Michal Škoda: Přes vrstvy každodennosti

Michal Škoda: Přes vrstvy každodennosti

(21. 5. 2020) Výstava v Praze bude zahájena 27. května

 
 
 
 

Michal Škoda: Přes vrstvy každodennosti

KDY:
Vernisáž: 27. 5. 2020, 18:00
Výstava: 28. 5. – 26. 6. 2020

KDE: Sophistica Gallery, Salvátorská 932/6, Praha 1

Michal Škoda
Přes vrstvy každodennosti / Beyond the Layers of Dailiness
Kurátorka: Silvia L. Čúzyová

Michal Škoda (1962) se během svých uměleckých aktivit postupně věnoval sochařství, malbě, instalacím a v poslední době především kresbě, autorským knihám a objektům. Výraznou součástí jeho práce jsou příležitostně se vynořující místně specifické intervence. Za svoji doposud nejzásadnější realizaci považuje zrcadlový objekt v rámci „Postní intervence” v kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze (2015). Vedle své autorské tvorby je Michal Škoda od roku 1998 hlavním kurátorem Galerie současného umění a architektury – Domu umění města České Budějovice. Galerie se za dobu jeho působení stala prestižní institucí s výrazným mezinárodním přesahem. Autor má za sebou dlouhou řadu výstav doma i v zahraničí a je zastoupen v mnoha soukromých i veřejných sbírkách.

Michal Škoda dlouhodobě pracuje s černobílým obrazem a geometrií, dokonalou obrazovou kompozicí, skladbami linií, rytmem struktur a rastrů, symetrií i asymetrií, překvapivými akcenty, stopami času a přítomnosti člověka, a taky se skrytými významy a mnohovrstevným – vibrujícím – vnitřním obsahem. Specifické prožívaní prostoru, jeho vztahů, plnosti i prázdna (ve fyzické, tělesné, mentální a spirituální rovině), záznamy každodennosti a „špína dnů", viděné v poeticko-technicistní vizuální redukci, se vytrvale objevují ve Škodových fotografiích / foto-skicách, a následně ve větších obrazových i významových celcích autorských knih a deníků. V abstrahovanější formě a vyšší výtvarné čistotě jsou materializované do různých typů grafitových kreseb.

KRESBA je jeho hlavním médiem posledních let. Škodovy kresby jsou minimalizované k nejzazším hranicím abstrakce. Jejich formální vlastnosti svádějí k rychlému zařazení k minimalismu. Geometrie je pro umělce ideálním prostředkem vyjádření – k hledání řádu, krásy a harmonie. Nejde tu o pouhé zjednodušení, nýbrž o očištění a oproštění tvaru až do esenciální podoby. Autor zanechává stopy na papíře s úmyslem komunikovat, i když to má být zkušenost beze slov. Díla jsou ponechána bez komentáře a bez názvů. Iniciační prožitek autora není možné rekonstruovat. Pro Sophistica Gallery byla zvolena menší kolekce černobílých kreseb z let 2016–2018, z nichž jedna část reprezentuje chronologicky starší typ děl, pracujících s velkými homogenními plochami čisté podkladové bílé nebo hutné grafitové černé, a také s přísnou redukcí. Od Škodova rezidenčního pobytu ve Vídni (léto 2018) se postupně objevují v jeho tvorbě výrazově i formálně inovované práce, v nichž odstíny grafitové šedi doplňují černou a bílou v plochách, tvarech i fragmentech. Kdyby bylo možné v rámci přítomné abstrakce, minimalizace a geometrie, na něco takového vůbec pomyslet - je tu vůči starším kresbám patrné jisté zesílení „expresivního“ momentu, co se jeví jako zajímavý příslib pro budoucnost.

