Zpráva o stavu architektury na Slovensku

Ročenka slovenskej architektury 2014/15
JANA TICHÁ

Ročenka slovenské architektury vychází letos poprvé jako avizovaný počátek dlouhodobého projektu reflexe současné architektury na Slovensku a obsahuje 19 staveb dokončených v rozmezí dvou let 2014–2015. Výběr staveb poukazuje na nejednoznačnost pojmu „slovenská architektura“, který je hybridem mezi národním/státním a teritoriálním vymezením. V ročence najdeme nejen stavby slovenských architektů na území Slovenska, ale také v zahraničí (Česká republika) a naopak i stavby zahraničních (českých) autorů na Slovensku. Ročenka tak mimo jiné poukazuje na trvající kulturní, společenskou i ekonomickou blízkost našich dvou „nástupnických států“ někdejšího Československa. O to zajímavější je sledovat shody i odlišnosti vývoje architektonické kultury v obou zemích za uplynulá více než dvě desetiletí.

Na rozdíl od české ročenky, která vychází od roku 1999, je vždy sestavována jediným autorem z řad tvůrčích architektů a nezastírá osobní preference, slovenská se snaží o objektivní pohled. Výběr staveb je dílem kolektivu teoretiků architektury z Ústavu stavebnictví a architektury Slovenské akademie věd (Henrieta Moravčíková, Peter Szalay, Katarína Haberlandová, Laura Pastoreková) a prošel oponenturou čtyř dalších expertů (Matúš Dulla, Pavol Paňák, Mária Topolčanská, Peter Lényi). První slovenská ročenka však nabízí mnohem víc, než jen vyvážený výběr realizací za poslední dva roky a pohled na současnou scénu. Úvodní stať Henriety Moravčíkové a Petera Szalaye s názvem „Chce to viac vzdoru“ má větší ambice a s úspěchem je naplňuje.

Úvodní studie je nejen zhodnocením aktuálního stavu slovenské architektury, ale má i retrospektivní vrstvu: snaží se nalézt a pojmenovat důvody, které k současnému stavu vedly, a zhodnotit ve stručnosti vývoj architektury na Slovensku od roku 1989 do současnosti. Text je silně kritický a zejména v úvodní a závěrečné části má charakter burcujícího manifestu, odkazujícího k nenaplněným nadějím na rozvoj občanské společnosti v intencích svobody spojené se zodpovědností. Ostrá (sebe)kritika začíná parafrází novoročního projevu Václava Havla z ledna 1990: „Naša architektúra neprekvitá…“ a situuje tak slovenskou architekturu 25 let poté do pomyslného bodu nula. Pokračuje výčtem příčin neutěšeného stavu: „Dopustili sme, aby sa architektúra stala stavaním, investovaním, developovaním, … aby sa vytratil jej etický rozmer“ a aby „degradovala na úroveň estetizácie výstavby“. 1/  Text zdůrazňuje nezbytnost společenské poptávky po kvalitní architektuře a vyzdvihuje příklad Polska, kde rozvoj architektury nastartovaly dva faktory: přísun peněz z evropských strukturálních fondů a jejich smysluplné investování na základě výsledků architektonických soutěží. Své přesvědčení o kritickém stavu slovenské architektury dokládají autoři porovnáním kvantifikovaných výsledků architektonické produkce na Slovensku a v jiných evropských zemích. Rekapitulují výsledky Evropské ceny za současnou architekturu / Mies van der Rohe Award, jíž se Slovensko účastní od roku 1996 a kde se doposud žádná stavba na jeho území ani realizace slovenského architekta nedostaly do finále. Česká republika vychází z tohoto srovnání na první pohled s pěti finalisty lépe, ale je otázka, zda ona „renesance“ architektury v Čechách po roce 1990, o níž autoři hovoří a kladou ji snad až příliš lichotivě na roveň se situací ve Slovinsku a Chorvatsku, už neskončila. Poslední ročník, kdy se česká stavba dostala do finále Ceny, byl 2009. Po skvělém startu, kdy jsme měli v každém ročníku soutěže alespoň jednoho finalistu, už sedm let české stavby evidentně porotu nedovedou zaujmout. Otázkou je proč: zda na přelomu tisíciletí hrály roli politické faktory našeho „návratu do Evropy“, které se pochopitelně časem vyčerpaly, nebo zda nám chybí architektonická diplomacie a nedovedeme projekty patřičně prezentovat, jak upozornila členka poroty ročníku 2009 Irena Fialová.  

Pro českého čtenáře je zajímavá i kapitola, nazvaná „Trampoty s identitou“, která se pokouší pojmenovat „zdroje kulturní kontinuity“ slovenské architektury. Hned zkraje autoři upozorňují, že v průběhu 90. let se slovenská architektura rychle přizpůsobila mezinárodním technologickým standardům a naučila se používat prvky a formy světové architektonické produkce. Na počátku tisíciletí byl tento vývoj vnímán jednoznačně kladně, ale nyní je zřejmé, že tím byl také položen „základ generické povahy“ současné slovenské architektury nebo alespoň její části. Proti vyprázdněnosti globalizované a standardizované architektonické a stavební produkce kladou autoři pokusy o lokální rezistenci a nabízejí jako její možné zdroje nejen klasickou modernu 1. poloviny 20. století, ale pro českého čtenáře možná překvapivě i architekturu pozdní moderny 60. a 70. let, kterou ovlivňovaly „medzinárodné vzory a technologické novinky“, které se však „uplatňovali menej mechanicky, keďže architekti s nimi pracovali s väčšími ambíciami aj zodpovednosťou“. 2/ V této souvislosti připomínají autoři především tvorbu Vladimíra Dedečka, Ivana Matušíka, Ferdinanda Milučkého či Štefana Svetka. Jako současný příklad kulturní kontinuity vyzdvihují tvorbu Martina Kusého a Pavla Paňáka, kteří pod rozvíjením tradice rozumějí nikoli historizující návraty a uctívání minulosti, ale „stály sortiment vyjadrovacích prvkov architektúry jako stále platnú abecedu vždy nových odpovedí“, jak napsali oba architekti v textu, příznačně nazvaném „Tradícía nezväzuje“. 3/

