Křest knihy Fenomén Bauhaus a vernisáž výstavy NAVZDORY

Křest knihy Fenomén Bauhaus a vernisáž výstavy NAVZDORY

(26. 11. 2019) Ve středu 4. prosince v GJF a Pointu

   
 
 
 
 

Křest knihy Fenomén Bauhaus a vernisáž výstavy NAVZDORY

KDY: 4. prosince 2019 
KDE: v Galerii Jaroslava Fragnera a Pointu, Betlémské nám. 5a, Praha 1

• 16:00 křest knihy nakladatelství Grada   
Fenomén Bauhaus – příběh jedné školy
za účasti autorů Jiřího Kuděly, Markéty Svobodové, Miroslava Zelinského a Davida Vávry

Tři renomovaní čeští autoři se v knize, jejímž prvotním impulzem bylo sté výročí založení Bauhausu, vypořádávají s fenoménem této německé moderní umělecké a průmyslové školy každý po svém a z různých perspektiv.
Populárnější formou se snaží přiblížit veřejnosti, studentům a pedagogům její příběh, a to nejen prostřednictvím hlavních protagonistů Bauhausu, ale také skrze prostředí české meziválečné avantgardy, která s touto školou udržovala intenzivní kontakt.
Přijměte pozvání k poutavému čtení doprovázenému nejen dobovými obrazovými materiály, fotografiemi a reprodukcemi, ale také ilustracemi od architekta Davida Vávry a komiksem, mapujícím události kolem Bauhausu. 
Grada: Fenomén Bauhaus

• 19:00 vernisáž 
NAVZDORY / architekti 1969–1989–2019
s Pavlem Fajtem a Tea Jayem Ivem

pořadatelé / Galerie Jaroslava Fragnera, Fakulta architektury ČVUT v Praze, 
Muzeum hlavního města Prahy – Studijní a dokumentační centrum Norbertov
spolupořadatel / GRADA
kurátoři / Petr Krajči, Dan Merta, Klára Pučerová, Pavel Směták, Petr Vorlík
spolupráce / Jakub Hepp, Lenka Chýlová, Lenka Kužvartová, Tereza Poláčková
grafický design / Robert V. Novák
architektonické řešení / Jakub Fišer

komentované prohlídky / 18. 12. 2019 (17:00), 16. 1. 2020 (18:00)
debata / 22. 1. 2020 (19:00)

Výstava „Navzdory“ se ohlíží za českou architekturou v průběhu půl století – od roku 1969 (začátek normalizace) až po současnost. Představuje její aktéry vymezující se totalitě duchovní i komerční, hlavními tématy jsou svoboda architektonické tvorby, obrana veřejného prostoru, neoficiální struktury a výjimečné počiny (výstavy, happeningy, záchrana staveb i veřejného prostoru, obnova výjimečných budov apod.). Kromě připomenutí těchto osobností, skupin a událostí je kladen důraz i na dobovou situaci, souvislosti historické, politické nebo umělecké a vývoj událostí či jednotlivých institucí a uskupení. Předělovým obdobím je období od listopadu 1989 (rozpad svazu architektů) až po založení České komory architektů, které završilo snahu architektů zakotvit právně a možnost svobodně se věnovat své profesi.

Základní téma lze zjednodušit na morální integritu tvůrců, na jejich tvorbu a postoje bez ohledu na soudobý diktát ideologický či komerční tlaky, na mainstream, na snadnou cestu za jakýchkoliv ústupků. Můžeme na toto téma nahlížet z vícero pohledů: podle typu projektu (mnozí tvůrci zcela souběžně provozují moralizující aktivismus a „šíření dobra“, ale i sporné zakázky pro totalitní režim nebo kontroverzní osobnosti), v čase (mnoho tvůrců rovněž zahájilo svou profesní kariéru jako mladí, moralizující revolucionáři, kteří dělají „vše jinak“, s rostoucí slávou a odpovědností, velikostí zakázek i věkem se však nakonec zpravidla posouvají do standardizované nebo převážně komerční rutiny), podle charakteru konkrétní práce (nakolik jde o vzdor vůči establishmentu a nakolik jen o „prostou“ snahu dobře a eticky dělat svou práci) či podle předpokládané odezvy (nakolik jsou dané jevy sledovány a reflektovány médii nebo nakolik je dovede „zhodnotit“ či komerčně a politicky zneužít právě onen establishment, vůči němuž se vymezují).