ČERNÉ OBJEKTY jsou ve Škodově tvorbě novinkou posledních dvou let, ale také jistým návratem k myšlení v 3D a sochařské materializaci. Jsou budovány hmotou a prázdnem. Prázdno je pak nikoliv absencí něčeho, nýbrž potenciálem a prostorem pro přítomnost čehokoliv. Dominuje tu absolutní jasně definovaný tvar, který se řídí zákony harmonie a vyváženosti. Při pokusech o jejich interpretaci je možné volit ze dvou linií. První rovinu interpretace zakládá to, co do objektů vložil sám autor – iniciační moment, který byl při jejich zrodu. Umělec tu materializoval své „mentální hmoty“, a vnímatelům nabízí „scény pro potenciální prožitky“. Ve druhé rovině je pak divák konfrontován s fyzickými objemy hmotných monolitů. Nejde tu o modely nebo architekturu, ale o autonomní díla-objekty, které do jisté míry pracují s architektonickým výrazem a charakterem. Nejsou určené k nějakému využití, jejich funkce je jiná – fungují vždy jen na mentální úrovni. Díla jsou situována tam, kde pojem zaniká nebo naopak vzniká. Standardní pojmové uchopení tu nevyhnutně selhává. Akceptovat jejich svébytnost a autonomii přináší nároky na divákovu vnímavost. Černý objekt Bez názvu 11, představený v Sophistica Gallery, patří do pozdější emise objektů, které se zrodily v závěru roku 2019 a přinesly i v rámci této prozatím velice mladé kolekce, redukci stupňovitosti a změny v tektonické výstavbě oproti starším dílům.

Abstraktní geometrické kresby a objekty nejsou jen plodem osobité obrazotvornosti. Jsou také výsledkem umělcovy schopnosti zachovat jistý odstup, odfiltrovat a transformovat ryzí subjektivitu na možnou podobu objektivity. Umělcova zkušenost světa a specifická senzitivita zachycuje množství jedinečných jevů. Fyzické obrazy každodennosti, její kvantity a proměnlivosti, se oproštěny od detailů spontánně mění na mentální (fantazijní) obrazy. Geometrické podoby předmětů, jevů, situací a vztahů – diagramy, struktury a mapy – nejsou už tak měnlivé a prchavé, ale naopak, stabilní a solidní (v kresbě i v prostoru). Umělec rozpoznává, navrstvuje, abstrahuje a umělecky zaznamenává estetický, poetický, filosofický potenciál nánosů každodennosti i velkých formujících zážitků, které nabývají v autorově vyjádření významu esence, podstaty, základu, jednoty. Abstrakce napomáhá také k otevřenosti interpretace. Škodova díla v sobě obsahují kromě prostoru také čas, ale současně na něm nejsou nijak závislá. Zdůrazňují koexistenci objemů a prázdna v jednom nedělitelném celku, ve kterém prostupuje vnější přes vnitřní, reálné a niterné. Tyto obrazy a objekty reprezentují individuální a sofistikovaný názor na svět. Umělecký svět Michala Škody je naplněn základními tvary a transparentními strukturami – ilustruje překročení mnohosti a směruje k pozitivnímu prázdnu, k zpomalení a k "tichu jako abstraktnímu obrazu mysli".

V závěru této malé kurátorské úvahy se téměř neodolatelně nabízí nápad vstoupit nejistým interpretačním krokem na půdu fenomenologie: "Fenomenologie obrací naší pozornost k fenoménům, což znamená, že se zajímá o způsob, jímž se nám předměty jeví."  …„Jevení se v podobě obrazu je velmi komplexním a často i bizarním fenoménem.“ … „Obraz je jedním z mnoha způsobů přítomnosti věci samé a některé obrazy především umělecké ztělesňují přítomnost mnohem intenzivněji než vněmy.“ …„Výzkum imaginace jako zvláštní formy reprezentace tak vede k obecnější úvaze o přítomnosti a strukturách samotné reality." …„Bytí je stále v pohybu a imaginace je výsadním projevem této mimořádné schopnosti překračovat hranice času a prostoru." …„Podněcuje tak k putování, přesunu, vzletu nad svět zkušenosti, v němž nejde o opuštění tohoto světa, ale spíš o uvedení nové dimenze.“ … „Imaginárno není reprezentací věcí, nýbrž novým způsobem jejich existence."

(Poznámky z Annabelle Dufourcq: Fenomenologie imaginace. S Husserlem a Merleau-Pontym za hranice skutečnosti a neskutečnosti. IN: Obrazotvornost v dějinách evropské filosofie. Praha 2013, s. 277-299.)
tisková zpráva

Sophisticagallery.cz

Komentáře ke článku

 
 
 
 

Registrace k zasílání newsletteru

Stavbaweb.cz informuje o novinkách v oboru architektury a stavebnictví, představuje zajímavé objekty, projekty a materiály. Prostřednictvím tohoto formuláře se můžete přihlásit k odebírání denního newsletteru, a dostávat tak pravidelné informace přímo do své e-mailové schránky.

