Tento projekt byl publikován v rámci tématu "Domy po letech"
Čistírna odpadních vod a sběrna surovin
Adresa: Horní Maršov
Investor: Obecní úřad Horní Maršov
Autor: Roman Koucký
Spolupráce: Rudo Netík, Šárka Malá
Dodavatel: Budimex, Polsko
Realizace: 1993-94
Současný pronájemce: Elektro-odpady Dohnal, s. r. o.
Foto po dokončení: Ester Halová
Foto současného stavu: Miloslav Klimeš
„OČISTNÉ CENTRUM“ V HORNÍM MARŠOVĚ
V Horním Maršově jsme zastihli pracovníka firmy Elektro-odpady Dohnal, která má od února čističku a sběrnu v nájmu. O minulosti stavby, okolnostech vzniku atd. uživatel, který v místě působí tři měsíce, nemohl mnoho říci. Původní provozovatel areálu, dokončeného v roce 1994, ukončil svou činnost zhruba před rokem a od té doby se v místě vystřídali již tři nájemci. Problém je širší, nesouvisí přímo s architekturou a dotýká se spíše otázek rozvoje obce nebo zacházení s odpady. Budoucnost „očistného centra“, jak je areál nazýván, protože sdružuje více funkcí, není zatím dohodnutá. Čistička, postavená kvůli novostavbě školy, by se měla dříve či později zrušit a obec by měla být kanalizací napojená na Trutnov.
Ve věci se angažuje od počátku Miloslav Klimeš, který navrhl nerušit sběrný dvůr, ale propojit ho s novou čističkou. Dnes by sběrné místo navíc doplnil o technické zázemí obecního úřadu. Obec sběrnu nedotuje. Velké firmy, které v regionu nakládají s odpady, jdou finančně méně náročnou cestou skládek s odpadem, což je zcela v rozporu s ideou, s níž bylo „očistné centrum“ v Horním Maršově založeno. Současný nájemce se zabývá sběrem a tříděním odpadu, proto byl starostou osloven, aby se ujal i Horního Maršova. Sběrna měla mít větší spádovou oblast, ale bez aktivního přístupu obce a bez dotací je provoz areálu pro firmu Elektro-odpady Dohnal ztrátový, takže se chystá místo brzy opustit.
Co se týká vlastní budovy, má uživatel za to, že prakticky nestárne. Je to podle jeho slov „nezničitelná stavba“ a pro účely, kterým má sloužit, plně vyhovující a hezká. Letošní mocné vrstvy sněhu střeše neublížily. „Záleží na tom, jak se k domu budete chovat,“ myslí si uživatel o stárnutí a udržitelnosti stavby na břehu řeky Úpy.
S ARCHITEKTEM ROMANEM KOUCKÝM
Čistička a sběrna v Horním Maršově byla po revoluci první stavbou Romana Kouckého. Architekt byl od počátku v kontaktu s Milošem Klimešem (a je v podstatě pořád, i když se třeba vidí jednou za několik let). Naposledy se bavili o strategii Maršova, jak pokračovat dál, jestli se má obec rozvíjet, nebo má ustrnout. Bratři Klimešovi jsou výraznými osobnostmi v Maršově. Byli to oni, kdo během revoluce iniciovali (kromě jiného) změnu projektu čističky, připravované v rámci projektu sousední velké školy. Čistička byla místem, kam byla svedena všechna kanalizace, nejen ze školy. Byla navržena jako „horská chalupa a Klimešovi chtěli změnit jednak tvar, který byl smutný — proto se obrátili na Kouckého — a navíc navrhli, aby se to místo stalo „očistným centrem“. Proto se v zadání navíc objevila sběrna surovin, tříděného odpadu, kompostárna a umývací centrum pro autobusy. Od počátku to mělo mít nadmístní charakter; Maršov je na cestě z Trutnova přes Buky, Úpu až do Pece a v této části Krkonoš mělo fungovat centrální místo, kde jsou všechny ekologické, očistné funkce dané dohromady. Roman Koucký se domnívá, že to tak fungovalo a stále funguje. Přímý kontakt s domem architekt ale dnes nemá a už ho podrobně nesleduje. Jeho současného provozovatele nezná.
Stavba na samém počátku nebyla příliš kvalitně provedená, říká Koucký, jsou tam určité chyby. Architekti technologickou část projektu neměli možnost řešit. Dostali pouze úkol opláštit nadzemní stavbu. Po několika letech používání se ukázalo, že přizdívka k betonové technologii nebyla udělaná šťastně a že mnohem rozumnější by bylo celou ji odbourat a sokl ztenčit a přikrýt eternitem, jak je na horách dobrým zvykem, tak aby stavba víc dýchala. To se dodnes nestalo, přestože Kouckého kancelář na tyto změny a detaily vypracovala později kompletní projekt. Co se týče tvaru domu, dřevěné nástavby, měla být ještě lehčí a jednodušší. Architekt však v komplikovaném postavení „pouhé“ změny projektu museli akceptovat původního generálního projektanta a jeho statika. Mohli navrhnout tvar a mohli prosadit některé detaily, jiná šance v roce 1991 nebyla. I dozor na stavbě byl omezen a proto stavba už při dokončení vykazovala některé nedostatky. .
