Letní Olověný Dušan 2012

Letní Olověný Dušan 2012

Spolek posluchačů architektury uspořádal druhé kolo letního Olověného Dušana – kultovní soutěže o nejlepší projekty a ateliéry na FA ČVUT. Dvě nezávislé poroty vybíraly výherce v kategoriích architektura i design, a to jednotlivce i ateliéry.

Na slavnostním vyhlášení před budovou Fakulty architektury ČVUT byly uděleny olověné sošky za nejlepší architektonické návrhy Editě Lehnerové, Michalu Leňovi, Matúši Scerankovi a Tereze Šváchové, dále ateliéru Petra Hájka a Jaroslava Hulína, ateliéru Ondřeje Císlera a ateliéru Kuzemenský - Synek v kategorii architektura. Historicky prvního Olověného Dušana v kategorii design získala Helena Sládková, designové ateliéry porota soškou neocenila. Kategorii designu posuzovali: Jan Čapek, Mariana Holá a Jerry Koza.
Letošní ročník byl zajímavý nejenom svými výsledky a množství nominací a cen, ale také tím, že veřejnost mohla sledovat celý průběh výběru nominací – mohla tak zhlédnout a pochopit práci porotců: Martin Rajniš, Sylva Matějková, Pavel Nasadil, Petr Janda a Josef Kocián.

Děkujeme všem, kteří s námi spolupracují, podporují nás a sledují Olověného Dušana a těšíme se na příští, již dvacátý ročník zimního Olověného Dušana.
Tomáš Novák, náčelník SPA

Petr Janda, komentář porotce
Nečitelná metodika obměny ateliérů hraničící s trafikou se odráží v celkové úrovni školy. Bylo by vhodné zavést interní pravidlo obměny tak, aby byla udržena motivace vyučujících, setrvávajících často ve funkci až do úplného vyčerpání.
Nelze přivřít oko nad tím, že dvě třetiny ateliérů nemají žádnou čitelnou ambici a nasměrování (popř. ambici mají, ale nedokáží ji přenést na studenty) a slouží jako bypass pro studenty s nedostatečnou kreativní motivací.
Dle mého názoru, dokud nebude studium strukturované tak, aby umožňovalo v rámci specializace zaměření mimo tvůrčí polohu (architekt v samosprávě, ve veřejné správě, na úřadě, atd…), je aktuální množství absolventů vypuštěných do praxe pro architektonickou kultivaci prostředí kontraproduktivní.
Momentálně dochází k přehlcování trhu dumpingovými nabídkami nekvalitních absolventů, popř. ještě hůře marketingově schopnějších absolventů následně kupčících se získanými zakázkami na základě nejnižší ceny.

Takto destruované prostředí bohužel spoluvytváří i bezpohlavní systém rozvrstvení ateliérů na FA ČVUT a jejich nízká souhrnná kvalita.
Přestože s radostí mohu konstatovat, že špičky ateliérové výuky na FA ČVUT jsou opravdu velmi kvalitní, celkovým průměrem škola vykazuje velmi nelichotivou setrvačnost a v kontaktu s reálnou situací české a světové architektury ji prozatím rozhodně nelze zařadit mezi školy prestižní.
Byl bych rád, aby tomu v budoucnu bylo jinak. Osobně bych to své Alma mater a jejím budoucím studentům moc přál.
Pozn.: Komentář je záměrně psán bez korelace ke všem potenciálním reálným administrativním okolnostem znemožňujícím změnu současného stavu. Jde o asymptotu, ke které by se dle mého názoru současné architektonické školství mělo snažit přiblížit.

