Divadlo Alfréd ve dvoře

Fotogalerie ke článku (8)

Celá fotogalerie (8)

Tento projekt byl publikován v rámci tématu "Domy po letech"

Divadlo Alfréd ve dvoře
Adresa: Praha 7, Františka Křížka 36
Investor: Sdružení Alfréd vedené Ctiborem Turbou
Autor: Jindřich Smetana, Tomáš Kulík
Dodavatel: Metrostav, a. s.
Realizace: 1996-1997
Náklady: cca 9,5 mil. Kč
Současný pronájemce: MOTUS, o. s.
Foto po dokončení: Pavel Štecha, Filip Šlapal
Foto současného stavu: Jan Malý


Co se stalo s domem od té doby, co byl postaven?Změnil se?
Motus: Pokud je nám známo, k žádným zásahům do architektury, ať už uvnitř nebo zvenku nedošlo.
Došlo k výměně provozovatele domu.
Motus: Majitelem je Ctibor Turba. Po dvou letech provozu divadla se stalo, že nedostal provozní grant od Magistrátu, což byla složitá kauza. Divadlo bylo dva roky zavřené. Pak přišla za Ctiborem skupina mladých s otázkou, zda by mohli o provozní grant zažádat oni. Nový plán už počítal se Ctiborem pouze jako s pronajímatelem objektu. Vizí Marii Caviny a Daniely Voráčkové bylo vytvořit samostatnou produkci se statutem občanského sdružení. Tak vznikl Motus, který v listopadu 2001 divadlo znovu otevřel. Začal pracovat stylem, kterému se říká produkční dům. Nezávislé skupiny umělců zde realizují samostatné autorské projekty. Tím ovšem vznikly jiné nároky na vybavení divadla, které bylo původně navržené pro stálý soubor. Ukázaly se určité nedostatky ve vnitřním vybavení. Cirkuluje tu velký počet lidí, 10-15 nových produkcí za rok. Často se přestavují světla, s obslužností jsou problémy, strop je hodně vysoký, není tam mechanizace, nejsou tam tahy, není tam klasická divadelní strojovna, která by ulehčovala práci. Manipulace je tu hodně. Když se v divadle vystřídají tři party za týden, tak jde celý světelný park ručně třikrát dolů a nahoru.
Jestli si to dobře vybavuji, architekt Smetana říkal, že se počítalo s postupným doplňováním vybavení. Jste s ním v kontaktu?
Motus: Zprostředkovaně přes pana Turbu, ale to příliš nefunguje. Ukázalo se to i tehdy, když jsme chtěli řešit přisvětlení škvírami z luxfer (v obvodovém plášti). Mělo tam být udělané zastínění, až budou peníze, ale ty nebyly a tak byly škvíry zalepeny nějakou fólií. A nám nějaké peníze vybyly, chtěli jsme nechat zastínění udělat, ale nedostali jsme se k dokumentaci. Bohužel ty peníze byly termínově vázané, tak se to nepovedlo. Ale chystáme se to provést, vždyť je to škoda, umělcům to na tvůrčím náboji nepřidá, když jsou tu celé dny bez denního světla. Myslíte, že se dům stal součástí okolí, žije s ním, nebo se před ním naopak uzavírá? Užíváte v létě dvůr?
Motus: Máme zkušenosti ze dvou letních provozů, kdy jsme měli letní festival, první v roce 2002. Myslíme si, že obyvatelé domu s tím neměli žádný problém. Po druhém letním provozu nám Ctibor Turba dopisem sdělil, že si nepřeje, abychom dávali lavičky do dvora, že nerespektujeme soukromí obyvatel. Proto jsme si to při dalším ročníku už nedovolili. Od té doby máme v zádech pocit, že nesmíme rušit. Dodržujeme noční klid. Myslím, že místní obyvatelé vnímají divadlo dobře, a když občas hosté odcházejí později, nevznikají konflikty.
Jak se projevuje stárnutí domu?
Motus: Dům už má přece jenom nějaká léta a je potřeba dávat peníze na údržbu, třeba na střechu, kudy hodně zatéká.
Obraceli jste se kvůli tomu na architekta Smetanu?
Motus: Jak už jsme říkali, divadlo si pronajímáme od Ctibora Turby, a to za ne zrovna málo peněz. To znamená, že větší zásahy by měly být v jeho režii. Další věcí je stárnutí techniky. Dům je pod úrovní terénu, dole se drží chlad. Hercům je chladno, tanečníci potřebují být pořád v teple. Stavba byla zřejmě koncipovaná pro sezónní provoz, takže mimo sezónu se dostáváme do problému. Potom k ventilaci - je velmi hlučná, v létě ji nemůžeme mít puštěnou při představení pantomimy, protože to je úděsný kravál. Asi by to šlo řešit novým typem ventilace. A pak tu hodně vlhnou zdi a opadává omítka. V sále pořád větráme a divadlo je pořád v provozu, tím to trochu zachraňujeme. Kdyby se to na čas uzavřelo, byl by problém.
Je něco, co vám tu schází?
Motus: Chybí dostatečné společné zázemí. Protože když shlédnete představení, máte společný zážitek a po představení si o něm potřebujete povídat, sdílet ho. Proto je důležité, že jsou v divadlech kluby, kavárny, kde se umění reflektuje. Minibar, který tu pan Turba udělal, je záchranná verze, ale nedostačuje. Kapacita sálu je 80 míst, a když je v baru 20 lidí, tak se tu nedá dýchat, jak je přeplněný.
Ale ono se asi tehdy vycházelo z toho, co bylo možné, ne?
Motus: To ano.
Jak vy hodnotíte dům? Považujete ho za hezký a sympatický?
Motus: Myslíme, že je moc hezký a příjemný. Když sem přicházejí účinkující ze zahraničí, jediná jejich výtka je vůči hloubce jeviště. Na taneční divadlo je standard 10x10 m, tady je 7,5x12 m. Jeden návštěvník z Norska litoval, že elevace není mobilní. Technika, zvuková režie, je umístěná za diváky, to je dobrý, moderní přístup.


