Zoo – pavilon Indonesie

Pavilon Indonéské džungle
Zadavatel a provozovatel: Zoologická zahrada v Praze
Městský investor: OMI MHMP
Architektonický návrh: AND, architektonický atelier — Vratislav Danda, Jaromír Kosnar, Pavel Ullmann, Miloš Hůla
Stavební část: T. Šmejkal, E. Šmejkalová, V. Klimeš, D. Reichl, M. Kovařík, V. Pöschl, R. Fischer
Statika: J. Felix, T. Felix
Zdravotechnika, plyn: Z. Hrách
Vytápění: P. Vacek
Zásobování elektrickou energií: Ing. P. Laketič
Měření a regulace: V. Kyjovský, V. Kastner
Náhradní zdroj energie: Z. Markvart
Vzduchotechnika: D. Doležalová, J. Krepindl, J. Kaplan
Chlazení: T. Horálek
Technologie vodních ploch: B. Dinka
Komunikace a terénní úpravy: P. Vychodil
Sadové úpravy: J. Divila, K. Krejčiříková, P. Krejčiřík
Požární ochrana: J. Laurin
Provádění stavby: H. Holakovská, P. Vychodil
CAD operator: M. Zavázalová, V. Jukl, P. Vilím
Odborní konzultanti ZOO Praha: P. Brandl, Z. Šíša, J. Kotek, P. Velenský, K. Pithart, R. Anděrová, I. Vilhumová, L. Pavlata
Generální dodavatel stavby: Skanska, a. s.
Stavbyvedoucí: M. Žák
Technický dozor: VIS, a. s., — P. Sumerauer
Realizace interiéru: STAOPRA — M. Gabriel, L. Rittstein, B. Šlapetová
Realizace sadových úprav: K. Krejčiříková, P. Krejčiřík
Celková plocha řešeného území: 4060 m²
Celkový obestavěný prostor pavilonu: 16 500 m³
Zastavěná plocha objektu: 1950 m²
Základní rozměry eliptického expozičního skleníku: délka 53 m, šířka 40 m, max. výška vnitřního prostoru 15 m
Základní požadované parametry vnitřního prostředí expozičního skleníku: teplota vzduchu celoročně 25-33°C, vlhkost vzduchu 80-90%
Celkové náklady: 185 mil. Kč

AND, architektonický atelier

Zadání
Již soutěžní zadání pavilonu určovalo dvě základní roviny návrhu — vnitřního uspořádání, které umožní chov zvířat z prostředí deštného pralesa, a vnějšího tvarování budovy s ohledem na její okolí. Z hlediska vnitřního uspořádání sleduje pavilon současné aktuální trendy v chovu a prezentaci zvířat, které v podstatě vycházejí z principu safari. Opouští jednotlivé dílčí expozice a propojuje je vzájemně do velkých tematických celků, kde často ve společných výbězích žije řada druhů zvířat. Expozice představuje v první řadě biotop jako celek, v němž žijí zvířata, ale zároveň přináší i další informace o daném prostředí, které nejsou v zoologických zahradách běžně dostupné.
Z hlediska vnějšího vzhledu zadavatel požadoval, aby se budova minimálně pohledově uplatňovala, v optimálním případě aby zůstala skryta, „neviditelná“.

Architektonické řešení
Budova se skládá ze tří částí — expoziční skleníkové haly, budovy chovatelského a technického zázemí a venkovní voliéry. Expoziční hala eliptického půdorysu je zapuštěná do svažitého terénu a zastřešená prosklenou kupolí. Pavilon vytváří umělý pahorek srostlý s okolním terénem. Svažitost pozemku umožnila situovat vstup a výstup do dvou rozdílných úrovní. Pavilon doplňují kvádr dvoupodlažní budovy chovatelského a technického zázemí a vstupní hala válcového tvaru. Obě tyto části mají plochou střechu s vegetační úpravou.
Voliéra (venkovní výběh) pro orangutany a gibony je umístěna v severozápadní části pozemku a je obdobně jako pavilon zapuštěna do stávajícího terénu. Návštěvníci procházejí podél voliéry uměle vytvořeným „kaňonem“, ze kterého do ní nahlížejí prosklenými průhledy.

