tím, že se týkali a týkají specifických funkcí v území. Tak se např. umisťovaly provozy jirchářů a dalších životní prostředí ohrožujících provozů mimo obytnou zástavbu a po proudu vodotečí, aby neznečišťovaly vodu používanou jako užitkovou např. na praní a úklid domácností, obchodů, veřejných prostranství, byla stanovována dominantní místa pro výstavbu kostelů, zámků, hradů, radnic a parků, která nesměla být zastavěna něčím jiným, později byly vytvářeny specifické výrobní zóny, napojitelné vlečkou na železniční síť atd. Spoléhat jen na zdravý rozum investorů, architektů a inženýrů při lokacích některých funkcí je pro mne až příliš odvážná myšlenka – mnozí jsou duše prodejné, asociální, a etika povolání je pro některé jen omezující haraburdí.
3. V demokratických poměrech lze územní plán města či obce utvářet jako dočasnou dohodu o funkčním a prostorovém uspořádání správního území řešené obce mezi samosprávou a občany, kde architekt poskytuje jen odborný servis, jak tu dohodu graficky i textově vyjádřit. Přitom u odborné i laické veřejnosti lze požadovat, aby se vyjádřily a) které stávající stavební fondy fungují dobře, postačí jejich údržba, modernizace, nástavby či přístavby a není třeba je bourat, b) které zákonem chráněné památky nebo sice nechráněné, ale výrazně přispívající k identitě města, obce, místa, je žádoucí zachovat a chránit, c) které stavby a plochy neslouží dobře svému původnímu ani jinému účelu a je třeba jim dát novou náplň nebo je zbourat a nahradit novými objekty, d) které funkce nebo stavby naopak ve městě či obci chybějí a je žádoucí je doplnit výstavbou nových objektů, e) jak je třeba upravit stávající nebo doplnit novou technickou a dopravní infrastrukturu a jak se o její financování podělí veřejné a soukromé finance. Obávám se, že v Kouckého postulátech není pro takový dialog s dotčenými správními orgány, se samosprávou, s občanskou komunitou obce místo, že je to pojímáno více |elitářsky|, jako že |do toho nemůže mluvit každý, kdo má do zadku díru|. Přitom oddělit v hlasech veřejnosti |zrno od plev| je na odvaze a odpovědnosti orgánů veřejné správy, a takovému dialogu se nelze vyhnout, nemají-li být rozhodnutí o změnách v území neustále zpochybňována a napadána v opravných prostředcích.
Shrnuto: na naše podmínky a naši občanskou i odbornou i morální vyspělost je ten Kouckého názor zatím moc radikální a nerealistický, také politicky patrně neprůchodný, i když by vlastně ideálně plnil ono politické zadání pro nový stavební zákon – zjednodušit proces přípravy staveb – od územního plánování až po realizaci staveb. Vždy jsem obdivoval, jak malý stavební výkres byl ještě za Rakouska – Uherska potřeba vytvořit jako projekt třeba činžovního domu pro povolení stavebního úřadu. Dnes jsou sice stavby mnohem složitější co do technického vybavení, ale i to bylo dřív odpovědností projektanta a stavitele vůči investorovi, ne vůči stavebnímu úřadu. Ten, kdo platil, taky kontroloval, zda dostává odpovídající kvalitu, a stát se do toho nepletl víc, než musel kvůli místu, evidenci a budoucímu zdanění nemovitosti. Na tom nic nemění ani informační technologie do územního plánování či projektování staveb. Jenže dnes právě přebujelý právní řád a byrokratický balast převzaly mnohé povinnosti regulace a kontroly, kterou si dříve obstarali erudovaní investoři a projektanti sami, a živí to takovou spoustu lidí, že ústup od toho bude spojen s tuhým odporem úřednictva. Něco na tom Kouckém ale je, rozhodně čeří vodu k inspirativnímu uvažování, zda územní plány v současném pojetí plní opravdu to, co slibuje zákon, nebo jestli je na čase si přiznat, že |život a rozvoj měst jde jinými cestami| a územní plánování ho jen trapně dohání desítkami změn plánů, vyvolaných novými záměry, které ten život délkou trvání zpracování, projednání a schválení jen zdržují, jako je tomu v Praze.