*Povinné položky
Vaše registrační údaje nebudou poskytovány třetím stranám a budou chráněny. Svou registraci můžete kdykoliv zrušit zde nebo prostřednictvím odkazu v zápatí každého newsletteru.
 
 
Nové komentáře

23. 6. 2020 18:22:06

Re: Univerzální plán?

Se zájmem jsem si přečetl ten Kouckého výtvor a musím přiznat, že v něm je spoustu lákavých tezí. Pes je, jako vždy, zakopán v detailech, resp. v míře obecnosti toho textu. Nelze upřít, že zevšeobecňováním principů tvorby města až na tyto "holé věty" došel Roman Koucký na dřeň naší profese, a také je pravda, že vše, co si o ní myslím já a co jsem vždy vykládal laikům jako základní principy utváření města v demokratických poměrech, se s jistou dávkou tolerance dá najít i v těch jeho obecných postulátech. Má to ale několik zásadních "háčků". 1. Koucký předpokládá, že pokud respektují městští hlavouni a úředníci hranici zastavěného území, uliční čáry oddělující veřejný prostor od soukromého, evoluční růst výšky zástavby podle okolí, napojitelnost staveb na dopravní a technickou infrastrukturu a dokáží rozeznat zděděné hodnoty kulturní, lidmi vytvořené i přírodní, neměli by klást nástavbám a přístavbám, modernizacím, rekonstrukcím ani novým stavbám lépe využívajícím zastavěné území žádné překážky ve formě funkční či prostorové regulace, a o fyzickém rozvoji města by tedy měli rozhodovat ti, kdo chtějí stavět a ti, kdo jim poskytují odborný servis ve formě projektů. Tvrdí, že v případě respektování těchto zásad by mohl být územní plán vlastně triviální, obsahující právě jen výše uvedené základní regulativy, a uvnitř ploch pro výstavbu v síti veřejných prostorů a infrastruktury by měli mít stavebníci a investoři svobodný prostor pro naplňování funkcemi, a architekti svobodné pole pro ztvárnění staveb. Nepřímo tím říká, že ti, kdo město řídí, se do těch "vnitřků" mimo veřejných prostorů a koridorů technické a dopravní infrastruktury při respektování těch pěti regulativů nemají plést a mají nechat prostor kreativitě těch, kdo vnášejí do města změny, energii, peníze, nové činnosti a účely. To by bylo hezké, kdyby jak konšelé a jejich úředníci, tak investoři a stavebníci byli natolik vzdělaní a osvícení, že by při své práci brali ohled na ostatní soukromé a veřejné zájmy jako samozřejmost. Tedy respektovali obecně závazné předpisy pro hygienu prostředí, ochranu památek, přírody a krajiny, zájmy požární ochrany, ale i sousedů jaksi sami od sebe a nikdo je k tomu nemusel nutit. Řekněme si upřímně, že taková etika a morálka nefunguje u nás u žádné ze jmenovaných skupin účastníků přeměn měst a obcí. Mnozí lidé si navíc představují demokracii tak, že mohou "kecat do všeho", co se ve městě či obci šustne, a že jejich hlas je stejně důležitý, ne-li důležitější, než hlasy "držitelů moci", "držitelů měšců" a "držitelů odborných kompetencí a znalostí". Aby začala fungovat Kouckého vize, muselo by dojít ke změně této formy demokracie k nějakému přiblížení se k "osvícenému feudalismu" britského či švédského typu, tedy konstituční monarchie, a občané by museli respektovat autority a řád, ne jako u nás "Milion chvilek pro(ti) demokracii". 2. Už ve středověku lokátoři a další předchůdci urbanistů a územních plánovačů respektovali některé zásady, které Kauckého regulativy překračují tím, že se týkali a týkají specifických funkcí v území. Tak se např. umisťovaly provozy jirchářů a dalších životní prostředí ohrožujících provozů mimo obytnou zástavbu a po proudu vodotečí, aby neznečišťovaly vodu používanou jako užitkovou např. na praní a úklid domácností, obchodů, veřejných prostranství, byla stanovována dominantní místa pro výstavbu kostelů, zámků, hradů, radnic a parků, která nesměla být zastavěna něčím jiným, později byly vytvářeny specifické výrobní zóny, napojitelné vlečkou na železniční síť atd. Spoléhat jen na zdravý rozum investorů, architektů a inženýrů při lokacích některých funkcí je pro mne až příliš odvážná myšlenka - mnozí jsou duše prodejné, asociální, a etika povolání je pro některé jen omezující haraburdí. 