Lávka přes Dřetovický potok

Lávka přes Dřetovický potok

Kladno Vrapice

(21. 10. 2019) Ondřej Císler a Petr Tej

   
 
 
 
 

Lávka přes Dřetovický potok

Lávka přes Dřetovický potok ve Vrapicích u Kladna se nachází na pěší cestě ze vsi na hřbitov. Je zasazena do pozoruhodného přírodního kontextu, který do určité míry nahrazuje urbanizovaný veřejný prostor v obci. Krajina v okolí Vrapic je geologicky velmi zajímavá, nachází se zde například naleziště zkamenělých žraločích zubů. Louka v okolí lávky bývá často zaplavována a krajina v bezprostředním okolí lávky je charakteristická jak soustavnými lidskými zásahy, tak relativní divokostí, určenou neustálými změnami díky povodním. Lávka je koncipována ve vyšším smyslu jako magický portál mezi světem živým a mrtvých, či jako numinózní objekt z Vesmírné odysey. Je provedena z vysokopevnostního mrazuvzdorného UHPC betonu třídy C110/130 s rozptýlenou výztuží. Unikátní architektonický návrh zkoumá hranice lehkosti a subtilnosti pěší lávky, výtvarně je založen na uhrančivosti černého, technologicky extrémně vyspělého materiálu. Konstrukční řešení na rozpon 10 m se vzepětím 0,4 m vhodně využívá dvojí zakřivení geometrie lávky, stabilizuje konstrukci v obou stěžejních směrech a umožňuje jednoduché zavětrování zábradlí lávky. Příčný profil lávky má šířku 1,5 m. Objem spotřebovaného materiálu je 1,4 m3, váha lávky je cca 3,5 t. Během ověřování vlastností konstrukce a technologie odlévání byl vytvořen prototyp, který byl podroben zátěžovým zkouškám.  Materiál je probarvený ve hmotě, povrchově patinovaný leptáním a v klíčových detailech ručně dobrušovaný. Do protipostavení k lávce je umístěna socha „Strážce“ z dílny sochaře Prof. Jana Hendrycha. Profesor Hendrych je mj. předním odborníkem na barokní sochu umístěnou v kontextu mostu a krajiny a její plastické modelace. Socha vychází z původních barokních předobrazů (např. Jan Nepomucký), umísťovaných do komponované krajiny a doplňuje celkovou prostorovou kompozici mostu. Stěžejním kompozičním tématem je zde také koncepce mostu jako soklu či prostorového kontextu pro sochu. Socha je provedena z materiálu analogického k materiálu mostu.AUTORSKÁ ZPRÁVA

Lávka přes Dřetovický potok v obci Vrapice, provedená z UHPFRC
Adresa projektu   Kladno Vrapice
Klient: Statutární město Kladno
Studia: Aoc architekti, Kloknerův ústav ČVUT v Praze
Autoři: Ondřej Císler – Aoc architekti, Petr Tej, architekt a konstruktér – Kloknerův ústav ČVUT v Praze
Spolupracovali:
Jan Hendrych / autor sochy 
Jiří Kolísko / technologie odlévání / www.klok.cvut.cz
KŠ Prefa / výroba lávky  
Rok projektu: 2018
Rok realizace: 2019
Rozloha: 19,5 m2
Náklady: cca 700 tis Kč
Fotografie: BoysPlayNice

Základní informace o objektu

 
 
 
 

Kategorie

Doprava/infrastruktura

Komentáře ke článku

 
 
 
 

23. 10. 2019 09:13:54. Re: Lávka přes Dřetovický potok. Ivo Musil

 
 
 
 

23. 10. 2019 09:13:54. Re: Lávka přes Dřetovický potok. Ivo Musil

  Tento numinózní objekt z Vesmírné odysey do přírodní zeleně
vůbec nezapadá. Krasořečení odůvodňující tento typ stavby instalovat za obcí v přírodě neodůvodní.


Registrace k zasílání newsletteru

Stavbaweb.cz informuje o novinkách v oboru architektury a stavebnictví, představuje zajímavé objekty, projekty a materiály. Prostřednictvím tohoto formuláře se můžete přihlásit k odebírání denního newsletteru, a dostávat tak pravidelné informace přímo do své e-mailové schránky.