Dramaturgie řazení staveb v ročence není chronologická ani teritoriální. Výčet začíná realizacemi veřejných staveb, což je symbolické vzhledem k předchozímu konstatování absence péče o architekturu ze strany veřejného sektoru. Jako příklad pozitivního vzdoru vyzdvihují autoři projekt Kulturního centra Tabačka v Košicích (autoři Peter Radkoff, Pavol Pirovitz, Dávid Hutira), které vzniklo v souvislosti se statutem Košic jako Evropského hlavního města kultury 2013 a nastartovalo průběžnou proměnu industriálního areálu v živý, tvůrčí veřejností užívaný prostor. Zdůrazňují městotvornou roli Tabačky jako pokračujícího projektu, jehož tvůrci „z kritickej opozície vstupujú do regulérnej tvorby mesta“. Neukončenost a poddefinovanost jsou pro vybrané veřejné projekty charakteristické: Elektrárňa v Piešťanech nebo multifunkční kontejnery na Šafárikovom náměstí v Bratislavě jsou vskutku spíš díla vzdoru vůči většinové společnosti než konsenzuální reprezentace hodnot všeobecně sdílených napříč generacemi a společenskými vrstvami. Jakousi venkovskou architektonickou akupunkturou jsou drobné stavby rezidenčního uměleckého projektu Kunstdorf Dúbravica, který od původních landartových akcí přešel k trvanlivějším formám intervence, mezi nimiž nechybí veřejná sauna od H3T architekti nebo vyhlídková věž. Pestrost výběru staveb v ročence dokreslují rozmanitá díla v krajině: most pro pěší a cyklisty na slovensko-polské hranici od ateliéru zerozero, kaplička Vzkříšení na vrchu Krížové v Tatrách od Samuela Netočného, slovenského architekta působícího převážně ve Vídni, ale také benzínová pumpa v Dunajské Stredě od českých architektů Adama Jirkala a Jerryho Kozy. Pozoruhodnou realizací veřejné budovy s inkluzívním programem je Komunitní centrum Máj na stejnojmenném sídlišti v Českých Budějovicích od Miriam Liškové a Michala Suľa, které posbíralo několik českých i slovenských cen a nominací a objevilo se i v české architektonické ročence. V ročence najdeme i dvě výborné mateřské školky, v Limbachu a Banské Štiavnici. Ty ovšem nevznikly jako veřejné projekty, ale z iniciativy soukromých stavebníků a provozovatelů (v jednom případě dokonce tak, že investor dlouho hledal vhodnou školku pro svého potomka, až se rozhodl postavit si vlastní…). V kategorii staveb pro bydlení najdeme širokou škálu rodinných a rekreačních domů (od radikální nástavby rodinné vily v Bratislavě od Jána Studeného a Davida Kopeckého až po rekonstrukci, nebo spíše elegantní očištění historického domu z přelomu 17. a 18. století v Partizánské Lupči od Martina Kusého ml.) a několik bytových domů či souborů, z nichž zejména bratislavské Vilinki představují kvalitní (před)městské bydlení, které integruje do architektury i společný prostor mezi domy.

Úvodní text první ročenky slovenské architektury začíná i končí návratem do roku 1990, a sice připomínkou slov sociologa Martina Bútory, která se týkají „vyvzdorování“ dobrých výsledků na minulém režimu díky ostrůvkům „pozitivní deviace“. Autoři ročenky konstatují, že demokracie není sama o sobě zárukou kvalitních výsledků a prostoru pro kreativitu: „Pravdepodobně teda nejde o systémovú chybu, ale skor o štandardný sposob fungovania ludskej spoločnosti, ktorá bez prejavu individuálního vzdoru upadá do priemernosti. V slovenskej architektúre je teda stratégia vyvzdorúvania osobitne žiadúca.“ 4/ Nabízí se otázka: je to opravdu standardní způsob fungování lidské smečky? Nebo je to problém našich ne zcela zdravých společností, které se ještě po 25 letech plně nezotavily z infekce pokřivenými společenskými poměry? Co by nám o vzdoru řekli Španělé, Dánové nebo Holanďané? Píši záměrně „nám“ a „našich“, protože mnohé z toho, co vytýkají Moravčíková a Szalay slovenské společnosti, se dá vztáhnout i na české poměry. Lidská povaha se nedá změnit změnou zákonů, nepsaná pravidla a morálka jsou mnohem setrvačnější. Ironicky se můžeme tázat: že by přece jenom projev „lokální kultury“?

POZNÁMKY:
1/ Henrieta Moravčíková, Peter Szalay a kol.: Ročenka slovenskej architektúry 2014/2015, Bratislava, Slovart ve spolupráci se Slovenskou komorou architektov 2016, s. 6
2/ Moravčíková, s. 16
3/ Martin Kusý, Pavol Paňák: „Tradícia nezväzuje“, in: Projekt č. 1, 2002, s. 56
4/ Moravčíková, s. 20

Publikováno v časopise Stavba č. 4/2016, str. 16-17