Česká moderní architektura, upřímně řečeno, nemá ani deset staveb, které v době svého vzniku vzbudily silnou mezinárodní odezvu, či dokonce získaly některou z předních světových cen. Nejznámější dílo z nich představuje televizní vysílač s horským hotelem na Ještědu, za jehož konstrukci a hlavně invenční využití technologie v architektuře získal tým Karla Hubáčka v roce 1969 (čili ještě před dokončením) Cenu Augusta Perreta Mezinárodního svazu architektů. Dalším významným oceněním se už pyšní jen ambasáda ČSSR v Londýně, za kterou její tvůrci, architekti Jan Bočan, Jan Šrámek a Karel Štěpánský obdrželi roku 1971 cenu Královského institutu britských architektů za nejlepší stavbu v Londýně. Velmi úspěšnou prací co se pozornosti zahraničních revuí týče, byl obchodní dům Máj od Miroslava Masáka, Johnny Eislera a Martina Rajniše. Perfektum je bohužel na místě. Už jednou této vynikající stavbě hrozila likvidace, díky rychlé reakci historika umění Rostislava Šváchy byla prohlášena kulturní památkou a na čas zachráněna. Nyní se ho však rozhodli dorazit jeho dva posledně jmenovaní spoluautoři, kteří pro nového majitele navrhli přestavbu tak banální, že by po ní pes neštěkl ani před padesáti lety. Z průmyslových staveb se pak v dobových publikacích opakovaně objevovalo baťovské tovární město Zlín a kolínská parní elektrárna ESSO, kterou pro Elektrárenský svaz středolabských okresů navrhl koncem 20. let architekt Jaroslav Fragner. Avšak vůbec největší pozornosti se dočkal právě Havlíčkův a Honzíkův Všeobecný penzijní ústav, označovaný díky svým tehdy nevídaným třiapadesáti metrům výšky za mrakodrap.
Jistě, vynikal impozantními rozměry, progresívní estetikou i půdorysnou dispozicí, kterou revue De Acht en Opbouw nazvala triumfem otevřeného plánu. Především ale byl vybaven sofistikovanými systémy amerických patentů v čele se známým IBM a Carrierem, které mrakodrap proměnily v efektivní, automaticky řízený stroj na úřadování. Samo o sobě by to ale nestačilo, obzvlášť v nijak zvlášť významném Československu. Klíčovou roli proto hrály konexe s předními tvůrci nové evropské architekty, jimž Havlíček a hlavně Honzík díky návrhům spjatým s Puristickou čtyřkou a Devětsilem víc než kdo jiný disponovali. Mimochodem, byl to Theo van Doesburg a Walter Gropius, kdo českou architektonickou avantgardu do této společnosti uvedli. Doesburgovi se to podařilo prostřednictvím série článků otištěných v revuích Klei a Het Bouwbedrijf, Gropiovi pak vděčíme za to, že práce kolegů z ČSR představil na zlomové výstavě International Architektur, která se konala v rámci první přehlídky Bauhausu roku 1923. Takto získané kontakty pak H+H systematicky utužovali a rozšiřovali, čímž na sebe strhli pozornost ještě před zahájením stavby mrakodrapu. Na rozdíl od tvůrců trojice stejně významných i stejně sofistikovaných funkcionalistických staveb, kteří ale takové kontakty neměli. Na mysli mám architekty Adolfa Benše s Josefem Křížem, Vladimíra Karfíka a Josefa Kittricha s Josefem Hrubým. Prvně jmenovaní navrhli kancelářský palác Elektrických podniků hlavního města Prahy, druhý zlínskou jedenadvacítku čili správní budovu Baťova koncernu, která o 24 metrů výšky překonala VPÚ. A ti třetí jsou autory pražského obchodního domu Bílá labuť, otevřeného v březnu devětatřicátého roku.
Komplexní rekonstrukce a revitalizace tak velké a významné stavby, jež se navíc nachází v kompaktní hustě zastavěné i obývané čtvrti, je dlouhodobý a nesmírně složitý proces, který se nemůže obejít bez spolupráce řady specialistů napříč obory. V žádném případě totiž není v silách jediného ateliéru zvládnout takový úkol inteligentně, zodpovědně a s profesní ctí. Koneckonců, návrh od studia Qarta architektura je toho smutným důkazem. Nenabízí víc, nežli na ruku jdoucí developerský spektákl kombinující trendy design s absolutním vytěžením budovy profitující i na úkor místních obyvatel. Kdo jiný bude muset čelit dalšímu nežádoucímu nárůstů automobilové dopravy, odlivu životně důležité infrastruktury nebo gentrifikaci? Investor? Místní radnice? To asi těžko! A sotva na tom něco zlepší butikové kino, luxusní restaurace s barem či open fitness, který Qarta umisťuje na střechu nastavěného křídla při Seifertově ulici, aniž by reflektovala Všeobecný roční index kvality ovzduší, z něhož je víc než zřejmé, jak „zdravě“ se tu dýchá!