S ARCHITEKTEM JINDŘICHEM SMETANOU
Jste s divadlem v kontaktu a sledujete jeho osud?
Smetana: Geneze divadla byla taková, že ho vystavěl Ctibor Turba s magistrátem. Asi po dvou letech poskytnul produkci divadla jedné skupině, která pořádá letní festivaly pantomimy, různé akce. Posílají nám pozvánky na své akce, a i když nejsem úplně vděčným divákem v té míře, jak nám pozvánky chodí, byl jsem tam jenom párkrát, atmosféra se mi tam vždycky moc líbila.
Tam asi k žádným dispozičním změnám nebo stavebním úpravám nedocházelo,
nebo ano?
Smetana: To je tak malinké, že ani nemohlo. Původní filosofie byla včlenit tento předmět, nebudu tomu říkat dům, do dvora, který původně byl součástí sociální čtvrtě, pavlačové domy, zkrátka mělo to jasnou sociální strukturu. Turba našel vizi v historii, v Holešovicích a v Libni bylo ve dvorech asi 13 takových bud, která sloužila jako neformální divadla. Chtěl původně něco podobného, to se ale nepodařilo, protože současné normy a předpisy to neumožňují. Takže jsme udělali tenhle nástroj, ale chtěli jsme, aby tam byl jako odložený předmět. Mám rád melos starých zašlých dvorů. Jsou tam odložené různé bizarní předměty, tohle mělo být jako staré musgráfky, které už rezatí a už srostly s dvorem, a přesto mají velkou poezii. Odtud se odvinul ocelový plášť. Chtěli jsme, aby objekt uměl stárnout, co se týká vnějšího pláště, aby to byl takový zapomenutý předmět, který milují právě skupiny, které tam dělají divadlo. To nejsou oficiální skupiny, není to pro oficiální publikum, je to vždycky pro vybrané, jasně cílené publikum, není to sebeprezentační. Není důvod se prezentovat "echt architektonicky", dokonalými povrchy, bouda má právo tam zestárnout a začlenit se do kontextu těch zatím neupravených pavlačových domů. Chtěli jsme, aby to co nejdříve bylo rezavé. Ovšem plášť neměl být ošetřený, jenže někdo chtěl urychlit to stárnutí a natřelo se to jakoby rezavou barvou.
Vy jste původně divadlo navrhovali jako scénu s celoročním provozem?
Smetana: Musel to být tenkrát sezónní pavilón. Původní částka, za kterou se divadlo mělo postavit, byla 5 miliónů. To je úplně nesmyslné. V zimním provozu jsou jiné nároky na vzduchotechniku a podobně. Zejména po vstupu do Evropy je divadlo snad nejvíc zkoušené "zvíře" globálními normami. Jenže divadlo je vždycky produktem národní kultury. Samozřejmě musíme respektovat požární a bezpečnostní normy, a to okamžitě mění typologii a tvar divadelního domu. To jsou nezbytnosti. A pak jsou hygienické normy, které jsou otázkou standardu, kdy je určeno, že na příslušný počet diváků musí být příslušná vzduchotechnická opatření. U takhle malého divadélka by vzduchotechnika vyšla dvakrát dražší než divadlo. A to je závažné. Takže jsme udělali takový úkrok a deklarovali jsme divadlo jako sezónní. To však nebrání nikomu používat ho jako celoroční, když se rozhodne.
Motus ho používá celoročně. Jsou k tomu tlačeni finančně. V létě prý však nemohou zapnout vzduchotechniku v době představení, protože je hlučná.
Smetana: Tohle ví každé divadlo, i to největší, že se vzduchotechnika spouští před představením, o přestávce a po představení. Jednorázově. To ví každý praktik. Tak to funguje i v "La Scale". To všechno je popsáno v manuálu, který jsme předali, včetně toho, jak věci postupně doplňovat.
Uvažovalo se v tom manuálu také třeba o mobilní elevaci?