Kurátoři si nekladli za cíl rozdělit architektonickou scénu na „špatné a dobré“ tvůrce, ale naopak ukázat nakolik byl zajímavý a silný proud „ostrůvků pozitivní deviace“, jaké (dosud málo nebo vůbec popsané) události pomohly vývoji architektury, reagovaly na celoevropské trendy (postmoderna, technologie, zájem o památkovou péči, veřejný prostor, ekologii, teoretické práce) a jak se u architektů promítá uvědomění si vlastního vlivu na podobu veřejného prostoru a společenské i pedagogické odpovědnosti.

Na výstavě je představeno osm desítek architektů a aktivit v šesti kategoriích: navzdory odcizení (úsilí o proměnu nefunkčního vztahu člověka a města), navzdory nehybnosti (podpora změn, setkávání, edukace), navzdory bourání (péče o existující prostředí a kulturní dědictví), navzdory vytěžování (aktivity v zájmu prosté šetrnosti a zhodnocení potenciálu zdrojů, sociální a environmetální zodpovědnost proti konzumu), navzdory stereotypům (reakce na mechanický a prvoplánový přístup, na mainstream a zplošťování) a navzdory exkluzivitě (tvorba vycházející z tradice a genia loci, (ne)cílený regionalismus, pokora). Samostatnou kapitolou je potom část pojmenovaná navzdory svazu, která blíže seznamuje s občanským fórem (architektů) a situací do vzniku profesní komory. Zároveň kurátoři chtějí návštěvníka vtáhnout do dialogu, díky možnosti doplnit „kdo mi zde chybí“.

Dalo se to... Daly se přehlížet direktivně stanovené technické a ekonomické limity navrhování budov. Daly se prosazovat architektonické detaily, které stavební výroba z pohodlnosti nechtěla vyrábět. Dalo se také protestovat proti demolicím zanedbaných a poničených, ale důstojně zestárlých domů nebo plošným asanacím historických částí měst. Daly se ignorovat oficiální struktury Svazu architektů s jeho politickými zakázkami a kreslit si vlastní utopické kontraprojekty. Dalo se setkávat s podobně smýšlejícími lidmi a přemýšlet o svobodnější budoucnosti. Dalo se chodit na nepovolené demonstrace nebo podepisovat petice. Dala se podepsat Charta 77. Dalo se projektovat svobodně a v souladu s vlastním svědomím. To všechno a ještě mnohem více se před listopadem 1989 dělat dalo. Nebylo to bez rizika, ale bylo to možné – za cenu výtek nadřízených a pohovorů na kádrovém oddělení nebo policejní služebně, nepříjemných diskusí se stavební výrobou nebo nezaplacených přesčasů. Záleželo na každém, kolik kdo najde odvahy a kam až si troufne zajít.

Odpor vůči normalizaci ze strany řady architektů starší generace, jež zažila doyeny prvorepublikové architektury, vedl až k protiprávnímu policejnímu zrušení Svazu českých architektů v roce 1971 a jeho nahrazení normalizačním, shora ustaveným Svazem architektů ČSR. Na pozdější aktivity střední architektonické generace Středotlakých, kteří neopomněli sledovat architektonické dění v zahraničí, navázali předlistopadovým vzdorem nejmladší architekti, kteří založili řadu úředně nepovolených, neoficiálních sdružení. Vedle odporu a protestů proti erodujícímu normalizačnímu bezčasí tak od poloviny osmdesátých let začalo promýšlení nové podoby architektonické profese po případné změně systému, jež přišla poněkud neočekávaně v listopadu 1989. Po téměř okamžitém vzniku Obce architektů a rozpuštění normalizačního Svazu se po dvou letech podařil nejdůležitější krok: založení České komory architektů. Architekti si konečně vydobyli to, oč se tak dlouho snažili.

Je tedy potřebné a nutné, aby se dnes architekti vůči něčemu vymezovali a protestovali, aby dělali něco navzdory? Poslední tři desetiletí ukazují nejen, že je to potřeba, ale jde mnohdy o stejné či podobné motivace. Žijeme  v mnohem svobodnějších poměrech ekonomicky globalizovaného světa. Na místo politického diktátu a policejních represí ovšem nastoupila opojná vůně peněz, nekritické sebevědomí a pramalé respektování sociálních nebo environmentálních limitů. Otevřené hranice a architektonické portály umožňují přímou či rychle zprostředkovanou zkušenost s nejnovějšími architektonickými trendy a ikonami. Průmyslové stavební systémy a digitalizované projektování dovolují v neskutečně krátkém čase postavit téměř cokoliv. Nezřídka ale kvalita, etické a estetické ideály ustupují do pozadí a vyhrávají snadná, rychlá nebo lukrativní řešení.