 

Josef Kocián, komentář porotce
Zúčastnit se Olověného Dušana tentokrát na straně poroty bylo, jako bych se měl dobrovolně přihlásit na poslední nepovinnou zkoušku. Pocit nepřipravenosti a jakési nepatřičnosti, naštěstí zmizel hned, jak se celá akce připomínající kulový blesk rozjela. Projít 33 (respektive 32) ateliérů v určeném čase s sebou nutně nese redukci hodnotících kritérií. Tak je třeba číst výsledek. Větší šanci mají zkrátka ty práce, které jsou nejen dobře navržené, ale i dobře odprezentované - stručnost, názornost, srozumitelnost. Nikoliv efekt, nebo kvanta výkresů. A to je velmi podobné i realitě v praxi. Věřím, že jsme společně vybrali projekty a ateliéry, které budou ostatním studentům inspirací.
Doufal jsem, že mě škola v novém prostoru překvapí, ale nestalo se. Nepoměr úrovní výsledků ateliérů je stále velký.





Sylva Matějková, komentář porotce
Moji spoluporotci vzdychají: „ach jo, dyť třetina atelierů je úplně nanic a třetina docela nudných, jenom třetina jich fakt stojí za to“. Myslím na to, kolik denně vídám nemožných výkresů podepsaných od architektů, s dlouholetou praxí… a říkám si, hele, ta škola je super: jenom třetina je nanic! A dokonce třetina je takových, že já bych si atelier, kde se chci učit fakt vybrala!
Jasně, že člověka napadne: zapisujte se, studenti, tam, kde se něco naučíte! Ale proč to nedělají? (=neumím si představit, že bych to sama neudělala!) Nebaví je to? Nepoznají to? Poznají, ale nemají na školu čas? Bojí se přísnýho učitele? Zaspali a nic lepšího nezbylo? Třeba vydělávají na živobytí, starají se o nemocnou babičku, nebo se necítí na nějaký hrdinství, chtějí jen prolízt. No a co, ať si každý vybere, na tom nakonec není nic špatně. A že výběr tady opravdu je: pro ty pracovitý, co je to baví, i pro ty, co jim nuda nevadí nebo nemají čas.

Největší diskuse poroty k zadání v atelieru Šépka, Tůmová: máme se vůbec pouštět do pátrání po „nápravě zničených míst“? Zřetelně vidíme tu obrovskou snahu „nějak pomoci“. Ti z nás, kdo na možnost nápravy nevěří, hned vidí: ani největší snaha nepomůže, blbý, zbytečný, marný zadání. A my, co přeci jen tu „nápravu“ „chceme“ vidět, nacházíme spousty omluv, fandíme právě těm, co prověřují něco, co není předem jisté, že dopadne a děkujeme za odvahu. A přitom stejně nevíme.
Všem porotcům dík za báječnou společnost a organizátorům za celodenní laskavou péči! Moc jsem si to užila, jste skvělí!

Pavel Nasadil, komentář porotce
Dojmy z porotování Olověného Dušana píši z odstupu dvou letních měsíců, tedy asi nebudou moc bezprostřední. Pamatuji si, že jsem si připadal nepatřičně a značně vystresovaně. Někdo totiž rozhodnul, že se bude celá porota natáčet life na streamline video, a že se vše musí rozhodnout během jednoho dne, namísto avizovaných dvou. Při natáčení pochůzek mě napomínali (je to přece jenom škola), že nejsem slyšet a není zábava. Když ono s Martiem Rajnišem se spíše mlčí a poslouchá.