Stárnutíâ?¦ „Koneckonců všechny dřevěné domy jednoho dne zešednou, zčernají. V Maršově to bohužel nebylo tou přirozenou cestou, která by se mi líbila víc, protože dřív než to zešedlo přirozeně, natřeli dům tmavým nátěrem,“ říká Koucký. Architektovo přání, aby v případě, že se bude natírat dřevěná fasáda, byla okna barevná — světle modrá —, nebylo naplněno. Škoda. Stárnutí se ale na sběrně projevuje víceméně pozitivně a objekt funguje dobře, soudí architekt. S výjimkou soklu, který by dle Kouckého ještě stálo za to upravit.
Co pro Romana Kouckého ta stavba znamená? „Byla to v přelomové době první věc, kterou se nám podařilo realizovat. Samozřejmě mě tenkrát strašně zlobilo, že do toho nemůžeme zasahovat tak, jak bychom chtěli, a že některé věci si nemůžeme zvolit, jak bychom chtěli (konstrukci krovu by si Koucký přál trochu jinou, místo obyčejné omítky si představoval kletované betony). Ale ten dům se podařilo prosadit a postavit. To, že dostal Grand Prix, bylo naprosto nečekané, velmi překvapivé a povzbudilo nás to k další práci. Ukázalo se, že má smysl předělávat projekty, které jsou navrženy hloupě, pokud klient sám o to stojí. Výsledek je pak znát a rozhodně se to vyplatí.“
HORNÍ MARŠOV
ROSTISLAV ŠVÁCHA
Pěkným rysem české architektonické scény posledních šestnácti let se stal fakt, že se naučila oceňovat skromná, laciná díla, zaslouží-li si to silou a důvtipem svého konceptu. Atmosféru pro toto vlídné hodnocení skromnosti vytvořily hlavně první ročníky soutěže Grand prix Obce architektů a verdikty jejich mezinárodních porot. Mám-li dobrou paměť, prvním architektem, který se dočkal takového vysokého uznání za nevelkou a lacinou stavbu, byl Roman Koucký se svou sběrnou surovin a čističkou vody v Horním Maršově. Dřevěná budova na kamenné podnoži, s důmyslnou a odolnou konstrukcí zvlněné střechy, si vynucuje pozornost i z hlediska svých kontextuálních kvalit.
Koucký si zřejmě uvědomoval, že ji navrhuje pro krkonošské podhůří, pro oblast osídlenou kdysi převážně německým etnikem, a ladil proto svůj návrh v duchu typického podhorského architektonického nářečí, na němž se opět výrazně podílel dřevěný materiál. Nedaleká škola od architektky Jindřišky Crickettové mimochodem dostala podobný jakoby německý stylový odstín na základě podobných úvah o kontextuálnosti. U čističky Romana Kouckého jsme tušili, že právě na ní se desetileté stárnutí projeví nejničivěji; že právě ti, kdo ve svých kritických soudech preferují skromnost, se tady dočkají argumentu podvracejícího jejich pozici. A je pravda, že údržby, která by u maršovského dílka Romana Kouckého zpomalila jeho chátrání, se čistička asi nikdy nedočkala. Mně se však zdá, že sběrna a čistička zestárla přirozeně, způsobem, jaký bezděčně zvýraznil její kontextuální či regionalistické znaky. Dnes stavba zapadá mezi jiné, často mnohem starší podhorské domy tak, jako by mezi nimi stála daleko déle než pouhých deset let.
Publikováno ve Stavbě č. 3/2006
Na úvod k tématu „Domy po letech“:
MIROSLAVA D. PROCHÁZKOVÁ, MILENA SRŠŇOVÁ, LIDMILA CIHLÁŘOVÁ
Už několik let se naše redakce zabývala myšlenkou o tom, jak domy stárnou. Ačkoliv ta otázka na první pohled vypadá jednoduše, nebylo snadné najít konkrétní reálný přístup k tématu. Uvědomovali jsme si, že těžiště problému není pouze ve fyzickém stárnutí domu, nebo dokonce jen v jeho stavu technickém. Shodli jsme se na tom, že budeme zkoumat domy postavené až po roce 1989. Zajedno jsme byli i v tom, že nás zajímají domy, které jsou ceněné pro své architektonické kvality, abychom se vyhnuli negativním předurčením. Vybírali jsme mezi domy, které byly oceněné v Grand Prix Obce architektů. Tato soutěž ovšem nikdy nezahrnula všechny významné
stavby, a tak jsme se dali inspirovat i publikacemi o architektuře posledních 15 let.