Nemohli bychom a ani jsme nechtěli pojmenovat a představit všechna minulá a dnešní NAVZDORY. Pokusili jsme se o zmapování malé, avšak podle našeho názoru důležité součásti české architektonické scény posledních padesáti let. Chtěli jsme jen trochu osvětlit jeviště zaplněné někdy již pozapomenutými myšlenkami, tendencemi, osobami, projekty či stavbami, které kladou tolik důležité pochybovačné otázky o naší minulosti, přítomnosti a budoucím směřování mainstreamu české architektonické tvorby.

podle podkladů pořadatele

Komentáře ke článku

 
 
 
 

Registrace k zasílání newsletteru

Stavbaweb.cz informuje o novinkách v oboru architektury a stavebnictví, představuje zajímavé objekty, projekty a materiály. Prostřednictvím tohoto formuláře se můžete přihlásit k odebírání denního newsletteru, a dostávat tak pravidelné informace přímo do své e-mailové schránky.

*Povinné položky
Vaše registrační údaje nebudou poskytovány třetím stranám a budou chráněny. Svou registraci můžete kdykoliv zrušit zde nebo prostřednictvím odkazu v zápatí každého newsletteru.
 
 
Nové komentáře

23. 6. 2020 18:22:06

Re: Univerzální plán?