Na porotu jsem se těšil, přece jenom si člověk pořádně projde novou školu, důstojnou a krásnou stavbu. Hodně nadějí jsem vkládal i do lepší kvality projektů, které se tak trochu svezou s lepším prostředím a hlavně s mladšími pedagogy. Škola však na mě působila podobně jako za mých studentských let – instituce, konzultační místnosti, formálnost, zamknuté ateliery (do některých atelierů jsme se nemohli nejprve dostat). Pracuje se ve škole, nebo se jen navštěvuje? Těšil jsem se, že bude prostředí trochu více šmucig, pracovně zabydlené, více akademické, prostě neformální. Té silné architektuře to neublíží. Vím, že ve špičkových školách studenti pracují, mají neomezený přístup ke svému atelieru a nemají čipové karty. Chápu, že administrativní důvody a velký počet studentů to zde nedovolí. Pak ale FA nebude bohužel nikdy špička.
Kouskovitě: Po vstupu do ateliéru Hájek / Hulín jsem se ocitnul někde hodně daleko, třeba na Angewandte Kunste, neuvěřitelný zážitek, ale hodně digitání bez možnosti podívat se na výkres déle než dvě vteřiny. Myslím, že počet zlatých měl největší. Pracovitost překypovala u skvěle organizovaného atelieru Jana Šépky a Martinovo rozčilení nad snahou oživit vojenské město chápu jako generační problém. Projekty nevětraného atelieru se starou sedačkou Kuzemenský / Synek byly přesně tou alternativou, která škole doposud chyběla – poctivý obyčejný baráky, rebelie proti povrchnímu formalismu. Výstava atelieru Císler mě připomněla, že vystavit projekty je kunšt, který ve škole skoro nikdo neumí a většina podcení - naprosto profesionální výkon s objevnými výsledky. V atelieru Koucký jsem musel stát čelem a rovnoběžně před výstavní stěnou – smekám před kvalitním zpracováním dvou diametrálně odlišných témat. Atelier Florián mě přiměl tak trochu tančit – hudební zážitek s vlastně chytrými a inspirativními výsledky. A ostatní? Je to jako s dobrým jídlem v restauraci – to si po dvou měsících pamatuji, průměrné se bohužel zapomíná.

Martin Rajniš, komentář porotce
Mohu jen několik poznámek metodou, jako když do pytle hází.
Škola:
Alena Šrámková má jako vždy odvahu! A já jí proto obdivuju. Každej by do toho rád kecal. Nekecám… Bylo mi tam fajn.
Porota:
Bezva!! Dycky mně příjemně překvapí, když se lidi dokážou shodnout a když to probíhá přes víc než jednu generaci… Co říct? Zařvu „Hosana“ jako Werich.
Projekty:
Ze začátku jsem byl zmatenej! Často mi musel někdo vysvětlit, která bije! Ale pak, musím říct, se to v mý hlavě krásně rozleželo. Několik desítek jich bylo skutečně dobrejch!! Vtipný, drsný, inteligentní, jednoduchý a někdy se zahmouřenejma vočima jsem zahlédl… mám to vůbec říct… ale jo! … Odlesk Božský Jiskry. Ale možná, že to bylo na skleničce burgundskýho Chardonnay. Nebyl jsem ale nakalenej, nekecám!

Ateliery:
Když někdo dokáže v hodně chudejch a drsnejch podmínkách táhnout atelier, vymyslet zadání, který zelektrizuje lidi a dohnat vše do bezva prezentace, tak jak se to pár atelierům – jsou oceněný – povedlo, pak mám pocit, že to je malej zázrak. A že se v naší kotlince budou brzo dít zajímavý věci. Na druhou stranu jsem rád, že jsme si odpustili se do někoho strefovat. To asi do Olověného Dušana nepatří. Po porotě jsem brnknul Zdendovi Zavřelovi a řek, že se mu škola vede… jen abych to nedělal neveřejně!
Holky X Kluci:
Jsem šťastnej, že holky x kluci… kluci x holky si vedou rovnocenně. Takže udělejme víc, aby naše architektky nikdo nepodceňoval.
Já sám:
Jako vždy mám obavy, že mi proklouzlo spousta bezva projektů…. Jsou třeba moc složitý, nebo nenápadný… Anebo jsem jen chybující chlápek, kterej někoho nechtě zazdil. V příštím životě se možná narodím jako Panna Zázračnica a pak si to všichni užijeme!
Stream:
Potěšilo mě, že to nakonec vyšlo! Ty, co to teď sledujou, budou sami časem možná v porotách a aspoň viděj, jak je to hustý!