3. V demokratických poměrech lze územní plán města či obce utvářet jako dočasnou dohodu o funkčním a prostorovém uspořádání správního území řešené obce mezi samosprávou a občany, kde architekt poskytuje jen odborný servis, jak tu dohodu graficky i textově vyjádřit. Přitom u odborné i laické veřejnosti lze požadovat, aby se vyjádřily a) které stávající stavební fondy fungují dobře, postačí jejich údržba, modernizace, nástavby či přístavby a není třeba je bourat, b) které zákonem chráněné památky nebo sice nechráněné, ale výrazně přispívající k identitě města, obce, místa, je žádoucí zachovat a chránit, c) které stavby a plochy neslouží dobře svému původnímu ani jinému účelu a je třeba jim dát novou náplň nebo je zbourat a nahradit novými objekty, d) které funkce nebo stavby naopak ve městě či obci chybějí a je žádoucí je doplnit výstavbou nových objektů, e) jak je třeba upravit stávající nebo doplnit novou technickou a dopravní infrastrukturu a jak se o její financování podělí veřejné a soukromé finance. Obávám se, že v Kouckého postulátech není pro takový dialog s dotčenými správními orgány, se samosprávou, s občanskou komunitou obce místo, že je to pojímáno více "elitářsky", jako že "do toho nemůže mluvit každý, kdo má do zadku díru". Přitom oddělit v hlasech veřejnosti "zrno od plev" je na odvaze a odpovědnosti orgánů veřejné správy, a takovému dialogu se nelze vyhnout, nemají-li být rozhodnutí o změnách v území neustále zpochybňována a napadána v opravných prostředcích. Shrnuto: na naše podmínky a naši občanskou i odbornou i morální vyspělost je ten Kouckého názor zatím moc radikální a nerealistický, také politicky patrně neprůchodný, i když by vlastně ideálně plnil ono politické zadání pro nový stavební zákon - zjednodušit proces přípravy staveb - od územního plánování až po realizaci staveb. Vždy jsem obdivoval, jak malý stavební výkres byl ještě za Rakouska - Uherska potřeba vytvořit jako projekt třeba činžovního domu pro povolení stavebního úřadu. Dnes jsou sice stavby mnohem složitější co do technického vybavení, ale i to bylo dřív odpovědností projektanta a stavitele vůči investorovi, ne vůči stavebnímu úřadu. Ten, kdo platil, taky kontroloval, zda dostává odpovídající kvalitu, a stát se do toho nepletl víc, než musel kvůli místu, evidenci a budoucímu zdanění nemovitosti. Na tom nic nemění ani informační technologie do územního plánování či projektování staveb. Jenže dnes právě přebujelý právní řád a byrokratický balast převzaly mnohé povinnosti regulace a kontroly, kterou si dříve obstarali erudovaní investoři a projektanti sami, a živí to takovou spoustu lidí, že ústup od toho bude spojen s tuhým odporem úřednictva. Něco na tom Kouckém ale je, rozhodně čeří vodu k inspirativnímu uvažování, zda územní plány v současném pojetí plní opravdu to, co slibuje zákon, nebo jestli je na čase si přiznat, že "život a rozvoj měst jde jinými cestami" a územní plánování ho jen trapně dohání desítkami změn plánů, vyvolaných novými záměry, které ten život délkou trvání zpracování, projednání a schválení jen zdržují, jako je tomu v Praze.

 
© 2007–2020 Business Media One, s. r. o. Nádražní 762/32, 150 00 Praha 5, e-mail: stavbaweb@bmone.cz