Se zájmem jsem si přečetl ten Kouckého výtvor a musím přiznat, že v něm je spoustu lákavých tezí. Pes je, jako vždy, zakopán v detailech, resp. v míře obecnosti toho textu. Nelze upřít, že zevšeobecňováním principů tvorby města až na tyto "holé věty" došel Roman Koucký na dřeň naší profese, a také je pravda, že vše, co si o ní myslím já a co jsem vždy vykládal laikům jako základní principy utváření města v demokratických poměrech, se s jistou dávkou tolerance dá najít i v těch jeho obecných postulátech. Má to ale několik zásadních "háčků". 1. Koucký předpokládá, že pokud respektují městští hlavouni a úředníci hranici zastavěného území, uliční čáry oddělující veřejný prostor od soukromého, evoluční růst výšky zástavby podle okolí, napojitelnost staveb na dopravní a technickou infrastrukturu a dokáží rozeznat zděděné hodnoty kulturní, lidmi vytvořené i přírodní, neměli by klást nástavbám a přístavbám, modernizacím, rekonstrukcím ani novým stavbám lépe využívajícím zastavěné území žádné překážky ve formě funkční či prostorové regulace, a o fyzickém rozvoji města by tedy měli rozhodovat ti, kdo chtějí stavět a ti, kdo jim poskytují odborný servis ve formě projektů. Tvrdí, že v případě respektování těchto zásad by mohl být územní plán vlastně triviální, obsahující právě jen výše uvedené základní regulativy, a uvnitř ploch pro výstavbu v síti veřejných prostorů a infrastruktury by měli mít stavebníci a investoři svobodný prostor pro naplňování funkcemi, a architekti svobodné pole pro ztvárnění staveb. Nepřímo tím říká, že ti, kdo město řídí, se do těch "vnitřků" mimo veřejných prostorů a koridorů technické a dopravní infrastruktury při respektování těch pěti regulativů nemají plést a mají nechat prostor kreativitě těch, kdo vnášejí do města změny, energii, peníze, nové činnosti a účely. To by bylo hezké, kdyby jak konšelé a jejich úředníci, tak investoři a stavebníci byli natolik vzdělaní a osvícení, že by při své práci brali ohled na ostatní soukromé a veřejné zájmy jako samozřejmost. Tedy respektovali obecně závazné předpisy pro hygienu prostředí, ochranu památek, přírody a krajiny, zájmy požární ochrany, ale i sousedů jaksi sami od sebe a nikdo je k tomu nemusel nutit. Řekněme si upřímně, že taková etika a morálka nefunguje u nás u žádné ze jmenovaných skupin účastníků přeměn měst a obcí. Mnozí lidé si navíc představují demokracii tak, že mohou "kecat do všeho", co se ve městě či obci šustne, a že jejich hlas je stejně důležitý, ne-li důležitější, než hlasy "držitelů moci", "držitelů měšců" a "držitelů odborných kompetencí a znalostí". Aby začala fungovat Kouckého vize, muselo by dojít ke změně této formy demokracie k nějakému přiblížení se k "osvícenému feudalismu" britského či švédského typu, tedy konstituční monarchie, a občané by museli respektovat autority a řád, ne jako u nás "Milion chvilek pro(ti) demokracii". 2. Už ve středověku lokátoři a další předchůdci urbanistů a územních plánovačů respektovali některé zásady, které Kauckého regulativy překračují tím, že se týkali a týkají specifických funkcí v území. Tak se např. umisťovaly provozy jirchářů a dalších životní prostředí ohrožujících provozů mimo obytnou zástavbu a po proudu vodotečí, aby neznečišťovaly vodu používanou jako užitkovou např. na praní a úklid domácností, obchodů, veřejných prostranství, byla stanovována dominantní místa pro výstavbu kostelů, zámků, hradů, radnic a parků, která nesměla být zastavěna něčím jiným, později byly vytvářeny specifické výrobní zóny, napojitelné vlečkou na železniční síť atd. Spoléhat jen na zdravý rozum investorů, architektů a inženýrů při lokacích některých funkcí je pro mne až příliš odvážná myšlenka - mnozí jsou duše prodejné, asociální, a etika povolání je pro některé jen omezující haraburdí. 3. V demokratických poměrech lze územní plán města či obce utvářet jako dočasnou dohodu o funkčním a prostorovém uspořádání správního území řešené obce mezi samosprávou a občany, kde architekt poskytuje jen odborný servis, jak tu dohodu graficky i textově vyjádřit. Přitom u odborné i laické veřejnosti lze požadovat, aby se vyjádřily a) které stávající stavební fondy fungují dobře, postačí jejich údržba, modernizace, nástavby či přístavby a není třeba je bourat, b) které zákonem chráněné památky nebo sice nechráněné, ale výrazně přispívající k identitě města, obce, místa, je žádoucí zachovat a chránit, c) které stavby a plochy neslouží dobře svému původnímu ani jinému účelu a je třeba jim dát novou náplň nebo je zbourat a nahradit novými objekty, d) které funkce nebo stavby naopak ve městě či obci chybějí a je žádoucí je doplnit výstavbou nových objektů, e) jak je třeba upravit stávající nebo doplnit novou technickou a dopravní infrastrukturu a jak se o její financování podělí veřejné a soukromé finance. Obávám se, že v Kouckého postulátech není pro takový dialog s dotčenými správními orgány, se samosprávou, s občanskou komunitou obce místo, že je to pojímáno více "elitářsky", jako že "do toho nemůže mluvit každý, kdo má do zadku díru". Přitom oddělit v hlasech veřejnosti "zrno od plev" je na odvaze a odpovědnosti orgánů veřejné správy, a takovému dialogu se nelze vyhnout, nemají-li být rozhodnutí o změnách v území neustále zpochybňována a napadána v opravných prostředcích. Shrnuto: na naše podmínky a naši občanskou i odbornou i morální vyspělost je ten Kouckého názor zatím moc radikální a nerealistický, také politicky patrně neprůchodný, i když by vlastně ideálně plnil ono politické zadání pro nový stavební zákon - zjednodušit proces přípravy staveb - od územního plánování až po realizaci staveb. Vždy jsem obdivoval, jak malý stavební výkres byl ještě za Rakouska - Uherska potřeba vytvořit jako projekt třeba činžovního domu pro povolení stavebního úřadu. Dnes jsou sice stavby mnohem složitější co do technického vybavení, ale i to bylo dřív odpovědností projektanta a stavitele vůči investorovi, ne vůči stavebnímu úřadu. Ten, kdo platil, taky kontroloval, zda dostává odpovídající kvalitu, a stát se do toho nepletl víc, než musel kvůli místu, evidenci a budoucímu zdanění nemovitosti. Na tom nic nemění ani informační technologie do územního plánování či projektování staveb. Jenže dnes právě přebujelý právní řád a byrokratický balast převzaly mnohé povinnosti regulace a kontroly, kterou si dříve obstarali erudovaní investoři a projektanti sami, a živí to takovou spoustu lidí, že ústup od toho bude spojen s tuhým odporem úřednictva. Něco na tom Kouckém ale je, rozhodně čeří vodu k inspirativnímu uvažování, zda územní plány v současném pojetí plní opravdu to, co slibuje zákon, nebo jestli je na čase si přiznat, že "život a rozvoj měst jde jinými cestami" a územní plánování ho jen trapně dohání desítkami změn plánů, vyvolaných novými záměry, které ten život délkou trvání zpracování, projednání a schválení jen zdržují, jako je tomu v Praze.

 
© 2007–2020 Business Media One, s. r. o. Nádražní 762/32, 150 00 Praha 5, e-mail: stavbaweb@bmone.cz