Dispoziční a provozní řešení
Interiér je řešen jako celek — scenérie deštného pralesa — sjednocující jednotlivé expozice.
Tvarování vnitřního prostoru, jeho uspořádání a scénografické řešení jednotlivých pohledových plánů je vedeno snahou potlačit snadnou orientaci a odhad reálného rozměru expoziční haly — na malém prostoru je vytvořena složitá nepřehledná trasa s řadou překvapení. Ve všech partiích expozice by měl být dosažen nerušený výhled na vystavovaná zvířata a omezen vizuální kontakt s návštěvníky v dalších fázích prohlídky.
Zvířata nejsou od návštěvníků oddělena mřížemi, ale pouze vodními příkopy nebo skleněnými bariérami, které navozují dojem přímého kontaktu.
Celá expozice je z prostorových a scénografických důvodů rozdělena do dvou úrovní, což umožnilo podsunout prostory nokturna (expozice nočních zvířat) pod část horní expozice, a tím efektivněji využít danou půdorysnou plochu.
Prostor expoziční haly je členěn maketami velkých stromů, které mají několik základních funkcí. Z estetického hlediska určují měřítko prostoru a doplňují botanickou část expozice. Ve výbězích zvířat slouží pro pohyb chovaných zvířat (živá zeleň by zde nevydržela atak zvířat). V prostorech návštěvníků doplňují živou zeleň — slouží jako podpůrné konstrukce pro popínavé a epifytické rostliny. Některé z maket jsou součástí vzduchotechnického systému — kmeny slouží jako kryt pro potrubí odvádějící přehřátý vzduch z prostoru pod střechou.
Pro potřeby chovatelů zvířat i pro údržbu zeleně a technických zařízení střešního pláště jsou po obvodě expoziční haly obslužné lávky. Ve spodním podlaží je po obvodu pavilonu umístěna obslužná chodba pro zásobování krmivem, odsun odpadu i přepravu zvířat mimo kontakt s návštěvníky, zároveň je v ní umístěna většina technických zařízení a instalací.

Technické řešení
Prvním krokem k vytvoření věrohodné iluze džungle s její charakteristickou atmosférou bylo vytvoření studie vnitřního prostředí expozičního skleníku. Specialisté ČVUT v ní určili požadavky na řešení vzduchotechniky, topení, chlazení (adiabatické a strojní) a vlhčení. Dále ze studie vyplynulo, že pro zajištění stabilního vnitřního prostředí není nutné stínění kopule. Náročné mechanické stínění, nezbytné pro zdravý rozvoj rostlin, bylo nahrazeno speciálním lepeným sklem, použitým pro zastřešení kopule (zvolený typ skla zároveň zajišťuje prostup dostatečného množství UV paprsků pro zvířata).
Konstrukce pavilonu je železobetonová, prosklená kopule expozičního skleníku je osazena na průběžný železobetonový prstenec, tvořený stěnami se ztužujícími žebry. Nosnou konstrukci prosklené kopule tvoří ocelové příhradové vazníky tvaru mezikruží, které leží ve svislé rovině. Vzdálenost jednotlivých vazníků (2,05 m) byla určena možnostmi zasklení — tedy maximální velikostí skel. Na nosnou konstrukci je kotven hliníkový zasklívací systém s izolačními dvojskly. Návrh zasklení byl zpracován na digitálním modelu. Na základě tohoto modelu pak dodavatelská firma objednala jednotlivá skla v továrně a na stavbě provedla pouze montáž. Specialitou bylo i to, že při realizaci nebylo možné zaměnit ani dvojici skel podle osy symetrie, neboť skla měla vnitřní a vnější stranu, a nebylo tedy možno je obracet. Na stavbu bylo každé z přibližně 500 skel s průměrnou plochou okolo 4 m2 dovezeno vždy s číslem a půdorysným pohledem na kopuli, kde byla vyznačena pozice skla.
Prostor expozičního skleníku je klimatizovaný s automatickou regulací, větrací okna ve střeše slouží pouze jako pojistka v mimořádných situacích. Pavilon má vlastní vodní hospodářství s úpravnou vody, která pracuje s různými typy vody — v expozici je rozváděna pitná voda sladká a brakická (smíšená sladká a slaná). Pro zálivku rostlin je používána užitková voda stejně jako pro systémy mlžení. Pro zdravý růst rostlin je budova propojena s podložím — nemá klasickou konstrukci „podlahy“ —, stojí tedy jako jakýsi „poklop“ na terénu. Botanická část expozice je oproti běžným skleníkům výjimečná tím, že ji nebude možné chránit proti škůdcům běžně používanými chemickými prostředky (mohlo by dojít k ohrožení chovaných zvířat). Proto bude maximálně využívána biologická ochrana pomocí přirozených nepřátel cizopasných druhů. Voliéra je vymezena železobetonovými opěrnými zdmi. Její zastřešení je tvořeno sítí z nerezových lanek, zavěšenou na nosné ocelové stožáry.


Publikováno ve Stavbě č. 3/2008