*Povinné položky
Vaše registrační údaje nebudou poskytovány třetím stranám a budou chráněny. Svou registraci můžete kdykoliv zrušit zde nebo prostřednictvím odkazu v zápatí každého newsletteru.
 
 
Nové komentáře

24. 3. 2020 17:03:00

Re: Polemika o panoramatu a mrakodrapech pokračuje

K polemice a selhávání dialogu nad pražskou metropolí čili o obtížné cestě od polemiky k dialogu Dialog se nekoná, v tom se shodneme. Tristní shoda. O to víc, že přitom v řadě věcí s článkem K. Bečkové a R. Šváchy (Polemika o panoramatu a mrakodrapech pokračuje. STAVBA, 27. roč., 2020, č, s, ) souhlasíme. I v tom, co nám navzdory liteře a smyslu našeho příspěvku vytýkají. Míjíme se a o to šlo a jde. Předporozumění, uzavírání se do jednoho společenství stejně smýšlejících a dogma vylučují dialog. Zásadní otázky, které jsme položili, tak zůstávají na pořadu dne: Může se v metropoli – Praze – stavět a rozvíjet – v souladu se světovými trendy, aniž by ztrácela na své identitě? A když se rozvíjela po staletí, proč to má být právě v naší době fatálně nemožné? Může se vést, jsme schopni a ochotni vést, produktivní dialog nejen mezi dvěma stranami – mezi architekty a památkáři, ale mezi společností, památkáři, historiky, architekty a urbanisty? Dialog o balancování mezi tím, co je historicky dané, vzácné a tím, co může být novým vkladem, přínosem pro Prahu? Tyto otázky zůstávají na pořadu dne. Co dialogu brání? Odpověď K. Bečkové a R. Šváchy: „Nenastává tak moment hypolepse, ukázněného navázání na argumenty protivníka, jaký za podmínku skutečného dialogu pokládá historik Jan Assmann. Domníváme se, že bez takové hypolepse se debata o Praze nikam nepohne a všichni zůstanou zakopaní ve svých dosavadních pozicích.“ Neospravedlňuje se tímto zvláštním odkazem na teze historika ranných kultur a civilizací egyptologa Assmana sama nemožnost dialogu? Navrhujeme radikální zjednodušení přes otázku - co je jádrem toho, co ničí podstatu dialogu v daném případě o architektuře a perspektivách Prahy Přidržíme se definice Jeana Lacroix. Dialog vyžaduje vzájemnost porozumění, tj. musím pochopit názorového protivníka, pochopit ho lépe než si rozumí on sám. To vyžaduje vystavit se síle jeho názorů, procítit je silněji než on sám. S rizikem, že se mé vlastní názory odkryji jako slabší. Bez metodologické sympatie není dialogu. To nám v diskuzích, polemikách – a především v možném dialogu nad tématem perspektiv Prahy chybí. Opravdu vychází selhání a nemožnost skutečného dialogu o pražské metropoli z toho, že „autoři textů, totiž architekti nejsou zvyklí přesně reagovat na názory druhých, jak to musejí praktikovat vědci“? (R. Švácha v „EAM. Euroamerické myšlení 1936-2011“, R. Švácha, M. Sršňová, J Tichá (eds.), str. 33, srv. i násl.)? Pochybujeme. Ona zdůrazňovaná hypolepse, zdisciplinované navazování na myšlenky a teze druhých, je důležitá, patří ke kultuře dialogu i v soudobé společnosti; dialog není mince, kterou si dám jako výhru do kapsy, je to cesta k společnému nalézání argumentů a „pravdy.“ Z toho nemůže být nikdo ostrakizován pro nedostatečnou hypolepsi, ani architekt, ani historik či teoretik, ani památkář, ani expert, ani veřejnost – dokonce i ta na sociálních sítích. Stav dialogu je jedním z měřítek vyspělosti demokratické společnosti. Jakub Heidler, Oldřich Ševčík

 
© 2007–2020 Business Media One, s. r. o. Nádražní 762/32, 150 00 Praha 5, e-mail: stavbaweb@bmone.cz