Mrakodrap VPÚ není devadesátkový hypermarket někde u dálnice, nýbrž dílo evropského významu, které žádné korekce ani wow design nepotřebuje. Jeho autentická architektura je nadčasová a vždy obstojí. Naopak, co Havlíčkův a Honzíkův chef-d´oeuvre nutně vyžaduje, je v první řadě respekt. Ve druhé pak stejně inteligentní přístup a hlavně progresivní technologie, díky nimž netriumfovali jen Havlíček s Honzíkem, Benš s Křížem či Karfík, ale především Hubáčkův legendární Sial. Jeho síla tkvěla právě v tom, že zaměstnával nebo systematicky spolupracoval jak se specialisty mnoha technických profesí, tak se sociology, výtvarníky i hudebními skladateli. Na rovinu říkám, dost už bylo špatných staveb, které ač časem zaniknou, stačily napáchat nenapravitelné škody! Tak proč by měla na úkor unikátu vzniknout zase další nákupní galerie mrzačící jednu z nejlepších prací evropského funkcionalismu? Místo takových ničivých banalit dnes potřebujeme skutečně promyšlenou a trvale udržitelnou architekturu schopnou reflektovat spoustu ožehavých otázek začínajících čím dál nedostupnějším bydlením a končících změnami klimatu. Pokud majitelé myslí svá slova o respektu k „autorům stavby a navázání na její historii“ aspoň trochu vážně, pak jediná možnost, jak přizpůsobit mrakodrap „potřebám 21. století“, spočívá v citlivé rekonstrukci a transformaci v efektivní green house zítřka. Vůbec nepochybuji o tom, že by pánové H+H byli z nejpokročilejších technologií dneška přímo nadšeni a kdyby je měli tenkrát k dispozici – třeba fotovoltaické články – ani chvíli by je neváhali jako funkční estetický prvek umístit na střechy mrakodrapu.
Osud naší moderní architektury, především českého funkcionalismu, který nás ve světě nejlépe reprezentuje, mi obzvlášť leží na srdci. Už proto jsem se jako člen poradního orgánu generální ředitelky Národního památkového ústavu (Komise pro ochranu památkového fondu vzniklého ve 2. polovině 20. století) k navrhovanému řešení vyjádřil jednoznačně negativně. Také mě těší, že kromě kolegů z komise, která se už dávno věnuje veškeré architektuře 20. století, aniž by se stačila přejmenovat, spatřuje celou věc stejně problematicky i Komise pro urbanismus, veřejný prostor a regeneraci městské památkové zóny Městské části Praha 3. A protože mám o budoucí podobu VPÚ oprávněně vážné obavy, nezbývá mi jiná cesta, než tato výzva. Mrakodrap VPÚ nesmíme, tak jako obchodní domy Ještěd a Máj anebo Transgas, už ztratit.
Jakub Potůček, historik umění
Výběr z online přístupných zahraničních článků o VPÚ:
Dobrý den všem,
velmi rád bych panu Potůčkovi nabídl odprezentovat celý záměr u nás v atelieru v Karlíně.
Zajisté, neúcta k architektuře
Proč nejsou oficiálně zveřejněna jména lidí, snad architektů, kteří se k takové blbosti propůjčili????
Všichni architekti podepsaní pod |revitalizací| VPÚ vraťte diplomy – že vám není hanba, pod něco takového vložit svůj podpis?! To stejné platí i o majiteli, který tímto poflusal a rozdupal památku hlavního akad. architekta Ing. Josefa Havlíčka & profesora Karla Honzíka!!
Děkuji. Jestliže někdo napíše, že zaplněním volného parteru mezi bočními křídly budovy vícepodlažním parkingem a supermarketem a další komercí obohatí místní veřejný prostor, tak tomu skutečně lze jen těžko porozumět. Další problém je v interiéru – nevím, jak dnes, v domě jsme byla naposledy před 3 lety, a to jsem obdivovala úchvatnou míru dochovanosti původních prvků. Dveře, zábradlí, kliky, mozaiková dlažba, svítidla .. Při přestavbě na bytový dům to nutě všechno vezme za své. Dlouho jsem si myslela, že se dům dostal do správných rukou, když jsem sledovala, jak nový majitel schraňuje vše dostupné o historii i autorech domu. Teď však nerozumím, proč to dělal, když jejich nejlepší dílo, a to skutečnou ikonu českého funkcionalismu hodlá zničit. Nadstavět znamená porušit původní proporce (stačí si přečíst Honzíkovo Ze života avantgardy, kde o promyšlenosti domu je téměř vše), změnit funkci znamená vyprázdnit stavbu jen na vnější skořápku … Ten dům potřebuje především citlivou rekonstrukci, ne developerskou přestavbu.
A jinak si pro Jakuba dovolím připomenout, že jednou z nejvýše oceňovaných staveb české architektury 20. století je také budova bývalého Federálního shromáždění od Karla Pragera.