Velmi důležitým hlediskem pro nás bylo to, aby se průzkumu byli ochotni účastnit jak majitelé, resp. uživatelé vybraných domů, tak jejich architekti. Tak se stalo, že jsme některé domy museli vyřadit. Vznikl soubor jedenácti budov, které jsou v provozu zhruba deset let. Sestavili jsme soubory otázek pro klienty a pro architekty. S každou
stranou jsme hovořili samostatně tváří v tvář. Zaznamenané a upravené odpovědi účastníci průzkumu autorizovali. Všechny domy jsme navštívili a nechali je znovu vyfotografovat. Za velmi podstatný jsme považovali pohled historika architektury, který měl zvážit, zda architektonická cena domu za dobu od jeho vzniku stoupla, nebo klesla. O tuto úvahu jsme požádali Rostislava Šváchu.
Co jsme chtěli vědět od klientů a architektů?
Otázky pro klienty:
Co se s domem stalo od té doby, kdy byl postaven? Změnil se? Změnila
se jeho funkce?
Došlo k výměně provozovatele domu? Jestli ano, proč?
Došlo k nějakým přestavbám? Z jakého důvodu?
Jste v kontaktu s původním architektem?
Oslovili jste kvůli případným změnám původního architekta?
Ne-li, proč?
Jak se projevuje stárnutí domu?
Funguje „váš“ dům? Je provozován podle původních předpokladů
a vybavení technikou a technologiemi?
Jak dům hodnotíte dnes? Považujete ho za hezký, sympatický?
Co podle Vás dům přinesl do bezprostředního okolí? Stal se jeho
součástí? „Žije“ s ním, nebo jsou okolo něj stavěny zdi? Je spíš otevřený,
nebo naopak?
Otázky pro autory — architekty :
Jste ještě v kontaktu s domem, sledujete ho?
Co se s domem stalo? Změnil se?
Smíte ještě do „vašeho“ domu?
Jste v kontaktu s provozovateli domu? Došlo k jejich výměně?
Byl jste osloven kvůli změnám, nebo byly provedeny bez Vašeho vědomí?
Pokud jste byl přizván, jak jste spokojen s jejich provedením?
Funguje „váš“ dům? Je provozován podle původních předpokladů a vybavení technikou a technologiemi?
Jak se projevuje stárnutí domu?
Jak hodnotíte dům dneska? Co pro vás znamená dnes?
Deset let je poměrně krátká doba na to, aby dům viditelně fyzicky zestárnul. Rozdíl mezi stavem původním a nynějším není někdy vůbec znatelný. Viditelné jsou snad jen vady, které většinou vyplynuly ze špatně provedených stavebních prací. Nejčastější závadou v tomto smyslu bylo vlhnutí zdiva a zatékání.
Samozřejmě dochází k průběžným opravám, doplňkům a údržbám, i když vrozdílné míře. Hodně záviselo na tom, jaké byly finanční možnosti stavitele, od nichž se odvíjelo použití materiálů a technického vybavení. I objektivně jsou dnes možnosti ve stavebnictví širší a různorodější, před deseti lety byla nabídka trhu výrazně chudší.
Všechny sledované domy slouží účelům, pro které byly postaveny. Provozovatelé se u některých staveb vyměnili, někdy i několikrát. A i v případě, že uživatel zůstal
tentýž, změnily se někdy jeho potřeby. S tím jsou spojeny např. změny v dispozičním uspořádání, přístavby, případně změny interiéru atd. Dopad na změny v domech má i tlak společenského vývoje, kvůli kterému se tu a tam přistoupí
k redesignu společenských prostor domů. Obecným faktem je, že uživatelé domu se po určité lhůtě od kolaudace s domem natolik ztotožnili, že úpravy a dekorace pořídili podle svého zájmu a vkusu. Osobnost uživatele se v domech více či
méně odráží. K tomuto faktu se architekti staví různě.
Z výpovědí zúčastněných vyplývalo, že pro klienty je prvořadá otázka toho, jak jim dům slouží. O kvalitách architektury vybraných domů nikdo z uživatelů nepochybuje,
všichni si jí cení a výjimečně je pro klienty dokonce podstatou domu. Vztah architektů k „jejich“ domům je v opačném gardu: architektura je prvořadá a funkční závady nejsou pro ně zásadní. Neznamená to však, že se jimi nezabývají. Jsou otevření tomu se k domům vracet a případné problémy pomoci odstraňovat.
O tom, jak domy ovlivnily své okolí, jsou s to svědčit jak klienti, tak architekti. Z pohledu redakce všechny vybrané domy působí ve svém okolí pozitivně z různých
hledisek — estetického, sociálního, urbanistického. Jsme si samozřejmě vědomi, že tento poznatek jsme si předpřipravili tím, jaké domy a kterých architektů jsme
vybrali.