Smetana: To by nemělo smysl. Je to malý prostor. U nás existuje takový pubertální pocit, že vše, co je flexibilní, je moderní. Myslím si, že flexibilita má smysl od určitého měřítka výš. U malého prostoru dávám přednost tomu, aby měl jasné určení. Aby si nehrál na to, že má spousty orientací. To neposouvá divadlo dál. Myslím si to ostatně i u větších divadel. Pak vznikají věci, které se naprojektují, použijí se jednou a pak už nikdy. To, co se v divadle nepoužívá dvakrát za měsíc, tam nemá být. Je to zbytečná zátěž.
Provozovatelé trochu naříkali nad tím, že pro každý soubor musí všechna světla sundávat a znovu je upevňovat, protože tam nemají pro ně "tahy", jsou napevno.
Smetana: Všechno je to v manuálu, který jsme předali Ctiboru Turbovi. Jak už jsem říkal, bylo to uděláno s ohledem na minimální finanční možnosti, ale s tím, že je možné věci postupně dovybavovat a vylepšovat. A v případě světel za ne moc velké peníze.
Ještě provozovatelé mluvili o problémech se zatékáním do střechyâ?¦
Smetana: Tak to je malér, to mě mrzí, že se to dozvídám. Vůbec jsem to nevěděl. Asi ta komunikace opravdu nefunguje. No, u střechy je nutné zjistit, oč jde a napravit to.
Když bylo divadlo původně otevřené, tak tam bylo nějaké zázemí pro diváky, bar?
Smetana: Byl tam malý prostor za šatnou diváků, který sloužil pro opravdu minimální občerstvení. Když to Turba otevřel, sedávalo se venku na dvoře pod stromy. Popíjelo se tam vínko o přestávkách a po představení. Nejen diváci, ale i další spřízněné duše. Bar, který je tam dnes, jsme nedělali. Můj názor je, že architekt musí připustit individualizaci, přivlastnění, promítnutí se do objektu. Zvláště u provozovatelů tak charismatických, jako jsou divadelníci. Uživatel si objekt přisvojí. A divadlo má cykly dané osobností toho kterého uměleckého šéfa. Může jít i "od pangejtu k pangejtu". Appeal divadla musí být v rukou intendanta. Není možné, aby architekt znásilňoval trvalým estetickým pojetím toho, kdo tam bude. Ani jsme neměli zájem to architektonizovat. Je to jeden rys architektury, který já zásadně prosazuji. Jsou věci charakteru trvalého a věci charakteru pomíjivého. Přítomnost pomíjivého mě zajímá. Je to život.
Provozovatelé v létě nemohou využívat dvůr tak, jak to bylo v počátcích za Ctibora Turby.
Smetana: To je tragédie. Nechtěl bych do těchto vztahů vstupovat, protože je neznám. Divadlo Alfréd bylo v počátku vytvořeno tak, aby se sedělo na dvoře. Ctibor Turba to tak používal. A tehdy to bylo konzistentní po všech rovinách. A jestli to nefunguje v rovině byť třeba jen provozní, je to škoda pro celé divadlo. Nerozumím tomu. Pakliže to ruší, pak je možná mylná celá ta úvaha divadelní boudy ve dvoře obytného bloku.
Co pro vás Alfréd znamená dnes?
Smetana: Pro mě Alfréd znamená jeden šuplík v typologické sbírce divadel. Divadel jsme dělali víc. Tohle divadélko bylo střižené na osobnost Ctibora Turby, na lokaci a na pantomimu. Ten sociální aspekt mě na tom zajímá asi nejvíc: uprostřed obytného bloku je nástroj, který všichni tolerují a jsou rádi, že ho tam mají. Mám pocit, že jsme si s kolegou Kulíkem na tom malém prostoru prověřili některé principy. Geometrie, která je pro divadlo naprosto diktující, začala fungovat ve světlech, ve statice, v denním osvětlení. Bylo tam spousta rébusů, které se vyřešily tak, že jsme byli spokojeni. Je tam jedno statické řešení, které dodnes ukazuji a bylo v té době pro nás velkým objevem. Objevem byl i princip difuzních oken v návaznosti na akustickou neprostupnost. Spousta takových jednotlivostíâ?¦ Myslím, že skutečně není "malých úkolů". Některé věci mě tam uspokojovaly při tvorbě bez ohledu na to, že to byl tak malý formát.


ALFRÉD VE DVOŘE
ROSTISLAV ŠVÁCHA
O době po Listopadu 1989 se někdy říká, že není dost kulturní, ať už přitom máme na mysli vulgární populismus mnohých politiků, bezohledné tlaky velkých peněz anebo degradaci kultury na pouhou zábavu. Na druhou stranu však Sametová revoluce otevřela dveře různým osobním tvořivým iniciativám a mnohde vedla k pozdvižení té kulturní sféry, za niž pociťují odpovědnost samosprávné instituce, obce a města. Užitek si z toho odnesla hlavně divadla, a to i ve smyslu jejich architektury. Jako by si městské rady v českých zemích vštípily ponaučení, že kultivovanost obce se projevuje péčí o jejich divadlo. Málokdy jindy v novodobých českých dějinách se postavilo tolik nových divadel a tolik starších divadelních budov prošlo výraznými přestavbami. Před časem pro Stavbu zmapovala tento rozmach divadelní architektury stať Světlany Kleinerové. Při tak velkém počtu novostaveb i rekonstrukcí se nicméně nezdá, že by kvantita přerostla v kdovíjakou kvalitu. Průměr architektonické produkce přesáhlo na tomto poli jen omezené množství staveb: dvě divadla od Karla Hubáčka a jeho spolupracovníků, pražská Spirála a Alfréd ve dvoře od Jindřicha Smetany, Tomáše Kulíka a někdy i dalších členů předlistopadového sdružení Lo-tech. Výjimečnost Alfréda ve dvoře spočívá i v tom, že za svůj zrod nevděčí ani tak městu Praze nebo jiné instituci, nýbrž úsilí jediného obětavého divadelníka. Pozici architektů zde usnadnil fakt, že jejich klient jasně zformuloval svoje požadavky a u drobných provozních nedostatků byl ochotný převzít vinu za ně na sebe. Myslím, že deset let po dostavění Alfréda ve dvoře u nás ještě lepší divadelní budova nevznikla.


Publikováno ve Stavbě č. 3/2006

Divadlo bylo oceněno cenou Grand prix Obce architektů '98 v kategorii novostavba.

Na úvod k tématu "Domy po letech":
MIROSLAVA D. PROCHÁZKOVÁ, MILENA SRŠŇOVÁ, LIDMILA CIHLÁŘOVÁ

Už několik let se naše redakce zabývala myšlenkou o tom, jak domy stárnou. Ačkoliv ta otázka na první pohled vypadá jednoduše, nebylo snadné najít konkrétní reálný přístup k tématu. Uvědomovali jsme si, že těžiště problému není pouze ve fyzickém stárnutí domu, nebo dokonce jen v jeho stavu technickém. Shodli jsme se na tom, že budeme zkoumat domy postavené až po roce 1989. Zajedno jsme byli i v tom, že nás zajímají domy, které jsou ceněné pro své architektonické kvality, abychom se vyhnuli negativním předurčením. Vybírali jsme mezi domy, které byly oceněné v Grand Prix Obce architektů. Tato soutěž ovšem nikdy nezahrnula všechny významné
stavby, a tak jsme se dali inspirovat i publikacemi o architektuře posledních 15 let.

Velmi důležitým hlediskem pro nás bylo to, aby se průzkumu byli ochotni účastnit jak majitelé, resp. uživatelé vybraných domů, tak jejich architekti. Tak se stalo, že jsme některé domy museli vyřadit. Vznikl soubor jedenácti budov, které jsou v provozu zhruba deset let. Sestavili jsme soubory otázek pro klienty a pro architekty. S každou
stranou jsme hovořili samostatně tváří v tvář. Zaznamenané a upravené odpovědi účastníci průzkumu autorizovali. Všechny domy jsme navštívili a nechali je znovu vyfotografovat. Za velmi podstatný jsme považovali pohled historika architektury, který měl zvážit, zda architektonická cena domu za dobu od jeho vzniku stoupla, nebo klesla. O tuto úvahu jsme požádali Rostislava Šváchu.

Co jsme chtěli vědět od klientů a architektů?
Otázky pro klienty:

Co se s domem stalo od té doby, kdy byl postaven? Změnil se? Změnila
se jeho funkce?

Došlo k výměně provozovatele domu? Jestli ano, proč?

Došlo k nějakým přestavbám? Z jakého důvodu?

Jste v kontaktu s původním architektem?

Oslovili jste kvůli případným změnám původního architekta?
Ne-li, proč?

Jak se projevuje stárnutí domu?

Funguje „váš“ dům? Je provozován podle původních předpokladů
a vybavení technikou a technologiemi?

Jak dům hodnotíte dnes? Považujete ho za hezký, sympatický?

Co podle Vás dům přinesl do bezprostředního okolí? Stal se jeho
součástí? „Žije“ s ním, nebo jsou okolo něj stavěny zdi? Je spíš otevřený,
nebo naopak?

Otázky pro autory — architekty :

Jste ještě v kontaktu s domem, sledujete ho?

Co se s domem stalo? Změnil se?

Smíte ještě do „vašeho“ domu?

Jste v kontaktu s provozovateli domu? Došlo k jejich výměně?

Byl jste osloven kvůli změnám, nebo byly provedeny bez Vašeho vědomí?

Pokud jste byl přizván, jak jste spokojen s jejich provedením?

Funguje „váš“ dům? Je provozován podle původních předpokladů a vybavení technikou a technologiemi?

Jak se projevuje stárnutí domu?

Jak hodnotíte dům dneska? Co pro vás znamená dnes?

Deset let je poměrně krátká doba na to, aby dům viditelně fyzicky zestárnul. Rozdíl mezi stavem původním a nynějším není někdy vůbec znatelný. Viditelné jsou snad jen vady, které většinou vyplynuly ze špatně provedených stavebních prací. Nejčastější závadou v tomto smyslu bylo vlhnutí zdiva a zatékání.
Samozřejmě dochází k průběžným opravám, doplňkům a údržbám, i když vrozdílné míře. Hodně záviselo na tom, jaké byly finanční možnosti stavitele, od nichž se odvíjelo použití materiálů a technického vybavení. I objektivně jsou dnes možnosti ve stavebnictví širší a různorodější, před deseti lety byla nabídka trhu výrazně chudší.

Všechny sledované domy slouží účelům, pro které byly postaveny. Provozovatelé se u některých staveb vyměnili, někdy i několikrát. A i v případě, že uživatel zůstal
tentýž, změnily se někdy jeho potřeby. S tím jsou spojeny např. změny v dispozičním uspořádání, přístavby, případně změny interiéru atd. Dopad na změny v domech má i tlak společenského vývoje, kvůli kterému se tu a tam přistoupí
k redesignu společenských prostor domů. Obecným faktem je, že uživatelé domu se po určité lhůtě od kolaudace s domem natolik ztotožnili, že úpravy a dekorace pořídili podle svého zájmu a vkusu. Osobnost uživatele se v domech více či
méně odráží. K tomuto faktu se architekti staví různě.

Z výpovědí zúčastněných vyplývalo, že pro klienty je prvořadá otázka toho, jak jim dům slouží. O kvalitách architektury vybraných domů nikdo z uživatelů nepochybuje,
všichni si jí cení a výjimečně je pro klienty dokonce podstatou domu. Vztah architektů k „jejich“ domům je v opačném gardu: architektura je prvořadá a funkční závady nejsou pro ně zásadní. Neznamená to však, že se jimi nezabývají. Jsou otevření tomu se k domům vracet a případné problémy pomoci odstraňovat.

O tom, jak domy ovlivnily své okolí, jsou s to svědčit jak klienti, tak architekti. Z pohledu redakce všechny vybrané domy působí ve svém okolí pozitivně z různých
hledisek — estetického, sociálního, urbanistického. Jsme si samozřejmě vědomi, že tento poznatek jsme si předpřipravili tím, jaké domy a kterých architektů jsme
vybrali.